Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Karel Hrubý: Dát budoucnosti lidštější rozměr

Karel Hrubý

Dát budoucnosti lidštější rozměr

Jsem „starý sociální demokrat“. A to doslova. Narodil jsem se 1923, členem strany jsem od dubna 1946, v padesátých letech jsem byl odsouzen za přípravu programu tehdy ilegální ČSSD k desetiletému vězení, v roce 1968 jsem byl členem rozšířeného přípravného výboru pro obnovu strany, po 21. srpnu jsem odešel do exilu, kde jsem byl v roce 1973 zvolen místopředsedou a posléze předsedou ČSSD v exilu. Můj život je tedy s osudem strany dost úzce propojen.

Dnešní propad sociální demokracie nejen u nás, ale téměř v celé Evropě mně jako starému členu strany dělá pochopitelně starosti. Přiznám se, že pro mne zvlášť bolestná je ztráta bojovné kuráže, která starou sociální demokracii napřimovala. Dnešní ústupová politika strany před autoritativními výboji prezidenta i premiéra mne skličuje. Obětuje své kandidáty i kus své pověsti a důvěry voličů. I když to dělá vcelku „elegantně“, takže výsledek je méně škodlivý, než se očekávalo, je to dlouhodobě zničující.

Je stále na čem stavět

Politika sociální demokracie má pevný základ. Její význam a poslání spočívá na zápasu o sociální spravedlnost, na dosažení, udržení a rozšíření demokracie a na úctě k právům a důstojnosti člověka. A to bez rozdílu rodu, majetku, pohlaví, společenského postavení, rasy, jazyka, politického nebo náboženského přesvědčení. Člověk člověku nesmí být jen prostředkem. Prostředkem k vykořisťování, prostředkem k získání a udržení moci, prostředkem k manipulaci společnosti těmi, kteří to mají ještě v rukou.

Naše sociální demokracie projevila v době romantických utopií střízlivý smysl pro skutečnost. Ten ji už na konci devatenáctého století vedl ke kritice Marxova učení tam, kde se ukázalo být nesprávné. Masarykova Otázka sociální a zejména Předpoklady socialismu Eduarda Bernsteina otřásly Marxovými prognózami. Jedna z nich dogmaticky hlásala, že kapitalismus jde od krizi ke krizi a sám si kope svůj hrob. Opak však byl pravdou: po každé krizi se kapitalismus vyšvihl k většímu výkonu, k větší moci a bohužel také k větší bezohlednosti k člověku. Oba, Masaryk i Bernstein, vytýkali marxismu, že je to teorie, která nepočítá s přirozeností člověka, s jeho potřebami i touhami – a také s jeho slabostmi –, a příliš uvažuje jen v teorémech ekonomických a mocenských.

Česká sociální demokracie – třebas ještě občas strašila občanské strany marxistickým žargonem – se dala na cestu humanistického socialismu, pro který byl člověk a jeho lidská i občanská důstojnost vlastním cílem, a ne jenom prostředkem. Cesta revoluce, která ještě v počátcích hnutí některé lákala utopií absolutní rovnosti a blahobytu, se definitivně změnila v cestu úporných politických zápasů na půdě parlamentu. A tak to zůstalo i po I. světové válce, kdy se radikální levice odtrhla a založila KSČ.

Tři pevné pilíře

V čem byla síla sociální demokracie, která se od pronásledované strany stala jednou z nejvlivnějších politických sil jak u nás, tak v celém evropského kontinentu (a Anglii)?

Byly to zmíněné tři nosné pilíře celého hnutí. Zaprvé úsilí o sociální spravedlnost, o zlepšení životní i kulturní úrovně pracujícího lidu. Za druhé úsilí o dosažení a upevnění pluralitní parlamentní demokracie, v níž měl mít pracující člověk rovnost politických i občanských práv garantovanou nezávislou justicí. Za třetí respekt a úsilí o uznání důstojnosti člověka bez rozdílu rodu, jazyka, vzdělání, majetku, pohlaví, rasy, pozice ve společnosti.

