Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Literatura > Jan Šimsa, Ludvík Vaculík: Dopisy z let 1971-1975

Jan Šimsa, Ludvík Vaculík

Dopisy z let 1971-1975

Jan Šimsa Jan Šimsa

Prosetín, 3. února 1971

Vážený pane Vaculíku,
nyní na Vás v jednom kuse vzpomínám a stále si připamatovávám, že mi jeden čas Milena říkala (několikrát), abych Vás naléhavě pozval k nám do Prosetína, což tímto činím. Vzpomínám na Vás, správněji: myslím na Vás prostě proto, že jsem si usmyslil do svých dvou referátů v cyklu Člověk v moderní literatuře si vybrat dva, a to českou nejnovější a pak sovětskou před deseti lety. Tedy od Jedličky ke Kunderovi a Vaculíkovi, aneb aktivní deziluze nebo deziluze aktivisty, a pak pasivní deziluze, aneb odevzdání se osudu - od Šolochova k Solženicynovi. Věc mám důkladně promyšlenou za pěších pochodů, ale nemám ani řádek na stroji a nyní ovšem jako ulejvání se píši Vám, jelikož jsem objevil při novém čtení Sekyry nové vrstvy ve svém pochopení a kdoví jestli ne ve Vaší Sekyře. To mi připomíná, že bych velice rád četl ta Vaše Morčata, to slovo rád asi neodpovídá zcela, prý je to smutné nebo docela apokalyptické či jaké - ale chtěl bych to číst, a tak bych se Vás rád zeptal, zda bych to mohl číst česky, norsky neumím a německy by mě to tak nebavilo: jednou jsem napsal o německém Böllovi (o tom klaunovi, jestli to neznáte) delší úvahu, pak to vyšlo česky, a ona to byla jiná kniha nebo co (nebo neumím německy a všechno jsem bral doslova). Totiž v té Sekyře jsem se dočetl, že jste možná člověk, který si bere na odpovědnost, když kvůli jeho slovům nebo článku nesou druzí odpovědnost, a tak mne napadlo, jestli se nemístně nemrzíte, že třeba někdo má malér nebo sesun kvůli souhlasu s Vašimi myšlenkami vyjádřenými slovy, tj. nepopadl-li Vás komplex falešné odpovědnosti, jak to kdysi Saša vystihl ještě za časů šangrily východisek, tj. asi 22 let tomu nazad. Vím, že se taková věc těžko někomu vymlouvá: ale předpokládejme, že jde o lidi dospělé a svéprávné: pak když s něčím souhlasím, tak proto, že kdosi si dal tu práci a vyjádřil třeba myšlenku, že ta demokratizace zůstala na půli cesty. Místo co bych to pracně vyjádřil, souhlasím s tím, a aby to věděli ti, "čí" to je, tak to člověk pošle velkému, ba největšímu deníku, a ti jsou tak laskaví, že jméno toho člověka vytisknou a dokonce tučně na třetí straně. Ten člověk je rád - dočasně, nebo trvale, ale zůstává faktem, že to bylo jeho svobodné rozhodnutí. Nebo si to ten člověk nerozhodl svobodně, byl pod jakýmsi vnitřním nebo sociálním tlakem, nebo si to myslel, a pak byl blbec, že nejednal svobodně. Proč by ho Vám mělo být líto, když ho teď pro ten neuvážený souhlas nebo ještě neuváženější publikaci kopnou do nohy a pardon řeknou až za tři roky? To nevím. Dále: když je situace nepřehledná, co zbývá, než jednat podle toho, co považujeme v té které situaci za své svědomí? To bych chtěl vědět! Je to samozřejmě velký problém: poněvadž největší blbosti v dějinách se dělaly nejen podle svědomí, ale nadto ještě s blahým vědomím, že se to dělá pro lidstvo a jeho spásu (pokrok, povznesení, záchranu, obrodu atd.). Ale to my dva definitivně nevyřešíme. Rozhodně se netrapte a už Pilát řekl: Co jsem psal, psal jsem. To když chtěli, aby to přepsal a on to nepřepsal. Třeba se tím ovšem nikdy netrápíte, a pak se tedy nezlobte, že jsem špatně pochopil asi půl řádek v té Sekyře, co o ní mám přednášet (vlastní vinou: mohl jsem říci, budu mluvit o člověku v knížkách od Párala a Hrabala s předčítáním ukázek a byl jsem z hoblíka). Dále byste měl přijet v zimě nebo v časném jaru, je tu krásně a v nejhorším máme nové ústřední topení a mohli bychom přiložit. Zjistil jsem také docela senzační spojení: autobusem se jede z Florence 18.30 do Bystřice nad Pernštejnem a tam se před výstupem člověk intenzivně zapojí, zda jede Krasák na Prosetín a řidič mu zastaví ještě na silnici a člověk popoběhne kousek dál a tam stojí strašná spousta děvčat a žen a povykují a mrznou - některé jedou na Rovečné, ale ty druhé do Prosetína a tam je člověk 23.00. Není to krásné spojení? Jiné také dobré spojení je rychlíkem 6.09 do Skalice nad Svitavou, odtud Jimramovákem do Olešnice a 12.00 je člověk před farou v Prosetíně (uraňákem). To také není špatné, že? Navíc může člověk ve vlaku číst a pod. (chodit na záchod, kouřit aj.). Ještě jsem zapomněl, že když nejede Krasák, jednou jede, jednou ne, jeden týden tak, podruhé tak, tak se jede z Bystřice z náměstí uraňákem do Víru a tam se chvíli čeká, a pak se jede druhým uraňákem do Prosetína z toho Víru. V tomto nesporně horším případě je tady člověk až 24.00, ale ještě je to pořád moc dobré. Tak neváhejte a přijeďte, dokud jsou zabíjačky! Ze zavařovaček už to není ono!

