Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Karel Hrubý: O pojetí spravedlnosti a o hodnocení diktatury

Karel Hrubý

O pojetí spravedlnosti a o hodnocení diktatury

K rozhovoru Václava Žáka s Jaroslavem Bicanem v Listech 3/2020.

Úvahy Václava Žáka se vymykají úzu české žurnalistiky. Netvrdí se v nich obvykle hotové teze, ale uvažuje se o jejich platnosti. Nenutí vás svůj názor přijmout, nutí vás však o něm přemýšlet. Proto je rád čtu. Jsou poučené, promyšlené, fundované. A mluví z nich uvědomělý demokrat. I v rozhovoru Převezměme za minulost svůj díl odpovědnosti (Listy 3/2020) je nám Žák dobrým průvodcem po nedávné minulosti, o níž má zasvěcené vědomosti přímého účastníka a kritického pozorovatele. Formuluje však teze, jež vyvolávají vážné otázky. A především pokud jde o pojetí spravedlnosti a hodnocení komunistické diktatury jako takové.

Václav Žák patří celým svým životem k odpůrcům diktatury a jejích křivd. Jestliže tentokrát nesouhlasím s některými jeho formulacemi, nejsou to námitky z odlišného tábora, ale výhrady člověka, který zažil a vidí některé věci jinak. Chápu jeho toleranci k otázce potrestání viníků, je to dnes pochopitelné. Nechápu jeho smíření se s formalitou zákona (což ještě neznamená schvalování jeho materiálního obsahu) založeného na ústavě z roku 1948. A také nerozumím dobře jeho jednostrannému nesouhlasu s hodnocením padesátých let mladou generací, která se o nich dozvídá ze vzpomínek postižených. Chci tu své námitky konkrétně vysvětlit.

***

„Trestní právo se má vztahovat jenom na takové případy, kde lze jednoznačně prokázat, že dotyčná osoba vědomě a úmyslně porušovala trestní kodex, který v té době platil,“ říká Žák (s. 29). Přiznává tedy komunistické diktatuře status právního státu, jehož právní kodex nemá být zpochybňován?

Ústava z května 1948, kterou odmítl prezident Beneš podepsat, vyjadřovala zřejmý úmysl: lidu, jenž je „pevně rozhodnut“ vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která zajistí „pokojnou cestu k socialismu“, a to proti „veškerým snahám domácí i zahraniční reakce“. Dělila tedy společnost na lidové demokraty a jejich nepřátele. Uváděla sice celou řadu občanských práv a svobod jako svobodu slova, názoru, shromažďování a pod., ale vědomě je nehodlala plnit.

Jestliže tedy diktátor stanoví, že násilné zásahy nejen proti činům, ale i proti mínění odporujícímu diktátorovu názoru jsou právem vládnoucího, pak je spravedlnosti učiněno zadost i tím, že se popraví Milada Horáková, která legitimitu komunistické suverenity a práva zpochybňovala? Neboť je to v právu nastoleném diktátorem, které je platným kodexem jeho vlády. Pak žádný diktátor nemůže být souzen za bezpráví, kterého se dopustil proti svobodě, resp. i životům těch svých občanů, kteří nesouhlasili s jeho názory a dali to najevo buď svými slovy nebo činy. Jednal podle toho, co stanovilo jeho právo. Sovětský vzor sloužil – zejména po odvolání původního záměru KSČ jít k socialismu svou národní cestou – nejen jako typ práva, ale také jako typ morálky. Lenin ji vyjádřil slovy k sovětské mládeži takto: „Co slouží třídnímu boji proletariátu, to je dovoleno, to je morální, pod zorným úhlem cíle je to dokonce záslužné. Co tento boj brzdí a odsuzuje, je třeba vymýtit, zničit. Násilí je právem proletářské revoluce.“

***

O rozdílu mezi právem pozitivním a přirozeným mne poučil přítel Jaroslav Krejčí, právník a sociolog, když jsme o tom na trestném lágru ve Rtyni v Podkrkonoší jednou v polovině padesátých let diskutovali. Poučil mne, že proti pozitivnímu právu (Kelsen, u nás Weyr), kterého do značné míry pak zneužívaly autoritativně řízené státy, se už od americké a francouzské revoluce prosazuje stále více právo přirozené, které se od konce druhé světové války stává nadřazenou normou demokratického právního řádu. Pozitivní právo je ryze formalistické, přirozené je založeno na lidských právech, pozitivní právo je založeno na tom co jest, přirozené na tom, co má být.