Program ustavujícího sjezdu sociální demokracie v Břevnově v roce 1878 byl stručný, ale důrazný a srozumitelný. Na dvou třech stránkách byly vysloveny požadavky, o jejichž uskutečnění bude strana usilovat. Jaký rozdíl proti skoro čtyřicetistránkovému dlouhodobému programu dnešní sociální demokracie, který, jak to v této diskusi výstižně říká dvojice mladších autorů, „kromě jeho někdejších autorů nikdo nezná“ (Levice ve spárech nadutosti, Listy 1/2020) a komu jen málokdo rozumí. Velmi pečlivě formulované věty, systematické uspořádání, a pro jistotu ke každému možnému problému odstavec výkladu. Aly ty nejpodstatnější požadavky a úkoly jsou zastrčeny až na dalekých stránkách, zatímco by měly stát v čele programu stručně a pádně vyjádřeny!

Teoretické úvahy jsou nezbytné pro přípravnou fázi seriózního programu a pro jasný směr stranické politiky. Ale jako součást programu nejsou s to získat voliče. V té učesanosti se ztrácí kurážnost a rozhodnost, která byla charakteristická pro evropské sociální demokracie v době jejich mohutného vzrůstu. V programu strany musí být jasná perspektiva cesty, kterou chce strana jít. Tato jasnost a odvaha dnešní sociální demokracii chybí. A to i v stručném programu volebním – ale především v nepevné politice, jak ji (rozkolísaná) strana předvádí ve státním měřítku.

Buďme spravedliví. Velká témata, která strhávala voličské masy, byla časem převážně naplněna: dosáhlo se všeobecného, rovného a přímého volebního práva pro muže i ženy, které jí usnadnilo politický zápas. V demokratickém státním zřízení první republiky pak se dosáhlo podstatného zkrácení pracovní doby a zlepšení pracovního prostředí. Bylo zavedeno všeobecné nemocenské a sociální pojištění, vzdělání mládeže bylo povinné a i na vyšších stupních sociálně podporované. Právní rovnost s možností odvolání byla institučně zajištěna. Demokracie první republiky nebyla ještě bez nedostatků, ale pořád byla nejlepší ve střední Evropě. A po II. světové válce se občanská i lidská práva stala světovým normativem, byť ještě na mnoha místech nenaplněným ä pošlapávaným.

Ale především: za posledních sto let se svět i společnost radikálně změnily. Změnila se sociální struktura společnosti. Dělnictvo, které tvořilo hlavního adresáta programu sociální demokracie, se zmenšilo nejen početně, ale také jeho sebevědomí oslabilo. Dnes tvoří spíše součást střední třídy, jejímuž životnímu stylu se značně přiblížilo. Vývoj vědy, techniky a produkce proběhl tak prudce jako nikdy předtím. Digitalizace a globalizace se staly novými mocnými faktory života. A co nelze zapomenout: společnost za poslední století prošla otřesy dvou světových válek, dvou nemilosrdných diktatur, Hitlerovy a Stalinovy, její mentalita se značně změnila. Tradiční voličstvo sociální demokracie se z tělesa, dříve stranou a odbory mobilizovatelného, změnilo v amorfní zástup sociálně už většinou uspokojivě saturovaných jednotlivců. Z velké části lhostejných k sociálnímu zápasu. A namnoze také stále vlažnější k odpovědnosti politické. Nelze také přehlížet, že politické instrumenty strany jsou proti dřívějšku značně omezené. Už není stranou statisíců, už nemá svůj tisk ani ústřední, ani své krajské deníky, byla připravena o své dělnické domy, které byly místními centry členského života. Její organizační aparát je skrovný. O to důležitější je, aby její hlas přitahoval myšlenkovou svěžestí a odvahou.

Břevnovští zakladatelé žili v době, kdy proletariát žil v bídě a útlaku. Na rozdíl od dnešní doby, v níž převážná část společnosti je sociálně vcelku uspokojena a politicky i právně svéprávná. Podstatný rozdíl mezi jejich záměrem a postojem dnešní sociální demokracie však je v dimenzi časové. Ti břevnovští apoštolové nemysleli jen na problémy všedních dnů hořké přítomnosti, nýbrž dívali se směle do budoucnosti a vyslovili požadavky, které je třeba naplnit v perspektivě možná padesáti let. Požadavek lepšího života v lepším státním, sociálním, ale také kulturním a právním uspořádání. Požadavky, které během příštích desetiletí strhly masy stoupenců a voličů a které na konci první republiky byly v podstatě naplněny.

