Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Svět v pohybu > Pavel Pečínka: Zelení jako nová tvář "nové levice"

Pavel Pečínka

Zelení jako nová tvář "nové levice"

Ideové zdroje západoevropských zelených nejlépe prosvítají v Nizozemsku

Ekologické strany vykresluje část odborné literatury, ostatně i někteří zelení politici, jako zásadně nový politický směr, který překračuje tradiční pravo-levé dělení a přináší nová řešení. Většina úspěšných ekostran (tedy těch, které se pohybují mezi pěti až deseti procenty voličské podpory) však připomíná spíš modernizovanou, novým výzvám čelící demokratickou levici, která se vymanila ze závislosti na "starém", do jisté míry konzervativním a konzumním odborářském prostředí a udržela si přízeň skupinek "nové levice" ze 60. let. Tím sice omladila svou tvář, avšak vzhledem k početnosti zaměstnaneckých a marginálnosti "postmaterialistických" vrstev se zároveň odsoudila do role čekatelky na podanou ruku sociální demokracie.

Zatímco v Německu "stará" a "nová" levice předvádějí již druhé období růžově-zelený vládní kompromis, druhá nejsilnější strana zelených v Evropě už léta vyčkává v opozičních lavicích. Je zvláštní, že v českých médiích zůstává ve stínu německých kolegů. Třebaže totiž nizozemská Zelená levice dosud nebyla stranou vládní, na jejím vývoji vidíme ideové zdroje většiny západoevropských zelených mnohem jasněji.

Rozvinutá občanská společnost, tradiční tolerance, štědrý sociální stát a čistě poměrný volební systém s minimální omezovací klauzulí vytvořily v Holandsku příznivé podmínky pro víc malých postmaterialisticky orientovaných stran. Roku 1957 založená Pacifistická socialistická strana (PSP) se hlásila k "nenásilné obraně, demokracii, antikolonialismu, ke znárodňování a dělnické samosprávě". Demonstrovala proti atomovým raketám a vojenským základnám, přičemž si nechtěla "ušpinit ruce" účastí na vládě. Svůj úkol viděla v permanentní opozici, v propojování různých forem odporu "proti kapitalismu, patriarchátu a militarismu". Jako první holandská strana se začala zajímat o ekologické problémy a odmítala ideu ekonomického růstu. Aby však mohla společnost zezelenat, měla nejdřív zrudnout.

K holandské "malé levici" se v roce 1968 přiřadila i Politická strana radikálů (PPR). Na rozdíl od PSP se radikálové, nazývaní též "pokrokoví katolíci", nedrželi mimoparlamentní politiky jako základu svého stylu a odmítali znárodňování. Nehlásili se přímo k socialismu, ale zdůrazňovali hodnoty jako mír, životní prostředí, sociální otázky a demokracie. Po krátkém počátečním váhání se postavili rozhodně proti jaderné energetice, vystupovali jako "radikální, nekonformní, ekologická, libertariánská a solidární strana".

K ekolevici se přibližovala i Komunistická strana Nizozemí (CPN). Ta se roku 1964 vymkla z vlivu Moskvy, k různým mezinárodním událostem, například k Pražskému jaru, zaujímala stanoviska protikladná k linii KSSS a postupně nabrala eurokomunistický kurs. CPN měla ovšem na rozdíl od PSP a PPR kvůli svému marxistickému základu potíže s novým postmaterialistickým kursem. Odbory a mírové hnutí zpočátku považovala jen za jakýsi "mezičlánek mezi CPN a dělnickou třídou" a sociálně ekonomické požadavky stavěla nad postmateriální hodnoty. Teprve roku 1984 uznala rovnoprávné postavení strany a sociálních hnutí a místo třídního boje jako hybné síly dějin se v jejích tezích objevily ekologie, feminismus, vztah Severu a Jihu, hetero- a homosexuálů a téměř na konci také vztah práce a kapitálu. Místo dělníků z loděnic a továren či farmářů ji začali volit právníci, sociální pracovníci a učitelé.

Antropocentristé versus biocentristé

Iniciativa na vytvoření širší, ekologicky zaměřené formace se zrodila v prostředí PPR, která promýšlela strategii pro volby do Evropského parlamentu roku 1984. V přípravě na zezelenání zahájila PPR diskuse se Zelenou platformou (GP), složenou také z členů různých lokálních ekologických iniciativ. Ze všech stran právě komunisté projevovali největší zdrženlivost k ortodoxním zeleným z GP, naopak fundamentalističní aktivisté z GP dávali přednost samostatné Straně zelených a komunistům nedůvěřovali.