Tady na tu stranu už nemám vlastně co napsat, tak raději skončím a budu psát ten referát, dokud se mi myšlenky jen rojí (což bohužel na dopise není moc patrné, ale také ho nepíšu o člověku v moderní literatuře). Až ho budu psát, budu zase lépe vědět, co jsem Vám vlastně chtěl naléhavého napsat nebo event. říci.

Váš Jan Šimsa

Praha, 22. 2. 1971

Vážený pane Šimso - s chotí (protože to má zvláštní význam)!
Děkuju Vám za dopis, kterým se jednak pokoušíte vypůjčit si Morčata a jednak utěšit mě, abych si tak nebral k srdci a na svědomí, že tolik lidí... a tu ocituji kapitána Titu, vyšetřovatele z Ruzyně, "přišlo mou vinou do neštěstí". Odpověděl jsem, že nevím, proč by to měla být moje vina, šlo o celonárodní hnutí a já jsem napsal 2000 slov v domnění, že se obracím na myslící lidi, kteří mají mozek a... "A to je právě ta chyba!" zvolal kpt. Tita. "Lidé neumějí užívat svého mozku!" - Řekl jsem, že umějí. Řekl mi, že u nich také na to někteří lidé doplatili, např. musel od nich odejít jeden soudruh, který sloužil 25 let poctivě, odborník... a musel teď odejít. Odpověděl jsem: "Vidíte, pane vyšetřovateli! Jaký je to režim, v němž člověku není nic platno, že 25 let poctivě pracoval a je odborník!" ... atd.

Já jsem se otázkou své viny samozřejmě zabýval, a to nejvíc hned okolo 21. srpna, ale shledal jsem se vinným jen jako částečka společné bytosti, vinným onou metafyzickou vinou, o níž mluví Jaspers, dále pak morální - to spíše za období před rokem 1967, jakož i politickou, taktéž 1946-1967. - Třeba přeceňujete citlivost mé duše, křehkost mého svědomí a vůbec můj charakter. Já nikoho k ničemu nenabádal nežli k tomu, aby se odvážil toho lepšího, co v sobě měl.

Samozřejmě by mě zajímalo, nač jste přišel v Sekyře, to mi asi potom napíšete, že? Cestopis do Prosetína si uschovám, zatím nevím, kdy ho použiju, někdy mívám chuť odjet a být ztracen, a věřte, že Prosetín mi už napadl také.

A nyní: Morčata Vám posílám, jenže zhoršily se podmínky, za nichž je půjčuju. Dříve jsem za to nechtěl nic, teď: kdyby se Vám anebo Vaší ženě (tady to je) zdálo proveditelným přepsat mi z toho kapitolu IV. - se třemi kopiemi na normálním papíře, byl bych velice rád. Já už to opisoval dvakrát, dvakrát jsem si to opsat dal, a vždy s potížemi a chybami. Jediný spolehlivý člověk, který to umí opsat naprosto přesně, doslova a spolehlivě do čárky, jsem já. Teď to řeším tak, že svým příznivcům to zadávám po kapitolách. Překlepy nevadí. Stránky nečíslovat, očísluju si podle návaznosti číslování předešlých kapitol, jak to vyjde. Potřebuju pořád totiž na něco nějaký exemplář, pro nakladatele do zahraničí, pro přátele... atd. Má to vyjít ve Švýcarsku, něm. překlad jsem už četl a dnes vrátil, je to přeloženo do norštiny, chce to vydat Gallimard.

A svůj názor mi pak jistě sdělíte; náhodou, musíte mi to věřit, jsem si několikrát řekl: Měl bych to poslat Šimsovi! (Takto já Vám říkám v duchu, bez slůvka "pan" Šimsa.) - Asi Vám o tom něco říkal Brož (pan) a Tytl (tatík). - Tytl tu byl, začali jsme velice zajímavou řeč o něm a o Bohu, jeden z té dvojice nějak nebyl zrovna v pořádku, necítil se ve své kůži a jaksi ho to přechodně unavovalo, nedošli jsme však k závěru, který z nich spíš.