Tak nevím (jak říkával Jiří Mencl v opakovaně vydávané stejnojmenné knížečce plné moudrých pochybností), nekoleduji si tady pro svou právní naivitu o pořádný výprask? Možná. Ale když mne to znepokojuje už od roku 1956, kdy jsme s Krejčím, oba teoretikové sociální demokracie, tj. sociálního státu přísně dodržujícího demokratická pravidla, oba odsouzení k desetiletému vězení, chodili s rukama za zády dokolečka po táborovém dvoře obehnaném ostnatým drátem, za nímž vrčeli vlčáci a na věžích seděli unuděně bachaři za svými kulomety. Proto to nemohu odbýt jen formálně.

Tehdy jsme přemýšleli o hodnotě bolševické spravedlnosti, kterou Nikita Sergejevič Chruščov počátkem roku 1956 označil za mocensky zneužívanou a tyrana Stalina za perverzního vraha, který na základě platného sovětského práva posílal na smrt blízké spolupracovníky Leninovy: Radka, Kameněva, Rykova, Bucharina, Tuchačevského a desítky jiných mužů zvučných jmen, jejichž konkurence se obával. A který nechával odsuzovat na základě platného práva k smrti nebo k postupnému umírání v gulazích ne tisíce, ale statisíce a miliony občanů, jejichž jména byla často neznámá, kteří však byli všichni podezřelí, že by mohli vzdorovat jeho vůli.

Nejde o princip potrestání. Kdyby nebylo jiné překážky, skutečnost, že jsme museli přejmout komunistickou administrativu a justici, je přesvědčivý argument. Museli jsme už také v roce 1918 přejmout administrativu a justici z dob Rakouska, to je otázka fungování státu. Rozhodnutí „nejsme jako oni“ je rozhodnutí lidí, kteří netoužili po pomstě. Toto rozhodnutí přijímám a schvaluji. Ale tady jde o princip zásadního odsouzení komunistického práva jako práva nastoleného z vůle vítěze (KSČ), který si do své ústavy dal i definici svých nepřátel, jež bude apriori stíhat. Princip „nejsme jako oni“ se vztahuje na lidi. Nemůže být chápán jako tvrzení, že diktatura vlastně nebyla žádnou diktaturou. Že dokonce i spravedlnost padesátých let má být přijímána jako spravedlnost platného zákona. Vrah může být příslušnou instancí omilostněn, může mu být trest amnestován. Vražda, kterou spáchal, nemůže být prohlášena za neexistující. Popravený člověk nemůže být vrácen do života. Ale sub speciae budoucnosti mohlo být od potrestání lidí upuštěno, nejen těch, co „naletěli“, ale dokonce i těch, kterým ti řadoví naletěli – to je velkorysost humanisticky smýšlejících vítězů.

Nemyslím však, že amnestováním viníků chtěli legitimovat diktátorský režim a jeho pojetí spravedlnosti, podle něhož byla popravena Milada Horáková nebo zatčen a vězněn Václav Havel a jiní „protestanti“, „kteří vědomě a úmyslně porušovali trestní kodex, který v té době platil“. Prohlášení režimu jako útvaru svévolného „práva“ považuji proto za historicky oprávněné, třebas s Václavem Žákem souhlasím, že důsledky nebyly právě šťastné. Princip zákazu retroaktivity respektuji, nikoho nehodlám pohnat před soud pro tehdejší „bloudění“, ale nemohu proto přijmout princip, kterým je i režim očištěn ze spáchané nespravedlnosti.

