Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Blanka Kalinová: Kouř nad pařížskou katedrálou

Blanka Kalinová

Kouř nad pařížskou katedrálou

Požár, který se rozpoutal v katedrále Notre Dame de Paris 15. dubna 2019, byl následující den udušen, první ohromení a prach opadly a namísto zhroucené věže se dnes nad stavbou vznášejí vysoké jeřáby. Katedrála stále vévodí ostrovu Cité uprostřed velkoměsta obehnaná zástavami, ale otazníky nad původem požáru a nad rekonstrukcí katedrály přetrvávají.

Není pochyb, že bezpečnostní předpisy, jak při opravách, jež právě probíhaly, tak bezprostředně při vypuknutí požáru, nebyly striktně dodrženy. Původní podezření na neopatrnost dělníků, kteří v té době pracovali na lešeních kolem katedrály, ať už by šlo o nedopalek cigarety nebo elektrický zkrat na stavbě, byla zatím vyloučena s odkazem na poměrně ohnivzdornou střešní dubovou strukturu, kde by podobný jednorázový incident neměl zapříčinit tak rychle se propagující požár. Poukazuje se ale na to, že přes výhrady ochranářů byly před několika lety elekrifikovány zvony nad chrámovou lodí. Ani protipožární zařízení a pokyny nebyly důsledně respektovány: přítomní na mši, která právě v katedrále probíhala, byli naštěstí včas evakuováni, ale nebezpečí požáru a identifikace přesného místa vzniku byly potvrzeny s půlhodinovým zpožděním a bylo třeba další půlhodiny pro plné nasazení pařížských hasičů.

Požár trvající 15 hodin mobilizoval přes 400 hasičů, kteří – přes jistě dobře míněné rady, včetně prezidenta Trumpa – nepřistoupili na hašení vodou z letadel z obav před narušením stavby pod silným vodním tlakem, ale preferovali metodu hašení uvnitř objektu i za pomocí dronů. Požár nejprve zničil střechu a dubovou podpůrnou strukturu z počátku 13. století. Posléze se dramaticky zřítila věž přistavěná až v 19. století architektem Eugenem Viollet-le-Ducem, která celé stavbě dominovala s výškou 96 metrů. Na její stavbu bylo třeba 500 tun dřeva a hlavně 250 tun olova, které se vzhledem k vysokým teplotám během požáru roztavilo, a dokonce částečně zplynovatělo. Velká část vnitřního vybavení katedrály, mimo jiné socha Madony s dítětem ze 14. století a velké varhany z poloviny 19. století, snad vyšly z požáru bez velké úhony.

Požár vzbudil vskutku celosvětovou vlnu pohnutí také pod dojmem doslova přímého přenosu přenášeného všemi médii. Jistě k tomu přispělo i to, že Notre Dame de Paris vždy patřila k neopominutelné etapě turistických návštěv, pro francouzské školáky byla připomínkou povinné četby stejnojmenného románu Victora Huga a tradičním místem rozloučení s významnými francouzskými osobnostmi. Po bezprostředním smutku nad nenahraditelnou ztrátou, soucitu s francouzskou komunitou všude ve světě, po velkodušných finančních příslibech ze všech stran a po prezidentově veřejném slibu obnovit katedrálu do pěti let se ve Francii rozpoutala rozčilená polemika jak přistupovat k rekonstrukci.

Obnova, nebo přestavba

Prvním bezprostředním problémem se stala kontaminace roztaveným olovem. To pocházelo především ze zhroucené věže, ale také ze svár skleněných vitráží. V prvních dnech po požáru bylo toto nebezpečí podceněno, ale po protestech veřejnosti nastala panika, která nejprve vedla k uzavření škol v okolí katedrály, hromadnému měření olova v krvi školáků a konečně k drastickému zpřísnění bezpečnostních pokynů na stavbě, a dokonce k jejímu dočasnému přerušení.

Ústřední otázkou samozřejmě zůstává jak přistupovat k rekonstrukci: snažit se o obnovu stavby v její původní podobě před požárem, nebo se nevyhýbat její více či méně odvážné modernizaci? Diskuse se zpočátku soustředila na osud zborcené štíhlé věže dokončené Viollet-le-Ducem v roce 1859, která nahradila původní zvonici z 13. století odstraněnou kvůli špatnému stavu v roce 1792. V době svého vzniku byla nově vybudovaná neogotická zvonice bez zvonů, a tedy čistě ornamentální, inspirovaná věží na katedrále v Orléansu, terčem kritik, ostatně jako některé jiné restaurované přestavby hlavního architekta Napoleona III. včetně třeba hradu Pierrefonds na sever od Paříže. Má se přistoupit na rekonstrukci rekonstrukce z 19. století, anebo, jak by poznamenal možná sám Viollet-le-Duc, „restaurovat stavbu neznamená ji udržovat, opravovat nebo předělávat, ale obnovit ji v kompletním stavu, který možná nikdy neexistoval v daném momentě“.

S postupným odhalením škod se ukazuje, že obnova katedrály bude technicky, architektonicky, finančně a koneckonců i lidsky náročná akce. Není ještě jasné, zda nebyla nějak zásadně narušena struktura celé stavby. Jakým materiálem nahradit zničené části: použít dřevo či beton namísto více než staletých dubů, využít zachráněné kameny, nebo je nahradit novými, a jakého druhu? Snažit se zbudovat střechu v původní podobě, nebo ji nahradit novou, eventuelně průhlednou z nových materiálů? Dnes třeba málokdo protestuje proti odvážnému architektonickému gestu uprostřed historické stavby, jakým je Peiova průhledná pyramida Louvru, jež vyvolala rozhořčení v polovině 80. let. Diskuse o nutné rekonstrukci katedrály mobilizuje profesionální restaurátory, vědeckou obec a samozřejmě architekty domácí i zahraniční, kteří tu vidí neopakovatelnou možnost zapsat se do historie města.