Ach jo. Pořád něco, všichni.

Se srdečným pozdravem
Ludvík Vaculík

Prosetín, 3. března 1971

Milý pane Vaculíku,
děkuji Vám za dopis z 22. února a za Morčata, která přišla v pořádku. Kapitolu opíšeme, tj. opíši ji já, poněvadž jediný člověk, který dobře opisuje na stroji, jsem z celé rodiny sám. Milena pravila, že je vidět, že ji neznáte a že nevíte, že nejen plete čárky (a já bych řekl i i a y), ale také že si přidává, a to i když opisuje z Bible, natož Ludvíka Vaculíka. Morčata si přečtla i maminka, která je tady, hned třetí den si pořídila úhlednou sádru na pravou ruku v souvislosti s moderním skříňovým dvoulůžkem. Pravila, že se do toho jakoby nutíte nebo co, že to má do Sekyry daleko, ta že byla silná a prožitá. Mezitím jsem to dočetl já a ani mně se to nelíbilo, ale snad ještě Milena to přečte, takže se dovíme, jaké to objektivně je. Mně to připadlo jakési smutné, přitom ambiciózní, i když jinak mám Poea a Kafku rád, respektive je považuji za velké kanóny... Vás jsem držel za rezervního Havlíčka, jehož síla je, že napíše, jak to bylo nebo jak to má být, že tedy píše pravdu a nic než pravdu a zatají jen to, co je správné a moudré zatajit. (Tj. odpovědně píše, v tom smyslu mi připadla Slova až příliš moudrá a odpovědná, i když jsem s odstupem musel uznat, že jste postupoval uvážlivě v tom smyslu, že ani později nebylo co opravovat nebo dokonce odvolávat. To je také s těmi, co podepsali a pak se chtěli odepsat - koneckonců není tak obtížné se připojit, když to někdo vysloví, ale co je těžké, zachovat si tvář, přitom se nezatvrdit, a zase se neproměnit v něco oulisného nebo úhořovitého za účelem proklouznutí. To jistě máte pravdu a nechtěl jsem Vás utěšovat, ale spíše lát Vám, jestliže byste trpěl komplexem falešné odpovědnosti za ty, které uvedli do neštěstí nějací neodpovědní vyšetřovatelé (předpokládejme, že jsou i odpovědní), nebo zase se cítí v rejži, poněvadž do ní vešli pro svůj někdejší konjunkturalismus, a teď říkají jako ten chlapec v Knoflíkové válce: "Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl nechodil..."). Na druhé straně asi už znáte mou teorii, že jsme opravdu vinni, a tedy odpovědni za to období 1946-1967, ale pak svým způsobem zase, i když je to diferencované a spíše jako konkrétní, tedy bodové a situační. Např. jsem při výslechu 1952 neměl jmenovat XY, i když jsem ZŽ jmenovat měl, popřípadě musel.

[Závěr chybí; vysvětlení dále, v dopisu J. Š. z 1. dubna 71]

26. 3. 1971

Vážení Šimsovi!
Zneklidňuje mě, že jste nějak nepotvrdili příjem Morčat, která jsem Vám poslal už asi před čtrnácti dny, vlastně už 25. Nehledě na to, že bych nerad, aby se to ztratilo (šlo to doporučeně), už bych to zas potřeboval půjčit dalším lidem. Můžete napsat, jestli jste to dostali? (Ale nezlobím se!)

S pozdravem Ludvík Vaculík

Prosetín, 1. dubna 1971

Milý pane Vaculíku,
jste naprosto právem zneklidněn, co je s Morčaty: s hrůzou jsem zjistil, že ten započatý dopis je datován 3. března, tj. již tehdy jsem je měl přečtené a dokonce jsem si udělal už i obrázek, také jsem už několik stran opsal - ale co se dálo ten měsíc, že jsem to neposlal, to už vlastně nevím a nevím ani, proč jsem to nepřivezl, když jsem byl tuhle v Praze. Pošlu Vám to teď opravdu co nejdřív, trošku jsem to nějak zkonil, ale napravím, co se dá, tímto dopisem aspoň to zneklidnění.

