Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Pavel Uherek: Co nám koronavirus vzkázal

Pavel Uherek

Co nám koronavirus vzkázal

Epidemie koronoviru nebyla ve všem nová. Naopak ukázala na tradiční i aktuální jevy v našem chování či našem chápání některých politických a sociálních institutů.

Zamysleme se proto nikoliv nad otázkami, jak nebezpečný byl vir samotný nebo co mělo a nemělo být uděláno. Naopak zauvažujme nad tím, co přijímaná opatření proti viru prozradila či spíše potvrdila o nás, naší společnosti nebo o tom, jak vnímáme stávající politický systém a další společenské jevy.

Virus a právo

Na základě vládou, případně ministerstvem zdravotnictví přijímaných opatření proti koronaviru byla a stále jsou v zájmu určitých lidských práv, zejména práva na ochranu zdraví, výrazně omezována jiná základní lidská práva také garantovaná na úrovni ústavy a mezinárodních úmluv. Šlo především o právo na osobní svobodu, nedotknutelnost obydlí, svobodu pohybu, podnikání či shromažďování. Všechna tato omezení lidských práv se přitom musí dít na zákonném podkladě, což je podstatou právního státu, kterým Česká republika je, a to dle čl. 1 své Ústavy.

V českém právním řádu je legálním podkladem pro omezení lidských práv nejen samotná Listina základních práv, která (zjednodušeně řečeno) říká, že omezení některých práv je možné, je-li to v demokratické společnosti nezbytné, ale série dalších právních norem. V souvislosti s koronavirem jde především o ústavní zákon o bezpečnosti ČR a dále „běžné“ zákony, tedy krizový zákon a v naší situaci především zákon o ochraně veřejného zdraví.

Krizový zákon a některé související právní předpisy (např. zákon o integrovaném záchranném systému) byly v letech 1998–2000 přijaty mimo jiné jako reakce na rozsáhlé záplavy na Moravě v roce 1997, kdy se během záchranných prací ukázalo, že legislativa pro řešení mimořádných nebo katastrofických událostí chybí.

Zákon o ochraně veřejného zdraví byl pak vydán také v souvislosti s tehdy připravovaným vstupem České republiky do EU, částečně i díky Unii tedy příslušnou legislativu pro boj s infekčními chorobami máme. O tom ostatně svědčí i rozsáhlý výčet evropských směrnic, na které úvodní ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví odkazuje a které implementuje. Byť tedy EU do epidemických opatření proti koronaviru sama nezasahovala, neboť zdravotnické a protiepidemické systémy jsou v kompetencích národních vlád, společný legislativní podklad existuje, a to i díky evropské integraci.

Avšak doba přijetí výše uvedených právních norem (konec devadesátých let) se zároveň ukázala jako problém, neboť tehdy byla jejich potřeba motivována právě zkušeností s „tradičními“ živelními pohromami, jako jsou právě záplavy, případně vichřice, bouře aj. (stranou nyní nechme právní diskuse, zda i epidemie jako událost mající původ v přírodě, je vlastně také událostí živelní). Ostatně až dosud byl nouzový stav na území ČR nebo na území některých krajů dle ústavního zákona o bezpečnosti ČR vyhlášen výhradně z důvodu odstraňování následků po vichřicích či povodních.

Stávající epidemie je jiná právě v masivním rozsahu opatření přijímaných v rámci nouzového stavu. Zatímco při povodni se počítalo s tím, že například výrobní podnik poskytne některé své dopravní prostředky či prostory pro účely odstraňování místních následků, nyní jsou epidemií postiženi všichni. A to samozřejmě má vliv na rozsah odpovědnosti státu za škodu způsobenou danými opatřeními, kterou krizový zákon předpokládá.

Nicméně Listina základních práv také říká, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Z daného článku Listiny je dovozován ústavní princip přiměřenosti výkonu veřejné moci. Zásadu „přiměřeně“ tak neznali jen Vlasta Burian a Jan Werich, když se nedobrovolně stali kuchaři ve filmové pohádce. Tuto zásadu by měly aplikovat také všechny orgány veřejné moci, a to především ve chvíli, kdy svým rozhodnutím základní lidská práva, a to v zájmu práv jiných, omezují.

