Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Z domova > Pavel Šaradín: Loučení s Václavem Havlem

Pavel Šaradín

Loučení s Václavem Havlem

Pavel Šaradín Pavel Šaradín

Podat nyní objektivní výpověď o Václavu Havlovi není jednoduché, řekněme rovnou, že je to nemožné. Už proto, že nám chybí časový odstup; leckdy se totiž důsledky některých událostí plně rozvinou až po nějaké době. Daleko snazší je vystihnout základní rysy Havlova myšlení a jednání, což se mnoha autorům při loučení s prezidentem podařilo.

Prezidenta a jeho třináctiletí si všímali i ti, kdo k němu mají neutrální vztah, ale i jeho příznivci, dlouholetí přátelé, nebo soustavní kritici. Polemických názorů zaznělo hodně; apriorně odsuzujícím, jak je známe od komunistů, se zde (až na jeden) nechci věnovat. Že se s Václavem Havlem vypořádají po svém Bohumil Pečinka či Emanuel Mandler, bylo možné předvídat a je to koneckonců přirozené. Ještě se k jejich názorům vrátím. Ovšem text Havlova krajina po bitvě (MF Dnes, 1. 2. 2003) Petra Štěpánka z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je z docela jiného soudku: "Tragická postava novodobých českých dějin, která v domácí politice pokazila všechno, na co sáhla, odchází." Následuje konstatování, že Havel svou politikou posílil vliv KSČM, a v závěru se autor přesunul do oblasti zdravotnictví: "Nemocný mocnář může odejít," napsal P. Štěpánek. V těchto slovech zaznívá, mírně řečeno, nenávist. Štěpánek je typickým představitelem "posedlosti Havlem". Aniž bych chtěl zjednodušovat, právě v tom má Štěpánek velmi blízko ke Grebeníčkovi a Ransdorfovi.

Z ciziny

Některé noviny otiskly články zahraničních pozorovatelů Havlovy osobnosti. Za zmínku stojí tři z nich. Sobotní příloha Lidových novin Orientace (1. 2.) přinesla dva texty, jeden kritický, druhý oslavný. První napsal John Keane, politolog a autor knihy Václav Havel: politická tragédie v šesti dějstvích, druhý Ilios Yannakakis, Keanův francouzský kolega. Oba články jsou nazvány příznačně: Vladař milující pompu a V celém světě značka cenná a vroucně žádaná.

Keane se snažil dokázat, stejně jako ve své knize, že Havel není "přirozený demokrat" a že navzdory svým prohlášením plně propadl kouzlu moci. (Onu Keanovu knihu jsem, přiznávám, nedočetl. Vadila mi řada faktografických chyb, které autorovy vývody poněkud zkreslovaly, ale především skutečnost, že Keane se nechal až příliš pohltit svým cílem: dokázat, že Havlovi jde jen o moc, a to kvůli moci samotné.) Nyní John Keane tvrdil, že Havel "na své prezidentské roli příliš dlouho lpěl (...) a opakovaně se choval jako korunovaný monarcha, ale navíc na české politické scéně neumožňoval vyrůst novým mladým vůdcům, občerstvit ji novou krví." Souhlasit s tím, že Havel na své funkci lpěl, můžeme. Pokud by na ní nelpěl, byl by špatným prezidentem. Zda se choval jako monarcha, není podstatné. Ale jak mohl občerstvovat naši politickou scénu mladou krví, opravdu nevím.

Podle Yannakakise vyvolává jméno Václav Havel ve světě určité konotace: "Jeho výroky nemohou být nezáživné. Jistě obsahují nějakou originální myšlenku, nějakou moralitu či historickou úvahu. Ta slova jako by již byla vytesána do zdi panteonu evropské, ba co víc, světové kultury. Jeho slova mají příchuť věčnosti." Yannakakis se nám Čechům dobře čte, protože všechny ty pocty jsou tak trochu i poctami našimi. Nicméně poukázal na hlavní Havlův rys, jímž se můžeme zaobírat, aniž bychom jej hodnotili jako politika: schopnost oslovit, vystihnout problém a hovořit o něm způsobem, který zaujme a přitáhne posluchače.

Třetí text, nazvaný Rozloučení s prezidentem světa, přinesl Respekt (6/2003). Napsal jej Berthold Kohler, vydavatel deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Článek střízlivý, věcný a při tom všem i pozoruhodný. Na malé ploše se autorovi podařilo sdělit, proč je Havel důležitý pro Čechy, proč pro svět; zejména si všiml jednoho důležitého momentu: že skrze Havlův věhlas jsme byli posuzováni my všichni, ale že zároveň nás svět viděl právě jen skrze tento věhlas. Vše ostatní mu unikalo. V závěru autor dodává: "Svět se ovšem musí ptát, zda jeho nadšení pro Havla nebylo egoistickým záborem této osobnosti. A zda si konečně nemá dát tu námahu a snažit se za tímto mužem objevit jeho národ."

