Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Viktor Tichák: Zařadit neutrál

Jazyk

Viktor Tichák

Zařadit neutrál

Ne každý text o středním rodě musí nutně spadat do šuplíku s nálepkou „gender“. Nerad bych se primárně věnoval tématu, proč je vlastně maďarština z hlediska genderově lingvistického nejkorektnějším jazykem, protože rody vůbec nevede a každý on, každá ona i každé ono je zkrátka a dobře: ő. Koneckonců mnoho jazyků, např. ty románské, se naopak obejde bez středního rodu a povinně přiřazuje každému mléku (il latte) nebo městu (la citta) ten mužský nebo ženský. Čeština jde cestou „der, die, das, psí ocas“, což vskutku ztěžuje práci při učení slovíček (ten stůl, ale ta židle, ta skříň, ale ten kredenc, to křeslo, ale ten gauč).

Je ale přesto pravda, že střední rod není zcela tak vytížen jako zbylé dva, alespoň tedy u sloves. Především proto, že takzvaná bezrodá osobní zájmena (já, ty, my, vy), která mohou znamenat jak mužský rod (já jsem šel), tak ženský (já jsem šla), ve středním rodě nejsou – pardon – téměř nejsou, jak geniálně dokazuje Medvídek Pú v překladu Hany Skoumalové, konkrétněji Prasátko: „Taky jsem jednou jednoho vidělo,“ řeklo Prasátko. „Aspoň si myslím,“ řeklo. „Ale možná, že to nebyl on.“

Takto tedy Prasátko mluvilo o Slonovi. Abychom ale zachovali neutrum, o Slonisku. Třebaže ale máme mnohá další živá stvoření středního rodu, kterým můžeme přisuzovat děje jako např. vidět, slyšet, myslet, mluvit, tvary minulých příčestí těchto sloves v neutru – vidělo, slyšelo, myslilo – jsou podstatně méně časté. U slovesa vidět jsou jednotlivé frekvence následující: viděla 21,7; viděl 68,3; vidělo 5,1 i. p. m. Zde je nutný malý exkurs – frekvence slov se totiž neměří v hertzích ani v otáčkách za minutu, jak by se člověk mohl domnívat. Jednou z jednotek frekvence slovních tvarů je počet výskytů na milion pozic v jazykovém korpusu, zkratka i. p. m. (items per million).

Ale! Tvar „vidělo“ nepřísluší pouze Prasátkům a Sloniskům, dětem, děvčátkům a jiným stvořením, ale velmi často také např. očím, lidským kolektivům, jakými jsou obecenstvo nebo sousedstvo, nebo číslovkám. Ty jsou totiž valnou většinou ve shodě se středním rodem: pět lidí vidělo, mnoho lidí vidělo, pár lidí vidělo... Samozřejmě ale najdeme zajímavější příklady tvaru vidělo, kdy je tím vidoucím kupříkladu uzené: „Řetězec nabízel v akci falšované uzené. Maso vidělo sotva z půlky.“ (idnes.cz, 17. května 2018)

Velkou část zkoumaného materiálu tvoří neosobní tvary ve větách bez podmětu jako: „Vidělo by se, co by tomu říkala.“ Neosobní konstrukce jsou v češtině velmi časté a nejde zdaleka jen o slovesné formy jako mrzlo, pršelo, stýskalo se mi, setmělo se, které si možná pamatujeme z hodin češtiny, kapitola věty jednočlenné. Zda to souvisí s alibismem „já nic, já muzikant,“ či lépe řečeno „já nic, ono to samo,“ si netroufám tvrdit. Ale když se mí z Německa pocházející kolegové germanisté seznámili s českou frází „to se mi nechce“, tak si ji tak oblíbili, že si ji pro pobavení přeložili do němčiny a nyní rádi používají nesmyslné „es will sich mir nicht“, protože jim přijde kouzelné, že tady nejsme schopni uznat, že jsme to my, kdo nechce, a místo toho tu nechuť svedeme na nějaké to ono, které zákeřně čeká za rohem, aby nám v povinnostech zabránilo.

Velmi mě bavilo při studiu konsekventně používat střední rod u svých dvou spolužáků, jednovaječných dvojčat. „Mám hodinu s dvojčaty,“ by řekl každý. Mě bavilo pokračovat: „Ona mi včera říkala, že půjdou s námi na oběd. Dnes jsem ale ani jedno neviděl.“

Pravdou je, že neučíme děti mluvit o sobě ve středním rodě až, řekněme, do šestého roku věku podle vzoru Prasátko, abychom je potom přeučovali na mužský či ženský rod. O svých dětech v množném čísle sice mluvíme v ženském rodě, protože děti skloňujeme podle vzoru kost, ale v jednotném čísle o dětech, nemluvňatech nebo batolatech zůstáváme u rodu středního.

Zůstává pak jen na zvážení každého z nás, zda je následující chyba způsobená zamotáním pisatele do struktury souvětí, či zda se jedná o (byť třeba podvědomý) úmysl: „Na to, že má Babiš sestavit vládu, by prezident změnil názor jen v případě, že by o to sám předseda hnutí vítězného ve volbách nestálo.“ (idnes.cz, 22. října 2017)

Viktor Tichák

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.