Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Vladimír Diviš: Rusko ve víru (dez)informací?

Vladimír Diviš

Rusko ve víru (dez)informací?

Od počátku nynější pandemie si leckdo za hranicemi Ruska kladl otázku, zda relativně nízké počty nakažených v této nejrozlehlejší zemi světa s téměř sto padesáti miliony obyvatel odpovídají skutečnosti, nebo se jedná o projev dřívějšího tradičního přikrašlování reality v oficiálních zprávách. Podobné skepsi se nelze divit. Vždyť celých sedmdesát let existence SSSR bylo mimo jiné poznamenáno neochotou tehdejších vládnoucích elit zveřejňovat většinu negativních informací včetně sebeméně kontroverzních zpráv, které podle nich mohly vyvolávat u obyvatelstva nežádoucí dohady či reakce, nebo dokonce záporné emoce.

Nynější moskevská vláda je na tom v daném směru o poznání „hůře“ než na počátku 80. let kremelští mocní v doperestrojkovém Sovětském svazu. I v porovnání s následujícími léty vlády „cara“ Borise Jelcina v posledním desetiletí 20. století. Dnes už jen starší generace si může vybavit, jak vypadal neprostupný informační monopol vládnoucích garnitur v SSSR před více než třiceti lety, kterým dnešní prezident už ani v nejmenším nedisponuje.

Nyní i v Rusku všudypřítomný internet a houstnoucí předivo sociálních sítí neumožňuje zatajování před veřejností ani nejnepříjemnějších zpráv, včetně těch z ruské glubinky. O jejich rychlé a hlasité šíření se navíc energicky starají Kremlu nenakloněné celostátní televizní kanály DOŽĎ nebo REN TV, metropolitní opoziční rádio Echo Moskvy, liberální ekonomická tisková agentura RBC, opoziční tiskoviny a mnoho dalších médií.

Samostatnou kapitolu v novodobé éře Ruska tvoří tzv. fake news, které se nezřídka ze sociálních sítí bleskově přelévají do opozičních sdělovacích prostředků. Na počátku března například v podobě tvrzení o údajných více než dvaceti tisících nakažených koronavirem jen v samotné Moskvě a několika tisících mrtvých v přeplněných metropolitních márnicích.

Kdysi za vlády všemocné strany její informační monopol v omezené míře fakticky narušovalo pouze mnichovské rádio Svoboda (ruskojazyčná obdoba Svobodné Evropy) financované washingtonskou vládou. Za gorbačovské perestrojky a hlavně pak v letech 1991 až 1999 za vlády prvního ruského prezidenta B. Jelcina se klíčová elektronická média, TV a rozhlasové stanice, stejně jako tisková a další média dostaly pod totální kontrolu nejbohatších ruských oligarchů. O jejich hodnověrnosti a informační nezávislosti šlo ve většině případů vážně pochybovat. Ojediněle pravdivé a nezaujaté, objektivní zprávy a publicistické pořady tonuly v záplavě bulvárního balastu a manipulací prioritně sloužících podnikatelským i politickým mocenským zájmům majitelů jednotlivých médií.

Na počátku chaotických 90. let se v Rusku rozpadla i Sojuzpečať, celostátní distribuční síť tištěných medií, z nichž některé deníky a novinové týdeníky v té době zůstávaly posledními osamocenými ostrůvky více méně objektivních informací. I mezi prodejci tisku a majiteli trafik a novinových kiosků ale v plné míře převládla snaha maximalizovat zisky. Proto se raději vrhly na prodej lukrativnějšího zboží, než byly noviny.

„Specifika“ trhu 90. let

Toto nezáviděníhodné období ruské historie dokumentují i autentické zážitky majitele pražského vydavatelství lifestylových časopisů, který se rozhodl v roce 1998 vedle dvou filiálek v Budapešti a Varšavě rozšířit aktivity své firmy i do Ruska. Přátelé mu doporučili kontaktovat privatizované liberální moskevské vydavatelství Novoje vremja. Jako ledová sprcha zapůsobilo hned počáteční nahlédnutí do zákulisí vydavatelského byznysu v ruské metropoli. Logický dotaz, kolik procent z prodejní ceny časopisů či jiných tiskovin si nárokují tamní distributoři, vyvolal na tvářích hostitelů úsměvný údiv. Jak posléze vysvětlili, vydavatelé v Rusku v té době nejenže nic od distributorů a prodejců nedostávali, ale každý z nich naopak musel za prodej libovolného počtu výtisků každého čísla, například glamourového měsíčníku, majiteli stánku v centru Moskvy platit vždy 800 dolarů. Navíc o konečné pultové ceně časopisu si rozhodoval stánkař sám. Kolegové z redakce Nové doby přidali nezbytné vysvětlení: Tamní vydavatelé žili výhradně z inzertních příjmů, jež se v 90. letech pohybovaly v Rusku na výrazně vyšší cenové úrovni než v Česku, a navíc byly většinou nedaněné.

