Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Petr Drulák: Za rovnost s kořeny

Za demokratickou levici

Petr Drulák

Za rovnost s kořeny

Od loňského ročníku se cyklem esejů věnujeme tématu sebevnímání levice a teoretickým konceptům, které ji jako politický pojem popisují, i debatám, v nichž ji popisují příznivci či oponenti zvenčí. Do diskuse zatím přispěli její moderátor Milan Znoj, Matěj Metelec, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková, Kateřina Smejkalová, Jaroslav Fiala a Anna Kárníková.

-red-

Milan Znoj otevřel důležitou debatu o budoucnosti levice připomínkou Norberta Bobbia a jeho pojetí levice jako obhajoby rovnosti (Listy 2/2019). Podtrhněme, že se nejedná pouze o abstraktní rovnost danou zákonem, nýbrž reálnou rovnost vycházející ze společenských podmínek. Nelze například mluvit o rovnosti v přístupu ke vzdělání, pokud sice zákony a veřejné školy zajišťují všem dětem rovný přístup bez jakékoliv diskriminace, ale kvalitního vzdělání se ve skutečnosti dostane pouze dětem z bohatších rodin ve školách soukromých. Takto pojatá rovnost, která se liší od nediskriminace, je podstatou sociální spravedlnosti, jejíž obrana už dvě století dává smysl slovům jako levice či socialismus.

V posledních několika desetiletích byl cíl sociální spravedlnosti na levici zastíněn liberálním potíráním všech možných i nemožných diskriminací ve jménu univerzálních lidských práv. Tato liberální levice dospěla během osmdesátých a devadesátých let k závěru, že se sociální spravedlností už se dál nedostane, a připojila se k pravicové politice maximální ekonomické svobody, což v praxi neznamená nic jiného než zvyšování nerovností. Levicovost si snaží zachovat prosazováním jiných progresivních témat, nejlépe lidskoprávních a ekologických. Své tradiční voliče přestala zastupovat a začala vychovávat. Měli pochopit, že otázky genderu, menšin, záchrany planety, ale také konkurenceschopnosti jsou důležitější než jejich sociální postavení a kvalita veřejných služeb, na nichž závisejí. Ale občané nejsou žáčci a této levici dali sbohem.

Místo aby se osiřelí progresisté zamysleli nad svým selháním, peskují ty, jako jsou Jan Keller či Jean-Claude Michéa, kdo jim zleva nastavují zrcadlo. Překlad Michéových Tajností levice (Praha 2019) podnítil podobnou debatu i u nás. Pokud pominu prvoplánovou kritiku Jaroslava Fialy, že Česko není Francie (Listy 1/2020), na niž odpovídá už předmluva k českému vydání, či že odmítnutí progresivismu vede k fašismu, na což odpovídat netřeba, byla debata na stránkách Práva, Deníku Referendum, Alarmu a Literárních novin podnětná.

Za podstatnější však považuji celoevropskou diskusi, zda má levice vůbec nějakou budoucnost. Ta liberální už ji má jistě za sebou. Levice však zůstává i nadále základní strukturující silou politického pole. Otevírá se proto bobbiovská otázka: Jaká levice? Z několika důvodů se jako odpověď nabízí konzervativní socialismus. Vzhledem k současnému splývání socialismu s liberalismem je třeba nejprve připomenout jejich přirozený antagonismus i historický kontext.

***

Socialismus vzniká během průmyslové revoluce z dělnického hnutí proti nelidskosti liberálního kapitalismu. Liberálně-konzervativní systémy 19. století garantují svým elitám nová univerzální individuální práva, v první řadě však práva vlastnická. Pokud tato práva nejsou omezena majetkově, jako například volební právo, vztahují se formálně na všechny, ale v důsledku společenských nerovností zůstávají pro drtivou většinu jen na papíře. Výbuchy nespokojenosti dělníků, kteří se často propadají do hlubší chudoby, než byla ta nevolnická, potlačují liberálové s feudální brutalitou. Socialista liberálně-konzervativní společnost ohrožuje, a proto s ním jedná jako s veřejným nepřítelem číslo jedna.