Dojem jsem si postupně všelijak obměňoval, jak jsem různým lidem o tom různě vyprávěl - každému jinak - podle situace. Řekněte v tý Mladý frontě, jen ať to vydají, čtenářů že by se našlo. Dostal jsem dojem, že zaráží vlastně jistá nesourodost, místy úmyslná, toho světa domácího (rodina), s nímž koresponduje ten svět morčecí, a toho absurdního velkého světa. Ten závěr se mi vyloženě nelíbil: jednak je opsaný z Kafky, jednak když už měl někdo umřít, proč si to ten spisovatel udělal lehčí a nechal umřít sebe? To jako nechápu, v tom je nějaký švindl. Dost už na tom, že musela umřít ta dívenka, jako v Sekyře ta dívenka na okrese: to se Vám do toho pořád nějak moc vnucuje ta realita, málo povýšená na literaturu či filosofii. Měl jsem takový smutný pocit; řeknete, že to je následkem pravdivosti, ale já si nejsem docela jist. Nebo proč tam ten bankéř dělá ty experimenty s tím morčetem? To se mi také nelíbilo, to byl takový horor s takovým pseudoteologickým podtextem.

O Sekyře Vám napíšu, ale až nebude apríl, a hlavně až budu mít opsané ty řádky. Přišel jsem na to, že v té Sekyře je vlastně vystižena jistá absurdnost světa, která se promítá do každého mikrokosmu a nakonec vlastně i do vnitřního světa, ale zůstává nezvládnutá, jen se naznačuje, že je třeba si obnovovat ostré vidění reality, jakousi kontinuitu sebe sama, že je třeba jednat, a tedy stále začínat znovu. Původně jsem to chápal jen jakoby politicko-společensky, ale vlastně už Sekyra má filosofické ambice a tím se nadřazuje jen společensko-kritické literatuře, jak tvrdí mnozí mladí a nejmladší, kteří nevědí, že vlastní kouzlo toho "nadšení" v letech 1945-1950 bylo přemáhání vlastních pochyb a neustálé rozhodování pro klad (event. pro nadšení a hulákání v průvodu), jak to jemně vystihl Josef Jedlička v té knížce s dlouhým jménem. (Když...)

Teď Vám vlastně píšu proto, že na zítřek mám ještě s ostatními čtyřmi členy výboru Svazu ev. duchovenstva pozvání od jednoho pána z ministerstva vnitra a jsem velice zvědav, o čem by chtěl s námi pohovořit. Trošku se obávám, že několik dní po tom se nedostanu k napsání psaní, a tak ho píšu teď, abych Vás nenechal čekat, že Morčata jsou v pořádku a že Vám je co nejdřív vrátím.

V Praze mi vylíčili, jak probíhaly ty tři pohřby: Procházkův, Drdův a Hrubínův, zvlášť poslední jsem slyšel podrobně - ty dva první byly z druhé ruky a z komentářů nad filmem, který byl promítán na ÚV a nad nímž bylo proneseno několik iniciativních návrhů, ale to jistě v Praze znáte lépe než my tady na venkově. Možná že jste na některém pohřbu také byl, měl byste napsat do Literárek.

Zajímalo by nás, jak se živíte - slyšeli jsme, že řada lidí má potíže s tím, když mají nebo musejí nastoupit zaměstnání nebo chtějí (nebo musejí) žít na volné noze.

Závěrem dopisu opětuji pozvání do Prosetína, přijeďte kdykoliv, ať už teď na jaře, nebo v létě, jak se Vám to bude hodit, můžete tu být jako ten indický maharadža inkognito nebo kognito. (V úterý jsem jel z Prahy s p. Singhem, měl krásný červený turban.)

Mějte se pěkně a odpusťte, že ten dopis se nevydařil nijak aprílově.

Srdečně Váš Jan Šimsa

Prosetín, 7. dubna 1971

Milý pane Vaculíku,
konečně Vám tedy posílám ta Morčata, jsou mi z různého opisování jaksi bližší, i když smutná jsou pořád stejně, nebo ještě snad více. Posílám Vám na usmířenou ne jednu kapitolu, ale hned tři. Dá se z toho vidět, jak různě mohou tři lidé pochopit Vámi vydanou zdánlivě jasnou instrukci. Co jsem psal já a co psaly pisatelky, myslím, jste pochopil okamžitě, v krajním případě podle papíru. Pisatelka číslo 2 (VI. kapitola) by byla ráda opsala knížku celou, sotva si však troufám Vás teď o ni žádat. Ale co až Vám trochu otrne z toho měsíčního zpoždění? Četl jsem poutavou studii od sovětského historika, je tam také cosi o samizdatu, měl jsem jen matnou představu, jak to vypadá. Teď tomu rozumím asi tak, že tu někdo opíše kapitolečku, tu někdo kapitolečku a literatura žije dál a dále.

