Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Svět v pohybu > Roman Ludva: Olomouc = valašský tenis

Roman Ludva

Olomouc = valašský tenis

Pokud vám tato rovnice přijde jako čirý projev idiocie, ani se příliš nedivím. Domnívám se ovšem, že váš pocit je vyvolaný především nedostatkem informací. Zkrátka a dobře znáte výsledný tvar, aniž byste věděli, jak jsem k němu dospěl. Ne, není třeba se obávat matematické osvěty, matematika je tu pouze tichou pomůckou, sloužící přehlednosti, kterou završí pádný výsledek. Řeč bude o patriotismu a já jsem zářným dokladem toho, že mluví-li se o něčem tak vzácném, co prý navíc nám Čechům není příliš vlastní, je nutno pečlivě vážit slova. Čili proč si nevypůjčit nesmlouvavou formu matematiky.

Jako každý v této zemi sleduji už řadu týdnů krasobruslařské figury politiků, kteří na ledové ploše parlamentu, jíž dávno chybí průzračnost, strkají sem a tam prezidentský stolec. Zprvu jsem tomu věnoval patřičnou pozornost, která aktu náleží. Teď už jen s ironickým úsměškem čekám, jaké tři kousky nám ti hoši a děvčata vysadí příště na konferenční stolek za pár šupů, v nějž se stolec kandidátský mezitím proměnil, a budou si je mezi sebou posílat po velmi nekvalitním ledě, jak by řekl Robert Záruba, tak dlouho, až ti nešťastníci zas všichni popadají. Ještě že se nejedou samostatné nájezdy. A pak mi to došlo. Rozčilovat se nad tou cháskou jistě můžeme, nic jiného si ostatně nezaslouží, ale jelikož jde o reprezentaci téhle země, čili minimálně do jisté míry o patriotismus, neškodilo by začít u sebe. Zatímco možným kandidátem na sklouznutí se nedávno stal český slavík, tak než to Karel vezme, já se do toho pustím.

Před časem se mě ptali v jednom televizním pořadu, jaký je můj vztah k Olomouci, k městu, v němž jsem se nenarodil, ale prožil jsem tu většinu svého života. Začal jsem vskutku od Adama, velmi poctivě a upřímně, nic jsem nevynechal včetně toho, že nejvřelejší vztah k městu jsem měl mezi šestnáctým a osmnáctým rokem, to už je dávno. Dnes tu mám rodinu, rodiče, hrstku přátel, metráky známých, a vztah k žírné Hané chybí. Po odvysílání pořadu jsem byl na běžné návštěvě u rodičů - štrůdl, kofola, nedělní odpoledne jevilo se býti jako vystřižené - maminka Valaška, otec Hanák, kombinace smrtonosná. Sedím u stolu, prostřeného sněhobílým ubrusem, řeč vázne, štrůdl a kofola jsou podávány s nezvyklou váhavostí.

"Tak jsem viděla ten pořad," pokývala maminka hlavou, což připomnělo gesto sedláka, jehož jediný syn zběhl z kněžských studií.

"Aha," to jsem se ještě cpal ostošest.

"Jak tohle můžeš říct, Romane?"

"Co jako?"

"Vždyť tady žiješ odmalička!"

"Ale mami." Rozinky ve štrůdlu mi zhořkly. Pokusil jsem se ovšem o upřímný, leč v dané situaci chabý obranný manévr. "Víš přece, že Valašsko mám raději, ty kopce, tvrdej kraj..."

"Kdybys radši nevykládal. Táta, ten od toho úplně zhnuseně odešel."

Snažil jsem se vysvětlit, že z mého dlouhého povídání celkem pochopitelně nechali jen závěr, v němž logicky shrnuji, co jsem řekl předtím. Ale je to tak. Můj vztah k Olomouci ovšem není přezíravý, jenom vlažný, na tom přece není nic zlého.

"Fakt to otce tak naštvalo?" ujišťoval jsem se nejistě.