Socialismus vždy představoval širokou rodinu názorů a politických směrů, ale přesto je o něco užší než pojem levice. Proto se nemusíme spokojit se závěrem, snad platným pro široce pojatou levici, že by různé socialismy pojila jen rodinná podobnost, jak píše Matěj Metelec (Listy 3/2019). Levice jako taková chce intervenovat do společnosti s cílem napravovat nerovnost spíše než spoléhat na „přirozený“ vývoj; tomu rozumí i levicoví liberálové. Ale socialismus se vždy zaměřuje na nerovnost sociální. Jeho různé směry se liší podle toho, jaká další témata přibírají, a podle radikálnosti prosazování. Radikálové (komunisté, anarchisté) odmítnou liberálně-konzervativní systém jako takový, reformisté (sociální demokraté) s ním spolupracují.

Tuto odlišnost začnou koncem 19. století vnímat i liberálové a konzervativci. Nevyhovuje jim žít neustále na pokraji občanské války, pod tlakem přijímají řadu socialistických požadavků a začnou kapitalismus polidšťovat. Nakonec pustí socialisty i do salónů a parlamentů. Začíná století západního socialismu, v němž se ze sociální otázky stává všeobecná priorita.

Za počátek tohoto období můžeme brát rok 1890: Německo ruší protisocialistické zákony a sociální demokracie se stává rozhodující parlamentní silou. Podobně je tomu i jinde. Ze socialistů se stávají užiteční spojenci. Někdy se s nimi spojí liberálové, aby společně proti konzervativcům prosadili pokroková opatření, jindy se spojí s konzervativci proti ekonomické asociálnosti liberálů. Během válek a mezinárodních krizí dávají přednost loajalitě vůči státu před internacionalismem. Na rozdíl od komunistů, kteří se s ostatními nepaktují a v mezinárodních otázkách razí důsledný internacionalismus vedený zájmy Moskvy.

Rozkvět socialismu začíná liberálním selháním v ekonomické krizi počátku třicátých let. Sociální opatření a hospodářská politika v následujících čtyřiceti letech snižují sociální nerovnosti a přetvářejí kapitalismus. Ze socialismu, či spíše z vějíře socialismů se v tomto období stává dominantní ideologie. Pokud nevládne politicky, drží hegemonii kulturní. Ideologicky otřesení liberálové mu ustupují, bez socialismu by nemohli čelit fašismu (doma i ve světové válce) ani komunismu (doma i ve studené válce). Období rozkvětu končí dvěma otřesy. První přichází v roce 1968, kdy studentská hnutí v západní Evropě v USA ukáží, že levicovou mládež nezajímá ani tak sociální spravedlnost jako spíše osobní emancipace spojená se sexuální svobodou, osobním hédonismem a odmítáním autorit. Následuje ropný šok roku 1973, spouští ekonomickou krizi, která znevěrohodní sociálně-demokratický kapitalismus. Ani sovětský komunismus v té době už nepřitahuje západní intelektuály a sám se dostává do úpadku. Liberálové už socialismus nepotřebují, nastupuje neoliberalismus a s ním návrat rozevírání sociální nerovnosti.

Francouzský prezident Mitterrand zahajuje v roce 1981 ještě se socialistickým programem, aby se o tři roky později objal s liberály. Konec století západního socialismu přichází v roce 1992 se zvolením Billa Clintona z generace osmašedesátníků. Stvrzuje nástup levice, pro niž je socialismus buď relikt, nebo nadávka a která přijímá klasický liberální program: liberalizování trhů, odbourávání sociálního státu, namísto sociální spravedlnosti společenský pokrok, tj. boj za lidská práva, proti diskriminacím, podpora novým technologiím či potírání klimatické změny.

Na tomto pozadí vzniká ve střední Evropě post-komunistická levice. Pokud má v antikomunistické atmosféře uhájit právo na existenci, musí prokázat, že má blíže k západní levici než k předchozímu režimu. Vzor liberalizující levice na Západě do této potřeby dokonale zapadá. Středoevropské sociální demokracie se stávají hnacími silami europeizace a lákání zahraničních investorů (to je i historický přínos ČSSD). Učí se od svých západních sester, i když často budou ekonomicky o něco liberálnější a společensky o něco konzervativnější. Nicméně doma budou přece jenom zaostávat za post-komunistickým pravicovým liberalismem (u nás v pojetí ODS, ODA či TOP09) a společensky budou trochu progresivnější, než by odpovídalo jejich voličům, ovšem daleko za očekáváními levicově-liberálních intelektuálů (v A2 či Deníku Referendum).