***

Pochybnost u mne vzbuzuje také výtka na adresu paní Winkelmannové (s. 30), že si neuvědomila, „že lidem, kteří psali petice požadující potrestání Milady Horákové, se také hruď dmula touhou po spravedlnosti“. Všichni víme, že ne všem, kdo dávali své podpisy pod rezoluce závodů, ústavů a jiných pracovišť, požadujících smrt pro tu statečnou ženu (ostatně socialisticky orientovanou), se „hruď dmula touhou po spravedlnosti“, ale že bylo hodně těch, kteří postaveni do hlídané řady, neodvážili se odepřít svůj podpis pod rezoluci přísně sledovanou horlivými komunisty. Jejich hruď se nedmula touhou, ale svírala strachem, že žádají něco, co v hloubi duše neschvalují, smrt člověka jiného názoru. Že podporují moderní inkvizici.

Václav Žák píše, že vzpomínka na komunistickou diktaturu je u nás velmi nepřesná. Mladí prý považují diktaturu za koncentrační tábor, ze všech stran uzavřený, což autor zřejmě neschvaluje. Pro „nespolehlivé“ však to byl skutečně drátem, minami i zákonem uzavřený tábor, z něhož ani dobrý vědec nesměl vyjet na mezinárodní konferenci, anebo povolili-li mu vyjet, hrozilo mu, že se nebude smět vrátit. Plynové komory tam ovšem nebyly. A drastické tresty a pronásledování už se nekonalo masově, ale výběrově. Zavřeli Havla, ale nezavřeli Vaculíka. Ale postrašili stejně všechny. To byl účel hry. Pro jiného, který plul s proudem anebo se alespoň dosud „neodkopal“ (případně podepsal „bratskou pomoc“), byly i ty zadrátované hranice prostupné. Jak pro koho. Podle autora byly v té době nejen slzy těch postižených, ale také slzy štěstí. Toto srovnání mne zarazilo.

Nejsem stoupencem slepého paušálního antikomunismu. Dovedu diferencovat. Antikomunismus je podle mého mínění na místě tam, kde jde o kritiku systému a  těch, kteří systém plánovali a uskutečňovali, včetně určování toho, co je a co není právo. Především té „avantgardy“ politbyra a sekretariátu ÚV, případně i poslanců, kteří to odsouhlasili. Pokud však jde o širší společnost, je třeba přihlížet k mnohovrstevnatosti jejího složení. Byli lidé ve funkcích, kde ještě ovládali instituce (StB, justici, bezpečnostní sbory, média, výchovu či armádu) nebo regiony (kraje, okresy), ale byli také už lidé, kteří samostatně příliš rozhodovat nemohli a byli jen pasivními výkonnými orgány těch „mocných“. A nejvíce ovšem bylo těch, kteří se nechali strhnout vizí krásné budoucnosti, beztřídního ráje na zemi, v rovnosti, bez přinucení, kde andělské povahy budou přispívat nesobecky dle svých možností a budou si brát jen to, co potřebují. A kterým stačilo k utišení svědomí, že se přitom násilně ničí životy lidí, Gottwaldovo vysvětlení: když se kácí les, lítají třísky. Tyto poslední, fandy režimu, ale bez znatelných kompetencí lze sice vinit, že „naletěli“, ale nelze je vinit, že režim, resp. systém stvořili.

Ale jsem na rozpacích, zda to lze říci o mnohém intelektuálovi, který si v inkriminovaných letech neodpustil napadat obžalované a žádat pro ně ve veřejných projevech a v časopisech psí smrt nebo je nazval zrádci a agenty třídního nepřítele zasluhující nejpřísnějšího potrestání. Tady už se ubližovalo. I oni jen „naletěli“?