Náš vydavatel se tím nenechal odradit. Nabídl variantu stavby několika vlastních novinových kiosků v moskevských ulicích. Reakce hostitelů zapůsobila ještě mrazivěji: Licenci na výrobu stánků měla v té době v ruské megapolis exkluzivně jen fabrika vlastněná Jelenou Baturinovou, manželkou tehdejšího primátora Moskvy Jurije Lužkova, mimochodem na přelomu tisíciletí jednou z nejbohatších žen-podnikatelek na světě.

Licencí na jejich montáže a instalace na vybraných místech v Moskvě a jejím blízkém okolí pro změnu disponovala pouze firma jejich syna. Nicméně pokud se někomu přeci jen podařilo prokličkovat neprostupným bludištěm povolení, razítek a s nimi spojených neodmyslitelných úplatků, musel si přichystat za každý novinový kiosek minimálně dalších třicet tisíc dolarů.

Český investor pochopil, že tudy cesta na lukrativní ruský trh také nevede. Kontroval proto alternativním, neortodoxním projektem: Nakoupit flotilu malých dodávek, najímat studenty-brigádníky a časopisy věnované do značné míry poradenství v oblasti bydlení rozdávat lidem přicházejícím do četných hobbymarketů a megastorů s nábytkem v Moskvě i na jeho předměstích zdarma.

Pobavení moskevských kolegů místo očekávané pozitivní reakce ještě vzrostlo: „Pokud si nebudete v takovém případě platit dostatečně autoritativní a tím i velmi nákladnou kryšu (rusky střechu, neboli tzv. ochranu mafiózních struktur před konkurencí), během týdne vám většina dodávek shoří i s časopisy rukou „neznámého pachatele.“ Víc už nebylo třeba dodávat. Akviziční cesta za expanzí na nové ruské trhy skončila dřív, než začala.

Proměny televizních stanic

V souvislosti s šířením tištěných medií je ale třeba brát v potaz i nekonečnou rozlohu dnešního Ruska, tisícikilometrové vzdálenosti mezi jednotlivými regiony, které kvůli neúměrným finančním nákladům na přepravu limitují fyzický rozvoz tiskovin, jenž se proto zachoval jen ve velkých městech v evropské části země.

O to větší rozhodující roli na přelomu tisíciletí začaly hrát celoplošné privátní televizní kanály, které téměř monopolně tvrdily muziku v ruské politice té krizové doby. Jelcin si ale nepřál s oligarchy žádné konflikty, proto jim bylo dovoleno téměř cokoliv. Potřebné změny se začaly dít i v informační rovině až po 1. lednu 2000, po nástupu V. Putina do funkce prezidenta.

Dnešní mediální realita se od divokých 90. let diametrálně liší. Na vině ale není jen Putin a jeho nejbližší okolí, ale především nástup technologické revoluce, která hlavní informační toky poměrně rychle zdigitalizovala a umožňuje nyní i v nejzapadlejším chutoru, zapomenuté vísce s několika posledními stálými obyvateli, sledovat na tabletu nebo v chytrém telefonu i jiné zprávy a hodnocení než jen ta nabízená například federálními TV stanicemi (1. kanál, Rossija 1, NTV a další).

Mnozí západní experti, politici i novináři setrvačností, která přežívá ještě z dob SSSR, nadále označují tyto nejvlivnější informační zdroje na území dnešní Ruské federace nálepkami bez ohledu na to, jaké tamní mediální sféra prodělala od dob Brežněva, Gorbačova a Jelcina obrovské kvalitativní proměny. K mikrofonu a na obrazovku se postupně dostala zcela nová plejáda mladých novinářů, výborně jazykově vybavených s kvalitním vzděláním a v neposlední řadě i s dostatečnou osobní znalostí světa i za hranicemi Ruska. Doby, kdy ústřední moskevská média například kritizovala některý z projevů R. Reagana, ale přitom téměř nikdo netušil, co vlastně americký prezident tak hrozného řekl, jsou už zapomenutou minulostí.

Dosud nejvýraznější změna v programové nabídce nejsledovanějších TV stanic nastala počátkem roku 2014 po únorovém násilném svržení ukrajinského prezidenta Janukovyče, následném připojení Krymu k Rusku a vyhlášení západních sankcí proti RF. V té době začala doslova každodenní názorová bitva v éteru, která nemá v novodobé historii Ruska obdobu.