ČSSD proto získává po zásluze pověst strany pragmaticky liberální a pro-evropské. Tyto trumfy se postupně mění v prokletí. Pragmatismus vede k bezzásadovosti a korupci (Jaroslav Fiala, Listy 1/2020). Z liberalismu se stává zátěž táhnoucí ke dnu celou evropskou levici. Zaslouženě, pokud zapomíná na sociální nerovnosti v situaci, kdy u nás „nejbohatších 10 procent obyvatelstva vlastní dvě třetiny majetku, dolní třetina nemá ani na novou pračku a každý desátý je v takových dluzích, že se z nich už nikdy nedostane“ (Kateřina Smejkalová, Listy 6/2019).

Reputace EU v posledním desetiletí jen klesá, bohužel oprávněně. Krize eurozóny ukázala, že více EU neznamená nutně více prosperity; migrační krize ukázala, že Evropa nepřináší nutně demokracii a bezpečí; během koronavirové krize budili představitelé Evropské komise pouze rozpaky. Nabízí se však cesta socialistická, národní a pragmaticky pro-evropská, čímž se vracíme ke konzervativnímu socialismu.

***

Z historické spolupráce socialistů s liberály plyne několik poučení. Má smysl, pokud je vynucena okolnostmi a pokud posiluje sociální spravedlnost, jak tomu bylo během vrcholného čtyřicetiletí socialistického století. Nejedná se však o nějaké „přirozené“ partnerství, jak soudí část současné levice. Zakládá se na liberálním strachu, z občanské války, z fašismu, z komunismu, a na silovém postavení socialismu jako obrany před těmito hrozbami. Pokud jedna z těchto podmínek není splněna, tedy pokud se liberálové nemají čeho bát či socialisté jsou slabí, socialismus podlehne liberální kolonizaci.

Síla liberalismu nespočívá v hodnotové či ideové nadřazenosti, jak se domnívají arogantní hlasatelé jeho domněle univerzalistických tezí. Stojí na kapitalismu, jehož je liberalismus filozofií. Socialismus s liberalismem se tedy nikdy nespojuje na nějaké neutrální půdě, nýbrž naopak v prostředí, které je předem nastavené proti socialismu a pro liberalismus. Proto se radikální socialisté odmítali podílet na systému a usilovali o revoluční změnu.

Konzervativní socialismus navazuje na reformisty, odmítá revoluční utopii a nenabízí alternativu ke kapitalismu jako takovému, chce však bránit jeho expanzi, vnitřně ho proměňovat a demokraticky kontrolovat. Je si proto vědom, že se pohybuje na nepřátelském území. Vychází ze situace liberální kolonizace, a proto považuje za nutné především kriticky přehodnotit všechny liberální prvky, které zaplavují dnešní levicové myšlení. Nikoliv proto, aby je šmahem odmítl, ale aby si ujasnil, které z nich mohou napomáhat sociální spravedlnosti, a které naopak odvracejí pozornost od základního cíle. Důležitým spojencem při jeho sledování mohou být i některé konzervativní síly, zejména ty, které chtějí chránit určité části života před invazí kapitálu a které sdílejí obavy z rostoucích nerovností.

Je však třeba se mít na pozoru před pseudo-konzervativismem. Ne každý, kdo se za konzervativce vydává, jím skutečně je. Kateřina Smejkalová demaskuje podobné šarády, když s odkazem na Trumpa a Orbánovy sponzory mluví o „politické strategii kouřové clony“, s níž „celá řada oligarchů předstírá vyznávání konzervativních hodnot“. Dodejme, že jde o kouřovou clonu kapitalismu, který je bytostně anti-konzervativní, jak s odkazem na Marxe připomíná Michéa. Marx oceňoval kapitalismus jako inovativní sílu, která rozložila feudalismus, Schumpeter vyzdvihoval jeho kreativní destrukci. O kapitalismu se dá říci, že je vykořisťující, inovativní, nerovný, dynamický, účinný, racionální, globalizující, ale jen těžko konzervativní.

