Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Iza Mrzygłódová: Ztraceni v krizi

Iza Mrzygłódová

Ztraceni v krizi

aneb Polský pohled na Československo v čase Mnichova

Mnichovanství je koncepce českého filozofa Karla Kosíka, typ tragédie, ve které hlavní role obsazují čtyři aktéři: agresor, který zastrašuje a uchvacuje; oběť bez možnosti nebo schopnosti se bránit; podlézavý mediátor, který nejen že s útočníkem souhlasí, ale toleruje a omlouvá jeho chování a kapitulanti připravení se s ním paktovat a tvrdit, že ještě není všechno ztraceno. Koncepce staví na českém traumatu z mnichovského diktátu, lidově „Mnichova“, symbolu zrady a porážky, kterou Československu přinesla na podzim 1938 konference čtyř velmocí – Velké Británie, Francie, Itálie a Německa. Tehdy byla republika donucena odstoupit části území třetí říši a byla fakticky odzbrojena ztrátou pásu opevnění. Po září 1938 se Československo stalo torzovitým, bezbranným státem, který neměl vydržet ani rok.

Onen mnichovský spektákl na pěti stech padesáti stranách bravurně a obsáhle popisuje historik Piotr M. Majewski v knize Kiedy wybuchnie wojna? 1938. Studium kryzysu (Warszawa 2019 – Kdy vypukne válka? 1938. Studie krize). I když nevyužívá koncept mnichovanství, dovedně buduje historické drama. Jeho účastníky byli: českoslovenští politici v čele s prezidentem Edvardem Benešem v roli oběti, vedoucí představitelé západních velmocí jako kapitulanti a podlézaví mediátoři a samotný Führer a jemu slepě poslušný vůdce sudetských Němců v roli agresorů. Na druhém plánu historickou scénu vyplňují evropští diplomaté, publicisté, agenti a špehové i generálové Wehrmachtu intrikující proti Hitlerovi. Právě hlavní hrdinové se v Majewského příběhu zdají být detailně popsaní, jejich temperament, osobnost i uvědomění a také nedostatky a slabosti mají ve vývoji událostí ne menší význam než mezinárodní podmínky. Díky tomu autor nejenom ukazuje psychologii politiky, ale také se dotýká odvěké otázky po roli člověka v dějinách a vlivu „velkých postav“ na běh událostí. Historickou analýzu Majewski provádí se znalostí – také už má na svém kontě jak práci věnovanou Benešovi, tak obsáhlou monografii o nacionalismu sudetských Němců a Čechů – a zároveň s reportérským zaujetím a citem pro okamžik. I badatele věrného tradičním metodám jeho vyprávění strhává, nutí tragédii prožívat společně s jejími účastníky a s netrpělivostí očekávat (známé) rozuzlení.

Hlavy států plné říší

Byla by ale chyba brát Majewského knihu jen jako dobře odvedené vyprávění o událostech roku 1938 – kus dovedně rozepsaný na řadu evropských scén a pro mnoho politických hráčů. Majewski čtenáře dovedně uvádí do takových společenských a kulturních kontextů Československa, jako jsou trauma Bílé hory, tedy památné porážky z roku 1620, která měla rozhodnout o osudech národa na několik století, anebo fenoménu nadaných bratří Čapků, malíře a spisovatele, jejichž dům byl Mekkou intelektuálů a umělců. Dodává tak politické a diplomatické laboratoři stojící ve středu jeho zájmu nádech a lesk a čtenáři umožňuje lépe porozumět jižním sousedům. „Studie krize“ ale především daleko překračuje hranice toho, co se zdá slibovat titul práce. Věnuje se nejenom sudetské krizi vyvolané požadavky třetí říše na Československo – nejprve na přiznání autonomie územím obývaným sudetskými Němci a později na jejich odtržení od Československa. Ukazuje také krizi meziválečné Evropy viditelnou i na úrovni mezinárodního, politického, společenského a kulturního uspořádání. Protože jak svého času psal americký filozof John Dewey: „Pokud demokracie i kapitalismus procházejí krizí, pak ve skutečnosti krizi zažívá náš společný rozum.“