A málokterý z nich přiznal tak otevřeně jako Zdeněk Mlynář, který to z nich dotáhl až na člena sekretariátu a politbyra za Dubčeka: „Odpovídáme totiž také za to, čemu věříme. A právě fakt, že jsem věřil, není argumentem proti tomu, že mám podíl na vině, nýbrž je vlastně přiznáním takového podílu.“ (Mráz přichází z Kremlu, Kolín n. R., 1978, s. 9).

***

Slzy štěstí vstupovaly lidem do očí za všech režimů. I za protektorátu se lidé měli rádi, uzavírali sňatky, rodily se děti, stavěly se rodinné domky, lidé se stýkali se svými přáteli, a i když od počátku války se nesmělo veřejně tančit, doma při gramofonu za zataženými okny si přece rádi zatančili. I zazpívali. Prožívali šťastné chvíle ať rodinné povahy, nebo úspěchu v zaměstnání, nebo při výhře svého ligového mužstva nad vedoucím klubem tabulky. A to i za okolností, že kolem fičel ostrý vítr. Tyto slzy štěstí nejsou zásluhou režimu, systému, nýbrž jsou projevem přirozené vitality člověka. Nelze je řadit do stejné linie jako slzy utrpení. Byly ovšem také slzy vítězů, kteří se zalykali štěstím, když „porazili reakci a mohou si to teď s ní pořádně vyřídit!“.

Slzy utrpení, které byly vyvolány např. zatčením člena rodiny, byly jiného druhu, Slzy, které prolévaly děti, jimž vzali na dlouhou dobu deseti, dvaceti, pětadvaceti let – či dokonce navždy (byly i popravy) jejich táty, či dokonce mámy, byly způsobeny režimem. Prolévaly je i ženy, které měly najednou prázdné náruče a starost o svého drahého, nemluvě o tom, že jim třebas vzali byt, vystěhovali je do zpustlé vesnice v pohraničí, propustili ze zaměstnání. Byly také starosti, při nichž netekly hned slzy, ale které potemňovaly horizont života lidem, kteří nesměli vyslovit své myšlenky, kteří byli přeřazeni na obtížné pracoviště, kteří byli dennodenně provokováni přihlouplým šéfem, majícím plnou pusu shora šířeného žargonu, ale který nerozuměl nic o práci oddělení či podniku. Byly slzy bezmoci proti tomu násilnému vtloukání ideologie a jejích „morálních“ norem do hlav lidí, kteří vyrostli v jiném duchu a kteří byli znásilňováni ve svém vědomí, jež mělo být proti jejich vůli a založení uniformováno podle jednoho názoru a jedné hierarchie hodnot. Toto utrpení bylo kruté zejména v letech stalinismu, který ještě dávno po tyranově smrti přetrvával v praxi tzv. lidodemokracií.

Tyto drastické zásahy do života, zostřené mimořádnými politickými procesy, vytrubovanými do ulic uličními ampliony, proces s Horákovou, gen. Píkou, s Rudolfem Slánským a spol. – ty všechny zanechávaly v žilách i v kostech strach z toho nespoutaného netvora, jehož praxe se neřídila zákonem, nýbrž zvůlí a často i zlomyslností (ať vám o tom řeknou vězňové z padesátých let na Jáchymovsku, Příbramsku a jinde, co i řadový bachař si směl beztrestně dovolit!). Byly ovšem i slzy neštěstí mladých komunistických matek, které pro smutek ze smrti Stalina a Gottwalda ztrácely mléko ke kojení. Jak kdo, opakuji.

Není ale fér charakterizovat diktaturu podle té rozblácené podoby, do níž se dostávala v posledních deseti letech, kdy se mohla už spolehnout na celkem zdisciplinovanou společnost, která si netroufne pochybovat (nahlas) o vedoucí roli strany na věčné časy (až na pár stovek chartistů, špiněných nejen režimem, ale i současnými tzv. revizionistickými historiky, kteří váhu Charty zlehčují – bylo jich málo, nikdo jim nefandil, lidé je nechápali. Ale tito lidé měli jediní koncepci jak dál, když to konečně „prasklo“!).

