Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Anna Kárníková: Klimatická krize jako východisko

Za demokratickou levici

Anna Kárníková

Klimatická krize jako východisko

Nový emancipační příběh sociální demokracie

Od loňského ročníku se cyklem esejů věnujeme tématu sebevnímání levice a teoretickým konceptům, které ji jako politický pojem popisují, i debatám, v nichž ji popisují příznivci či oponenti zvenčí. Do diskuse zatím přispěli její moderátor Milan Znoj, Matěj Metelec, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková, Kateřina Smejkalová a Jaroslav Fiala. -red-

Společenských výzev naše civilizace vyprodukovala v posledních desetiletích přehršel. Ondřej Slačálek ve svém příspěvku (Listy 4/2019) do této debaty nabízí výběr klíčových z nich – narovnání nerovností, vyváznutí z ekologické krize a formulování revize či nalezení alternativy k současnému ekonomickému systému (kapitalismu). Když tedy dnes sociální demokracie hledá svůj nový emancipační příběh, má, pokud jde o jeho základnu, z čeho vybírat. Příběh, který by nadchl a zajistil novou podporu oslabenému sociálně-demokratickému hnutí, by měl obsahovat pronikavou analýzu současnosti a skrze jasný kompas hodnot definovat vizi budoucnosti – tedy vytvořit pohybutvorné napětí (transcendenci) mezi tím, co je a co může být.

Ve svém textu budu argumentovat, že právě ekologická (klimatická) krize nabízí ideální výchozí bod pro odvíjení nového příběhu sociální demokracie, protože nutně řeší i otázky proměny ekonomického systému a překonání nerovností. Jsem si vědomá slabin současné reprezentace sociálně-demokratických myšlenek v rámci ČSSD. Cílem textu proto není zaobírat se kondicí mé domovské politické strany, ale ukázat potenciál sociální demokracie jako hodnotového systému. Zkrátka posílit napětí mezi tím, co je a může být.

To, že klimatická krize strukturou příčin a odpovědí na ně nahrává právě levici, lze sledovat například na postoji amerických konzervativců (často tržních fundamentalistů), kteří neváhají popsat klimatickou politiku jako „trojského koně“ levice, který spolu s ochranou klimatu propašuje i realizaci výsostně levicových řešení, jakými jsou masivní veřejné investice nebo regulace soukromého sektoru či způsobu života lidí. V takové optice se i konsensus vědecké komunity stává předmětem politického boje, ve kterém pak druhé straně nezbývá než vědecký proces a jeho výsledky zpochybnit, ne-li zcela popřít.

Právě tento hodnotový střet stojí za desetiletími kulturního konfliktu o změně klimatu ve Spojených státech. Až v posledních letech lze vidět jeho proměnu, kdy i jeho nejstarší protagonisté opouštějí taktiku rozmlžování diskuse o příčinách a vydávají se cestou prosazování volnotržních řešení jako odpovědí na klimatickou krizi (což je například trajektorie bývalého ředitele pro energetiku a životní prostředí Cato Institute Jerryho Taylora).

Rozsah společenských změn, které vyvolá potřeba stabilizovat klima formou radikálního snížení emisí skleníkových plynů a posílení kapacity systémů (ať už přírodních nebo technologických) zachycování a ukládání emisí, je často přirovnáván k průmyslové revoluci. Pomyslný kruh se uzavírá – právě uvolnění energie po stovky milionů let střádané ve fosilních palivech umožnilo vznik dnešní společnosti založené na trvalé expanzi zajišťující bezprecedentní růst blahobytu, ale také uzamčení se ve fosilní infrastruktuře (v širokém slova smyslu včetně například urbanistického plánování), kterou je dnes potřeba rozbít.

Stejně jako průmyslová revoluce bude mít i bezuhlíková revoluce významné redistribuční dopady. Stejně jako u průmyslové revoluce bude i zde třeba politické síly, která bude dbát na spravedlnost redistribuce přínosů a nákladů a zajistí „humanizaci“ takové zásadní proměny našeho společenského fungování. O to víc takové síly bude potřeba v situaci, kdy diskusi dlouhodobě udávají tón soukromé firmy, zejména ty, které z tohoto systému těžily a těží. Některé z nich měly významný informační náskok v poznání dopadů své činnosti na klima a vedly po dlouhá desetiletí dezinformační válku ve snaze zpomalit a oddálit reakci veřejného sektoru na tyto poznatky.

