Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Lukáš Jelínek: Nová politika ve starých kolejích

Lukáš Jelínek

Nová politika ve starých kolejích

První čtyři texty rubriky věnujeme pohledům do okolních zemí přes zdi karantény. Politickému vývoji ve světle pandemie se věnují příspěvky L. Jelínka, J. Buzalky a A. Szostkiewicze. Blok uzavírá několik povzbudivých hlasů z Rakouska shrnutých v příspěvku M. Buriana.

-red-

Koronavirová epidemie promění i politiku. Může se stát, že před ležérními pohodáři budeme dávat přednost ostře řezaným řízkům nebo že témata zdraví a sociální stability nadřadíme zápasu s korupcí. Nečekanou šanci na restart dostanou i běžné politické strany. Pracují totiž strukturovaněji a systematičtěji než různá rychlokvašená hnutí.

Šlo by opět po čase o změnu přístupu. Nějaký čas jsme teď svědky hledání čerstvých neokoukaných tváří, jež jsou častěji vidět mezi lidmi než na stranických schůzích a jež slibují dělat politiku jinak – operativněji, empatičtěji, poctivěji. Vlna poptávky po nich se přelila napříč Evropou a nevynechala ani prostor mezi Aší a Čiernou nad Tisou. Cesta zvolená Čechy a Slováky se přitom v mnohém podobá, ale i v lecčems liší.

Zástupce nespokojených

První, byť jen dílčí úspěch apoštolů „nové“ politiky šlo pozorovat už zhruba před deseti lety. U nás se do Sněmovny a vzápětí i do vlády dostaly Věci veřejné. Nahoru je vytáhla finanční injekce podnikatele Víta Bárty a směs sociálního a etnického rasismu v jejich programu.

Na Slovensku se v témže roce objevili na chvostu kandidátní listiny mladé pravicové strany Svoboda a solidarita (SaS) zástupci občanského sdružení Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OLaNO). Zaujali a poskočili až do parlamentu, a to včetně populismem prosáklého šéfa Igora Matoviče. O dva roky později už voliči dostali samostatnou kandidátku politického hnutí OLaNO a přidělili jí téměř 9 procent. V roce 2016 to bylo jedenáct procent a letos Matovič vyhrál volby s pětadvaceti procenty hlasů – a stal se slovenským premiérem.

Zato hvězdná kariéra českých Věcí veřejných skončila dříve, než bys řekl švec. Oč amatérštěji si jejich zástupci počínali ve vládě, tím více si lebedili v aférách, skandálech a politických přestřelkách, naneštěstí i mezi sebou samotnými. V dalších volbách už jim občané ukázali palec dolů.

Igor Matovič nyní uspěl mimo jiné proto, že nikam nespěchal. Nedral se ke kormidlu, držel se opoziční role a vytvářel si image bojovníka s korupcí, ba i se stávajícím systém. Neváhal poukazovat na těsné propojení politiků vládnoucího Směru-SD s byznysem, možná i podsvětím. Kdybychom hledali „antifica“, našli bychom jej v Matovičovi. Dvojnásob se mu to vyplatilo v situaci, kdy Slováci, otřesení vraždou novináře Kuciaka a jeho snoubenky, vyšli do ulic. Země pod Tatrami začala mít rysy zhrouceného státu – s institucemi nedostatečně odolnými vůči korupci a klientelismu, ale hlavně s jednoznačnou nedůvěrou významné části společnosti k politickým elitám.

Záhadou jen bylo, kdo atmosféru mezi lidmi nejlépe osedlá. V předstihu se to podařilo už Andreji Kiskovi, jenž v prezidentském souboji v roce 2014 překvapivě porazil Roberta Fica. O pět let později v mnohem rozbouřenější situaci stanula na vrcholu ústavní pyramidy Zuzana Čaputová. Lidé v ní viděli schopnou, rozhořčenou mladou ženu, která sice sdílí liberální hodnoty, ale je otevřená debatě s každým a záleží jí na každém Slovákovi, Maďarovi, Rusínovi, Romovi... Prezidentské klání vyhrála její bezprostřednost a nezatíženost vládní ani opoziční minulostí.

Politický subjekt, z něhož Čaputová vzešla, Progresivní Slovensko, úzce spolupracující s hnutím Spolu, ještě zabodoval ve volbách do Evropského parlamentu vyznačujících se nízkou voličskou účastí a zájmem osvícenější části elektorátu. V klíčových volbách do Národní rady SR už ale koalice povinnou sedmiprocentní laťku nepokořila. Její lídři, ač disponovali kvalitním programem, působili trochu jako akademici, trochu jako amatérští herci. Chyběla jim uvěřitelnost Čaputové i živelnost Matoviče. Neslaně nemastně se zapsala též strana Za lidi exprezidenta Kisky.

Na okamžik se zdálo, že by Směr-SD, do voleb vedený premiérem Petrem Pellegrinim, mohla ohrozit Kotlebova Lidová strana Naše Slovensko vykazující rysy neonacismu. Vyhranil se však proti ní zbytek stranického spektra a především seriózní média. Sázet na klasickou pravicovou opozici typu SaS se nedalo, a tak si voliči vzpomněli na OLaNO. Coby téma číslo jedna se přece vyjevila ohlodaná spravedlnost a korupce. A kdo se s ní doposud – pravda, jen slovy – nejvášnivěji pral? No přece Igor Matovič.