Omylu o konzervativním kapitalismu propadá leckdo. Rádi se proti němu vymezují například bojovníci za individuální práva a proti diskriminacím, kteří se ve skutečnosti pouze vlamují do kapitalismem otevíraných dveří. Kapitalismus zavádí, jak píše Konrad Liessmann, „mechanizovanou a automatizovanou výrobu identických produktů za identických podmínek a identickými prostředky“. Tato tendence k uniformitě se týká i lidí: identické jednotky pracovní síly a identičtí zákazníci. Jakákoliv diskriminace, jakékoliv hranice, vyjma hranic platových rozmezí a kupních sil, pouze ruší jeho racionalitu a efektivitu. Kapitál se jich rád zbaví.

Potřebu individualizace v kapitalistické produkci dává logo. Identický výrobek, tričko, smartphone, módní doplněk, může být prodáván s různými příběhy podle různých log, které se na něj pověsí. Podobně se to má s expanzí různých genderových a post-koloniálních identit, aktivisté je zavěšují na jinak maximálně uniformizovaného pracovníka a spotřebitele. Svoji podporu kapitalistické uniformizaci doplňované logo-identitami a maskované jako boj proti diskriminaci vydávají za hodnotový postoj, jímž vzdorují kapitalismu.

Aktuálním hodnotovým úlovkem progresistů jsou migranti. Prosazují je obrazem spojujícím post-koloniální sebemrskačství (vším je vinen Západ) s liberálním univerzalismem (stejná práva pro všechny, svět bez hranic) a morálním vydíráním. Údajně se jedná o oběti válek, i když jde především o migraci ekonomickou. Ale ani pro menšinu válečných uprchlíků není zřejmé, proč by měli směřovat do kulturně i geograficky vzdálené Evropy, která nezvládá integrovat ani nové generace předchozích migrantů. Naopak progresisté zamlčují, že se migranti kapitálu hodí jako mladá, levná pracovní síla, která může zvýšit tlak na odbourávání sociálního státu ve stárnoucí Evropě.

Podobně se to má i s bojem proti klimatickým změnám, který Anna Kárníková (Listy č. 2/2020) navrhuje za hlavní prioritu sociální demokracie. K postkolonialismu, univerzalismu a morálnímu vydírání (jde o přežití lidstva) se přidává technokracie (zvýšením uhlíku v atmosféře jsme zvýšili teploty, jeho snížením je zase snížíme). Rozumná strategie udržitelného rozvoje se prý kvůli svému technokratismu ocitla ve „slepé uličce“. Má ji však nahradit očividně ještě technokratičtější strategie „dekarbonizace“.

Určitá míra technokracie k socialismu patří, těžko snižovat sociální nerovnosti bez společenských zásahů. Ale dekarbonizace jde směrem opačným. Její obrovské náklady (dotace obnovitelných zdrojů, uhlíkové daně, rušení průmyslových odvětví) mají ze solidarity ke státům globálního Jihu nést především Evropa a USA. Přitom nerovnosti Severu a Jihu se působením globálního kapitalismu v posledních desetiletích snižují mezi státy a rozevírají uvnitř států. Solidarita proto musí především potírat ekonomické nerovnosti uvnitř států. Jinak totiž globální dekarbonizace půjde na účet evropské střední a nižší třídy. Evropští boháči se díky mobilitě kapitálu jako obvykle solidaritě vyhnou, USA půjdou vlastní cestou a Čína či Indie nám připomenou své právo na rozvoj, aby jejich vlády a oligarchové mohli pokračovat ve velkorysých nákupech zbraní a západních technologických firem.

Globální solidarita si prý vynutí i solidaritu v zemích Severu. Není úplně zřejmé, co všechno budou střední a nižší třídy muset podniknout, aby toho dosáhly. Ve Francii musely několik měsíců ve žlutých vestách blokovat dopravu a demolovat centra měst, aby vláda uznala, že její uhlíková daň není sociálně spravedlivá. A to skutečná dekarbonizace ještě nezačala. Ale mají si nač stěžovat? Kárníková připomíná, že konzum není cestou ke štěstí, přírůstky příjmů nad deset tisíc dolarů ročně (tedy 21 tisíc korun měsíčně) už prý naši životní spokojenost nijak zásadně nezlepšují. Vyplývá z toho snad, že ti kdo této úrovně dosáhli mají být spokojení s tím, co mají? Má smysl vůbec uvádět podobná čísla, když sociální postavení je odvozeno jak od vlastního reálného příjmu, tak od poměru tohoto příjmu k ostatním (mediánu, nejchudším, nejbohatším)? Pokud Kárníková naopak tento údaj bere jako argument pro masivní přerozdělení příjmů a majetku od oligarchů ke zbytku společnosti, měla by naznačit jak. Je to podstatně větší problém než celá dekarbonizace. Jinak vzniká dojem, že pro klimatické aktivisty Evropa sociální otázku už úspěšně vyřešila, jen je třeba to žlutým vestám a jim podobným lépe vysvětlit.