Z principu přiměřenosti především vyplývá, že opatření omezující lidská práva musejí být činěna za legitimním účelem. V případě koronaviru jsou zákazy a omezení přijímané vládami činěny s ohledem na ochranu zdraví obyvatel. Legitimní účel tedy bezesporu mají a požadavky na přiměřenost a důvodnost omezení základních práv jsou z tohoto pohledu, tedy oprávněnosti cíle, splněny.

Dále musí jít o opatření vhodná, tedy taková, která přispějí k dosažení daného účelu. Nesmí tedy připadat do úvahy žádný mírnější prostředek, jak legitimního cíle, tedy v tomto případě ochrany zdraví, dosáhnout.

A zatímco samotný chráněný zájem (zdraví) je v případě současné krize zcela zřejmý, otázka zda se v případě nařizovaného omezení volného pohybu či cestování a jiných zákazů jedná o opatření vhodná, již zdaleka tak jasná není. Problémem totiž je, že při přijímání „koronavirových“ zákazů nelze dopředu posoudit jejich účelnost. Lze například snadno předem stanovit, že místo úplného zbourání domu při vyvlastnění postačuje pouze jeho rekonstrukce či zbourání částečné. Nemůžeme však odhadnout, jak by se situace vyvíjela, kdybychom například světový pohár v biatlonu divákům nezakázali. Příslušná opatření totiž mají především preventivní charakter, jejich efektivitu tedy nelze nijak zpětně přezkoumat ani dopředu posoudit.

Při „testu proporcionality“ musíme také poměřovat jednotlivé zájmy, tedy opět v tomto případě zájem na ochraně zdraví a k němu protichůdný zájem na ochraně svobody. Je třeba vyřešit těžké dilema ve smyslu „k čemu je mi svoboda, když mne zabije nemoc“ versus „k čemu je mi svoboda, když nemůžu ven“. Při uzavírání provozů a omezování volného pohybu tak musíme zvážit, zda přijímanými opatřeními nakonec nezpůsobíme újmu ještě větší, než kdyby tyto zákazy vůbec nebyly. Opět se pohybujeme na velmi citlivé hranici, kdy rozhodná data nejsou vypovídající ani zpětně ověřitelná.

Také si musíme uvědomit, že právo je regulátorem společnosti, a obecně proto není zcela ideálním nástrojem pro situace chaotické, revoluční, mimořádné, kdy je třeba reagovat ihned. Také to je důvodem, proč je posouzení přiměřenosti omezujících opatření tak obtížné.

Virus a (post)modernita

Německý sociolog Ulrich Beck označil postmoderní společnost za rizikovou a naši realitu za reflexivní. Danými termíny Beck mínil, že současná společnost musí mnohdy zmatečně a pocitově, tedy reflexivně, reagovat na pro-blémy, které svými postmoderními vlastnostmi (riziky) sama vyvolala.

Jednou ze stěžejních charakteristik postmodernity je nejen snadnost pohybu a cestování, ale především rychlý rozvoj informačních technologií. Zatímco devatenácté století bylo stoletím páry, dvacáté století mělo za rozhodné vynálezy automobil a televizi, pak století jednadvacáté má jako základní charakteristiku internet a sociální sítě.

Možnou správnost Beckovy teorie ukázala právě široká medializace tématu koronaviru. Elektronická média, která jsou výsledkem prudkého vývoje informační technologií, přenášejí zprávy velmi rychle a 24 hodin denně, aniž by bylo vždy ověřitelné, jaký je zdroj těchto informací, zda jsou podložené, pravdivé, úplné či zda se vůbec vztahují k danému problému. Nakonec je informací tolik, že vlastně nemáme žádné a místo informovanosti často nastupuje tradiční pud, tedy strach. Pro média přitom stále platí známá zásada, dle níž je nejlepší zpráva špatná.