Ve středo-východní Evropě první světová válka přinesla smrt velkým impériím a vedla ke vzniku národních států – mezi nimi Československa. Nepřestalo se ale myslet v koloniálních a mocenských kategoriích a mentální mapy západních politiků jen zdánlivě braly na zřetel změny, ke kterým došlo po roce 1914. Dokonale je to vidět na způsobu, jakým se na Československo a jeho představitele obraceli premiéři Francie a Velké Británie – pořád imperiálních a na několika kontinentech se rozkládajících zemí – socialista Édouard Daladier a konzervativec Neville Chamberlaine, kteří, když rozhodovali v rámci koncertu velmocí o „sebeurčení“ sudetských Němců, zbavili spojence subjektivity i práva rozhodovat o vlastním osudu. Vidět je to i na chování lorda Waltera Runcimana, který vedl usmiřovací misi, i když „o Československu a střední Evropě věděl nejvýše to, co si přečetl v novinách“ (s. 241). Myšlení v imperiálních kategoriích bije do očí také v osobě polského ministra Józefa Becka a maršálka Edwarda Rydze-Šmigłého, kteří při svém snění o síle Polska a jeho roli mocnosti byli připraveni vystoupit v roli tichého spojence agresora a předložit Československu ultimátum na navrácení Záolží Polsku. Odehrálo se to ostatně za potlesku polské společnosti – i socialistický Robotnik hřměl na své titulní straně v den vstupu polské armády na ta území, že „Zaolžanské Slezsko se vrací Vlasti“.

Společně s Mnichovem končilo v troskách versaillské uspořádání, které nebyli připraveni bránit ani jeho tvůrci, tedy západní mocnosti, ani jeho největší beneficienti, takoví jako Polsko. Přes oslavu úspěchu „zachování míru“ zůstávala cesta k dalším změnám a agresi otevřená, ba co víc, třetí říše získávala k další expanzi ještě lepší pozici, o čemž se Polsko bolestně přesvědčilo v roce 1939. Majewského práce je tedy opravdu laboratorní studií poslední fáze rozpadu versailleského uspořádání – ukazuje nejen zápas kolem mnichovské krize a svéráznou hybridní válku v československo-německém pohraničí, ale také anšlus Rakouska a zákulisí polské a maďarské zahraniční politiky. Analyzuje i signály přicházející z Moskvy i proměňující se postoj SSSR k nově vznikající mocenské situaci v Evropě.

Evropa v krizi

Po první světové válce mizely pozvolna v minulosti monarchie, ale demokracie si prorážely cestu velmi pomalu a s velkým odporem. I když došlo v Evropě k rozšíření politiky mezi masy a k získání volebního práva pro všechny společenské vrstvy, v roce 1938 zůstávalo Československo v regionu osamocenou demokratickou republikou v moři autoritářských zemí. Když se ale na onu oslavovanou „demokracii nad Vltavou“, jak je popisována v knize, podíváme blíže, můžeme i vůči ní mít řadu výhrad. Počínaje stranickým oligopolem, který společně s prezidentem třímal v rukou celou moc a nebyl ochotný se o ni dělit s žádnou jinou politickou silou, přes populistickou rétoriku agrárníků připravených pro stranické zájmy zaprodat duši ďáblu, až po podřízenou pozici Slováků v česko-slovenské partii a problémy s politikou vůči národnostním menšinám (a to přesto, že ve srovnání s dalšími státy v regionu, Polsko nevyjímaje, to byla politika vcelku liberální). Křehkost tehdejší demokracie ukazují také osudy československých vlád po říjnu 1938, které rychle nabraly autoritářskou, ba i fašistickou podobu.

Na situaci Československa konce třicátých let si můžeme všimnout i odrazu krize kultury, kterou slavný německý historik Detlef Peukert pojmenoval jako krizi klasické modernity. Nejviditelnější byla v rostoucím radikalismu společensko-politických postojů a v přesvědčení, že je nutné obrátit svět naruby. V nejdrastičtější podobě se projevila v případě převzetí národně-socialistického světonázoru sudetskými Němci.

Krizi lze ale vidět i v nemožnosti poradit si s přívalem informací a propagandy. Úplně mimochodem Majewski ukazuje dopad, jaký na politický a společenský život měla v mezivá­lečném období probíhající masmediální revoluce. Malý československý stát se nachází nejen pod tlakem západních politiků a diplomatů, ale vede i nerovný boj se zmanipulovanými informacemi, které bychom dnes nazvali fake news, a nacistickou propagandou přítomnou mj. ve vysílání lipského rozhlasu, který se také zasloužil o vzbouření sudetského pohraničí. Majewski dává také představu o nacistických davy strhujících shromážděních.