Firmy, které na fosilním byznysu vyrostly (dvě třetiny historických emisí lze podle výzkumu Richarda Heeda vztáhnout k činnosti zhruba devadesáti firem), jsou dnes pevně součástí systémů politického rozhodování, a právě na jejich zájmy je ve vládních politikách v řadě států brán primárně ohled (aktuální česká vládní pozice vychází například čistě z potřeb českého průmyslu a v zásadě hájí jeho business as usual). Právě neschopnost politiky vymanit se z vlivu ekonomických skupin bývá jedním z hlavních argumentů, proč v současném nastavení nebude možné adekvátně (tedy dostatečně rychle a razantně) reagovat a klimatická krize se dále prohloubí.

Organizace politické síly, která není předem zpracována zájmy kapitálu, bude v této situaci klíčová (neschopnost neoliberálních elit čelit aktuálním výzvám ukazuje na selhání anglosaských politik například George Monbiot). Jejím úkolem bude vyjednávání základního půdorysu dohody s ekonomickými zájmy skrze společenský, politický a regulatorní tlak. Příležitostí pro dialog s ekonomickými zájmy zároveň přibývá: multimiliardáři rozeznávají svůj zájem na veřejném zajištění systému bezpečnosti a základní společenské stability, posiluje pozice firem s byznysem ukotveným v transformaci a výzvy těžařských firem po vlastní regulaci by bylo škoda nevyslyšet.

Na rozdíl od průmyslové revoluce bude ale dekarbonizace muset s ohledem na setrvačnost klimatického systému proběhnout mnohem rychleji (klíčové kroky v zásadě již v příštím desetiletí). Protože v jeho jádru stojí ochrana veřejných statků (stabilního klimatu a životního prostředí obecně) proti selhání trhu (klimatickou změnu nazval ekonom Nicholas Stern největší externalitou v dějinách), jeho směr a tempo bude muset výrazně udávat veřejný sektor.

Právě nasazení státu a jeho prostředků je sociální demokracie dlouhodobě přivyklá užívat k dosahování svých cílů. Skrze sociální stát dosáhla kompromisu v oblasti sociálních práv, nyní je třeba hledat stejný kompromis pro environmentálně-ekonomické rozhraní při současném udržení a rozšíření práv sociálních. Je totiž ohrožen samotný zdroj blahobytu, na kterém sociální práva a společenský kompromis stojí.

Sociální demokracie by proto měla začít hájit právo na stabilní životní prostředí (klima) nejen jako kulturní výdobytek bohatých (nadstavbu spojenou s post-materiálními hodnotami), ale i jako základní předpoklad dalšího sociálního rozvoje. Formulace a obrana práv Země a přírody (ekosystémů), neoddělitelně spjatých s naším přežitím, se tak může stát novým emancipačním projektem pro sociální demokracii.

Ekologický program, který v české sociální demokracii dlouhodobě fungoval spíše jako doplněk, kterého se byla v momentě uchopení moci vždy ochotná bleskově vzdát, by se mohl stát jejím programovým úběžníkem. Takový program by musel uznat nedělitelnost sociálních, ekologických a ekonomických témat. V rámci setrvačnosti ale sociální demokracie dodnes vede zcela nepropojené, a tedy nutně koncepčně zastaralé diskuse o hospodářské a sociální politice, jako by se nacházely v ekologickém bezčasí.

V České republice se s teoretickou úvahou může pojit také jedna ryze praktická – tématu se zatím (od posledního rozkladu Strany zelených) konzistentně žádná jiná relevantní politická síla nevěnuje a prostor pro prosazování sociálně-ekologické přeměny tak zůstává (až překvapivě) prázdný. Nemusí to ale být na dlouho: svůj revival přes program ochrany klimatu plánují již zmínění personálně obměnění Zelení a intenzivně po něm pokukují také Piráti, kteří v parlamentní opozici pracují v klíčových výborech (životní prostředí a zemědělství – efektivitu jejich angažmá zde nehodnotím).

Ve zcela nové situaci je také přijatelnost sociálně-demokratických myšlenek. Jaroslav Fiala ve svém článku z této řady (Listy 1/2020) na setrvale klesajících procentech podpory levicovým stranám ukazuje úpadek politické levice. Co může platit pro podporu politickým stranám, ale rozhodně neplatí pro podporu politickým myšlenkám.

