Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Tomáš Tichák: Nedmi medvěda v ucho

Album

Tomáš Tichák

Nedmi medvěda v ucho

Ze všech stran se valí náměty. Jen co jsem dnes otevřel oči, udeřil mne titulek Tykač chtěla kampus. Po ránu je člověk nedůvtipný, a tak chvíli trvalo, než jsem pochopil. A napadlo mě, že je v pořádku ta svoboda nepřechylování, neboť aspoň hned víme, kdo je kdo. V tom smyslu, že když někdo od nás z Hané zajel na víkend do metropole a po návratu zpíval jak křtěný Vltavou – všem bylo okamžitě jasné, že je to světák.

Ale spíš mě zajímají titulky jiné. Ty, podle kterých bude svět po pandemii jiný, onačejší, nanicovatější, v každém případě úplně odlišný od toho, jejž jsme znali. A tak se den po dni rozhlížím po ulicích, obezřetně pouštím počítač a otevírám noviny, abych příchod změn nepropásl. Zatím se mi ale zdá, že svět je, lze-li to tak říci, čím dál stejnější. Vlídní jsou dobrotivější, sprosťáci neomalenější. Stromy za okny jsou zelenější a zprávy, zvlášť na katastrofických stanicích, temnější. Z populistů prýští bezostyšná sebechvála – kolik jen lopoty vyžadovalo držet národ v děsu z válečných sirotků, zatímco teď jim neviditelný nepřítel spadl z nebe do klína. A demokraté jsou ještě bezradnější a neschopnější, neboť nouzová demokracie by byla stejný protimluv jako dobrovolné stanné právo.

Jednu změnu, plíživou, ale pozoruji: jako by se s uvolňováním karantény uvolňovaly některé zábrany a předsudky. V Listech se píše hlavně o nadějích – zjišťujeme, že se dá pomáhat lidem a firmám na existenčním dně i ohroženým hospodářským odvětvím, aniž by se zbořil svět. Na druhé straně si ale mnozí vyzkoušeli, do jaké míry jsme ochotni podléhat skutečným či domnělým autoritám. Kde leží hranice mezi ukázněností a poddajností?

Ještě jiné téma se mi v těchto dnech připomnělo, v Divadelních novinách, které i v časech zavřených scén stojí za to číst, vycházely Nesouřadé vzpomínky Jana Vodňanského, který v nich také zaznamenal vystoupení v roce 1981 v tzv. Rudém koutku olomouckého národního podniku Farmakon. O přestávce vtrhli do šatny dva pánové a „počínali si jako estébáci nižší kategorie“. Byli to vedoucí kulturního odboru národního výboru a tajemník SSM. Výsledkem byla řada udání a definitivní zákaz dvojice V + S.

Věc se ovšem měla tak, že naše divadlo Bernardýn mělo hrát ve stejném sále. Bohužel donašeč, o němž jsme tehdy nevěděli, o tom podal hlášení na StB, a protože došlo k chybě v termínu, vrhli se tajemníci, estébáky delegovaní na naše představení, na umělce pražské. Po čase jsme potkali místní kulturní pracovnici, která odvážně uspořádala řadu polooficiálních představení a koncertů, a ona nás zaskočila tvrzením, že to my jsme „zavinili konec Vodňanského se Skoumalem“.

S něčím podobným se od té doby setkávám opakovaně. Například když slavnou zakázanou českou herečku, jak popsala, navštívil neméně věhlasný režisér, aby jí sdělil, že to ona s manželem kameramanem způsobili svou nepoddajností normalizační zglajchšaltování československého filmu.

Poslední dva příklady jsou z doby nedávné. To když za zvolení Stanislava Křečka ochráncem práv někteří komentátoři obvinili hnutí Milion chvilek pro demokracii, které proti tomu zorganizovalo protest. Dalším hybatelem dějin pak byla bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová, která radikálním proticírkevním projevem údajně přiměla váhající pražské zastupitele schválit stavbu napodobeniny mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Před rokem jsem zde popisoval úkaz, který jsem nazval pláč na nesprávném hrobě. Jev tento bych pracovně pojmenoval třeba „nedmi medvěda v ucho“ (K. Hrubý: Sbírka přísloví, pořekadel a průpovědí, kterých užívá náš lid rolnický, Praha 1880).

Jak to souvisí s časem karantény? Třeba že se naši zástupci už konečně osmělí rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, bez nahrávky na smeč. Jako to skvěle učinili při zvolení nových členů Rady České televize.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.