Minulý týden jsem byl dvakrát v Praze, na tom federálním MV to bylo velmi milé, přijali nás velmi formátně, dr. Karel Hartl, má na starosti společenské organizace a spolky, zvl. jejich zakládání, dohled a likvidaci. Měl tam dva spolupracovníky vystřižené z Havlových her. Mluvil o excesech, později o vybočování, nakonec o rámcování. Označil naše (50minutové) jednání za verbální upozornění, po němž následuje písemné varování a pak likvidace. Dověděli jsme se asi po 35 minutách, že je to na podnět Min. kultury. Vycházeli důsledně z toho, co jsme uveřejňovali v Kost.[nických] jiskrách, jmenovitě uvedli dvě věci, dr. H. stanovisko k zákonu o rodině z února 1968 a pobočník, p. Valvoda se zmínil o Palachovi. Náš předseda se držel velmi dobře, nic jsme neprodali, nic jsme neodvolali ani neprovolali; dr. H. výslovně řekl, že nechce, abychom si sypali popel na hlavu, ani nějaké prohlášení. Má se prý mést před vlastním prahem, což je nepochybně pravda. Nevíme, jak to hodnotit, vzali jsme to na vědomí. Články a stanoviska, která jsme uveřejnili, si pročteme - mám dojem, že jsme - jak řekl předseda na MV - všechno přijímali tak uvážlivě a odpovědně, že nemusíme nic měnit a můžeme stát za tím, co jsme napsali, řekli či usnesli.

Děkuji Vám za půjčení Morčat a buďte hodně zdráv, těšíme se, že přijedete sám, nebo s rodinou, jak Vám to vyjde. Zvláště v létě je tu hezky, ale ještě hezčí je tu pozdní jaro.

Srdečně Váš Jan Šimsa

P. S. Ještě k té Sekyře. Co jsem tam objevil, bylo asi ještě toto: ono budovatelství, kladný postoj, "nezištný enthusiasmus" atd. nebyla nějaká emoce. To snad byla chyba zfilmovaného Kunderova Žertu, že tam nadšení bylo zpodobněno řvoucím průvodem a jednomyslným hlasováním na schůzi někdy r. 1949 n. 1950, kdy i ta milá odsuzuje svého milého, aby "zachránila jeho duši". To také štve tu nejmladší generaci, narozenou po r. 1948, a proto se jí také nezdá antidogmatická literatura deziluze věrohodná. Proč tomu ti pitomci věřili, když to bylo tak blbý? je jejich otázka. Měl jsem právě v tom únoru o tom velké debaty a také jsem vykládal tu Sekyru. Vás ještě vzali na milost, ale Kunderu a jiné odsoudili, tvrdili, že se přiživuje (-jí, -jete) na obecném krachu socialismu a komunismu, že je to negace, jen rub téže mince. Co je nám do nějakého deformovaného socialismu? (Vyjádřil to dost pregnantně Holeček, když asi 21. března 1968 řečnil hned po Husákovi v odd. Jul. Fuč.) Nám ať se už nekážou -ismy, ale mluví pravda a provozuje spravedlnost, - ismy jsou nám ukradený.

A zdá se mi, že Sekyra retrospektivně objevuje v tom spodním patře paměti a vědomí a svědomí to, že to ani před rokem 1948, ani po r. 1948 nebylo tak jednoduché, že by člověk všemu věřil, na všechno spoléhal, nechal za sebe myslet Gottwalda a Slánského, ať nedím Kolmana a Štolla! Ale byl to vlastně stálý vnitřní zápas s pochybami, vyrovnáváním s realitou, která se stále deformovala, každý den, a přece tu byli lidé, kteří s tím vedli zápas, nechtěli se vzdát snu o realizovatelné spravedlnosti. V tom smyslu je tam v té Sekyře důležitá osoba otce s nejspíš autentickými dopisy a výroky. A druhá věc je potřeba té filosofie, aby ty protesty a ten odpor měly nějakou koncepci, nějaký hlubší smysl, aby to nebyl zápas Don Kichota s větrnými mlýny. Je použitelný marxismus? Zdálo se tak kolem r. 1956 a pak znovu 1967-68, když vyběhli z krabiček marxisté, co skutečně toho Marxe atd. čtli a nevstřebávali do sebe jen ty brožůry, každé tři roky nové a čím dále tím stejnější. Tyhle otázky jsou podhoubím Sekyry, ale jasněji jsem to pochopil až při novém čtení v lednu 1971, když jsem pochopil, že nejde jen o deziluzi a o rozhodnutí začít od začátku a o myšlenku mikrokosmos makrokosmos (jak je to pak i v Morčatech ve vypouklém zrcadle).

Praha, 30. 12. 1971

Vážený pane Šimso!
Zdravíme Vás i Vaši rodinu a děkujeme za dopis i knížky, tenké. Posíláme fotografie z Luhačovic, protože jsme naprosto výjimeční a dáváme fotky lidem, které jsme fotografovali. Nezapomínáme. Luďkova názorová demonstrace pohotově zachycená aparátem je typická, že. Budu (Vaculík) tento snímek všude šířit. Ukažte ho též hodně lidem!

Mějte se dobře a ukažte se zas.

Ludvík Vaculík

[...]

26. III. 1975

Dvacátého šestého slunce měsíce vran.

