Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Kateřina Smejkalová: Falešní přátelé obyčejných lidí

Kateřina Smejkalová

Falešní přátelé obyčejných lidí

Odkud se bere vzestup národoveckých a hodnotově konzervativních autoritářů? Navzdory tomu, že nejde o fenomén, který by se objevil teprve včera, mnoho jasných odpovědí zatím nemáme. Zejména vzdělané a často dobře zajištěné liberální vrstvy mají tendenci bezradně krčit rameny nad tím, jak dokáží být někteří lidé hloupí, že si neváží svobody a demokracie. To je samozřejmě diagnóza nejen nedostatečná, ale politicky i vysloveně kontraproduktivní.

U nás máme k dispozici jen práci hrstky sociologů, kteří upozorňují na zcela odlišnou životní realitu rozsáhlých vrstev obyvatelstva, jež posléze různými dynamikami vede k odpovídajícím politickým postojům. Ať už ve výsledku jde o jejich protestní volby, volby k získání alespoň nějakého uznání či autentický příklon ke konzervativismu a autoritářství. Pohled do evropského zahraničí je o poznání podnětnější.

Nová kniha – či vlastně spíš jen delší esej – rakouského publicisty a předního intelektuála tamější sociální demokracie Roberta Misika je zatím tou z nejzajímavějších. Od schématického přehledu, co zajímavého bylo k otázce příklonu titulních „obyčejných lidí“, o kterých je nyní hodně řeč, k pravicovým populistům již různě vyzkoumáno a napsáno, se i ona sama odpichuje. To představuje její první velké plus. Ani jedna z prací, které zmiňuje, v českém kontextu bohužel nezaznamenala větší zájem. Platí to o německo-francouzské studii, která zjistila, že voličům AfD i Front/Rassemblement national v obou zemích je společné, že trpí především politickým zapomenutím manifestujícím se v mizení veřejné infrastruktury, i o německé práci popisující populismus z pohledu politické ekonomie. V zemích, kde globalizace přináší přistěhovalectví a konkurenci v sociálních systémech, vede zřejmě spíše k tomu pravicovému (Německo, Velká Británie, Spojené Státy), zatímco ve státech, které trpí outsourcingem a politikami škrtů ve jménu globální konkurenceschopnosti, zase spíš k tomu levicovému (jihoevropské země).

Aby si připravil půdu pro vysvětlení, kdo vlastně „obyčejní lidé“ jsou a co je žene do náruče populistů, kteří nakonec na nic z toho, co je trápí, nemají reálně odpovědi, pokračuje Misik zdařile komprimovanými dějinami dělnického hnutí, kde mu jde zejména o to zachytit některé jeho centrální rozpory a zvraty, včetně poukazu na to, že jednolitá „třída pracujících“ de facto neexistovala v dnes romantizované podobě nikdy. Když se však konečně dostane do současnosti, jedním dechem dodává, že bylo-li o ní možné s touto výhradou mluvit pro minulost, lze o ní stejně tak – navzdory hojným proklamacím, že již neexistuje – mluvit i nyní. Zástupy lidí, kteří se nadále živí výdělkem z práce, jsou tu totiž pořád.

„Obyčejnými lidmi“ se přitom obvykle míní ti z nich, kteří mají nižší či střední vzdělání a podobně kvalifikovanou práci, spíše manuální, řemeslnou nebo administrativní než intelektuální a kreativní. Žijí na okrajích velkých měst či v městech menších. Centrálním Misikovým argumentem, proč nyní právě tito lidé sedají na lep těm, kdo se jako jejich přátelé pouze tváří, proto je, že strádají v posledních dekádách jak ekonomicky, tak z hlediska společenského uznání a politické pozornosti. Nejenže se obvykle v globální ekonomice stali nahraditelnými, neustále vystavenými nebezpečí propuštění, a jejich příjmy v lepším případě stagnují, ale také platí, aniž by je někdo pořádně poslouchal, za hodnotově zaostalé.

Je přitom jedno, zda tuto falešní přátelé s jejich podporou potřebují na pozadí sledovat hlavně vlastní zájmy, anebo zda jsou o odpovídající ideologii skutečně přesvědčení, jen ta nemá – jako třeba brojení proti cizincům – jakoukoli šanci na reálných problémech obyčejných lidí něco změnit.

O hodnotových vzorcích těchto společenských tříd se obecně vedou zajímavé debaty. Kupříkladu Paul Mason ve své eseji ve sborníku Velký regres (Praha 2017) píše, že pracující třída byla vždycky solidární – a až neoliberalismus, škrty a hrozba outsourcingu tuto přirozenou solidaritu naleptala. Misikův pohled je poněkud mnohovrstevnatější – na jednu stranu píše, a to patří v knize k vůbec nejzajímavějším myšlenkám, že tyto třídy inklinují k postojům „law and order“ a důrazu na poctivou práci a zásluhovost proto, že přesně s tím jejich život stojí a padá: musejí dennodenně sami vynakládat obrovskou disciplínu, aby těžkou a ne příliš zajímavou práci zvládli vykonávat, na jakoukoli podporu či kvalitní oddech přitom často nezbývají ani peníze ani čas. Zároveň však Misik dodává, že spoustě jejich argumentů, které liberálním uším zní na první dobrou nepřístojně, je třeba věnovat detailnější pozornost – mnoho z nich totiž skutečně odráží jejich neradostnou životní realitu, ve které například cizinci reálně mohou znamenat fatální konkurenci na trhu práce či v sociálním systému. Oštemplování takových v zásadě legitimních výhrad za rasismus pocit přehlíženosti jen dál pohání.

K rozboru „duše obyčejného člověka“ ale v závěru Misik přidává ještě jedno (a v tom nakonec v podstatě přitakává Masonovi): třídy, o kterých je řeč, navzdory jejich karikování jako omezených sobců v poslední době, mají vlastní kulturu srdečnosti, sounáležitosti a výpomoci. Jen jejich ochota je vynakládat nad rámec vlastních komunit je omezena zacházením, kterého se zvenčí dostává v posledních dekádách jim – přehlížením, zneuznání, výsměchem. Zkrátka: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Proto Misikův závěr poněkud emotivně odkazuje na slavný citát Bruna Kreiského, že „obyčejné lidi je prostě třeba mít rád“, v čemž se skrývá i Misikovo doporučení pro politickou praxi – má spočívat ve velkorysém naslouchání, uznání a hojení materiálních i symbolických ústrků.

Nejen proto by bylo na místě, aby se Misikově knize dostalo i českého překladu. Možná bychom se pak měli šanci pohnout ze situace morálně povýšené kritiky „hloupých lidí, kteří se nechají koupit koblihou zdarma“ nějakým konstruktivnějším směrem...

Robert Misik: Die falschen Freunde der einfachen Leute. Suhrkamp, Berlin 2019, 160 s.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.