Pohádka skončila

Konci Havlova prezidentství věnovala periodika Mladá fronta Dnes a Hospodářské noviny či Týden obsáhlé přílohy, zevrubně několika články se jej dotkly rovněž Literární noviny a Respekt. Právo mu věnovalo několik stran ve svém sobotním magazínu, připomínku spíše obrazovou a nijak zajímavou. Nejlepší byla osmistránková příloha Hospodářských novin Havel odchází (31. 1. 2003). Jeden z titulků celou prezidentskou etapu vystihl příznačně: Pohádka skončila, hrdina zevšedněl. Zajímavě se některé soudy doplňují. Výše zmíněná slova Bertholda Kohlera dokládá v Hospodářských novinách Tomáš Klvaňa: "Nejeden americký novinář považuje Česko za magickou zemi - vždyť si vybrala za prezidenta umělce a intelektuála, v USA věc málo představitelná." V tom se koneckonců shodují i jiní, například Jacques Rupnik, Václav Klaus či Timothy Garton Ash.

Demýtizace

V některých příspěvcích došlo také na bourání mýtů. Petr Holub se v Hospodářských novinách zabýval pojmem tzv. Hradu, tedy skupiny, v jejímž čele stojí (respektive stál) prezident a kterou tvořilo údajné bratrstvo novinářů, vybraných politiků a intelektuálů. Ve svém článku "Spiklenci Hradu" tenkrát ve vile Amálii si všímá schůzek, které Havlovi pomáhaly diskusí utřídit si vlastní názory. Ovšemže nic jako hradní křídlo v české politice neexistovalo, byl to jen vykalkulovaný pohled zvenčí na lidi, které spojoval podobný pohled na politiku a společnost. Za zmínku stojí Holubem zachycený postřeh M. Kocába, "že za osm let trvání Amálií se nestalo, že by někdo něco z vyřčeného vynesl mimo okruh zúčastněných, ačkoliv se často hovoří o důvěrných záležitostech a občas jsou zváni i publicisté". Možná i tato korektnost a loajalita činila z tzv. Hradu skupinu přímo tajemnou?

Václav Havel pronesl doma desítky proslovů. K nejzásadnějším patřil projev zvaný rudolfinský, v němž v prosinci 1997 před poslanci a senátory hodnotil velmi kriticky dosavadní průběh naší transformace a vztahy ve společnosti vůbec. Část publicistů i politiků se ovšem domnívala, že po demisi vlády Václava Klause prezident již pouze "kope do politické mrtvoly". Jiří Pehe (MFD, 31. 1. 2003) se v obsáhlém příspěvku Kauza rudolfínského projevu vrací k několika jeho souvislostem a především ukazuje, že prezident jej nezamýšlel jako "útok na Klause". Byl totiž napsán již dávno před tím, než Klaus odstoupil. Pehe také vyvrací mýtus, že se Václav Havel "snažil vyřizovat si účty s Václavem Klausem". K tomu dodává: "Nejjednodušším řešením, jak oslabit Václava Klause, bylo požádat Klause znovu o sestavení vlády. (...) Bylo jasné, že by vládu nesestavil a musel by prezidentovu nabídku buď hned odmítnout, nebo po uplynutí lhůty pro sestavení vlády přiznat, že to nedokáže. (...) Havel si byl těchto machiavelistických úvah vědom, ale odmítl se jimi řídit. Nechtěl nechat zemi (...) zbytečně dlouho bez vlády."

Kritici

Co lze považovat za "kritiku za každou cenu"? V takovém duchu se s Havlem podle mého názoru vypořádal například Bohumil Pečinka v Reflexu. Za dnes již těžko uvěřitelné považoval Havlovy věty z Letního přemítání: "Mnoho prvků do tohoto scénáře vnesl a svou nekompromisností ho velmi pozitivně ovlivnil ministr Klaus. To ale neznamená, že naše reforma je jen nějakým jeho osobním nápadem, či dokonce rozmarem. Je to výsledek obecné shody a především je to výraz nutnosti. Je to jediná smysluplná alternativa pro tuto zemi." Ale co je na těchto slovech neuvěřitelného? Vždyť v prezidentovi Klaus nalézal oporu: ať už při prosazování ekonomické reformy, nebo v době sestavování vlád. V těchto zásadních věcech byl totiž Václav Havel vždy konstruktivní.

Emanuel Mandler si v textu Mistr líbivých politických projevů (MFD, 31. 1. 2003) všiml jednoho prezidentova nedávného proslovu. V něm Havel řekl, že když "jsem poslouchal laudatia (při přebírání čestných doktorátů a vyznamenání), která byla při tom pronášena, nejednou jsem se v duchu usmíval tomu, že z těch oslavných projevů vystupuji téměř jako pohádkový hrdina". E. Mandler s Havlovými slovy zachází takto: "Václav Havel se prý tehdy při těchto pohádkových legráckách "v duchu usmíval", a vzniká tak otázka, proč se řetězce těchto komedií od počátku do konce účastnil." Dodejme, že Václav Havel nehovořil o žádné komedii. Mandlerovo odhalení bylo lze očekávat: prezident "ty pocty ve skutečnosti rád přijímal".

Všechny ty eseje, rozhovory, články svědčí o mnohovrstevnatosti Havlova myšlení, zneklidňujících projevech, které nutí zaujmout pozici. Ne neutrální, ale souhlasnou, či kritickou. Podle řady autorů teprve v budoucnu nám dojde, kdože to v čele našeho státu stál. Což je zřejmě pravda. Naše vypořádávání se s prezidentským dědictvím Václava Havla nesmí ovšem skončit oslavnými pasážemi v čítankách, učebnicích dějepisu a stavěním pomníků. To by neškodilo jen Václavu Havlovi samotnému, ale i naší schopnosti poznávat.

Pavel Šaradín (1969), politolog, publicista. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.