Dovoluji si tvrdit, že obecné přijetí levicových myšlenek je na svém vzestupu a hlásí se k nim implicitně nebo explicitně čím dál více aktérů. Dnešní situace je na hony vzdálená době antikomunistické/antilevicové hegemonie, kdy sociální demokracie musela z argumentačního kouta a poněkud zoufale prohlašovat, že „socdem is sexy“. Ba co víc, křesťansko-demokratický politik Jan Čižinský nedávno vyhlásil jakýsi stranicko-politický konec dějin, když řekl, že dělení na levici a pravici je překonáno, protože „všichni jsme sociální demokraté“.

V posledních zhruba pěti letech se totiž zásadně proměnila veřejná analýza stavu české společnosti, která tak dnes dává zapravdu sociálně-demokratickému narativu. Zcela se rozpadl příběh o rovnostářském Česku, kde se mají všichni zhruba stejně dobře, a proto není žádný lepší svět, o který by mělo smysl usilovat, a nejsou žádné „vykořisťované“ společenské skupiny, jejichž práva by mělo smysl bránit.

Vytrvalá a přesvědčivá kampaň odborů „Konec levné práce“, reportážní práce týmu A2 k prekérním podmínkám nízko hodnocených prací, reportáže a analýzy k životní realitě Čechů se zkušenostmi s exekucí i kritický rozbor dostupných statistických ukazatelů lidmi z nové generace socioložek a sociologů tento příběh postupně usvědčily z klamu. Postupně se do mainstreamu prosadila i kritika ekonomického modelu založeného na nízkých mzdách a masivním odlivu zisků z Česka neodpovídajícím objektivním makroekonomickým podmínkám.

Velmi opatrně, ale přesto zcela nově je regulace podnikání vnímána a prezentována jako legitimní a žádoucí, k čemuž nás bohužel dohnala až bytová krize obřích rozměrů a vytrvalá problematizace „cool“ forem zaměstnání, které jsou ve skutečnosti jen novým kabátem staré prekarizace (ať už jde o uberaření nebo on-line práce). Zkrátka, 30 let po revoluci se rodí nová kulturní hegemonie, které je třeba se ujmout a využít ji minimálně stejně dobře, jako se to podařilo, když se kyvadlo diskursu vychýlilo opačným směrem, ať už to bylo v 70. nebo 90. letech.

Sociální demokracie v Česku si osvojila diskurs udržitelnosti, ten je ale třeba překonat jako slepou uličku. Udržitelný rozvoj jako diskurs pomohl od 90. let prosadit do našeho myšlení ideu limitů přírodních systémů a zdrojů a představu současného vývoje jako vývoje, který podkopává šanci na blahobyt budoucích generací. Na této základní myšlence se shodneme asi všichni, což je zároveň její výhoda (protože umožňuje najít společnou řeč různým aktérům a základní myšlenkový posun), její zásadní slabinou je ale nemožnost vyvodit z tohoto konceptu praktické důsledky. Udržitelný rozvoj jako koncept totiž umně zastírá konflikty, které jsou s diskusí o využívání zdrojů nutně spojeny: nemluví o vítězích a poražených transformace, kterou si setrvání v přírodních limitech vyžádá, a může tak existovat pouze v post-politickém prostředí. Diskurs udržitelnosti proto sklouzává do technokratismu a upřednostňuje administrativně-technická řešení pro klíčové konflikty, jako je například konflikt různých zájmů v krajině.

Pod heslem udržitelného rozvoje jsou experti schopni tvořit nesmírně komplikované modely komplexních krajinných systémů, které by měly sloužit jako vodítko pro rozhodování o oprávněnosti jednoho či druhého zájmu. K vyřešení konfliktu však tento přístup přispívá jen velmi málo nebo vůbec a realitě v místě se svou sofistikovaností spíše vzdaluje. Model „politického“ vyjednávání různých zájmů a rozvoje spolupráce, pro které je nastaven prostor s jasnými principy a pravidly, se zdá být mnohem efektivnějším řešením. Udržitelnost je pro řadu politiků přitažlivé heslo kvůli své nekonfliktnosti. Konflikt je však v samém jádru politiky a nelze se mu vyhýbat.

Sociální demokracie má skrze vnější podmínky i své hodnoty dobré předpoklady stát v centru debaty o řešení klimatické krize. Zaměřím se konkrétně na ideu pokroku a otázky spravedlnosti a solidarity.

Spravedlnost a solidarita

Asymetrie je klíčovou charakteristikou klimatické změny. Příčiny a dopady klimatické změny jsou odděleny časem i prostorem a prohlubují staré a vytvářejí nové nerovnosti. A právě na tuto nespojitost reaguje diskurs spravedlivé transformace. Nároky spravedlnosti lze aplikovat na několika časově-prostorových úrovních – globální, národní i mezigenerační.