Výzva dnešní doby

Přesto ale může ještě sociální demokracie v stadiu tohoto sociálního, technického a kulturního vývoje něčím podobně strhnout. Je třeba jen rozvzpomenout se, že sociální demokracie byla úspěšnou a velkou stranou proto, že vždy porozuměla výzvě doby a našla na ni správnou odpověď. Ukončit bídu, nastolit demokratickou rovnost, zajistit respekt k právům človška, zajistit jeho důstojný život a postavení ve státě a společnosti.

Až dosud to byla výzva konkrétního, objektivního charakteru: reformovat kapitalistický systém a společenské uspořádání, poskytující výhody jen některým (aristokracii, byrokratům, militantním silám, majetným).

Dnes však dostává výzva doby charakter převážně subjektivní. Lidi znepokojuje strach a nejistota z nesrozumitelnosti hospodářských i politických faktorů, které řídí svět. Skutečné příčiny se nevysvětlují nebo populisticky zkreslují. Nastolují se teze, které vyvolávají obavy.

Už to není snadno pojmenovatelná příčina či chcete-li „společenské zlo“ (bída a nerovnost), které mají hmatatelnou podobu, proti které sociální demokracie bojovala, ale poprvé je to subjektivní fenomén strachu, který člověk zažívá jako tíživý, aniž dobře rozumí příčinám, které ho vyvolávají.

Domnívám se, že pro sociální demokracii je nezbytné i nadále dbát o vylepšování sociální spravedlnosti. Což stále poctivě plní (bylo by nefér neuznat tuto práci). Ale je třeba si uvědomit, že slouží jinému politickému záměru, nepřispívá k větší poopularitě sociální demokracie, ale k profilování „štědré vlády“ oligarchy Andreje Babiše, který má jiné priority než naplňovat sociální spravedlnost – sociální utěšování drobnými „příštipky“ na staré boty kapitalismu mu postačí.

Naproti tomu ochranu demokracie před mocenskou arogancí prezidenta a premiéra svou ústupovou praxí zanedbává.

Vedle dosavadního úsilí o lidsky důstojný život v demokratickém, právně zabezpečném státě je tu však nový a naléhavý úkol: Zbavit člověka a společnost příčin (!) strachu, nespokojenosti.

Jejím novým úkolem je čelit sociálně-ekonomickým faktorům a ideologiím kapitálu, které dominují dnešku, požadavkem o zvýšenou kontrolu kapitálu, úsilím o větší srozumitelnost, transparentnost jeho pohybu zejména v globálních operacích. Nesmí pro tento nový úkol zanedbávat rozhodnou obranu demokratických politických a právních struktur proti náporu autoritativních výbojů některých jednotlivců i mocenských seskupení.

A současně s tím: je nutno rozhodně vystupovat proti zkreslování příčin a faktů ideologickými a zájmovými misinterpretacemi. Hlasitě upozorňovat a protestovat proti fake-báchorkám a „strašákům“ vyvolávajícím emoce nepodložené fakty a nekorigované racionálními opatřeními. I když (anebo právě proto) přicházejí často z tzv. nejvyšších míst.

Je třeba vdechnout lidem naději na větší bezpečnost nejen proti násilí, ale především proti existenčním nejistotám a proti netransparentním mechanismům, jimiž je manipulována společnost ekonomicky, politicky i mentálně.

Představit nový systém existenčního a sociálního zabezpečení v situaci digitalizace, globalizace, koncentrace kapitálu i moci v rukou nemnohých.

Nestačí jen psát programy

To nejsou žádná zcela nová přání. V dosavadním dlouhodobém programu ČSSD je na zastrčeném místě, někde v druhé polovině těch čtyřiceti právnicky učesaných stránek, vysloven tento požadavek:

Jde nám o to, aby moc nadnárodních kapitálových skupin byla kontrolována tak, aby tyto skupiny nemohly svévolně činit rozhodnutí za účelem krátkodobého zisku s negativními dopady na společnost a ekonomiku jako celek. Společnost musí mít kontrolu nad vývojem ekonomiky. Hrstka finančně mocných nemůže určovat její směřování ve svůj prospěch. Na mezinárodní úrovni proto bude ČSSD usilovat o posilování finanční, právní, sociální a ekologické regulace skrze mezinárodní instituce, o zvýraznění jejich demokratického charakteru a výkonných pravomocí.

