Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Literatura > A. J. Liehm: Čtěte noviny?

A. J. Liehm

Čtěte noviny?

Bylo to v Berlíně a není to tak dávno, snad rok, možná půldruhého. Pod klenbou Französische Kirche na Gendarmenplatzu jsme seděli za kulatým stolem, který nebyl vůbec kulatý, a diskutovali před vybraným obecenstvem o rozšiřování Evropy, to jest Evropské unie. Polský účastník diskuse, filosof a politolog známého jména, rezolutně prohlásil, že k rozšíření EU nedojde, Poláci se tam nedostanou, Britové to nedovolí. A nedal si vysvětlit, že to bude přesně naopak. Že Britové nikdy moc nechtěli Evropu, dodnes z posledního vzdorují evropské měně a už vůbec odmítají Evropu politickou (jako u nás třeba Klaus), za níž se skrývá nebezpečí federalismu. A protože dobře vědí, že politická Evropa by byla víc než obtížná v Evropě devíti a prakticky vyloučená v Evropě patnácti, pochopili už dávno, že Evropa jednadvaceti znamená odložit nebezpečí politické Evropy o desítky let, ne-li o století.

Není proto větších zastánců rozšíření než právě Británie a bude tomu tak i nadále. A Polsko bude samozřejmě přijato s otevřenou náručí (pokud polští zemědělci nerozhodnou jinak). Nedal se přesvědčit a nakonec se vsadil o láhev šampaňského. Mám ji u něj dodnes. Přitom stačilo, a dodnes stačí, číst noviny. A nejen britské.

Letos zas přišla druhého února francouzská televize a chtěla, abych jim vysvětlil, proč Havel zradil Evropu. Šlo samozřejmě o to, že český prezident podepsal - dva dny před svým odchodem na zasloužený odpočinek a v rozporu s názorem ministerského předsedy a ministrem zahraničí - text iniciovaný španělským ministerským předsedou Aznarem (a také Blairem a Berlusconim), podporující americkou politiku vůči Iráku.

Mně přišla jejich otázka k smíchu, jak se můžou tak hloupě ptát? Havel nejen nikoho nezradil, ale naopak byl, jako vždycky, velice důsledný ve svém nikdy neskrývaném postoji, který ostatně není v rozporu s názorem většiny Čechů, o většině obyvatel Východní Evropy nemluvě. "Něžné revoluce v zemích Střední a Východní Evropy v roce 1989 provázelo heslo Návrat do Evropy!", napsal nedávno Jacques Rupnik, "ta myšlenka zpočátku vyjadřovala ztotožnění občanů těchto států se společnými hodnotami, kulturním dědictvím, ale brzy se stala především politickou ambicí... Záhy se pak střední Evropa orientovala na USA a považovala EU především za ekonomické společenství nebo dokonce za hrozbu pro národní suverenitu a identitu... Střední Evropa, která se dnes tak nadšeně hlásí k "euroatlantickému" prostoru, se musí vyrovnávat s dvojí integrací, jež se do jisté míry doplňuje a zároveň si v dnešním kontextu konkuruje: integrace do EU, představující "soft power", a integrace do "říše síly", reprezentované Spojenými státy."

To jste nevěděli? zeptal jsem se francouzských televizních novinářů, kteří se navíc zabývají převážně "Východní Evropou". A teď si připočtěte, že když byl Havel personifikací disentu, nebyla to Evropa, a už vůbec ne Francie, odkud šla skutečná podpora, ale USA. Přitom máme všichni od nepaměti radši vzdáleného bohatého strýčka s velkým klackem, kterého moc neznáme, než třeba tetičku z nejbližšího příbuzenství, která nemá ani svaly, ani plnou prkenici.

Novináři odešli myslím s pochopením, že jejich otázka jen znovu připomněla, že věříme tomu, čemu chceme věřit, a ne faktům. Což už ostatně říkal i Antonín Novotný neblahé paměti.

A pokud snad ještě pochybovali, přečetli si nazítří prohlášení deseti východoevropských kandidátů členství v EU, které se s Aznarovým a Blairovým shodovalo skoro do písmene. Havel tedy nezradil, a už vůbec ne svoje dávné přesvědčení. Ale byla tu ještě jiná otázka, která mu možná ušla: že v tom textu nešlo ani tak o to, potvrdit Spojeným státům, co dávno vědí, ale spíš o to, jasně rozdělit Evropskou unii a ukázat světu, že nejen nemá společnou zahraniční politiku a hned tak mít nebude, ale že nevyhnutelné dnešní i příští rozšíření bude znamenat nejen posílení, ale převahu amerických zájmů nad evropskými.

Nám zbývá ještě otázka třetí: Jaká je naše česká identita? Je skutečně pravda, že do pádu komunismu jsme byli všichni Evropané, a dnes jsme všichni Američané? Otázka tím důležitější proto, že, jak se znovu a znovu potvrzuje, Evropa a USA jsou sice kamarádi, přátelé, spojenci, ale - přes dávné společné kořeny - dvě velice různé civilizace.

Čtěte noviny, řekl jsem už těm Francouzům. Jenže jaké?

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.