Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Libor Martinek: My mu zlomíme vaz!

Libor Martinek

My mu zlomíme vaz!

Básník a bouřlivák Paweł Kubisz

Paweł Kubisz se narodil 12. května 1907 v Konské u Třince v dělnické rodině. Po absolvování základní školy v Těšíně začal studovat na učitelském semináři v Těšíně-Bobrku. Ve studiích vynuceně pokračoval v Ostrzeszowě v Polsku, odkud však po třech letech musel odejít, neboť některé jeho básně uveřejněné v polském tisku zesměšňovaly tamní profesory. Dál se vzdělával samostudiem, udržoval kontakty s gymnaziálním profesorem a básníkem Stanisławem Czernikem. Velký vliv na něj měla četba děl Stefana Żeromského, později Juliana Tuwima.

Iredentista

V r. 1927 byl za kolportáž literatury vydávané slovenskými iredentisty (mj. Franciszkem Ungrem, jenž působil v Těšíně) zatčen československými orgány a v olomouckém vězení si odpykal třináctiměsíční trest. Po propuštění se věnoval žurnalistice, v níž útočil mj. na poezii Petra Bezruče. V letech 1929–1930 byl organizačním tajemníkem Polské lidové strany (Polskie Stronnictvo Ludove) na českém Slezsku a spolupracovníkem novin Prawo Ludu v Českém Těšíně. V letech 1930–1933 jako korespondent Polské tiskové agentury pobýval mj. ve Východním Prusku a na Litvě, odkud musel uprchnout pro podezření ze špionáže. Později opět působil na českém Těšínsku jako novinář, přispíval do deníku Dziennik Polski, byl aktivní kulturně-společensky, organizoval literárně-umělecký život. V r. 1937 se stal předsedou Umělecko-literárního svazu v Českém Těšíně, jehož byl spoluzakladatelem; cílem této organizace mělo být vytvoření slezské regionalistické kultury. V r. 1938 začal vydávat literární měsíčník Sztorcem (Naštorc), ale do okupace českého Těšínska polskou armádou stačil vydat jen tři čísla, další podnikání znemožnila změna valuty. V časopise ostře vystupoval proti tzv. aktivistům, tedy zastáncům spolupráce s československým státem a některým českým spisovatelům (P. Bezruč, Óndra Łysohorsky aj.). Po okupaci českého Těšínska polskou armádou působil jako úředník v třineckých železárnách.

V r. 1938 byl za svou kulturní činnost oceněn Stříbrným vavřínem Polské akademie literatury ve Varšavě. Rok po vypuknutí druhé světové války byl zatčen a vězněn v Těšíně. Po propuštění pracoval od r. 1941 jako dozorce na skládce ve Wolbromi a Miechowě v Generálním gubernátu (Polsko). Navázal spojení s podzemními organizacemi lidového hnutí odporu, byl členem Batalionów Chłopskich, spolupracoval s tajnou tiskovou agenturou Wieš (Venkov) a konspiračními časopisy Odra-NysaDziennik Powszechny. V r. 1944 byl znovu zatčen a vězněn v Krakově na Montelupich. Po skončení války zůstal na českém Těšínsku, kde měl rodinu.

Se ženou Walerií, rozenou Krajíčkovou, měl dvě děti. Jeden z jeho vnuků Leszek Richter je vystudovaný fyzik, jako dobrovolník je ředitelem Regionálního muzea Adama Sikory v Jablunkově a je předsedou Národopisné sekce Hlavního výboru PZKO (Polski Zwišzek Kulturalno-ošwiatowy).

Po válce se P. Kubisz nejprve účastnil organizace literárního života v Polsku, mj. patřil k zakladatelům Venkovské pobočky Svazu polských spisovatelů a byl členem redakce časopisu Wieš, postupně se omezil na kulturní práci doma, kde nejprve vedl kulturní přílohu novin Głos Ludu, která dostala název Szyndzioły (Šindele), z nichž posléze vznikl samostatný kulturně-společenský měsíčník pro polskou menšinu Zwrot, jehož se stal šéfredaktorem a jenž byl vydáván Hlavním výborem Polského kulturně-osvětového svazu v Československu. Zastával také funkci předsedy Literárně-umělecké sekce při PZKO, do jejíhož výboru rovněž patřil. V r. 1959 byl odvolán ze všech funkcí a začal pracovat v dělnické profesi v třineckých železárnách. Poté, co se při návratu z práce v r. 1961 stane obětí silniční nehody, odchází do invalidního důchodu. Dne 19. 8. 1968, několik dní před okupací Československa, umírá na infarkt v třinecké nemocnici. Jeho pohřeb se stal tichou manifestací místních literátů a umělců proti totalitnímu režimu.