Když západoněmečtí Zelení oznámili, že by si přáli jít do evropských voleb 1984 v mezinárodním spojenectví alternativních a levicových stran, ovlivnili i holandskou scénu. Předseda PPR Wim de Boer proto navrhl, že společná kandidátka ponese jméno Pokroková dohoda zelených (GPA), skládat se bude z Politické strany radikálů (PPR), Pacifistické socialistické strany (PSP), Komunistické strany Nizozemska (CPN), Zelené platformy (GP) a malé Evangelické lidové strany (EVP). PPR a CPN návrh v listopadu 1984 přijaly, PSP též, ale tvrdila, že účast GP na kandidátce přinese negativní následky. EVP nechtěla být spojována s PSP nebo CPN, z kandidátky vystoupila a do voleb vůbec nešla.

Část GP se postavila proti společnému postupu s tím, že ekologická politika musí zůstat oddělena od levice, natož od extrémní levice, a 17. prosince 1983 oznámila založení strany Zelení (DG). Od té doby existují vedle sebe dva proudy zelených: většinový levicově ekologický směr kolem GPA a menšinový, hlubinnou ekologií ovlivněný ortodoxní směr DG, blízký britským, dánským a norským zeleným, který v poslední době už několikrát uvažoval o splynutí s GL.

14. června 1984 dosáhla GPA, zahrnující PPR, PSP, CPN a GPN a podporovaná levicovými západoněmeckými Zelenými, společně 5,6 % hlasů a získala dva evropské poslance. DG pod názvem EG, jimž vyslovila podporu nelevicová většina západoevropských zelených, dostali jen 1,3 % hlasů a žádného poslance. Výsledek tak zklamal obě seskupení.

Složkám GPA se nepodařilo zcela sjednotit stanoviska a do domácích parlamentních voleb 21. května 1986 vstoupily opět samostatně - CPN z parlamentu poprvé od II. světové války zmizela, PSP si pohoršila ze tří na jednoho poslance, jen PPR si udržela dvě křesla.

Malé levicové strany však opět spojily síly ve snaze dostat se do Evropského parlamentu v roce 1989. Tentokrát se k CPN (5700 členů), PPR (6000 členů), PSP (4100 členů) přidala EVP (1500 členů) a nezávislé osobnosti. Vytvořily koalici Duha. Při hlasování 15. června 1989 jim 6,8 % hlasů postačovalo v Evropském parlamentu na 2 mandáty.

Změna tradice: nejdřív ekologie, pak ekonomie

Do parlamentních voleb 6. září 1989 vstoupily jednotlivé strany už pod názvem Zelená levice (GL) a získaly 4 % hlasů a 6 křesel v holandském parlamentu. I když očekávání byla mnohem větší, integraci stran a jejich sebezařazení do ekologického proudu voliči přijali s většími sympatiemi než agitaci ortodoxních Zelených. Ti získali 0,4 %. Komunisté se rozptýlili v nové straně těsně předtím, než padly východoevropské komunistické diktatury a než byli k hledání nové tváře donuceni jejich mnohem dogmatičtější východoevropští jmenovci.

První manifest GL odrážel názory složek, které novou stranu vytvořily: šlo o směs pacifistických, marxistických, pokrokově křesťanských, libertariánských, ekologických a feministických hesel. Sociální a profesní složení GL bylo v roce 1990 podobné jako rozvrstvení zelených jinde v západní Evropě. Převažovali vysokoškoláci, učitelé, studenti, společenští vědci, lidé zaměstnaní ve vzdělávání či ve službách. Ze všech povolání přitahovala GL nejméně zemědělce a rybáře. Dokonce ani silné zastoupení bývalých komunistů v GL neučinilo stranu přijatelnější pro dělníky. Velký byl mezi členy podíl žen.

V letech 1991-1992 zformulovala GL hlavní principy své politiky. Zelená levice v nich odmítala názor, že je pouze radikálnější kopií sociální demokracie, a prohlašovala se za nezávislý politický směr. GL ocenila především kulturní vyspělost, toleranci a vysokou sociální úroveň Nizozemí, v němž se díky štědrému státu blahobytu staly sociální rozdíly minulostí. GL přesto vyzývala k řešení některých dalších problémů efektivním spojením levicové a ekologické politiky. Ekologie má ovšem určovat podobu ekonomické politiky, a ne - podle tradiční levice - naopak. GL chtěla radikální ekologickou politikou omezit západní konzum a změnit orientaci z tradičního růstu na ekologicky udržitelné hospodářství.

