Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Alena Zemančíková: Opožděné blahopřání Evě Kantůrkové

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Opožděné blahopřání Evě Kantůrkové

Napodobujíc trochu styl Evy Kantůrkové, začnu nejprve vzpomínkou. Na prahu léta roku 1990 jsme jako Západočeské divadlo v Chebu pořádali čtení z textů disidentských autorů. Zásadní osobností tohoto podniku byl tehdejší dramaturg Martin Urban, v dosavadní tradici chebských dramaturgů kolega s nepsaným, ale důsledně dodržovaným zákazem pracovat v divadle, kterého odvážně a solidárně angažoval pár let předtím osvícený ředitel Jaroslav Vlk. Martin dojížděl na víkendy domů do Prahy a odtud vozil samizdaty a exilová vydání oficiálně zakázané literatury. S herci jsme z ní v té době předčítali pro veřejnost v divadelním klubu (knížky ještě nebyly běžně dostupné) s cílem vyvolat údiv, co že bylo na těch textech vlastně tak nežádoucího? Já jsem si tenkrát vybrala kapitolu s Přítelkyň z domu smutku Evy Kantůrkové. Způsobila jsem tím disproporci v našem klubovém pořadu, protože jsem (a to je přece základní dramaturgická kompetence) nebyla schopná text zkrátit, každá věta v něm byla důležitá, jedno navazovalo na druhé, bylo mi líto každého slova, každého motivu. Byla to kapitola o romské vězeňkyni Andy, strašně zohavené holce, násilnici a kriminálnici s krystalickým charakterem.

Ta knížka pak oficiálně vyšla a byla zdařile zpracována do televizní minisérie s exkluzivním obsazením, kde se silněji prosadily jiné motivy než zrovna tenhle příběh. Televizní tvůrci posílili disidentskou a udavačskou linii, zatímco uzavřený příběh Andy byl prostě lidský. Film získal v roce 1994 na MTF v Cannes Velkou stříbrnou cenu v kategorii seriálů a Velkou zlatou cenu za herecký výkon Ivany Chýlkové. Který, když se na dílo člověk podívá s odstupem znovu, byl opravdu mimořádný a podstatně obohatil dosavadní stereotyp hereččina obsazování.

Literárních děl s tématem normalizačního vězení máme několik. Filozofující Dopisy Olze Václava Havla nebo Magorovy básně soustřeďují pozornost k osobě vězněného pisatele. Eva Kantůrková si všímá spoluvězeňkyň a skrze jejich zveličené vlastnosti ukazuje problematiku lidského soužití i společenského pořádku vůbec. Je to naprosto mistrovské dílo a jedna ze zásadních knih druhé poloviny 20. století v české literatuře.

Eva Kantůrková je bytostná spisovatelka, píše vlastně pořád, každou svou životní zkušenost bere jako příležitost k literatuře. Její texty v knize Památník, která reflektuje její působení v parlamentu, nebo pozdější Záznamy paměti jsou pro budoucí čtenáře cennou kronikou dobových událostí a lidí v nich. Tyhle non-fiction vzpomínkové texty jsou psány výsostným jazykem, myšlenky jsou přesně formulovány a nápaditě vystiženy. V předivu filozofujících úvah o společnosti a individuu se z nich dozvídáme o dobách, událostech a lidech, o nichž se jinde nepíše. K takovým dvojportrétům, jakým je třeba text, v němž se setkávají komunistický tajemník Antonín Kapek (po roce 1989 sebevrah) a disident Jaroslav Šabata, se žádný umělec neodhodlal.

Eva Kantůrková kromě toho, že řadu knih napsala „o někom“, napsala také některé knihy „s někým“. Přitom její partneři jsou velmi různí, od kněze a teologa Josefa Zvěřiny přes kolegu spisovatele Václava Duška k romskému taxikáři v knize O jinakosti až k pozdnímu spoluautorství knížky Navzdory času s publicistou Petrem Žantovským. Její společné knížky ale nejsou knižními rozhovory nebo pravým myšlenkovým dialogem (s výjimkou té s Josefem Zvěřinou), partner je v nich odrazovým můstkem pro její vlastní úvahy na společenská, umělecká a filozofická témata.