Zhruba od poloviny 18. století až do nedávné doby (po roce 2010) hrály emisní prim státy globálního Severu. Dynamika se změnila a dnes to jsou zejména středně příjmové země s velkými populacemi, které ženou kumulativní emise dopředu – velká část z těchto emisí je navíc spojena s konzumem ve státech globálního Severu. Požadovat po rozvojových zemích, aby se vzdaly svého nároku na pozvednutí životní úrovně (přičemž jsme tyto aspirace pomáhali sami formovat vývozem naší konzumní kultury) skrze ekonomický růst, není fér.

Sociální demokracie by tak měla odmítnout relativizaci podílu vyspělých států na klimatické změně (komunikováno nejčastěji přes mizivý současný podíl emisí, např. EU či ČR) a položit důraz na sdílenou i historickou odpovědnost. Je třeba se také jasně postavit latentnímu klimatickému rasismu spojenému s představou, že za emise mohou chudé státy s vysokou mírou porodnosti, která je fakticky zcela na vodě (přesně tyto státy mají kvůli své chudobě emise zcela minimální a je to právě materiální zabezpečení spolu se vzděláním, které míru porodnosti radikálně snižuje).

Nejde však jen o příčiny klimatické změny, asymetrie se projevuje také v dopadech. Úzkým pohledem ekonomické výkonnosti mohou dle analýz státy v mírném podnebném pásmu z postupující změny klimatu dokonce ještě nějakou dobu těžit – kvůli mírnějším zimám, které přejí úspoře energie, stavební sezóně nebo vybrané zemědělské produkci. Státy globálního Jihu však nemají již co získat a podle klimatických modelů to budou právě ony, které změna klimatu nejdříve a nejsilněji zasáhne. Jejich zranitelnost není vyšší jen kvůli míře exponovanosti rizikům, ale také kvůli obecně menší možnosti se před těmito dopady chránit – ať už se jedná o systémy včasné reakce nebo robustní sociální zajištění, které by bylo schopné šoky spojené s dopady klimatické změny absorbovat.

Tyto asymetrie si vyžádají nové vědomí globální odpovědnosti a solidarity, přesný opak aktuálních společenských trendů, které některými svými postoji bohužel živí i sociální demokracie. Je pravdou, že tato proměna mysli směrem ke globálnímu „my“ v reakci na „tržně radikální verzi globalizace“ neproběhla (jak konstatuje Heinrich Geiselberger v úvodu knihy Velký regres – Praha, 2017) a viditelný je spíše protipohyb zdůrazňující zbylé prostory „národní“ kontroly v národních hranicích.

Sociální demokracie bude muset uchopit ideu propojenosti, což opravdu může být idea nepříjemná až děsivá. Vyvolává totiž dojem ztráty kontroly (i když jen zdánlivé) a závislosti na ostatních. Přitom je nanejvýš racionální usilovat o spolupráci a propojenost. Vidíme to například na energetických systémech, jejichž racionální a nejvíce ekonomické řešení nelze najít v rámci národních států (dobře to ukazuje naše diskuse o stavbě nové jaderné elektrárny).

Propojený celoevropský energetický trh by nejlépe dokázal využít výhod jednotlivých států. Takový systém by ovšem vyžadoval nadnárodní pravidla a infrastrukturu, vystavil by nás rizikům spolupráce, jako je například zranitelnost, a donutil nás hledat systém vládnutí, který by vyřešil otázky typu: Co by se stalo při výpadku v jedné části systému? Jak by se dalo v takové situaci zabránit chránění „vlastních“ zájmů a optimalizovat s myšlenkou na celek? Právě energetická transformace ukazuje význam vytváření struktur nadnárodní spolupráce pro nastávající transformaci a nově definuje zájem sociální demokracie na posilování prvků evropského a globálního vládnutí.

Práce na solidaritě a spolupráci v době klimatické krize má pro sociální demokracii ještě jeden rozměr. Klimatická krize, která postupně zachvacuje globální Jih formou přírodních katastrof (sucha, hurikány, záplavy), stoupání hladiny moří v deltách s obrovskou populací (jednou z takových je například Káhira), se bude přelévat do společností globálního Severu, ať už vlnami migrace nebo narušením globálních dodavatelských řetězců s dopady na naše ekonomiky nebo čistě jako obrazy zkázy blízkého světa. Kromě tlaků vnitřních (spojených s dopady v rámci naší země) se tak naše společnosti budou muset vypořádat s novou klimatickou realitou, která zasáhne v jiných zemích ještě dříve.