Zelená levice hlásala omezení státní moci, aniž přitom chtěla posilovat trh, dávající přednost neziskovému sektoru, sociálnímu hnutí a institucím mezi státem a trhem, při respektu k různým životním stylům a kulturám. Strana odmítala státně řízenou ekonomiku, ale stavěla se za selektivní státní zásahy do hospodářství. Budoucnost má patřit mezinárodní, demokraticky a ekologicky ovlivňované ekonomice. Tržní mechanismus neměl být likvidován, ale regulován výrobci i spotřebiteli v podmínkách vysoce rozvinuté ekonomiky založené na informacích. Pozice odborů a dělnických rad měly být posíleny.

GL požadovala posílení a demokratizaci OSN a co nejrychlejší zrušení NATO a Západoevropské unie (WEU), které měla nahradit posílená a demokratizovaná Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Tehdejší Evropské hospodářské společenství (EHS) se mělo orientovat sociálním a ekologickým směrem a zahrnout i země východní Evropy.

Evropská unie a NATO - ano i ne

Počátkem 90. let čítala GL 13 400 členů a v parlamentních volbách 3. května 1994 klesla na 3,5 %, počet poslanců se snížil na pět. Výsledek evropských voleb se příliš nelišil - GL získala 9. června téhož roku s 3,8 % v Evropském parlamentu jednoho poslance. Parlamentní volby 6. května 1998 přinesly GL 7,3 % hlasů a 11 mandátů. Její poslanecká frakce se stala nejmladším klubem v parlamentu, k jehož členům patřila třeba i surinamská aktivistka Tara Oedayrai Singh Varmová, ekonom Mohamed Rabbae či iránský aktivista Farah Karimi. Z jedenácti bylo šest žen.

Do evropských voleb 1999 šla GL s programem, který částečně uznával užitečnost evropských struktur, ale kritizoval některé jejich nedostatky. Evropa byla posuzována především podle měřítek ekologické udržitelnosti, sociální spravedlnosti, mezinárodní solidarity a kulturní otevřenosti. Proto vadilo, že politika Bruselu a členských států EU "je diktována hlavně trhem". Z toho vyplývá odpor proti Maastrichtské a Amsterodamské dohodě, Světové obchodní organizaci (WTO) i evropské policii (Europolu). Kritice byla podrobena malá průhlednost Unie a představa "pevnosti Evropa". Program GL podporoval rozšíření reformované, udržitelné, demokratické, sociální a ekologické Evropské unie na východ jako prostředek definitivního konce rozdělení Evropy. S tímto programem zaujala 10. června 1999 GL 12 % voličů a v Evropském parlamentu zasedli čtyři její poslanci.

Zelenou levici, stejně jako německé Zelené, podrobila zkoušce letecká válka NATO proti Miloševičově Srbsku. GL dosud striktně odmítala evropské vojenské struktury, největším ústupkem (později odvolaným) byl návrh včlenit NATO do struktury OBSE. Když holandská vláda podpořila bombardování, většina parlamentní frakce GL její rozhodnutí schválila. Následovaly bouřlivé diskuse a strana se jen těsnou většinou rozhodla změnit pohled na vojenskou politiku. Zelená levice se v březnu roku 2000 usnesla, že v některých výjimečných případech, jako genocida a porušování lidských práv, je vojenský zásah nezbytný. NATO by proto nemuselo být celé rozpuštěno a některé jeho části by se daly zabudovat do nového bezpečnostního systému regionálních mírových sil, podřízených OSN. Další rozšiřování NATO by však posílilo nové rozdělení Evropy.

I když kosovská krize vyvolala ostré vnitrostranické polemiky, početní stav pomalu narůstal. Začátkem roku 2000 se ke GL hlásilo 14 000 členů. V květnu 2002 potvrdily domácí parlamentní volby (7 % hlasů, 10 poslanců) znovu význam Zelené levice na holandské šachovnici jako nikoliv bezvýznamné, byť dlouhodobě slabé parlamentní strany. V Německu Zelení celkem úspěšně vysávají voličský potenciál Svobodných demokratů, zatímco v Holandsku se Liberální demokraté 66 mají k světu a nizozemská Strana práce k nim má blíž než ke GL. Zelená levice je tedy nucena dál čekat, až se sociální demokraté svých dosavadních partnerů nabaží.

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.