Rychleji se tedy rozsévá informace než virus samotný. K tomu se přidá patřičné rámování v podobě každodenních fotografií zdravotníků v ochranných oblecích a pokud možno s tím nejmasivnějším respirátorem na ústech. Čtenáři se mohou dozvědět o mnoha příbězích konkrétních jednotlivců, které sice jsou pro podstatu věci zcela bezvýznamné, nicméně okolnosti ještě více dramatizují. Objevují se protichůdné informace, případně polopravdy, jejichž manipulativní potenciál je nejvyšší, neboť sice mají pravdivé jádro (proto se i nejhůře vyvracejí), ale jsou neúplné a zkreslené. Používají se také výrazy připodobňující situaci k válečnému stavu.

Také do informování o koronaviru proto částečně vstoupil prvek infotainmentu, kdy zpravodajství není jen prostým předáváním informací, ale má také pobavit, vizuálně zaujmout a za daným účelem nutně zjednodušuje či „vyrábí“ překvapení, a to i z věcí, které překvapivé nejsou či ve skutečnosti jsou velmi nudné. Infotainment přitom používají jak média komerční, tak veřejnoprávní, jak bulvární, tak tzv. seriózní. Typickým příkladem infotainmentu je zpráva o tom, že voda zmrzne, když je venku pod nulou, nebo reportáž popisující, jak jsou v létě plovárny plné lidí. Tak jsme si mohli při stávající epidemii přečíst titulek o Britovi, který v důsledku koronaviru stonal „nejhůře v životě“. Avšak článek nakonec informoval, že onen Brit během nemoci ani nemusel být hospitalizován a nejhorší pro něj bylo, že nemohl kouřit svoji oblíbenou značku cigaret.

Mimo jiné i na základě takto podávaných zpráv o koronaviru, mnohdy velmi povrchních, musely vláda či ministerstvo přijímat ze dne na den, reflexivně, opatření, která následně o/upravovaly, měnily, konkretizovaly, zpřísňovaly, rušily a vydávaly jiná (např. zákaz zdravotníkům čerpat dovolenou, byť tuto nařizuje zaměstnavatel, problematický rozsah výjimek ze zákazu volného pohybu nebo ze zákazu návštěv v nemocnicích, dále výjimek z příkazu nosit roušky nebo ústavně sporný zákaz vycestování).

Problematičnost některých vládních a ministerských příkazů však rozhodně nebyla dána nekompetencí politiků, ale právě tím, že opatření byla přijímána v reakci na rizikovou, překotně se vyvíjející nepředvídatelnou situací. Každý se k ní mohl vyjadřovat prostřednictvím sociálních sítí, každý zpravodajský server minutu po minutě nabízel velké penzum instantních, okamžitě dostupných, avšak po velmi krátkou dobu platných informací.

V neposlední řadě byla opatření přijímána i proto, aby nikdo nemohl být obviňován z neakceschopnosti či pasivity. Naše společnost je totiž posedlá hledáním viníků. Proto některé návrhy zaváněly také alibismem – například Česká lékařská komora v době krize nabídla lékařům formulář nazvaný „Dodatek k informovanému souhlasu“, v němž pacient svým podpisem potvrzoval, že bere při pobytu v nemocnici riziko nákazy koronavirem. Přitom v situaci, kdy jsou uzavřeny hranice, pohostinství, obchody a všichni na ulici chodíme se zakrytými tvářemi, těžko může střízlivý a svéprávný člověk tvrdit, že o viru neví.

Virus a demokracie

V souvislosti s epidemií se objevily úvahy, dle nichž demokracie v boji proti viru údajně škodí. Avšak demokratické mechanismy jsou především otevřené a umožňují o problému i krizi mluvit. Na tomto místě je výmluvné porovnání s výbuchem atomové elektrárny v Černobylu. Tato událost měla velmi škodlivý potenciál pro zdraví obyvatelstva celé Evropy. Tehdejším nedemokratickým režimem však byla černobylská katastrofa tutlána, žádná omezení nebyla přijímána, lidé v zemích sovětského bloku vyšli do prvomájových průvodů, neboť diktatura chyby nepřipouští, v ní jsou navenek všichni šťastní (zatímco dnes se pitváme hlavně v problémech). Ostatně i v průběhu koronavirové epidemie jsme viděli, že právě demokratické vlády v Evropě otevřeně hovořily o přijatých opatřeních a dokonce připouštěly i chyby.