Milý pane Vaculíku a milá paní Vaculíková!
Především Vám přeji pěkné velikonoční svátky. Jsou to svátky od měsíce, tak jsou nejméně na úrovni toho Vašeho slunovratu. To za nejstarších dob dva muži zjišťovali nejprve přesně a "svědecky", který ten úplněk byl opravdu první jarní, a Velikonoce byly hned ten první Sabat po něm, později první neděle. A pak zase v předvečer ti dva muži čekali, až vyšly první dvě hvězdy večer - a slavilo se od večera - podle našeho počítání předvečera svátku - až zase do východu dvou hvězd svátečního dne. Pak ovšem do toho přišel inscenovaný Proces, který se sice prohrál, ale přišla mohutná rehabilitace. Jak ovšem už to s rehabilitacemi bývá, není to všechno napraveno tak, aby to bylo před očima a dalo se nahmatat, ale zase se vytvořil krásný prostor pro víru, která se nejen vrací k Procesu, ale také vyhlíží budoucnost. Láďa1 by ovšem řekl, že se víra vůbec nikam nevrací, že jde jenom kupředu, ale to je asi tím, že je on filosof a já theolog.

Přečetl jsem už některé knížky a velice mne zaujala jedna knížka, v níž se spojuje bloudění současníka s putováním kurýra za času Valdštejna.2 Místy mne to úplně strhovalo. To starodávné putování je napsáno mistrně až mistrovsky. Zřejmě si autor hodně přečetl a četl také monografie a staré autentické texty, popřípadě pochází z Chotěboře či odkud. (Tam jsem se jednou vloudil do vězení, vydávaje se za bratrance uvězněného.) Kdežto ta současnost či historie padesátých a šedesátých let je sice silně autobiografická, ale chybí jí ta promyšlenost a je to spíše slovo do pranice, nebo alespoň do diskuse. Velmi mne však zaujal tím pozoruhodným úhlem pohledu člověka, jemuž "velká doba" nebyla nijak velká, ale jak mi to jednou jeden historik řekl o svých kolezích (on sám byl vyloučen z fakulty a pak znovu po vojně na ni přijat), že oni prožívali protektorátní dobu, zatímco my jsme žili "velkou dobu". Dvacet let čekal, až mohl odejít, a pak se vrátil. Kdysi mne zaujal občan Brych, ale tento nový (?) autor se mi zdá hlubší, i když jeho popisy diskusí jsou právě spíše jen popisy. Nejspíše také jsou některé postavy kopírovány podle skutečnosti, a to vždy ruší a vytváří jakýsi literární bastard. Méně to vadí u historických postav, kde třeba Valdštejna a lidi kolem něho podává zrale a přitom živě, současně, s pohledem pod povrch věcí. Proč se mu to nedaří u skoro současnosti? Proč není plně přesvědčivý, i když vzbuzuje silné sympatie u čtenáře, jako jsem třeba já?

Napadlo mne, že by stálo za to, zahájit diskusi. Ne ovšem takovou tu existenciální, těch asi máte a máme plné zuby. Ale takovou, abych tak řekl, akademickou. Rozebrat určité události, jako by šlo o dobu Valdštejnovu. Paměti jsou ovšem ohromně cenné, ale teprve monografie je krok kupředu. Je třeba obojího. Samozřejmě že diskuse o tom, "co bylo", ale co bylo "opravdu" a pod povrchem událostí a slov atd., je nakonec diskuse o tom, "co bude" nebo "co má být". Vzpomínám si, jak Vás zaujala Kniha o Kosti. Myslím, že proto, že to byla monografie, a ne široký historický záběr.