Mimochodem i s ohledem na ukrajinské více než dvacetimilionové auditorium, pravidelně sledující přes internet nebo satelit oficiálně zakázané ruské televizní kanály, začalo přibývat v jejich programové nabídce on-line diskusních a ještě častěji ostře polemických talk show vysílaných už šest let každý všední den brzy odpoledne, v podvečer i v prime timu. Mezi nejsledovanější patří na Rossiji 1 bezesporu pořad Olgy Skabjejevové a Jevgenije Popova 60 minut stejně jako noční Večer s Vladimirem Solovjevem. 1. kanál jim konkuruje obdobnými polemickými pořady Vremja pokažet nebo Bolšaja igra.

Přínosné polemiky

Zahraniční kritici, stejně jako domácí politici a experti z řad liberální opozice nebývají daleko od pravdy, když tvrdí, že moderátoři těchto populárních talk show se názorově většinou příliš neodklánějí od politického kursu Kremlu. To je však pouze jedna strana mince. Ve studiu pravidelně proti sobě stojí jak zastánci vládní politiky, tak i domácí opozičníci bok po boku se zahraničními experty, novináři a politiky včetně západních.

V čem nicméně spočívá přínos této formy aktuální publicistiky v ruských podmínkách? Do každého vysílání jsou zváni do živých přenosů proporcionálně jeden ku jednomu jak zastánci vládní politiky, tak i čelní představitelé opozice jako Nikolaj Rybakov, předseda protiputinovské strany Jabloko, ukrajinští politologové a novináři – agilní přívrženci politiky prezidentů Porošenka a Zelenského, kteří opakovaně během pořadu obviňují Rusko z agrese, vpádu, války proti Ukrajině, okupace Krymu apod. a v neposlední řadě i ostře odmítavě vystupují proti minským ujednáním a smírnému řešení konfliktu na Donbase.

Slovo pravidelně dostávají živě i američtí novináři působící v Moskvě, kterým nikdo nebrání otevřeně obhajovat Trumpovu zahraniční politiku a současně kritizovat politickou linii Kremlu i osobně Putina. V nedávné minulosti zde dostával pravidelně slovo i polský šéf zastoupení NATO v Moskvě. V poslední době se zase ve studiu objevil několikrát vysoký představitel ukrajinské tajné služby SBU, podplukovník kyjevské porošenkovské kontrarozvědky, vedle Jakoba Kedmiho, bývalého ředitele jedné z izraelských tajných služeb, a mnoha dalších zajímavých a vysoce informovaných osobností.

I když se moderátoři snaží držet diskusi v přijatelných mezích, zvláště v poslední době dochází před zapnutými kamerami nezřídka k ostrým sporům končícím někdy i hlasitými hádkami. Pokud ale pozorný divák dokáže odsunout stranou někdy až přemíru slovního balastu těchto polemik, může se od dobře informovaných expertů, kteří mají většinou přístup i „k neveřejným zdrojům“ Kremlu, ministerstva obrany, tajných služeb nebo špičkových výzkumných ústavů, dozvědět mnoho podnětného, co se jinde nedozví.

V tomto získal na ruských obrazovkách nesporný primát už zmíněný izraelský zpravodajec, který v roce 1969 ještě jako dítě emigroval s rodiči z SSSR do staronové vlasti. Pokaždé ve svých vystoupeních nabízí nejčerstvější, ještě neznámé informace a paralelně i velmi neortodoxní analýzy jednotlivých aktuálních jevů v mezinárodní politice.

Obdobně je vnímán i ředitel washingtonského výzkumného Center of the National Interest Dmitri Simes, který se každodenně pohybuje tam, kde se rodí esence americké zahraniční i domácí politiky. Mimochodem i jeho zásluhou na 1. kanálu on-line vystupují v pořadu Bolšaja igra čas od času kapitolští kongresmani, které sotva lze nařknout z přílišných sympatií k dnešnímu Rusku a jeho nejvyšším představitelům. A přesto nic jim nebrání, aby milionům ruských diváků nabízeli své specifické vidění světa a událostí na mezinárodní scéně.

I toto je v dnešním Rusku málokoho udivující realita, před více než třiceti lety naprosto nemyslitelná. V každém případě, kdo se v této zemi nehodlá spokojit s informacemi z jedné strany, nemusí se nořit a pracně hledat v internetových hlubinách nebo si ladit znovu vzkříšené rádio Svoboda, nyní vysílající z Prahy. I v pohodlí vlastního bytu se může snadno, bez problémů dozvědět mnoho zajímavého, co sotva lze nazvat putinovskou propagandou.

Mezititulky redakce.

Vladimír Diviš (1952) je novinář a publicista, v minulosti pracoval jako zahraniční zpravodaj v Moskvě.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.