Sociální demokracie se bude muset silně postavit tendenci bránit se propojenosti světa tím, že dehumanizujeme lidi, abychom mohli snést jejich utrpení a odmítnout naši odpovědnost. Takový přístup se nutně promítne také dovnitř naší společnosti a do vztahu k našim vlastním chudým a strádajícím a má potenciál dále rozleptat důvěru v politický systém (a strany jako jeho reprezentanty) a podrýt jeho legitimitu. Nasnadě je otázka, kolik nespravedlnosti jsou společnosti schopny unést, než začne ničivě působit její odstředivá síla.

Z událostí kolem tzv. migrační krize jsme se poučili, že solidaritu vnější nelze požadovat, pokud nebudujeme solidaritu vnitřní. Nerovné dopady se totiž samozřejmě neprojevují jen na ose globální Sever a Jih, ale i v rámci jednotlivých zemí. Mitigační opatření (snižování emisí skleníkových plynů a posilování jejich propadů) dopadnou tvrdě na regiony závislé na těžbě nebo spalování fosilních paliv. Domácnosti s nižšími příjmy budou mít také méně možností, jak se na dopad změny klimatu například ve městech adaptovat. Proměna energetického mixu je může také nerovně zasáhnout s ohledem na větší podíl nezbytných výdajů na celkových příjmech.

Právě férové rozdělení nákladů na bezuhlíkovou transformaci se přitom ukazuje být klíčové pro veřejnou podporu mitigačním opatřením. Spravedlnost lze proto vnímat nejen jako cíl, ale také jako prostředek, který umožní získat podporu (včetně volební) velké části společnosti pro dostatečně rychlou a hlubokou změnu.

Nelze očekávat, že by hluboce rozdělené společnosti složené z nesouměřitelných světů byly schopné takové míry spolupráce, kterou si zvládnutí klimatické krize vyžádá, a zajištění obsluhy klíčových společenských systémů, jako jsou energetika, školství či zdravotnictví, systémů, na kterých jsme životně závislí.

Pokrok

Sociální demokracie byla vždy silná díky schopnosti formulovat vizi budoucnosti, skrze představivost vytvářela napětí vůči statu quo a dávala tím do pohybu přítomnost. Právě tento motor se zdá být v současné době vyčerpaný – demokracie se soustředí na dílčí „nedodělky“ v systému, případně obhajuje vydobyté pozice. V takové situaci je téměř nemožné představit si dostatečně silnou ideu pokroku.

Jedním z důvodů, proč sociální demokracie (a odbory) v otázce změny klimatu v našich podmínkách obhajují status quo, je skutečnost, že významným nástrojem v nastolování sociálních práv (jako nástroje pokroku a úběžníku „lepšího“ světa) byl a je kapitalistický růst – mechanismus, který je klimatickou krizí zároveň významně kompromitován. Růst přitom vyvolává pochybnosti ve více ohledech – jako nástroj růstu kvality života i jako mechanismus, který může nekonečně fungovat v rámci planetárních limitů – a právě s nimi se nyní musí sociální demokracie filozoficky a programaticky vyrovnat.

Hospodářský růst je nezpochybňovaným nástrojem rozvoje v chudých zemích, jeho příspěvek k dalšímu společenskému pokroku v zemích, které již určité životní úrovně dosáhly, je ale již dlouhodobě zpochybňován v akademických i politických kruzích. Růst HDP očištěný o negativní sociálně-environmentální složku (tzv. Index skutečného pokroku, který odečítá položky jako znečištěné ovzduší, kriminalita a naopak přičítá pozitivní příspěvky jako dobrovolnictví či péči o domácnost) stagnuje v západních zemích již od sedmdesátých let. Ekonomické studie (např. cambridgeský ekonom Partha Dasgupta) také zkoumají zákon klesajícího mezního užitku u příjmů nad určitou částku, kterou je částka kolem 10 tisíc dolarů za rok – každý dolar získaný nad tuto částku již nemá zásadní efekt na spokojenost s vlastním životem a ukazuje prostor pro rozvoj nekonzumního blahobytu či skromnost jako racionální volbu.