Cítívám se někdy poněkud na suchu nebo na jakési mělčině. Přece jen se vytvořilo kolem jakési vakuum a já jsem asi stavěný na přemíru podnětů z vnějšku. Proto také mne "dělání ve vlastní šťávě" opotřebovává [víc] než to, když "po mně šli". Přitom ovšem cítím, že tu mám široký prostor k teoretické práci, ale ta mi jaksi padá z rukou a ožiji činorodě, když sem vtrhnou (tj. vtrhli) instalatéři a přebourávali koupelnu a já jsem kolem nich poskakoval a po jejich odchodu betonoval apod. S tím také souvisí naše nedokončená diskuse z 1. máje 1973 v té hospodě. Vy jste říkal to, co jste už leckde napsal: být tím, čím jsme byli, a milovat to, co jsme milovali. Dokonce jste tvrdil, že když jsem se jednou stal knězem, že mám být knězem dál, jako bych si ani nevšiml, že mi v tom někdo brání. Není to jen tak jednoduché. Koneckonců i novinář je novinářem, pokud píše do novin. Předložil jsem to Láďovi, velmi ho téma zaujalo a hned předběžně označil Vaše pojetí jako folkloristické. Jako by národ přežíval tím, že se tvrdošíjně drží svého stylu. Chválil jste po té stránce deisty lidové, že se nespokojili s pány darovanou svobodou a nepřizpůsobili se panské (císařské) toleranci, ale byli deisty až do těch hrdel a statků v Sedmihradech. A dtto skauti. A další skupiny, které pak nakonec tvoří existenci skutečného národa. Je nesporné, že tímto způsobem byli národem i Prosetínští (jen tak mimochodem: Milena sepsala Čtení o Prosetíně, je to historicky kritické, ale je tam ovšem i mnoho z toho podání o lesích apod.) a jiní, kteří udržovali povědomí jazykové a duchovní kontinuity s dobou husitskou a bratrskou. Ale je otázka, zda národ ve vyšším slova smyslu není i tvořivost, která se povznese nad pouhou tvrdošíjnost. A pak osobně: co to znamená, trvat na tom, že jsem byl zvolen farářem? To znamená brát to rozhodnutí sboru o volbě farářem vážněji než nahodilé rozhodnutí nějakého úředníka, kterému to jiný úředník nakázal pod hrozbou ztráty penze? Nebo je to metafyzická danost, jakési naddějinné a nadčasové povolání? To je skutečně otázka. Láďa soudí, že trvat lze na tom, že člověk je filosof, theolog, básník, umělec. Theolog ano, ale proč to spínat s tím, že jsem byl dvacet let farářem? Nota bene problematickým. (Když jsem dělal v oktávě psychotechnickou zkoušku, tak mi Dr. Doležal radil, abych na theologii nechodil: že pro svou kritičnost budu narážet u nadřízených. Doporučil mi filosofii přírodních věd.) A co to znamená v této situaci osobní, rodinné a sborové a "celo"církevní? Tady je třeba skákat (a né na tom Rhodu)!

Upadl jsem opět do osobních otázek. Ale to spíše abych ukázal, jak asi nepřímo a až vzdáleně souvisí ty akademické otázky nad četbou Štěpení s existenciálními otázkami.

Vyprávěl jsem začátek aféry semilsko-libštátské. Má pokračování velmi dramatické. Už tam to probíhalo ještě jinak, než jsme tušili. V hospodách se vyprávělo, že do Lomnice přijelo šestsettrojkama asi třicet chlapů z Prahy. Jiní jeli do Hradce a jinam, obsazovaly se silnice a sledovala se auta - a to všechno proto, že asi patnáct mladých evangelíků se sešlo a debatovalo o svatém Augustinovi a chystalo se debatovat o Ježíšově Kázání na hoře. Dalo by se říci, že se to až přecenilo. Průšvih narostl do krásných rozměrů také proto, že tam byla i manželka jednoho kolegy, občanka Spojených států. Teď je však třeba prokázat, že zásah byl nutný. A tak jsem zvědav, jak se rozvine a zda nás do toho také nějak "zaberou". Zatím však nebyl postižen (z našich) nikdo. Tomu tlustému starému tajemníku (cukrovkáři), který býval partnerem diskusí se mnou v Hradci, to však všechno nařídili páni z Prahy a teď ho v tom chtějí nechat, poněvadž prý neměl vstupovat do fary bez pozvání a dokonce proti vůli paní farářové!

Doufám, že Vám všechno v Dobřichovicích raší a pučí - nebo tam máte také hory sněhu, jako jsou u nás? Dnes celý den sněží, a tak to snad zamete ty "vejvozy" nad horním kostelem, aby mohlo být jaro [zde dopis končí]

1. Hejdánek

2. O knize Karla Pecky Štěpení, první vydání: 68 Publishers, Toronto

Praha, 1. 4. 1975

Vážený pane farář!
Má být správně faráři, a možná vůbec má být "milý" a vůbec všichni vy, a nikoli jen Vy, pane farář. Dopis je velice pěkný a zajímavý a podivuhodný i tím, že se Vám chce tolik psát, že Vám to jde a vyjde, že si dáte tu práci formulovat pocity. Mně se nechce ani jít kolem mého psacího stroje.

Především bychom rádi četli to o Prosetíně, přimluvte se za nás, ano? Určitě to chceme číst! Za druhé jste tu dávno nebyl, vidím se tedy nucena poslat Vám poštou ty knížky, co se tu nakupily. Víte, mě to nebaví odkládat to, když to zčásti potřebuju proměnit v peníze a lidem musím říkat, že je to zadané. Budu se muset s Vámi přesněji domluvit, jestli opravdu chcete všecko, třeba jste to tak nemyslil nebo nevěděl, že je toho tolik a že to tolik bude stát. Ale já jsem říkal hned, že byste se na to měl smluvit ještě s někým jiným. Teď tedy účty:

Karol Sidon - Hry 85,- zaplaceno
Mojmír Klánský - Vyhnanství 70,- zaplaceno
Emil Juliš - Caput mortuum 40,- zaplaceno
H. Rak - Dvě kritiky 20,- zaplaceno jen 5,- dluh 15,-
Hrabal - Něžný barbar 65,- dluh 65,-
nedoplatek 80 Kčs

Tak, to by bylo! Ještě Vám, ale osobně, řeknu pak něco o některých autorech, jestliže je neznáte. Za třetí jsem rád tomu, co jste napsal o Štěpení, dám to autorovi, promiňte, přečíst, poslouží mi to v mém sporu s ním. On se totiž stále zhoršuje: současnost teď dokonce líčí už ne ani nástroji realismu, nýbrž jakousi utopistickou alegorií, je to schématické, nenové, a já mu říkám, že tento způsob má opustit.

