Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Hynek Skořepa: Na okraj výročí války

Hynek Skořepa

Na okraj výročí války

Není to dlouho, co mne kolega historik šokoval výrokem, že jen čeká, až někdo přijde s tvrzením, že osvobození Československa Sovětskou armádou bylo nejhorší událostí našich moderních dějin. Uvědomuji si geopolitické důsledky ruského postupu až k Berlínu a zahrnutí Československa do sovětské sféry vlivu. Uznávám, že Stalinův režim byl jednou z nejhrůznějších diktatur v historii lidstva, která má na svědomí miliony obětí mezi Rusy i dalšími národy v gulazích nebo při zbytečném krveprolévání na frontě ve stylu nas mnogo. Přesto nesouhlasím s kladením rovnítka mezi komunismus a fašismus (nacismus). Stejný názor zastává třeba Jiří Přibáň: „Za zásadní rozdíl považuji glorifikaci samotného násilí, které se pro nacisty stávalo perverzní ctností a hodnotou, zatímco komunisté ho vždycky ospravedlňovali jako nástroj pokroku a historickou nutnost, která pomine v závislosti na porevolučním vývoji.“ Proto měl také komunismus „mnohem větší humanistickou svůdnost,“ tedy kromě schopnosti „postupně se historicky proměňovat do různých forem při zachování jedné ideologie.“ (K. Hvížďala, J. Přibáň: Hledání dějin. O české státnosti, 2018)

Disident a novinář Jan Petránek (1931–2018) v komentáři Dny, kdy se slaví konec války (vysílaném 9. 5. 2007) napsal: „... Známý satirik si všímá, že české slovo dějiny je velmi trefné, neboť v sobě skrývá myšlenku, že historie bývá děj jiný, než jak se o tom s postupem času píše v novinách.“

Rostislav Matulík v MF Dnes 7. 5. 2012 zas psal o tom, jak byli ruští partyzáni po sametové revoluci často „smeteni ze stolu coby předvoj stalinismu, ačkoli se většinou jednalo o uprchlé válečné zajatce“. V článku o „černém generálovi“ z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky Dajanu Murzinovi uvedl: „Tatáž kritika, kterou se za komunistů měřil západní odboj, se v posledních dvaceti letech téměř mechanicky aplikovala na odboj podporovaný Sověty ... přes noc se mu začala vytýkat výše ztrát, neefektivnost, tvrdé dopady na civilní obyvatelstvo, dokonce špionážní motivy... Vžil se obraz, že partyzán byl alkoholik, zloděj okrádající chudé venkovany, případně rovnou vrah. Vůbec se nebrala v úvahu specifika ilegálního boje...“ ani podmínky, které „činily život lesního partyzána téměř nesnesitelnými – v chladu, hladu a permanentně vlhkém oblečení, ve strachu z všudypřítomného nepřítele...“

Před deseti lety jsem byl u jezera Bajkal. Před odletem domů jsem si v Irkutsku koupil láhev vodky Angara, doplněnou papírovým štítkem s černobílou fotografií jásajících lidí, objímajících sovětské vojáky a nápisem 65 let bez vajny. V Chužiru, v podstatě jediné vesnici na ostrově Olchon, na jednom z dřevěných domků ještě visela cedulka s rudou hvězdou a nápisem: Zděs živjot učástnik velikoj atěčestvenoj vajny. A jak je to dnes? Vladimír Putin se snaží vzkřísit legitimizační mýtus poválečného Sovětského svazu a hájit jeho expanzi. Zda jde o úspěšnou strategii, je otázka. Mladí již žijí v jiném světě, v Rusku i na Západě. Přesto bychom neměli zapomínat, že nebýt souhry náhod a příchodu čerstvých sibiřských divizí na východní frontu, pravděpodobně bychom zde nebyli. Krásně to napsal Antonín Rašek v článku Rusko v mém životě v Listech č. 1/2012.

Jen těžko lze tvrdit, že Stalin chtěl vyvraždit český či slovenský národ (v případě některých etnik, třeba v Pobaltí, byla situace jiná). Spíš chtěl vybudovat jakýsi pás nárazníkových států mezi SSSR a Západem, což nebylo úplně nelogické. Konec konců podobný sanitní kordon vytvářely Francie s Británií po první světové válce vůči bolševickému Rusku.

Závěrem ještě postřeh z knihy Sedm roků na domácí frontě (1968). Jejího autora Josefa Grňu (1897–1967) nemůžeme podezřívat z přílišných sympatií vůči komunistům, po válce s ním pěkně zamávali. Přesto k ruskému podílu na válce přistupoval s úctou.

Jedna z obou otázek, které jsem oběma Rusům (pozn. uprchlým zajatcům) položil, zda bojují za komunismus, nebo za vlast. Podívali se na mne trochu překvapeně, jako by pokládali takovou otázku za krajně naivní. Přirozeně že bojují za vlast, za rodinu, která byla napadena, pošlapána a zpustošena. Je to národní osvobozovací boj, který bojují a který nemá s komunismem nic společného...“ Grňa později pokládal stejnou otázku všem Rusům, se kterými se setkal. „Vždy zněla odpověď stejně.“

Hynek Skořepa, Letovice

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.