Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Alena Zemančíková: Odysseovo šťastné doplutí

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Odysseovo šťastné doplutí

Třicátého května se po koronavirové odmlce poprvé otevřelo divákům Západočeské divadlo v Chebu. Jeho klasicistní budova, postavená v roce 1874, dominuje prostoru za někdejšími hradbami, který byl v roce 2019 pojmenován Piazetta Vlasty Chramostové, aby se tím připomnělo, že svoji poslední inscenaci pro oficiální divadlo nastudovala herečka právě v Chebu: byla to Brechtova Matka Kuráž v režii Luboše Pistoriuse v roce 1973. Vlasta Chramostová se po roce 1989 do Chebu několikrát vrátila, jednak jako účinkující na Festivalu Divadla jednoho herce s kompozicí z pohádek Boženy Němcové Dobře tak, že je smrt na světě, jednak jako besedující host v divadelním Studiu „d“. K pojmenování piazetty došlo pohotově v roce jejích devadesátin (a současně úmrtí) a bronzová tabulka divadelní budově velice sluší. Divadlo samo pak stojí obklopeno vilami, v jejichž zahradách se tyčí nádherné vzrostlé stromy, na dohled od knihovny, vybudované kdysi chebským průmyslníkem, a archivu a výstavních prostor v klášterních budovách na Františkánském náměstí. Je to velkoryse pojaté a ušlechtile spravované místo.

Chebské divadlo obnovilo provoz premiérou. Odysseu, archetypální příběh o putování k domovu a relativitě každého vítězství, podle Homéra do scénáře přetvořil mladý režisér Josef Kačmarčík se zkušenou dramaturgyní Západočeského divadla Martinou Pokornou. V zadání bylo vytvořit inscenaci pro všechny generace, takovou, aby se na ní mohli sejít rodiče s dospívajícími dětmi, aby při hraní pro školy nezůstala jen ilustrací povinné četby a dokázala oslovit i publikum, které má už své životní odyssey za sebou a s tím, jak těžká je někdy cesta zpátky na Ithaku, má svoje zkušenosti.

Režijní uchopení inscenace jde spolu s výtvarným řešením naproti spíše mladšímu publiku, zvyklému na akční zpracování starých mýtů ve filmu a populárních seriálech. Na jevišti po příchodu do divadla vidíme ve vodě ležet starého vyčerpaného muže, vyvrženého na břeh (ještě nevíme, na jaký), hubeného, šedivého, zarostlého. Pak se jevištní dění rozhýbe, zestárlý Odysseus začne vyprávět na ostrově Fajáků jejich královskému páru, z vyprávění se vynoří mladý válečník Odysseus, jeho manželka Pénelopa, syn Télemachos, Odysseovi druhové válečníci i lidské a nelidské bytosti na cestě Odysseovy lodi od Tróje až na Ithaku.

Základním scénografickým principem je loď, respektive její kostra, na jejíž stožár mořeplavci šplhají, kterou rozhoupají při bouři, na níž ve chvíli, kdy se živly přirozené i nadpřirozené uklidní, nacházejí útočiště a prostředek k cestě domů. Dalšími důležitými inscenačními prvky jsou autorská hudba a zvukový design a jevištní iluze, jíž se dociluje s pomocí principu černého divadla a loutek. Nad tím vším se nese Homérův verš, někdy převedený ve vyprávění v próze, jindy recitovaný v autentickém znění. Při premiéře tento klasický divadelní prostředek v konkurenci všech pohybových, hudebních a scénografických atrakcí prohrával, prosadil se jen v promluvách zkušených „bardů“, jako jsou Pavel Marek v roli Krále Fajáků a Vladimíra Vítová v roli (mimo jiné) jeho manželky Areté. Petr Némenth v roli mladého Odyssea a jeho dva hlavní druhové v podání Daniela Mišáka a Jana Hannyho Firly jsou do té míry zaměstnáni manipulací s lodí a fyzickými výkony, že se jim na deklamaci verše nedostává sil ani soustředění. A možná ani vnitřního uvědomění, napadne diváka, když si představí, kolik zkušebního času museli věnovat všem vnějším efektům, které jsou, marná sláva, atraktivnější a jejich provedení sklízí větší obdiv než smysluplně recitované verše dávného a tajemného klasika. Tento nedostatek se ovšem může v reprízách napravit, pokud se textu bude s herci dál věnovat spoluautorka a dramaturgyně, v Chebu trvale přítomná (na rozdíl od hostujícího režiséra).

Píšu to proto, že text scénáře po povrchu nesklouzává, obsahuje vážná zamyšlení nad smyslem válčení, hrdinství i uspořádání světa, nad potřebou pomsty i jejími následky.

Z Odysseovy výpravy do Hádu vyzdvihuje slepého Teiresia, který Odyssea vážně nabádá, že dříve, než se znovu ujme vlády nad znovunalezenou Ithakou, musí vykonat smířlivou oběť Poseidonovi, kvůli jehož nepřízni byl vystaven tolikerému bloudění. Že není míru bez smíření, že nestačí jen porazit a pobít nepřátele.

V Západočeském divadle v Chebu jsem kdysi jako dramaturgyně začínala, moje návštěva v symbolický den obnovení pravidelného hraní byla plná profesních i soukromých reminiscencí na roky tam strávené. Viděla jsem přicházet publikum všeho věku, svátečně ustrojené, slavnostně naladěné. V hledišti jsme seděli v rouškách ob jednu řadu a v řadách bylo každé třetí místo vynecháno – epidemiologická opatření byla ještě přísná. Cítila jsem, že jsme se v divadle sešli nejen proto, abychom zhlédli Odysseu, ale také abychom manifestovali, že nám na kulturních hodnotách, pro které byly postaveny budovy jako divadlo nebo galerie či knihovna, záleží. Že i v třicetitisícovém městě, postiženém peripetiemi politických událostí 20. století a v aktuálním čase i znovu zavřenými hranicemi (z jejichž prostupnosti vždy v dějinách čerpalo svoji prosperitu), je kultura fenoménem soudržnosti. Aplaudovalo se vstoje a potlesk patřil hercům, kteří čas koronavirových přísných omezení nepromarnili a využili k nastudování náročného titulu v obtížných podmínkách. Tleskalo se všem, i choreografce, která nemohla odjet domů do Srbska a věnovala nastavený čas práci s herci. A uznání patřilo i kulisákům, kteří si museli poradit s vodou na jevišti a ještě v anonymitě obsluhovat složitý jevištní aparát, vytvářející kouzla a iluze Odysseova putování. Byla to šťastná chvíle kulturní sounáležitosti.

Západočeské divadlo v Chebu – Josef Kačmarčík a Martina Pokorná podle Homéra: Odysseus. Režie Josef Kačmarčík, dramaturgie Martina Pokorná, výprava Ján Tereba, choreografie Ivana Dukić, hudba Ondřej Gášek.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.