Za čtvrté, co se týče otázky, jakou cenu má pro národ setrvávání na svém stylu a tvrdošíjnost. Píšete: "... zda národ ve vyšším slova smyslu není i tvořivost, která se povznese nad pouhou tvrdošíjnost." - To je velice pravda, myslím. Vždyť jinak nežli činností a tvorbou se ani tvrdošíjit nedá. Držet svůj styl, to je způsob konzervace proti každé nahodilé světové infekci, může to začpívat místní plesnivinou, která patří k rázu kraje, "k folklóru", ale to je ta vrstva, o které se nemluví a o niž nejde, to jsou uzance, stereotypy a prostě tón, který je v kraji zvykem a jenž se vyvíjí (také) jen velice zvolna, takže všichni by se hádali, že se nevyvíjí a plesniví. Příklad: v letech 1950-51 jsem pracoval v internátě, kde žili průmyslováci, chodili na praxi do Škodovky a jednoho dne řekli, jaké dostali výkresy ze Sov. svazu, jak nepřesné, jak lajdácky popsané a ledabyle kótované... ano, dala se podle toho ovšem vyrobit přesná součástka, protože ta míra tam byla přeci jen napsána, ale Češi byli z Rakouska zvyklí, že se dala odměřit z výkresu. Dnes se, myslím, rýsují plány a výkresy sovětsky. Prostě myslím tím všecko, co patří k pracovním tečkám za výkonem, způsob řeči na úřadech, na železnici... už jsem o tom kdesi kdysi psal. To všecko jde pryč, ovšem, protože to jaksi může odpadnout, jeví se luxusním, je nezaplaceno, obtěžuje a zabírá čas... Není to právě příklad toho, co se mělo dodržovat vědomě? Vždyť už i u nás budou poroučet číšníci, ke kterému stolu si máme sednout. Malichernost? Ano, jestliže se to pustí, oželí. Věc přesahující svým významem sebe samu, jestliže se na tom trvá. Jsou to ty nepolitické projevy okupace nebo vzdoru.

x

Velikonoci jsme byli u nás všichni zklamaní, hlavně moje žena. Byli jsme na zahradě, ale sněžilo a skoro nic se nedalo dělat, ujeli jsme předčasně, nebyl jsem s ní v nějakém kostele, naopak jsme se pohádali, letos prvně nebyl jsem s kluky řezat proutí a nepletli jsme karabáče a dnes ráno, když Madla byla v práci, jsem se tedy díval do spižírny, kam vlastně dala to veliké čokoládové vajíčko, které - prvně v životě - koupila a připravila si na Velikonoce. Nebylo s námi snad to požehnání, ale fakt. Četli jsme v Katolických novinách několik zajímavých článků, např. Hochmana, ti se jaksi lepší, nemyslíte? Pozoruhodný je i článek o Rilkovi. Ale i o tom raději víc až osobně.

x

Já jsem letos začal roubovat: višeň na z pecky vyrostlou třešeň, z níž nic nebylo, sousedovu huňatou pozdní meruňku na odkopek švestky, ořezal jsem už v únoru hrušeň pařížanku, protože nemá chutné ovoce na svém stanovišti, a teď s hrůzou čekám, dostanu-li slíbené rouby, protože jsou z ní opravdu jen pahýly a já budu zločinec. Kdybyste mi, napadá mi, přišel či se doslechl o nějaké pozoruhodné místní odrůdě nějakého ovoce, poptejte se přesněji, jestli by se nedaly příští zimu zamluvit rouby. (Vím: Vysočina, Berounka...) Já se např. snažím udržet panenské, ačkoli strom už zkomírá. Já jsem ho silně ořezal, aby se zmladil. Kvetou nám krokusy. Až bude pěkně, pozveme vás.

Srdečně zdravím za všecky (Madla dobíjí baterky = spí, za chvíli vstane, bude devět hodin, začne asi žehlit; Jan je na služ. cestě, Ondráš v divadle).

Ludvík Vaculík

Jan Šimsa (1929), evangelický farář, patřil k předním osobnostem brněnského disentu.

Ludvík Vaculík (1926) je prozaik a fejetonista.

Ukázka je z knihy Vážený pane Mikule, Dopisy 1967-1988, která právě vyšla v olomouckém nakladatelství Olomouc.

Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.