Dílo

P. Kubisz debutoval před válkou sbírkou veršů Kajdany i róże (Okovy a růže; Fryštát, 1927), třinácti básněmi napsanými v mladopolském duchu, v nichž převažovalo téma selské a dělnické křivdy, stylizovanými sice banálně, ale již s akcenty ostré kritiky, a dokonce s výzvou k boji. Kromě této obecné konvence je zde ještě řada aluzí na tvorbu K. P. Tetmajera, S. Wyspiańského, snad i na básně W. Orkana a L. Rydla. Těchto vazeb bychom si nemuseli všímat, kdyby se později neprojevily v Kubiszově další sbírce Przednówek (Hladový čas; 1937, II. vyd. doplněné ŁódŸ, 1946), v níž se nacházejí místa, kde její autor bude mladopolské vzory rozvíjet a tyto stylistické figury přenášet do jazykového systému rodného ná­řečí. Na poměrně výrazný předválečný úspěch Przednówka Kubisz po válce nedokázal navázat, ačkoli se o to snažil dvojím způsobem. Zaprvé zpracováním historických té­mat, zadruhé vedením vyhrocené polemiky s tím, co bylo v rozporu s jeho společenskými ideály.

První způsob našel svůj výraz v dramatu Opowiešć wydziedziczonych (Příběh vyděděnců; 1949), v němž vedle lidových hrdinů Jánošíka a Ondráše vystupují také představitelé selských bouří v 19. století, a v poémě Rapsod o Oszeldzie (Rapsodie o Oszeldovi; 1953). Sazba Kubiszova románu o horníku a vzbouřenci Karolu Klimszovi, který tragicky zahynul v dole (román vycházel na pokračování ve Zwrotu), byla v r. 1957 rozmetána a další pokusy o jeho vydání na začátku 70. let se nezdařily, text byl považován za neaktuální a anachronický, rukopis se dokonce ztratil, ale v literární pozůstalosti se dochovaly obtahy z nakladatelství Profil v Ostravě.

Jednou ze závažných příčin pohnutého života tohoto těšínského „barda“ byly i specifické podmínky literárního života polské národnostní menšiny tohoto regionu v předválečném i poválečném období a problémy, které nesla literární komunikace polské „menšinové“ literatury směrem dovnitř i navenek.

Předválečný regionalismus v uměleckých projevech polské menšiny českého Těšínska měl své odůvodnění ve specifických podmínkách regionální lidové kultury. Její hodnota spočívala ve svébytné tradici, která měla být rozvíjena a o niž mělo být pečováno. Lidová kultura se měla stát také materiálem, z něhož měly vycházet vyšší formy kultury duchovní. Regionalistické tendence v poměrně skromné předválečné umělecké činnosti byly proto čímsi přirozeným a daným sociální a politickou situací. K tomu musí přihlédnout též hodnocení meziválečného regionalismu.

Po druhé světové válce se však tento model, na nějž P. Kubisz a generační souputníci navazovali v polských uměleckých sdruženích a který prosazovali na stránkách přílohy Syndzioły novin Głos Ludu a v kulturně-společenském měsíčníku Zwrot (v době, kdy byl šéfredaktorem P. Kubisz), vyčerpal. Stal se uměleckým epigonem dříve již do značné míry epigonského slezského mezivá­lečného regionalismu; ten byl nepříliš úspěšným pokusem o navázání na úspěchy podhalansko-tatranské literatury, jež ex post napodobovala podobná hnutí v jiných zemích, zejména ve Francii. Velkou roli sehrálo, že řada velkých polských spisovatelů se inspirovala rodným krajem (A. Mickiewicz, E. Orzeszkowa, S. Żeromski, W. Reymont aj.). Vznikl také z aktivity regionálních kulturních a jiných pracovníků, která měla jen málo společného s aktuálními uměleckými směry a proudy v zemi.

Pohnutý osud

Hřebíkem do rakve Kubiszovy redakční činnosti se staly ostré spory s tehdejším tajemníkem Hlavního výboru PZKO Bogumiłem Gojem. S podporou okresního a krajského výboru KSČ a několika dalších členů HV PZKO dosáhli propuštění P. Kubisze z redakce Zwrotu. Záminkou se jim stala hornická přísloví horníka (!) Teofila Stolarze, která dle cenzora údajně urážela hornickou profesi. Vina byla svalena na redaktory navrhované publikace, zejména na Kubisze, který podepsal souhlas s vydáním, a na uznávaného těšínského paremiologa Józefa Ondrusze. V březnu 1958 byl Kubisz nejen propuštěn z redakce Zwrotu, ale bylo mu odebráno i členství v PZKO. Ondrusz byl zbaven funkce redaktora polského měsíčníku pro děti Jutrzenka.