"No odešel od toho, to ti říkám! Však táta ti poví svoje," přikyvovala neoblomně. "Ještě ti přikrojím a dolej si kofoly."

Cestou z návštěvy jsem si rozmrzele rekapituloval svůj televizní výkon. Mluvil jsem přece o krásném dětství, o které se zasloužili starostliví a spořiví rodiče, kteří mi ovšem věnovali právě takovou péči, jež není obtížná a nepřibouchne dveře dobrodružství. Nemusel jsem odmalička chodit na pozoun, balet či franštinu, měl jsem fůru času na fotbaly a hokeje u baráku, my hoši, co jsme spolu chodili (díky, Karle Poláčku), mohli jsme vést nesmiřitelné řeže v gigantických výkopech panelového sídliště, jež vyrůstalo nedaleko, pak v nich rozdělávat bratrské ohně a vařit polívku. Jedinou povinností bylo mít všechno do školy a přijít domů včas, že byl člověk jako čuně, se mu odpustilo pár pohlavky. A zítra nanovo. O nedělích se chodívalo na povinné procházky s rodiči, což mělo svoje výrazné limity, jejichž půvab člověk vidí až dnes. Byl jsem nucen se nasoukat do tvídového kostýmu, a jelikož kalhoty hryzaly příšerně, bral jsem si pod ně dětské punčocháče i v teplých měsících, tedy pokud jsem maminkou nebyl odhalen. U Drápala se jedla zmrzlina z ocelových pohárů a mně bylo v punčocháčích příšerné vedro. Venku maminka s nemilosrdnou samozřejmostí naslinila kapesník a utírala stopy po vanilkové, což jsem pochopitelně nenáviděl a svým dcerám jsem to o mnoho let později s gustem dělával taky, abych jim jako rodič něco předal. To už mluvím o době, kdy se mi vztah k Olomouci ztenčil na lásku ke dvěma místům: tenisovým dvorcům u rozária, kde kraluje správce pan Vavrda, a k hospodě U Kohouta, kde čarují Petr s Toníkem. Zatímco na dvorcích vášnivě odpočívám při hře, jež tu a tam tenis připomíná, a coby divák navrch obdivuji bekhendový topspin jednoruč Milana Brady, jednoho z mála rekreačních hráčů, který ho ovládá, tak v hospodě U Kohouta tlachám u piva nesmysly a užívám si valašského gulášku (kuřecí maso, fazole, slanina) nebo valašského ragú. Slivovice není sice valašská, nýbrž někde od Zábřehu, což se jí ovšem odpouští, poněvadž je dobrá. No mohu já za to, že mám rád kopce okolo Velkých Karlovic? Když jsem byl nedávno ve (na) Vsetíně na hokeji a naši hoši spolu se soupeřícím mužstvem vyjeli na led a celé auditorium zimního stadionu Na Lapači vstalo a spustilo: "Povstaňte, Valaši, bitva začíná / nad námi zavlaje prapor Vsetína.", neskrýval jsem bojovné dojetí. Z ostychu jsem nezpíval s sebou, přece jen jsem Valášek poloviční a papundeklový. Ale postavil jsem se. No řekněte, není tohle patriotismus? Připouštím, že poněkud komplikovaný, olomoucký, pokud vůbec, tak nepřímo, zprostředkovaný tenisovými dvorci, valašskými dobrotami od Kohouta a valašskými kopci, kam se dá dostat z Olomouce autem za půldruhé hodinky. Ale je! Jak je zřejmé, rovnici Olomouc = Tenis + Valašsko jsem si dovolil pro větší souladnost nepatrně upravit. Ale ať je to jak chce, kam se na mě hrabou naši volení správci nekvalitní ledové plochy! Já mohu mít svědomí čisté.

Hloubavější čtenář si jistě povšiml, takže jen pro pořádek. Obě strany výsledné rovnice je možno směle rozšířit Karlem Gottem.

Leden 2003

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.