Představa, že konzum přispívá ke kvalitě života, je přitom problematická z řady důvodů. Lze totiž předpokládat, že část konzumu vzniká jako konzum kompenzace a komfortu (například z vyčerpání a nedůstojnosti pracovního světa), část je uměle vytvořená výrobci (např. efekt kreditních karet, pravidel on-line služeb atp.) a část soutěží o prestiž, která nemá vítěze.

Plán úplné dematerializace růstu (tedy odstranění vazby mezi hospodářským růstem a čerpáním zdrojů potažmo znečištěním životního prostředí), jak jej předpokládá například diskurs tzv. zeleného růstu, naráží na významné praktické překážky. Jak ukazuje ve zprávě připravené pro britskou vládu Prosperity Without Growth ekonom Tim Jackson, představa, že světová ekonomika dále poroste (a to hodně rychle v rozvojových zemích, aby se snižovala globální nerovnost, a zároveň dostatečně rychle v zemích rozvinutých, aby nedocházelo k sociálním napětím spojeným s nízkou mírou hospodářského růstu) – a to všechno v takovém časovém oknu, které by umožnilo i stabilizaci klimatu, je vadná čistě aritmeticky. Předpokládala by totiž míru dekarbonizace, kterou lidstvo zažilo snad jen v dobách rozkladu ekonomických systémů (např. v době ropného šoku v 70. letech nebo v Sovětském svazu v letech devadesátých).

Jackson proto navrhuje zabývat se variantou tzv. steady-state economy (česky statické ekonomiky), tedy ekonomikou, která roste jen pomalu nebo téměř vůbec a zároveň neprodukuje makroekonomické nestability, jako je zvyšování nezaměstnanosti. Debata o nerůstových modelech se dlouhou dobu (a v Česku obzvlášť) soustředila na aspekty lokalizace a velmi málo se věnovala makroekonomickým perspektivám. V této podobě také nepronikala do veřejných debat o ekonomickém modelu a zůstávala ve své akademicko-aktivistické nice. Obrátit pozornost k nerůstovým modelům ekonomiky je dalším logickým krokem debaty, kterou by měla vést také sociální demokracie. Tyto modely totiž ukazují zajímavé makroekonomické propojení environmentálních a sociálních aspektů.

V modelu kanadského ekonoma Petera Victora je nerůstová ekonomika stabilní, pokud výrazně usměrníme soukromé investice, posílíme investice do veřejné infrastruktury a statků a rovnoměrněji rozložíme nižší počet pracovních míst zkrácením pracovního týdne. Právě tuto odborovou agendu je také možné chápat jako klíčovou ingredienci klimaticky stabilní ekonomiky. Victorův model také ukazuje klíčový význam investičních programů, jako je evropský či americký Green (New) Deal. Proměna ekonomického modelu ale v globalizovaném světě nekončí na hranicích národních států. Stabilita takového modelu je závislá na podmínkách mezinárodního obchodu, což vyvolává úvahy také o jeho reformě a revizi principů globálního vládnutí a spolupráce.

Protože v současném ekonomickém systému není možné dlouhodobé zajištění blahobytu, musí sociální demokracie zahájit diskusi o post-kapitalistickém uspořádání a možných směrech vývoje. Jejím úkolem bude doplnit aktuálně dobře rozpracovaná východiska decentralizace/lokalizace o sobě vlastní makroekonomickou perspektivu.

Závěr

Tento text dopisuji v době, kdy svět proměňuje koronavirus. Filozof Slavoj Žižek popsal koronavirus jako odraz k nové normalitě. Směry vývoje se dnes zdají být otevřenější než jindy a o to, kam se vydáme, se povede politický i ideový zápas. Díky koronaviru lidé pochopili, že i malé sebeomezení má velký efekt – na vztahy a na přírodu. Co se dříve dělo spíše v drobných systémových prasklinách, kde byly normou důvěra, spolupráce a péče (jako například systém komunitou podporovaného zemědělství), má dnes potenciál stát se normou společenskou.To všechno jsou významné příležitosti k posunu diskuse o klimatické krizi.

Svou roli v ní musí hledat i sociální demokracie, protože klimatická změna hrozí připravit nás o všechna vítězství, kterých ve 20. století dosáhla. Sociálně-demokratické hodnoty přitom poskytují dostatečně pevný kompas pro tuto nejistou a turbulentní dobu.

Anna Kárníková

je sociální demokratka, členka představenstva Masarykovy demokratické akademie. Ve straně spoluzakládala feministickou platformu Oranžový klub a podílí se na sociálně-demokratické programatice v oblasti životního prostředí.Je aktivní v klimatickém hnutí.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.