Vedle toho se bude zasazovat o kontrolu monopolů uvnitř státu tak, aby dřívější státní monopoly nebyly pouze nahrazeny monopoly privátními. Bude podporovat vytvoření pevného regulačního rámce všude tam, kde je potřeba ochránit veřejný zájem, národní bezpečnost, životní prostředí, svobodnou soutěž a zejména posílit práva spotřebitelů. V oblastech klíčového strategického zájmu bude ČSSD nadále prosazovat veřejné formy vlastnictví.

Lidé mají právo na informace o činnosti soukromých podniků (zejména takové, které se dotýkají jejich práv, vlivu výroby na životní prostředí či účinků na zdraví). ČSSD bude usilovat o legislativu umožňující spoluúčast zaměstnanců při rozhodování o základních otázkách rozvoje podniků. Je nutno zabránit prorůstání ekonomické, mediální a politické moci, které by vedlo ke vzniku demokraticky neovlivnitelných mocenských elit. V moderní společnosti platí stále naléhavěji, že moc má rovněž svou mediální podobu. I média musí podléhat demokratické kontrole, která nebude omezovat jejich svobodu, ale naopak umožní informovat nezávisle na diktátu úzkých vlastnických skupin. ČSSD trvá na udržení a rozvoji veřejnoprávních sdělovacích prostředků směrem k vyšší objektivitě a nestrannosti.

To není volání po radikální změně. Zkušenost našich životů nás poučila, že radikalita přináší víc destruktivních než konstruktivních účinků. Je to zřetelné vytyčení směru do budoucnosti, která se nezlepší už zítra. Finanční krize 2008 přiměla státy k větší kontrole bank a jejich operací. Je třeba transparence i do počínání koncernů. Nejde o nic jiného, než aby se jednalo fér nejen v rovině života občanů, ale i v rovinách ekonomických mamutů. I v horních patrech politiky. Náročný úkol, který je možno naplňovat jen ve spolupráci s nadnárodními organizacemi, usilujícími o podobné. Nejen usilujícími, ale také k tomuto cíli odhodlaně pracujícími.

Tento požadavek patří ovšem do čela programu jako výraz pevného odhodlání a angažovanosti, ne na zastrčené místo v druhé polovině dlouhého povídání. A musí mobilizovat síly strany k jeho naplnění. Plakátovat dobré úmysly nestačí.

Civilizační rozměr a poslání

Sociální demokracie není jen zájmová politická strana jako jsou strany spojované zájmy jednoho stavu (jako bývali agrárníci, živnostníci apod.), společným názorem (např. náboženským jako lidovci anebo také komunisté spojení svou materialistickou ideologií) nebo zájmy úzce nacionálními (jako byli sládkovci a jsou dnes i okamurovci) či zájmy o udržení dosavadního, nepříliš kontrolovaného ekonomického podnikání (jako byli a jsou klausovci a babišovci).

Sociální demokracie je i vydatný proud širokého civilizačního hnutí usilujícího o zvýšenou humanizaci života i společenských systémů. Usiluje o to, aby člověk byl osvobozen z vlád neosobních mechanismů, z vlády neviditelné ruky trhu, nekorigované sociálními ohledy a případnými politickými zásahy. Aby byl zbaven závislosti na neúprosné logice stále vyšší prosperity a zisků, aby byl vytržen ze závislosti na úzké zájmové politice a ze zneužívání digitálních algoritmů manipulajících smýšlení i chování společností.

Jejím posláním je uskutečnit stav, v němž člověk, voliči resp. jejich svobodně zvolená reprezentace budou řídit náš svět a osudy nejen dle principů zvyšované produktivity a konzumu, ale také podle lidských potřeb, přání a tuh. Nejen podle technicky dokonalých modelů, ale také podle hlasu našich hlav a srdcí.