Za kolik a kdo?

V současné době je samozřejmě nesnadné odhadnout finanční náklady celé akce, ale není pochyb, že budou ohromné. Požár ještě nebyl uhašen a sliby finanční pomoci francouzských a zahraničních jednotlivců, firem a organizací jen pršely. Jak se sluší, francouzští miliardáři byli mezi prvními a předbíhali se ve štědrosti: Bernard Arnaud (konglomerát LVHM, majitel galerie Luis Vuitton v boulogneském lesíku), François Pinault (zakladatel firmy Kering také orientované na luxusní zboží) a hlavní akcionářska l’Oréalu přislíbili společně 400 milionů eur. Francouzské a cizí, velké i malé firmy nestály stranou a byla také vypsána úspěšná veřejná sbírka. Pochopitelná dobrá vůle dárců má však, jako často dárcovství vůbec, svou méně lichotivou stránku vzhledem k příslušným daňovým úlevám. Aby předešli těmto polemikám, někteří velcí dárci se jich vzdali, pro drobné přispěvatele byla obvyklá daňová sleva zachována.

„Všechno na Notre Dame, nic pro Quasimoda“ (postava románu Victora Huga, která se stala jakýmsi archetypem sympatického ubožáka) – heslo viděné během uličních protestů „žlutých vest“, které otřásly Francií v letech 2018–2019, vyjadřuje ve výstižné zkratce rozpaky, ne-li zlobu nad předností velkých i malých dárců pro velkodušné příspěvky na prestižní projekty, jakým je bezesporu obnova pařížské katedrály, oproti méně mediálně vděčným kauzám, jako třeba boj proti chudobě.

Jiným bodem sváru je organizace celé akce. Francie, země nesčetných historických objektů, vybudovala mnohovrstevnou administrativu pro ochranu památek, která však právě díky své dlouhé tradici je relativně komplikovaná a často nepružná. Vláda tedy iniciativně vytvořila novou organizační strukturu věnovanou výsadně obnově katedrály, řízenou ne architektem či zkušeným restaurátorem, nýbrž generálem. Nový administrativní článek tak jaksi upozaďuje zkušené odborníky a existující instituce, které se obávají další ztráty svých prerogativ. Požárem poničená katedrála je paradoxně neocenitelnou laboratoří pro historiky, archeology a vědce pro studium původních materiálů a stavebních metod přímo v terénu. Krátce po požáru vznikla iniciativa Vědci ve službě pro záchranu Notre Dame, která si klade za cíl shromáždit existující poznatky různých vědeckých disciplín, včetně archeologie, historie, archivnictví, teologie, chemie či muzikologie, využít jich během náročné rekonstrukce katedrály a informovat také veřejnost.

Staré a nové pamětihodnosti

I přes dočasné uzavření jednoho z nejnavštěvovanějších míst zbývá turistům i místním mnoho dalších památek a Paříž se dál snaží rozhojnit svou kulturní a architektonickou nabídku. Nedávným příkladem může být Bouquet of Tulips, socha „darovaná“ Pařížanům známým sochařem Jeffem Koonsem na znamení solidarity s obětmi teroristických atentátů v letech 2015 a 2016. Mohutná socha z bronzu, oceli a hliníku (téměř 13 metrů vysoká, 8 a půl metru široká a vážící 60 tun včetně podstavce) představuje ruku držící jedenáct různě barevných tulipánů. Kromě polemiky o umělecké hodnotě díla samotného vzbudila celá akce vášnivou debatu o morálním a finančním významu autorova gesta a spory o umístění sochy ve městě. Celý projekt stál 4 a půl milionu eur, z čehož umělec věnoval milion a zbytek zaplatili francouzští a američtí dárci. Starostka Paříže tak mohla sice podotknout, že Pařížany socha nic nestála, opomněla však vzít v úvahu daňové slevy pro dárce (60 procent darované částky) představující tomu odpovídající ztrátu pro státní pokladnu. Po odmítnutí původně navrženého prostranství před palácem Tokyo a muzeem moderního umění těměř naproti Eiffelově věži byla nakonec socha postavena sice také v blízkosti Seiny, ale v mnohem méně exponovaném parčíku u Malého paláce (Petit Palais). Není zatím jisté, zda Paříž opravdu získala novou pamětihodnost.

Na závěr je možné položit trochu kacířskou otázku, a sice jak si vysvětlit nepředstírané kolektivní pohnutí nad požárem katedrály v zemi a ve světě vůbec, kde katolická víra a účast na mších jsou na všeobecném ústupu. Pro křesťanství se přítomnost boha stala neodlučitelně spjatá s „božským stánkem“, ne sice hned na jeho počátku, kdy první křesťané kladli důraz na duchovní komunitu, ale postupně, spolu se zrodem a rozmachem církve, jak o tom ostatně dodnes svědčí stejný výraz ve francouzštině pro kostel (l’église) a církev (l’Église). Gotické katedrály a množství barokních kostelů zůstávají svědky víry jakoby vtesané do kamene. Protestantismus a hlavně moderní doba se zdály naopak znovu zdůrazňovat duchovně pojatou víru, která se nepotřebuje uchylovat pod kamennou klenbu a ornamentální výzdobu chrámů. Dojetí nad popelem a roztříštěným kamením staleté katedrály je možná výrazem všeobecně sdílené nostalgie nad zničením symbolu jiného pojetí víry.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.