Výborná knížka O jinakosti vyšla v hradeckém nakladatelství PaperJam Milana Hodka a žádné zvláštní kritické pozornosti se jí nedostalo. Ačkoliv pojednává o fenoménu, který je jednou ze základních humanistických otázek. Cituji z anotace: Jinakost! Výstražná, nebezpečná, útočná! Jinakost muslimská! O té se dnes nejvíc káže, píše a mluví, tou se vydírá, vyhrožuje a útočí. Ale nezpozorněli jsme jen díky válčícím a stěhovavým muslimům. Jinakost je dráždivý hrot, vbočený už od nepaměti mezi kmeny, společenství, kultury i celá civilizační období. Na jinakosti se profilovaly jazyky a národy, náboženství a filozofie, životní styly a způsoby soužití. Jinakost je hodnota zrádná, potměšilá, tvořivá i ničivá, je to osten nedůvěry, uvízlý v podvědomí každého člověka, rys zděděný z dob jeskynních. Jsi jiný? A jak s tebou mám jednat? Jak máme spolu vyjít?

Teď musím udělat rozhlasovou odbočku (zase bezděky napodobuji Evu Kantůrkovou). V roce 2009 jsem s ní natočila pětidílný pořad Osudy, autobiografické vyprávění pro stanici Vltava. V této programové řadě, založené hned po roce 1990 šéfem tehdejší literární redakce Janem Halasem, jsou zaznamenány životní příběhy významných osobností vědy a kultury jejich vlastními hlasy; hlas Evy Kantůrkové mezi nimi nesměl chybět. V jednom z dílů svého vyprávění spisovatelka mluví o tom, s jakým ohlasem se setkalo vydání její knížky o Husovi, a říká, že na dvou místech narazila na absolutní nesouhlas: u katolického kněze Josefa Zvěřiny, který jí v průběhu psaní pomáhal jako teolog i s překlady Husových latinských traktátů, do češtiny v té době nepřeložených, ale nedokázal prominout Husovo kacířství. A mohutného odporu se autorka dočkala ze strany katolíků z jižní Moravy, kteří ji tehdy zásobovali nenávistnými telefonáty a dopisy, až z toho byla šokovaná. Když jsem to vyprávění nedávno poslouchala v repríze, vzpomněla jsem si na fanatické reakce takzvaných slušných lidí na inscenaci slovinského režiséra Frljiće Naše násilí, vaše násilí, uvedenou na divadelním festivalu v Brně v roce 2018: zdá se, že jihomoravští katolíci jsou trvanlivá domobrana proti neortodoxnímu přístupu k dějinám církve.

Eva Kantůrková se později s podobným neporozuměním setkala u původně vybraného režiséra filmového zpracování románu Jiřího Stracha, který také jako katolík přeinterpretovával autorčin obraz Husovy osobnosti do té míry, že spisovatelka nakonec stáhla svůj scénář z produkce. Film s Matějem Hádkem jako Janem Husem natočil nakonec Jiří Svoboda, Evě Kantůrkové generačně i myšlenkově bližší.

Nutno však říci, že generační blízkost není pro spolupráci s Evou Kantůrkovou podmínkou. Její scénář k filmu Jan Palach realizoval pětačtyřicetiletý Robert Sedláček.

Eva Kantůrková je současně obdivuhodná i nepříjemná tím, jak je jí jedno, kam je kdo vřazován a co se o něm říká. Důležitými motivy, které prostupují jak její dílo, tak její veřejná vystoupení, jsou „před namyšlenou posedlostí svět posuzovat dávám přednost tomu chtít světu porozumět“ nebo „chci toho, s kým nesouhlasím, pochopit“.