Krotitel staré politiky

Když se novináři snažili po jeho výhře zjistit, kde vidí partnera v české politice, nezastíral inspiraci Andrejem Babišem a podobnost s politickým hnutím ANO. Ostatně Babiš rychle přispěchal s pochvalou Matovičovy předvolební kampaně. Oba byli před vstupem do politiky vlivnými podnikateli, oba lákal mediální byznys a oba se rozhodli profilovat jako potírači korupce prolezlé všemi patry politiky.

Pokud ale Matovič doposud působil jako muž, který hodlá spálit dosavadní poměry a jejich aktéry na uhel, Babiš zvolil jinou strategii. Po počáteční radikální rétorice zaměřené zejména na liberální voliče a otrávené nevoliče začal postupně lanařit elektorát levice – sociálních demokratů a komunistů. Na rozdíl od Matoviče neměl Babiš trpělivost čekat, až se ocitne na špici. Jakmile ve sněmovních volbách 2013 skončil druhý na pásce, ochotně uzavřel koalici s vítěznou ČSSD a KDU-ČSL. Necelý rok od dalších voleb převzala ČSSD roli juniorního partnera ANO v koaličním kabinetu. Babiš navíc dlouhodobě udržuje nadstandardní vztahy s KSČM, aby neměla důvod proti němu revoltovat.

Andrej Babiš nepřivodil změnu poměrů. V sociální politice kopíruje levici, příležitostný izolacionalismus, pro nějž je příznačné například navážení se do Evropské unie a západních politiků, okoukal od národovecké pravice a vše vyšperkoval důmyslným marketingem. Zato o korupci už skoro nemluví. To by se pak musel rýpat ve vlastních ranách. Stačí zmínit poměry na ministerstvu dopravy, místního rozvoje a jinde, nebo policejní zátahy na vlivné členy politického hnutí ANO v regionech. Na přetřes by přišlo i vyšetřování Čapího hnízda a premiérův střet zájmů. Další vrcholní politici ANO, namátkou středočeská hejtmanka Pokorná-Jermanová, zase pomlaskávají nad tím, jak chutná moc, a nic papalášského jim není cizí.

Za neslábnoucím Babišovým postavením na čele pelotonu je maska lidumila, který by se přetrhl, abychom se měli lépe. Dokud na to byl čas, jezdil po republice, fotografoval se i bavil s lidmi. Nešlo o žádné hluboké dialogy, spíše o lehkou společenskou konverzaci. Voliči jej ale viděli na vlastní oči, slyšeli, že mluví, jak mu zobák narost, a navíc dostali příslib, co všechno jim zařídí. A když se něco vládě skutečně povedlo, neomylně si zásluhy přivlastnil. Sociální demokrat Lubomír Zaorálek v kampani před sněmovními volbami 2018 nazval Babiše fíkusem, protože i on parazituje na svých hostitelích. Výstižnější paralela dosud nezazněla. Babiš nepředstavil novou politiku, jen k obrazu svému zkrotil tu starou.

Vsadím boty, že Igor Matovič učiní to samé. Převezme od Směru-SD sociální politiku, národoveckou rétoriku i kontakty na vlivné zákulisní hráče. V něčem to ale bude mít těžší. Směr-SD se jen tak nedá. Skončil na druhém místě v mnohem lepší kondici, než je česká sociální demokracie, a obsadil opoziční lavice. Z nich OLaNO nic nedaruje. Pokud jej nezlomí ztráta exekutivních pozic, může též předvést, že je pružnější a akceschopnější než ČSSD. Ostatně v minulosti byl Směr-SD občas líčen jako mezičlánek mezi sociální demokracií a populistickou mašinou, jakou je politické hnutí ANO. Ne nadarmo bývala flexibilita Roberta Fica přirovnávána k té Babišově. Matovič se nadto do koalice spojil s nepříliš stabilními pravicovými partnery, kteří i v opozici připomínali pytel blech.

Před Matovičovým kabinetem stojí zadání přesvědčit obyvatele Slovenska, že je na stát spoleh nejen v sociální politice, ale i při prosazování spravedlnosti. Jednoduché to mít nebude: i mnozí někdejší kritici Fica a Pellegriniho poukazují na Matovičovo pozérství, které zdaleka nemusí jít ruku v ruce se schopností napravovat věci bez svědivého nutkání též si ze sladkého perníčku kousek uloupnout.

V českých, moravských a slezských končinách taky Andrej Babiš neoslnil. Pouze dovedl k dokonalosti rozdělení společnosti na oponenty shlukující se na náměstích a fanoušky napadající je na sociálních sítích. S kvalitou státu a veřejné správy Babiš nehnul. Pouze pomohl prosadit a nyní napadá zákon o státní službě a střídá schůzky s Transparency International s jejími urážkami.

Zatěžkávacím testem se pro Babišovu usazenou i Matovičovou čerstvou vládu stala epidemie zákeřného viru. Lidé na jejich reakce budou nepochybně myslet i při příštích volbách. Ještě důležitější však bude, jestli tady i tam budeme na stát nahlížet spíš jako na nadílku, s níž se neztratíme, nebo na nadělení, které nám je čert dlužen. Držme palce první možnosti, poněvadž nikdo z nás není tak silný, aby se dokázal sám protloukat vachrlatými časy.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.