Lidé si zvykli na některé zvláštnosti diktatury jako na uzavřené hranice, jednobarevné informace, na plnění rituálů, které už nikdo nebral vážně, byla to pro ně navyklá kulisa denního života, naučili se v tom tancovat, nacházeli škvíry, v nichž se dalo ještě něco pro sebe získat, naučili se obcházet „úřední cestu“ drobnými úplatky, protislužbami, a když bylo třeba protlačit kluka na medicínu, tak i tučnými bakšiši. Snášelo už se to všechno tak trochu s humorem, ale bez hlučných protestů. Ty přišly až v posledních dvou letech, když hrstka statečných v prostředí Charty 77 vyhlásila Manifest hnutí za občanskou svobodu nazvaný Demokracii pro všechny, když vznikaly iniciativy jako Několik vět, kterou do října 1989 podepsalo na 40 000 občanů – i díky tomu, že Gorbačov dal najevo, že už se do toho míchat nebude.

Diktaturu je třeba hodnotit vcelku, s těmi otřesnými léty padesátými, kdy byla instalována, kdy vznikaly struktury moci, násilí, propagandy, instituce na „předělávání vědomí člověka“ proti jeho vůli, zájmům a založení. Stejně jako s posledními léty opotřebované ideologie a diktatury v 80. letech. Ale je třeba vidět, že tyto struktury moci a násilí, jež vznikly v letech stalinismu, mohly být sice na čas uvedeny do klidu, ale byly tu a znovu se zmobilizovaly v lednu 1989 v Palachově týdnu nebo 17. listopadu. A také že jedna část společnosti tu mobilizaci násilí provázela s nadšením a uspokojením, kdežto druhá s odporem a výhradami. Nebyla tu jedna společnost, ale dvě části společnosti rozdílného založení. A to je třeba respektovat i dnes.

Posuzovat komunistický režim s poukazem jen na některou jeho část, je scestné. Kdo klade důraz na 50. léta, může právem mluvit o koncentrácích a teroru. Kdo naopak klade důraz na poslední desetiletí komunistické vlády, může tvrdit, že to už žádný koncentrák nebyl, žádný teror už tehdy neexistoval.

Je třeba posuzovat komunistickou vládu nikoli podle dobového zabarvení, ale podle toho zásadního, co ji charakterizovalo ve všech obdobích její existence. Na začátku, za pražského jara, i po okupaci a na jejím konci. A tím společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice (dubčekovská oponentura nebyla ještě politická soutěž opozice). Moci politické, ekonomické i kulturní, resp. ideologické. Toto totalitní spojení vší moci v rukou (vedení!) komunistické strany, jíž byla ústavně přiznána vedoucí role ve státě a společnosti na věčné časy je podstatným znakem komunistických let, ať po únoru, ať v posledních letech normalizace.

Posuzovat diktaturu bez jejích leninsko-stalinských struktur, které byly závazné i u nás v době vzniku diktatury, bez let hrůzy, která se vepsala natrvalo do kostí i do života těch, kteří jí prošli, není objektivní. Zvýšenou pozorností každodennímu životu který byl naplněn touhou po klidu k práci a uspokojením z drobných úspěchů v oblasti nepolitické (což o sobě je přínosem) – odvádějí někteří historikové pozornost od těch trvajících struktur moci a násilí, které tu stále zůstávaly. Snaží se nám vnutit představu, že každodenní život spoluurčoval tvář diktatury stejně, jako to dělaly mocenské složky strany, která ovládala stát. Zastírají tím tu rozhodující asymetrii možností mezi míněním lidu a direktivami moci. Mocenské orgány měly rozhodující slovo. Každodenní život neurčoval charakter diktatury, ale diktatura určovala hranice toho, co v každodenním životě se smí a co se – podle tehdy platného práva – trestá.

