Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Svět v pohybu > Zdeněk Müller: Dilema irácké krize

Zdeněk Müller

Dilema irácké krize

Trojice arabských intelektuálů vydala nedávno prohlášení, v němž se mimo jiné říká: "Je jistě rozdíl, když zbraně hromadného ničení vlastní demokratický stát, nebo diktatura. Znamená to však, že použití těchto zbraní demokraciemi proti diktaturám je legitimní? Samozřejmě že nikoliv. Pokud však přijmeme logiku, podle níž mají demokratické režimy v mezinárodních vztazích prioritu, je to jen krok k tomu, aby se použití jakéhokoliv prostředku proti diktaturám ospravedlnilo. Pokud bude platit priorita demokracie v mezinárodních vztazích a zároveň se ponechá na vůli Spojených států rozhodnout, co je a není demokratické, je to pro budoucnost mezinárodních vztahů nebezpečné. Jako vůdce "tábora Dobra" proti "táboru teroristického a diktátorského Zla" je Washington už dnes na nejlepší cestě změnit svou představu demokracie ve zdroj absolutní legitimity, docela stejně jako se to svého času dělo v případě sovětského komunismu nebo Chomejního islámského fundamentalismu" (Courrier International, 3, 2003).

Kritizovat americkou politiku je dnes snadné a zároveň ošidné. Téměř automaticky to nabývá rázu obrany iráckého režimu. Platí to všude, v arabském světě pak dvojnásob. Není třeba počítat portréty Saddáma Husajna při protiválečných manifestacích, které procházejí arabskými městy od Rabatu do Káhiry, abychom se utvrdili, že je to skutečně tak. Všechny pokusy oddělit opozici vůči americké politice a názor na irácký režim jsou marné. Mnoha Arabům se již dávno nezamlouvá Saddámova sekulární despocie, ale amerického vojenského řešení se obávají. Navíc sklon arabských patriotů spojovat iráckou krizi a otázku Palestiny jen dále prohlubuje dilema arabského tábora.

Arabové, kteří touží po změně, ovšem nevědí, jak do toho. Je jim jasné, že režimy většiny arabských států jsou zastaralé, společnost je nezdravá a produkuje hlavně násilí. Ale pokud nechceme brát vážně obnovu islámského státu, alternativní projekt chybí. Arabským patriotům zbyla jediná útěcha: ať už jsou vlády jakékoliv, jsou naše, jsou arabské. Proto brání status quo, i když nejskandálnějším důsledkem takové pasivity je právě situace v Iráku.

Arabové si nemohou stěžovat, že irácký režim zplodil kolonialismus nebo americký a západní imperialismus. Saddáma nevytvořila někdejší americká podpora Iráku proti Chomejního Íránu, ani dlouhodobé embargo uvalené na tuto arabskou zemi po válce v Perském zálivu. Současná irácká tragédie je z velké části sklizní hořkých plodů, které vyprodukovaly v uplynulých desetiletích praktiky "arabského národně osvobozeneckého hnutí". Ideologie tohoto hnutí si nevytkla zlé cíle: postavit národ na vlastní nohy a dát mu sebevědomí. Jeho vůdcové se však domnívali, že to půjde snáze chytráckým využíváním rozděleného světa. Postupovali tak všichni nacionalističtí vůdcové, počínaje egyptským prezidentem Abd an-Násirem, Syřanem Háfizem al-Asadem a konče Jásirem Arafatem a Saddámem Husajnem. Princip vnitřní politiky byl přitom vždy tentýž. Dostat národ pod jediného vůdce. Kdo se nechtěl podřídit, stal se nepřítelem. Asi nikoliv náhodou mají arabské státy vždy několik tajných služeb, které se navzájem hlídají.

Afghánský model není populární

Bezpečnostní obsese zachvátila také Irák. Jeho laický režim naučil Iráčany bát se nejprve politicky nespolehlivých, pak islámských fundamentalistů a nakonec jeden druhého. V tomto směru připomíná irácká společnost poměry východoevropských států před pádem berlínské zdi. Stát udusil sebemenší schopnost odporu a vymýtil z lidí dovednost vyjadřovat se jen trochu odlišně od režimních názorů. Iráčanům, kteří chtějí změnu, tak nezbývá, než se stát "zrádci" národní věci, "kolaboranty" a "cizími agenty", kteří čekají na intervenci zvnějšku.