P. Kubisz poté pracoval v třineckých železárnách v dělnické profesi. Společensky ožil během pražského jara. Za svého života se od rodáků rehabilitace nedočkal. Na plénu HV PZKO (24. 9. 1968) se diskutovalo na téma Kubiszovy rehabilitace, ozývaly se ale hlasy proti němu s ohledem na jeho předválečnou iredentistickou činnost.

Posmrtně vyšel soubor Kubiszových nářečních humoresek Zaszuwierzóny šwiat (nář. Zapomenutý svět; Ostrava, 1972). Příležitostně byly zařazeny jeho básně do sborníků, antologií a almanachů především regionálního významu. P. Kubisz byl rehabilitován až po roce 1989. Ve zprávě o rehabilitačním řízení Ferdynanda Króla (ze zaměstnání vyhozený vedoucí loutkového divadla Bajka) ve věci P. Kubisze se uvádí: „Plénum HV PZKO se rozhodlo udělat vše pro to, aby se v rámci Svazu podobné případy už více neopakovaly.“ (S. Zahradnik, Kronika czynów niegodnych, Zwrot, 1990, č. 3)

Osud P. Kubiszovi ušetřil další zklamání, kterých by se nepochybně po srpnu 1968 dočkal. Na náhrobku na hřbitově v Třinci se nachází básníkův epitaf: „Života je ve mně oharek / Svou smrt nepopřu! ,Bojuj!“ – bojoval jsem / ,Trvej“ – tak jsem trval / Vrazil jsem krumpáč do tvrdé skály!“

Epitaf pochází z Kubiszovy poválečné sbírky Rapsod o Oszeldzie, z té části, kdy Paweł Oszelda, z Neborů pocházející bojovník za práva lidu v době Jara národů 19. století na Těšínském Slezsku, je doprovázen eskortou do vězení na Špilberku. (S tímto slezským revolucionářem se Kubisz často ve své tvorbě ztotožňoval, když sám sebe považoval za revolucionáře v poezii a barda polského lidu v Československu.)

„Zemřel básník našeho kraje. Člověk odvážný, plný protikladů, který v sobě nosil velkou naději, lásku i nenávist, člověk plný vášně, která ho přiváděla až k bolesti, k sebezničení.“ Tak na Kubisze bez hořkosti a s jistou mírou pochopení, dokonce obdivu vzpomínal v rukopisných pamětech jiný polský básník a publicista z českého Těšínska Henryk Jasiczek, který se jako spisovatel dostal na tzv. index v ČSSR i Polsku, zejména za statečný postoj po obsazení Československa 21. srpna 1968, když vystoupil v ostravském rozhlase a v televizi a nazval věc pravým jménem „okupace“.

Paweł Kubisz

Bochenek chleba

Na moim głazie sztukmistrz obrazów
Wierny wykuwa krzyk,
Ukrop perlisty bratanków nazi:
– „My mu zlomíme vaz!“

Zachrzęšcił głucho kręgosłup hardy,
Wspiera go tylko šmierć!
Dłutem sprężonym, kuksańcem twardym,
Rytmem uderzeń w pierš...

– Špiewać nie będziesz! – cmoka wróbelek,
Usta zasklepia gips –
Wargi drętwiejš, drapieżny knebel
Snuje pajęczš nić...

... Pomnik mój gotów, lazur i niebo
Oczy wysšcza głaz –
W zašwiaty niosę bochenek chleba:
– „My mu zlomíme vaz!“

16 stycznia 1967

(P. Kubisz, Bochenek chleba, Głos Ludu,

28. 10. 1968, č. 117. (Volně přeloženo:

Bochníček chleba / Mistr obrazu na mém balvanu / Věrný výkřik ková, / Vařící zpěněná voda nacistických synovců / – „My mu zlomíme vaz!“ // Zachrastila dutě hrdá páteř / Drží ji pouze smrt! / Dlátem stlačeným, ránou tvrdou, / Rytmem úderů do prsou... // – Nebudeš zpívat! – cvrliká vrabčáček, / Ústa zacpává sádra – / Rty jsou znecitlivělé, dravý roubík / Stáčí pavoučí vlákno... // ... Můj pomník je hotový, / blankyt a obloha / Oči vyčerpává balvan – / Do zásvětí nesu bochníček chleba: / – „My mu zlomíme vaz!“ 16. ledna 1967; (není-li uvedeno jinak, všechny překlady v tomto článku provedl jeho autor.)

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.