Boj proti klimatické změně, podpora migraci i proliferace práv a identit jsou z pohledu globalizovaného kapitalismu žádoucí, hrají jeho hru; nevybočují z Michéova scénáře. Nabízejí nové podnikatelské příležitosti a příslušníkům kapitalismem uniformizovaného davu dávají pocit individuality a osobního uspokojení. Nebudou pak zpochybňovat majetkovou nerovnost (občas je dobré připomenout, že penězi si štěstí nekoupíš), ani svlékat uniformu pracovníka-spotřebitele, třeba tím, že by se vázali na místo, národ a kulturu.

***

Konzervativní socialismus zpochybňuje obojí. Tematizuje sociální nerovnost, tedy protiklad mezi elitou ovládající kapitál a většinou společnosti, odmítá uniformitu, když chápe člověka jako zakořeněného v místě, kultuře a jazyce. Jde mu o rovnost s kořeny. Konzervativní socialismus je zatím spíše vizí než programem. Nedává konkrétní návrhy, nýbrž ideál, kterým mohou takové návrhy být vedeny. Naznačme pár myšlenek.

Požadavek sociální rovnosti respektuje dynamiku kapitalismu, ale důsledně reguluje rozsah příjmů a individuálních majetků. Považuje za nepřijatelné extrémy chudoby i bohatství, protože vedou k asociálnímu jednání, jak u velmi bohatých, tak u velmi chudých. Na společnosti se člověk podílí prací, která je i cestou sebenaplnění. Není zbožím, a proto ani mzda není tržní cenou. Minimální mzda musí na rozdíl od dnešní praxe zaručit důstojný život. Lze tomu pomoci, pokud veškeré mzdy hrazené z veřejných prostředků budou definovány jako její násobek. Naopak progresivní daň zajistí, aby ani nejvyšší příjmy, včetně soukromého sektoru, nepřesahovaly několikanásobek minimální mzdy.

Podobně jako má dnes každý přístup k vysokoškolskému vzdělání, měl by mít každý možnost získat z veřejných prostředků minimální kapitál na družstevní podnikatelský projekt. Ale i čistě individuální kapitál je do určité výše společensky prospěšný: motivuje k inovacím, umožňuje přijímat podnikatelské riziko. Velkokapitál však poškozuje hospodářskou soutěž, korumpuje politický systém, vytváří asociální kastu vlastnických rodin. Podnikatel tohoto ranku zaslouží společenské uznání a… znárodnění či združstevnění (pro jednou by se znárodňovaly zisky, a nejen ztráty jako dnes). V mnoha státech se ani sebeúspěšnější prezident nemůže potřetí ucházet o úřad, podobně by si měl hledat novou roli i úspěšný velkopodnikatel.

Této vizi se lze přiblížit jen se silným státem, který chrání práci a vůči kapitálu vystupuje jako partner a hlídač. V některých oblastech ho bude regulovat, do jiných ho nepustí. Ani peníze ani příroda nejsou zboží, jak říká Karl Polanyi, proto banky, zemědělská půda a lesy patří státu či družstvům. Ač se dnes státy jeví bezmocné tváří tvář bankám a korporacím, opak je pravdou. Kontrolují hranice, definují pravidla, mají možnost prověřovat finanční transakce a přerušovat tok kapitálu. Řadu nástrojů, které mají, nevyužívají, jiných se dobrovolně vzdaly. Bude je třeba oprášit, vydobýt zpět a připomenout kapitálu nadřazenost demokratické autority.