V současném světě po studené válce, kdy už nelze balancovat mezi dvěma supervelmocemi, Evropa je pasivní a ostatní svět zakřiknutý, může takovou intervencí s vyhlídkou převratu přinést jen zásah Spojených států. Spoléhat na pax americana je pro arabské nacionalisty, prodchnuté kdysi bojovným antiamerikanismem, dosti potupné. Navíc když v Bílém domě sedí člověk zanícený pro bezprecedentně moralizující ideologii "demokratické změny" strategií preemptive action (preventivní akce). Těžko se Arabům přijímá intervenční model po "afghánském vzoru", neboť podle něj mají jen dvě možnosti: barbarství ve jménu islámu podle mully Omara, nebo moc "přirozenější" prezidenta Hamída Karzáího, dosazeného zvenku. Iráčané a s nimi i další arabské národy tak prožívají další fázi svého novodobého dramatu, která nemá daleko k tragické frašce. "Nacionalismus" autokratického režimu staví národ před nesnadnou volbu: "kolaborovat" v případě vojenské intervence (i když třeba jen krátkodobě), anebo zemřít za diktátora.

Podle iráckého režimu existují 4 miliony "kolaborantů". Takový je zhruba počet iráckých politických uprchlíků, ať se jedná o elity nebo prosté občany, kteří dnes žijí po celém světě. Irák v tomto ohledu nenabízí příliš odlišný obraz od ostatních částí soudobého arabského světa. Arabští "demokraté" jsou považováni za "protinárodní", zatímco arabští nacionalisté jak u moci, tak na ulici si počínají nedemokraticky. Tento rozpor obsahovaly ve větší či menší míře všechny formy ideologie arabského nacionalismu, pěstované zejména v 50. a 60. letech. Původní panarabismus jako politické hnutí sice neměl za svůj hlavní cíl zavést v arabských zemích demokracii podle západního vzoru, ale představoval více méně sekulární a moderní alternativu ke koncepcím muslimské jednoty a byl projektován především jako modernizace arabské společnosti. Arabský nacionalismus vyvlastněný autokratickými režimy ovšem pozitivní rozvojový projekt opustil a na jeho místo dosadil hysterické bezpečnostní kampaně, zacílené jednak proti "kolaborantům", jednak proti islámskému fundamentalismu. Paradoxní stav je zvláště křiklavý právě v Iráku, kde se moc držená Saddámovou mafiánskou klikou vydává za "patriotický režim".

Opozice bez demokratů

V polovině prosince minulého roku se konala v Londýně konference, na níž se sešly na tři stovky zástupců padesáti iráckých opozičních organizací. Měli sestavit koordinační výbor a jmenovat prozatímní iráckou vládu v exilu. První úkol se jim podařil až po velkých tahanicích a prodloužení konference o čtyřiadvacet hodin. Druhý záměr byl odložen na neurčito. Rozpory mezi delegáty převládaly a na podstatné záležitosti se nedostalo. Došlo to tak daleko, že americký delegát Zalmy Khalilzad byl nucen účastníky konference varovat, že pokud se nedohodnou, budou muset Spojené státy po pádu Saddáma Husajna jmenovat v Iráku vojenského guvernéra.

Seskupení irácké opozice bylo prvním důležitým vítězstvím Američanů. Dosáhli toho, co potřebovali - další argument pro chystanou vojenskou akci. V roce 1991 takovou politickou zástěrku postrádali, což byl také jeden z důvodů, proč tehdy nedošli až do Bagdádu. Hlavními vítězi londýnské konference ovšem nebyli Američané. Hrála do noty především proíránským šíitům a Kurdům, neboť v koordinančním výboru irácké opozice získali nakonec jasnou většinu. Zajistili si tak dobrou pozici pro rozhodování o uspořádání postsaddámovského Iráku. Iráckou společnost ovšem netvoří jen ony dvě zmíněné etnicko-náboženské skupiny. Pokud se nenajde napříště širší a reprezentativnější platforma a ostatní menšiny zůstanou stranou, nový Irák se sotva stane základnou stability a vyzařování demokracie na Blízkém východě, jak o tom hovoří americké plány.