Mezi čtveřicí jezdců krize chybí jen ten hospodářský, pravda, Československo zvládlo hospodářskou krizi ve srovnání s jinými státy v regionu – Polskem, Rakouskem nebo Německem – napodiv dobře. Ale na německé obyvatelstvo v pohraničí krize dopadla negativně a zasloužila se o růst popularity národně-socialistického hnutí. Právě popis společenské a psychologické situace sudetských Němců je asi jediné téma, jehož nepřítomnost v knize je doopravdy citelná. Tuto skupinu poznáváme především prizmatem kroků jejích lídrů a jejich násilí a rozhořčení plných vystoupení v pohraničním Chebu nebo Mariánských Lázních, ale jen málo se dovídáme o historických danostech, politice československého státu vůči německému obyvatelstvu po roce 1918 anebo sousedských, každodenních vztazích Němců a Čechů. Majewski se v knize věnuje tolika tématům, že i na toto by se mohlo najít místo, zvlášť když je na ně autor ne nadarmo specialistou.

Epilog jednoho hráče

Jisté zklamání přináší i závěr knihy, který se soustředí jen na postavu Edvarda Beneše a jeho poválečné osudy. Konstrukce práce, jež v podobě trychtýře na počátku črtá široké panorama československé politiky, aby se nakonec soustředila na pohyby a rozhodnutí samotného prezidenta na podzim 1938, je srozumitelná a vypravěčsky podařená. Poválečný epilog soustředěný jen na popis konce života a kariéry Edvarda Beneše – bez zohlednění společensko-politické situace – zanechává pocit neuspokojení. Platí to tím spíše, že sudetská krize poznamenala v poválečném období i osudy Němců, kteří byli v důsledku postupimských rozhodnutí z většiny vysídleni. Nebylo by přece složité přidat tato témata, když právě Beneš byl architektem řady poválečných řešení a jeho dekrety rozhodly o tom, že sudetští Němci byli zbaveni občanství i majetku. Těžko se ale ubránit dojmu, že o podobě závěru knížky rozhodla zřetelná sympatie autora k jednomu z hlavních historických protagonistů. Je to cítit i v jiných jejích částech, když diskutabilní kroky nebo chování Edvarda Beneše jsou představovány, pokud ne v pozitivním světle, tak přinejmenším s dalekosáhlým porozuměním. Nadto je škoda, že se z knížky nedovíme, jak polarizující postavou je Beneš v české veřejné debatě a jaké kontroverze jeho rozhodnutí budí.

Na úvod připomenutý koncept mnichovanství je nejen nástrojem pro popis, ale také kritickou reflexi – a může posloužit k rozložení mnichovského mýtu na prvočinitele. Když totiž po dočtení Majewského knihy opadnou emoce, je na místě se podívat na vlastní čtenářské zaujetí a zeptat se, jestli nás černo-bílé rozdělení na oběti, kapitulanty a agresory nevede na scestí a neztěžuje pochopení evropských krizí, kterým se Majewski věnuje. Je také na místě se zeptat, co pro nás znamená „hanebná zrada“ a „být obětí“, a zároveň konfrontovat struktury polské paměti s meandry české historie a dějinami polsko-českých vztahů, zábor Záolží nevyjímaje.

Knížka Piotra Majewského je k tomu mimořádně vhodná. Přináší spolehlivou a zároveň strhující historickou analýzu, která vrhá světlo nejen na události roku 1938, ale také na univerzální politické a psychologické mechanismy. Zvláště cenné to je v čase otřásajícího se liberálně-demokratického a mezinárodního uspořádání.

Piotr M. Majewski, Kiedy wybuchnie wojna? 1938. Studium kryzysu, Wydawnictwo Krytyki Politycznej, Warszawa 2019.

Text poprvé vyšel 11. února 2020 v internetovém týdeníku Kultura Liberalna č. 579 (6/2020).

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Piotr M. Majewski (1972) je historik, přednáší na Historickém institutu Varšavské univerzity, v češtině mu prozatím vyšly knihy Sudetští Němci 1848–1948: Dějiny jednoho nacionalismu (Brno 2014) a Bojovat, či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938 (Brno 2018).

Iza Mrzygłodová ((1986) je redaktorka oddělení knižních recenzí týdeníku Kultura Liberalna, doktorandka Historického institutu Varšavské univerzity, píše doktorskou práci na téma radikalizace polských a rakouských studentů v meziválečném období.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.