Silový vztah s kapitálem vyžaduje, aby stát měl silnou demokratickou legitimitu a schopnost vytvářet mezinárodní koalice stejně smýšlejících. Legitimitu mu dají pouze společenství, která jsou přirozená tím, že se utvářejí nezávisle na kapitálu i na státní moci, rodíme se do nich. Mají sílu soudržnosti danou sdílením místa, jazyku, kultury, mravů a tradic. Nejsou založena ani na výhodnosti směny, ani na právních nárocích, ale na přirozené solidaritě. Nositelem silné solidarity mobilizovatelné v přetahování s kapitálem rovněž mohou být organizace občanské společnost (odborové hnutí), ale vznikají volbou za určitým účelem a kdykoliv z nich lze vystoupit, jsou proto slabší než přirozená společenství.

Národ, nejsilnější přirozené společenství, zahrnuje rovněž menší, místní a regionální společenství, ale také je svázán se společenstvími nadnárodními, v našem případě středoevropským a evropským. Na nich lze budovat mezinárodní koalice. Evropu tvoří přirozené společenství národů sdílejících historické zkušenosti i určité normativní představy. Geograficky i kulturně je širší než dnešní Evropská unie a její liberálně progresivistické instituce. Nejbližší partnery máme ve střední Evropě: visegrádské státy, ale také Rakousko, část Německa i část Balkánu. Nikoliv z bruselských institucí, ale z těchto přirozených středoevropských a evropských vazeb žije evropský duch. Jsou silnější než umělé pokusy liberálních internacionalistů budovat vykořeněnou nadnárodní společnost podle domněle univerzálních pravidel.

To neznamená odmítat Evropskou unii. V krizích se jí příliš nedaří a jistě by blokovala kroky k navrhované vizi, ale v Evropě nic lepšího nemáme. Je však třeba ji přibližovat přirozenému evropanství cestou nejužší spolupráce se Středoevropany a širší koordinace s Evropany. Stejnou cestou pak lze budovat podporu pro socialistická opatření. Občas bude nevyhnutelný střet s EU, ale nikdy bychom se neměli obrátit proti Evropě jako před rokem 1989.

Konzervativní socialismus je na rozdíl od liberální či komunistické levice hluboce demokratický, a to právě svým konzervatismem. Ondřej Slačálek (Listy 4/2019) připomíná konzervativní instinkt lidových vrstev. Potřeba sociální jistoty se skutečně pojí s respektem k silnému státu, společenské soudržnosti, přirozenému patriotismu či tradičním mravům (George Orwell), jakož i s obezřetností k různosti a odlišnosti. Ovšem obezřetnost neznamená odmítnutí a za určitých podmínek umožňuje přijetí, jistě se však nejedná o progresivistické oslavování každé možné odlišnosti.

Lidový konzervativismus vstupuje i do sociální spravedlnosti. Solidarity se těžko může dovolávat, kdo svojí nezodpovědností soustavně porušuje pravidla a nepřispívá, kde by mohl. Tento základní pocit většiny občanů nedokáže řada levicových elitářů pochopit. Proč kritizovat ministryni Maláčovou, když žádá, aby výplata sociálních dávek byla podmíněna řádnou školní docházkou? Nejde o žádnou „pravicovou přísnost na chudé“ (Jaroslav Fiala, Listy 1/2020), ale o pochopení, že sociální spravedlnost kotví ve společenství, které tvoří pravidla a práce, a že bez výchovy a vzdělání děti těžko dorostou do jeho řádných členů.

Konzervativní socialismus by v našich podmínkách mohl zrušit paradox babišovské levice. Souzní s masou voličů nižších a středních vrstev, kteří očekávají sociálně spravedlivou politiku, neslyší na komunistickou nostalgii a dříve sympatizovali se sociální demokracií. Dnes paradoxně dávají hlas jednomu z našich nejúspěšnějších oligarchů. Pokud mu nikdo na levici nepostaví jasnou alternativu, bude si tyto voliče i nadále kupovat líbivými gesty. Pokud ano, může zde vzniknout autentická politická síla, která nebude ani nostalgickou kopií reálného socialismu sovětského typu, ani nepovedeným klonem upadající západní liberální levice. Pak budeme moci mluvit o budoucnosti české levice i bez kondicionálu.

Petr Drulák (1972) je politolog, byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů (2004–2013), kde dnes akademicky působí, v letech 2014–2016 byl náměstkem a politickým tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a poté -velvyslancem ČR ve Francii.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.