To ovšem bez hlubší znalosti věci nejde, což dosvědčuje svou reportáží z Číny, kde byla několikrát jako členka oficiálních delegací. Její reportážní esej, poutavě – jako všechno – napsaná, dosvědčuje ze všeho nejspíš bezmoc takových oficiálními čínskými institucemi obskakovaných delegací dobrat se pravdy o odvrácené straně čínského rozmachu.

Poslední knížka napsaná „s někým“ je kniha Navzdory času, v níž ji ke konfrontaci postojů, názorů a životních zkušeností vyzval publicista Petr Žantovský. Nebýt spisovatelčina jubilea, asi bych tuhle knížku neotevřela, myšlenková východiska Institutu Václava Klause mě principiálně odpuzují – a právě z nich Petr Žantovský vychází. Nakonec jsem si přečetla pět kapitol, publikovaných na Parlamentních listech, obsahující pouze texty Evy Kantůrkové. Musím říct, že jsem byla znovu zasažena obdivem k jejímu přesnému, a přitom pěknému, dobře čtivému a jazykově svěžímu formulování. Žantovský přiměl vždy levicově smýšlející Evu Kantůrkovou konfrontovat se s vlastními kritickými postoji, kromě toho s ní hovoří o literatuře, Rusku, o politických změnách a přeměnách v zrcadle listopadu 1989. Některé formulace Evy Kantůrkové mě pobavily svou metaforickou výstižností, například ta, kdy projevy antiglobální obrany národních hodnot glosuje jako svého druhu „obranu autorských práv“. Zklamalo mě ovšem, že Eva Kantůrková jeví tolik pochopení pro do sebe se uzavírající konzervativní nacionalistické tendence a tak málo téhož pro motivace druhé strany, tedy těch, jejichž právům a zájmům zmíněné tendence odporují. Její názory na „nekontrolovaný vpád muslimských migrantů“ jsou nedůsledné, vždyť v Německu, o které v odstavci jde, lze těžko hovořit o vpádu, a nekontrolovaný také není. Podobně mě na jejích odpovědích mrzí (a nejsou všechny z oné knížky, ale i z dalších publikovaných rozhovorů a textů) její antifeminismus, dokonce při vyprávění jedné příhody a situace své matky, levicové spisovatelky, píše, že se zachovala „chlapsky“, a ne jako „ufňukaná modrá punčocha“. Nechápu, proč Eva Kantůrková spojuje pojem „modré punčochy“ s ufňukaností. Vidím ale, že „chlapského“ jednání si celoživotně cení, zdůrazňuje ho i u Jana Husa. V celém svém díle prokazuje solidaritu a sounáležitost s různě hendikepovanými lidmi, s tělesně postiženými, s rasově diskriminovanými, ale vždy s jednotlivci. Skupinové cítění je Evě Kantůrkové cizí. Bez ohledu na polemiku s některými jejími názory a postoji (ale co, vždyť takový Ludvík Vaculík se dopouštěl mnohem nehoráznějších výroků a myšlenkových zkratek) i s jejím až teatrálně proklamovaným individualismem („Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná“) jsem vždy znovu oslovena hloubkou jejího intelektu a vzdělání, její neutuchající spisovatelskou aktivitou, její nezávislostí i sebevědomím. Mít takovou osobnost v národní kultuře je terno. Eva Kantůrková svou dlouhou životní zkušenost literárně vytěžila, přičemž dokázala kolem své vypovídající postavy nasvítit rozmanité lidské příběhy a postoje. Svá někdejší pochybení a zaváhání v pozdějším díle zveřejnila a bez výmluv zhodnotila a neuhnula před režimem ani před sebou. Nepřehlédnutelná je i její stopa v českém filmu. Blahopřání k narozeninám 11. května ani nemohlo být dost velké.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.