Změnila se atmosféra, měnily se metody vládnutí a disciplinace společnosti (governmentalita), měnila se kvalita i kvantita postihu. Měnil se pocit strachu a kritérium svobody. Mladší generace se spokojovaly se svobodou „seberealizace“, už se nemyslelo na svobodu, která je také vždy svobodou druhého. To už režim tolik nerušilo. Kariérám už se nekladl tak přísný strop jako dříve.

Docházelo k drolení moci, vlastní ekonomické kádry začaly ignorovat směrnice ústředí. Některé regiony posuzovaly odchylky v životním stylu tolerantněji. Neměnila se však struktura moci, nastolená únorem, jen byly některé její části dočasně uvedeny do klidu. A mohly být kdykoli znovu zmobilizovány, byla-li ohrožena vedoucí role strany. A také byly zase nemilosrdně nasazeny v posledním roce diktatury, když studenti otevřeně žádali „konec vlády jedné strany“. Vlčáci, kteří byli pár let drženi v kleci, vyrazili znovu do ulic. A mlátili hlava nehlava.

A co bylo podstatné: v naší komunistické straně nedocházelo k převratné změně myšlení a hodnocení jako v Sovětském svazu, kde byla vyhlášena perestrojka a glasnost. Nedocházelo k proměně systému v pluralitní meziobdobí jako v Polsku, kde opozice dostala místo u kulatých stolů, nebo v Maďarsku, kde režim pochopil, že je čas připustit i opozici ve volbách. V Československu (a východním Německu, nemluvě o Rumunsku) se strana do poslední chvíle držela dogmatu o vedoucí roli komunistické strany, dané jí dějinami (historickým materialismem), až do chvíle, kdy se proti ní masy obyvatelstva otevřeně postavily – teprve 29. listopadu 1989 zrušilo Národní shromáždění ústavní dogma o vedoucí roli strany a o závaznosti marxismu-leninismu. Teprve tady diktatura implodovala a rozpadla se. Ztratila poslední oporu, v kterou stále doufala. Garancie Velkého Bratra, která ji zachránila před reformou pražského jara, tentokrát už nefungovala.

***

Nemám Václavu Žákovi za zlé, že zvolil smířlivý tón. Je to patrně jediná schůdná cesta k budoucí integraci našeho společenství. Ale nechápu, proč přitom jednostranně odsoudil představy mladé generace, která pod dojmem vyprávění o procesu proti Horákové, Slánskému a tisícům tehdy souzených a sdělujících své „příběhy“ má jiný názor na život v diktatuře. A proč se nedistancoval od těch, kteří nám naopak poslední desetiletí „normalizace“ představují jako už oproštěné od diktatury, jako „moderní způsob vládnutí“. Stačí tedy prohlásit jako revizionisté, že je třeba „opustit výklad komunismu jako odchylky z cesty evropské moderny“?

Ve vládě komunistické strany šlo podle pojetí historického reformismu v podstatě o moderní formu vládnutí, v níž většině lidí šlo o klid na práci a pohodu a aktivity disidentů je nezajímaly, ba rušily – a pak najednou – pro revizionismus zcela nepochopitelně – jsou tu statisícové masy po 17. listopadu, které žádají něco docela jiného, co je v duchu disentu: konec vlády jedné strany!

Nemám takovou smělost domnívat se, že můj pohled na diktaturu je jediný možný, či dokonce jediný správný. Vím, že pozorováno z jiného úhlu a jiných zdrojů informací lze dojít i k jiným závěrům. Ale patří k hledání pravdy, vyslovit svůj názor a vystavit ho k posouzení druhých. O to šlo patrně i Václavu Žákovi, jemuž pochopitelně nepodsouvám, že sdílí názory revizionistů tím, že nesouhlasí s hodnocením diktatury, jak zdomácněla v mladé generaci. To jsou dvě odlišné věci. Šlo mi jen o to ukázat, k jakým kontrastům může jednostrannost úsudku vést, Možná, že sám budu usvědčen z jednostrannosti. I tak dobře. Hledá se pravda, nehledají se viníci.

Karel Hrubý (1923) je historik a sociolog, do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.