Pokud naopak v diktátorském režimu je nějaký negativní jev propagandou vůbec připuštěn, pak je dán výhradně zvnějšku. Vzpomeňme, že branná výchova praktikovaná komunistickým režimem nepřipravovala obyvatelstvo na živelní pohromy ani epidemie, ale na krajně nepravděpodobnou, propagandou uměle vytvořenou hrozbu jaderného útoku ze strany Západu.

V souvislosti s epidemií zůstává řada věcí nejasná. Je však bez pochybností, že demokracie právě svojí otevřeností byla v opatřeních proti epidemii nikoliv překážkou, ale výrazným pomocníkem.

Virus a odborníci

Epidemie nám také ukázala, zda jsou platné poučky, které nám v posledních letech nabízeli „noví“ politikové, tedy, že stát lze řídit jako firmu na bázi především odborných znalostí. Bylo však zvládání epidemie skutečně jen technickou aplikací práva nebo ryze odborných postupů?

Nikoliv. Ani odborníci se totiž nedovedli shodnout. Od lékařů, tedy těch nejpovolanějších, bylo možno slyšet různé názory. Srovnejme například výzvu jedenácti odborníků, kteří se k přijímaným omezujícím opatřením stavěli rezervovaně, a opačné argumenty prezidenta lékařské komory, který karanténní mechanismy jednoznačně podpořil a tzv. výzvu jedenácti tvrdě zkritizoval. Neshodli se, v tomto případě tradičněji, ani právníci. Někteří advokáti proti nouzovému stavu aktivně brojili žalobami či alespoň publikačně, od šéfa advokátní komory však za to byli téměř vyplísněni.

I odborníci tak rozhodovali na základě čísel, jejichž úplnost nikdo nemohl potvrdit ani vyvrátit. I odborné řešení se ukázalo jako morálně nejednoznačné a z jiného odborného hlediska vždy zpochybnitelné. Všimněme si, že téměř k jakémukoliv krizovému či hygienickému opatření, ať již zpřísňujícímu či naopak uvolňujícímu, se mediálně vždy objevil názor, který vědecky zdůvodňoval, že by postup měl být přesně opačný. Navíc ani neexistuje jediná, např. hygienická, rovina věci. Je zde, jak naznačeno výše, hledisko ekonomické, psychologické, právní. Proto lidé nemohou být řízeni výhradně podle vědeckých ani odborných pouček, připomněl nám koronavirus.

Rovněž Ústavní soud ČR posuzující platnost březnového vyhlášení nouzového stavu a některých navazujících ministerských opatření ve svém rozhodnutí uvedl, že zavedení stavu nouze je nutné hodnotit jako „akt vládnutí“, jako jednání politické, za které vláda nese politickou odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně. Jako akt vládnutí, který není přezkoumatelný právně ani odborně a kterým exekutiva reagovala na vzniklou situaci.

Nakonec to tedy musel být zase „jenom“ politik, který nesl odpovědnost za přijatá rozhodnutí, a to dle momentálně dostupných informací a momentálně panujících okolností. Právě politik (nikoliv odborník) je osobou, kterou jsme si pro účely vládnutí a rozhodování o veřejných záležitostech, ať již v době krize či v době klidné, demokraticky zvolili. Nikde přitom není psáno, že politik je neomylný.

Epidemie nám proto ukázala, že vedle odborníků má velmi omezené možnosti i politika. Vyšlo najevo, jak nesmyslné je tvrzení, že pomocí úpravy politického systému můžeme dosáhnout lepších zítřků. Politika je velmi slabým nástrojem, který může společnost jen určitým způsobem posunout. Vlastně také ona (opět) jen reflexivně, někdy zmatečně reaguje na procesy, které probíhají v přírodě nebo ekonomice. Možná i proto raději věříme právě odborníkům, možná proto profesor Prymula z průzkumů veřejného mínění opakovaně vzešel jako osoba, kterou občané co do zvládání krize hodnotili nejlépe. V tomto směru je praktické povolání politika velmi nevděčné.