Londýnská konference se sice obecně přihlásila k principu oddělení náboženství a politiky, ale konfesionální hledisko dominovalo ve všech konkrétních otázkách. Náboženská a etnická příslušnost má větší váhu než příslušnost arabská či irácká. Za situace, která přímo vyžaduje celonárodní solidaritu, se nedaří v irácké opozici potlačit odstředivé tendence. Výbor irácké opozice s převahou šíitů a Kurdů nemůže mluvit věrohodně za dvacet milionů Iráčanů. Narůstání konfesních, etnických a kulturních rozdílů naznačuje, že budou hrát roli při organizování nového Iráku a spíše situaci zkomplikují.

Je otázka, zda soupeření nábožensko-etnických skupin nepovede k rozpadu Iráku, k občanské válce a konfliktům, které se stanou živnou půdou nové vlny terorismu, s nímž hodlá Bushova administrativa naopak invazí do Iráku skoncovat. Podle arabského listu al-Haját představuje londýnská konference irácké opozice krok do nové etapy arabského politického myšlení. "Skončila doba panarabismu, arabských levičáků a iráckých nacionalistů a rozdíl mezi postoji opozice a USA je menší než rozpory, které panují mezi jednotlivými složkami irácké opozice". Opozice, která se lépe shodne s Američany než mezi sebou a doma, rozuměj v Iráku, je nejen oficiálně brána za "kolaborantskou" a bude obtížně přesvědčovat Iráčany o výhodách demokracie.

Nové opakování starých chyb

Stav irácké opozice je tak zrcadlem aktuální situace celého arabského Blízkého východu. Etnické a konfesionální solidarity dominují nad solidaritami národními a občanskými. Západ se nemusí obávat, že vojenská intervence v Iráku vyvolá vážnou akci odporu, která by byla plodem arabské jednoty. Arabům, které cizí intervence pokoří a budou ji považovat za další arabskou porážku hodnou pomsty, zbude jediné útočiště - radikální a fundamentalistický islám. Je jisté, že už dnes americká republikánská pravice, která na prahu 21. století překřikuje pozitiva americké demokracie a liberalismu náboženským a vlasteneckým moralizováním, povzbuzuje v arabském a muslimském světě zpátečníky a fundamentalisty, kteří neskrývají svou nenávist vůči světové civilizaci. Pokud většina muslimů usoudí, že útok proti Iráku je židovsko-křesťanskou válkou proti islámu, ozve se záhy ze Západu ozvěna. Bude tvrdit, že se jedná o válku rozpoutanou islámem proti židovsko-křesťanské civilizaci. Taková perspektiva je více než chmurná.

Těžko odhadnout, jak masová bude odpověď islámských aktivistů. Pro ty, kteří dnes souhlasí s vojenskou akcí, to už není dávno hlavní starost. Zřejmě už vyhodnotili možná rizika a vědí, co činí. Přesto by neměli zapomenout, že podstatný úkol zůstává - pomoci Arabům vyjít ze začarovaného kruhu a smířit je s modernizací. To je věc složitější a náročnější než jedna vojenská operace. Prostřednictvím sice chirurgického, ale tím nikoliv méně bolestného zásahu si Západ může zajistit ropu a strategické výhody. Ale taková léčba zbraněmi je a bude vždy méně účinná než dlouhodobá angažovanost, kterou by potřeboval ke své modernizaci jak Irák, tak celý arabský svět.

Obrovská koncentrace zbraní, bojových letadel, válečných lodí a vojáků v Perském zálivu je prý nutná, aby se iráckému diktátorovi Saddámovi Husajnovi dokázalo, že se Spojenými státy se nežertuje. Americká administrativa opakovaně a dlouho tvrdila, že tyto přípravy neznamenají, že válka je nevyhnutelná. Dnes je však téměř jisté, že Irák bude obsazen a světu nezbude, než se začít učit žít s následky tohoto dobrodružství.

Trojice arabských intelektuálů zmíněná v úvodu upozorňuje na odpovědnost demokratických politiků, kteří si s použitím síly nelámou hlavu a jejichž rozhodování vedou kategorické soudy. Berou na sebe mimořádnou zodpovědnost. Mimo jiné za zrod další generace pokořených a zostuzených Arabů a muslimů, kteří nezapomenou a budou se za dnešní potupu v budoucnosti mstít. Je opravdu nevyhnutelné ignorovat historický kontext a opakovat staré chyby?

(7. 2. 2003)

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.