I naše česká sociální demokracie stojí na těchto zásadách. Ale její politika je dnes nezřetelná. Má-li se znovu stát vlivnou demokratickou stranou podprovanou početným voličstvem, musí dát lidem perspektivu, která dá naději a zbaví je strachu a nejistot. Perspektivu, která svou konkrétností a odvahou strhne. Která se věnuje nejen každodenním potřebám, tomu hmatatelnému a konzumovatelnému, ale také hodnotám přesahujícím dnešek a mířícím do budoucnosti. Svoboda, demokracie, právo a ohled k druhým, touha být celými lidmi, a ne jen úspěšnými výrobci a spokojenými konzumenty řízenými sobectvím mocných a neosobními silami a mechanismy, musí mít v politice sociální demokracie větší váhu.

Jestliže i mnozí autoři diskuse v Listech, narození šedesát let po mně, projevují stejné obavy o schopnost a věrohodnost dnešní strany naplnit své programové sliby, pak to není důvod k sebeuspokojení, ale důvod k větší starosti o stav sociální demokracie. Jestliže přesto neztrácím naději, je to zažitá zkušenost z nacistické a komunistické dikatury: vždycky jsme se díky síle svého přesvědčení, obětavosti a odhodlanosti zase vrátili do života. Ztráty bývaly hrozné, ale ta jasná perspektiva, to vědomí historického humánního poslání sociální demokracie vyneslo stranu ze všech otřesů k novému a smysluplnému životu. Samo to ovšem shůry nespadne.

Strana se musí především zbavit umrtvujícího zemanovského komplexu, své rozkolísanosti a ústupové politiky, kterou reaguje na mocenské výboje prezidenta a premiéra. Musí být znovu pevným garantem demokracie v dobách postupného působení autoritativních sil, které se pokoušejí deformovat demokracii k svému prospěchu. Musí opustit svou údržbářskou politiku a přejít k realizaci nové budoucnosti. Musí přesvědčit svou samostatností, svou poctivostí, svou rozvahou a svou odvahou. Nejednat jen pod hrozbou pětiprocentní hranice se snahou udržet se na scéně. Ale jednat prozíravě s jasnou perspektivou, čeho je naléhavě třeba společnosti v jednadvacítém století, jehož převážná část je ještě před námi.

Úzkosti a šance

Lze předpokládat, že po virovém otřesu bude ekonomický, společenský i mentální život zejména průmyslově vyvinutého světa posunut. Ustálené ekonomické i některé společenské struktury budou – jistě alespoň na dlouhý čas – oslabeny, uvolněny, způsob myšlení a hodnocení se bude pozvolna měnit. Řady nezaměstnaných zhoustnou – se všemi neblahými důsledky sociálními i psychickými. Zvýšená role státu, zasahujícího dnes z důvodů bezpečnosti zdraví obyvatelstva do podnikání, také přidělováním pomoci i omezeními resp. direktivami do denního života společnosti, zůstane nějaký čas posílena. Bude mít možnost požadovat větší transparenci procesů ekonomických, politických i sociálních.

Budou se hledat a utvářet nové ekonomické vazby, zažité samozřejmosti dosavadního života budou nahrazovány novými samozřejmostmi, hodnotový systém dozná jistého přeskupení. Lze doufat, že i solidarita dnešních dnů, která je překvapivě živá, zanechá v mnohých pozitivní motivaci. Je však třeba se i obávat, že řada naléhavých aktivit, např. ekologických, bude pro velké zadlužení států stagnovat. A že také direktivní opatření, nutná v době krize, budou mít tendenci přetrvávat a ohrožovat demokratická práva autoritativním řízením politických „šéfů“.

V této nově se utvářející struktuře světa a života bude i pro sociální demokracii úkol a šance vést rozhodněji a opravdověji zápas o větší humanizaci života a světa, v němž bude ohled k člověku a k přírodě větší než dosud. Kde v honbě za prosperitou, která hned tak nepomine, bude i hlas lidského rozumu a srdce mít větší váhu.

Bylo by prozíravé, kdyby pro tuto dobu měla sociální demokracie pevnou organizaci, jasný program a zřetelnou perspektivu, jak dát budoucnosti lidštější rozměr.

Karel Hrubý (1923) je historik a sociolog, do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.