Virus, svoboda a zrození lepší společnosti

Vedle občasných debat nad tím, zda pro boj s virem je lepší režim autoritativní nebo demokratický, jsme slyšeli i výroky o tom, že z krize vzejde lepší společnost, popřípadě o tom, že je dobře, že teď máme všichni jenom jeden zájem. Lze se utěšovat pouze tím, že autoři těchto vět je pouze mysleli dobře, avšak sami si jejich nebezpečnost neuvědomili. Se záměry o vytvoření „lepší“ společnosti, kde se lidé soustředí na jednu Věc, je totiž nutné zacházet velmi opatrně.

Již filozof Immanuel Kant nebo francouzští revolucionáři v 18. století, např. Louis de Saint-Just, prohlašovali, že svobodný člověk se nemůže spokojit s prožitím příjemného života a v lásce k vlasti by měl obětovat vše, neboť prý je vždy strašné to, co přináší všeobecné dobro. Použijeme-li citát z dvacátého století, pak u příležitosti jedné z československých spartakiád se prezident Gustáv Husák nechal slyšet, že pohled na disciplinovanost, kázeň a jednotu mu dodává radost a sílu.

Omezení svobody je tedy do jisté míry lákavé. Svět je naráz opět přehledný, nikoliv rozháraný privátními požadavky jednotlivců. Nejvyšší politikové v něm stanoví, co je správné a co nikoliv. Cíl máme všichni jen jeden, život s tímto cílem dostává opětovně smysl, nový nepřítel z nás snímá odpovědnost činit vlastní rozhodnutí.

V průběhu epidemie byla také zveřejněna mapa evropských států dle toho, jak jejich vlády zavedly povinnost nosit roušky v zájmu zabránění šíření epidemie. Některé země nutnost plošného nošení roušek stanovily rychle, jiné váhavěji. Dle reálného vývoje však bylo zřejmé, že státy střední a východní Evropy ve srovnání s Evropou západní byly v povinném nasazování roušek napřed. Ani tento jev není náhodný. Jeho prostřednictvím se projevil další, již dávno přítomný prvek, kdy právě na kolektivistické sounáležitosti jsou státy střední a východní Evropy vystavěny. Proto s vyšší mírou samozřejmosti zavádějí opatření, která jiné ústavou chráněné hodnoty omezují, a to v zájmu eliminovat hrozbu pro národně (nikoliv ústavně) definované společenství. Naopak západní státy jsou původně seskupeny kolem své ústavy, k omezování práv přistupují s určitou obezřetností.

Boj proti koronaviru a některé komentáře, které jej provázely (například slova bývalého prezidenta Václava Klause o tom, že otevřenost hranic je umělá a někdy škodí), tedy mohou být součástí jakéhosi širšího a obecnějšího trendu. Součástí trendu, do kterého spadají brexit, nárůst popularity krajních a populistických stran či přání stavět opět bariéry mezi státy a seskupovat je nikoliv do nadnárodních a spolupracujících, ale soupeřících a soběstačných bloků. Trendu, který započal možná už 11. září 2001, kdy spolu s věžemi Světového obchodního centra padla i víra devadesátých let, že se svět vydal na cestu k definitivnímu vítězství liberální demokracie. Řečeno zkratkou, trendu, kdy bezpečí bude opět preferováno před svobodou.

Koronavirus proto nemusí být černou labutí a údajně jakousi nenadálou negativní událostí, kterou nešlo předvídat ani jí zabránit. Naopak. Jeho široké dopady vycházely a vycházejí z vlastností současné společnosti, byly důkazem, jak je svět bez dřívějších jasných kontur složitý (a jak bychom jej možná toužili zase zjednodušit). Jak v něm již neexistuje ostrá hranice mezi bohatými nebo chudými, zdravými nebo nemocnými, mladými nebo starými. Vše se slévá v jeden nepřehledný celek. Naráz je každý jednotlivec s nasazenou rouškou zaměnitelný, každý může být potenciálně nemocný, nejsme od sebe nijak oddělitelní. A byť nepřetržitě a ze všech stran informováni, možná daleko snáze než dříve můžeme podlehnout demagogům slibujícím snadná řešení jakéhokoliv společenského problému.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.