Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Texty > Jiří Vančura: Hanebnost

Jiří Vančura

Hanebnost

Staré slovo "hanebnost", jímž se označují skutky či postoje zasluhující odsouzení, ožilo v minulých dnech. Jako výstražná připomínka, že tehdy ještě prezidentský kandidát Jan Sokol označil kdysi za hanebnost poválečné vyhnání, odsun Němců z Československé republiky.

Janu Sokolovi bylo v době odsunu sotva deset let. Má tedy jisté právo posuzovat tehdejší události - stejně jako většina obyvatelstva, která nebyla ještě ani na světě - s nadhledem. Vnímá-li nespornou skutečnost, že byli vyhnáni nejen nacisté, henleinovští ordneři, aktivisté, kteří v době Mnichova a za války podporovali hitlerovské praktiky, ale že stejný osud byl přikázán i rodinám, které hospodařily na svých pozemcích už celá staletí, osamoceným ženám s malými dětmi, starcům a stařenám bez jakéhokoli vztahu k režimu, sotva mu lze slovo hanebnost zazlívat. Vyčítat mu lze jen to, že byl a zůstává imunní vůči přikázaným a obecně sdíleným postojům. Politické a mocenské zájmy dřívějšího režimu nepřipouštěly ani sebemenší pochybnost o tom, že co se po válce stalo, událo se po právu, a že odsun byl jediným možným řešením československé budoucnosti. Zda byl, či nebyl, můžeme dnes pouze diskutovat. Podstatný je přitom Sokolův názor, že ať se stalo cokoli, nelze to napravovat nějakou restitucí, vršením nové nespravedlivosti nad starou. Tato slova ovšem kritici prezidentského kandidáta nezmiňovali, byla pro ně nevýhodná.

S problematikou našich někdejších spoluobčanů německé národnosti jsme se nesetkávali jen před prezidentskými volbami. Je to námět, který tu více a tu méně znepokojuje i rozděluje naši společnost. Sám jsem se s ním v poslední době setkal při studiu pramenů dokládajících život a dílo Jiřího Pelikána. Tomuto řediteli Československé televize v letech před normalizací, přednímu exilovému činiteli, zakladateli Listů a poslanci Evropského parlamentu v letech 1979 až 1989, bylo po skončení války dvaadvacet. O svém tehdejším i pozdějším vztahu k Němcům v roce 1995 v rozhovoru s Jiřinou Šiklovou řekl:

Když mne v roce 1942 přišlo gestapo zatknout podruhé, utekl jsem a schovával jsem se pak až do konce války pod cizím jménem, zatímco rodiče tehdy jako rukojmí gestapáci znovu zatkli. Maminka se nevrátila z koncentráku, bratr byl po pěti letech věznění osvobozen až na konci války. Takže bych měl všechny důvody k antiněmeckým resentimentům, ale neměl jsem je ani tenkrát.

Vzpomínám si, že když jsem se po válce vrátil do Olomouce, viděl jsem, jak vodili Němce do práce. Lidé na ně plivali a všelijak jim ubližovali. Otřesen tímto zážitkem napsal jsem do místního časopisu Stráž lidu krátký článek s titulkem Fašismus v nás a jednání svých krajanů jsem odsoudil. Od přátel, kteří v Olomouci žili za války, jsem se pak dověděl, že nejbrutálněji se k Němcům chovali lidé, kteří například šili uniformy pro wehrmacht, nebo různým jiným způsobem s okupanty kolaborovali. To je typické - kdo má nejvíc másla na hlavě, bývá v revolučních časech papežštější než papež. Chci tím říci, že přes své dramatické zážitky z vězení a ilegality a přesto, že naši rodinu fašisté těžce postihli, jsem nikdy nepociťoval a nepociťuji nenávist k německému národu. Naopak - odjakživa prosazuji dialog a spolupráci mezi našimi národy. Samozřejmě chápu, že pro část naší generace je to věc velmi citlivá a že se na to musí brát ohled. Ale věřím, že mladší generace půjdou jinou cestou.

Jiří Pelikán do Stráže lidu, deníku KSČ v olomouckém okrese, psal jinak, než bylo obvyklé. Po řadu měsíců jako jediný ve svých článcích poukazoval na "fašismus v nás", na skutečnost, že okupace bezděčně pokroutila charaktery lidí a že nezbývá, než se tohoto nánosu zbavit. Takový způsob myšlení ostře kontrastoval s náladami poválečných měsíců. Jestliže dnes listujeme tehdejším tiskem, jsme přinejmenším na rozpacích.

Tak 19. května 1945 ve Stráži lidu čteme: Dochází nám celá řada stížností na chování Němců, a hlavně žen, které jsou posílány na různé práce. Nejenže jsou vzpurné a drzé, ale odvažují se dokonce i ještě dnes hovořit mezi sebou německy. O pět týdnů později, 27. 6. 1945, je uveřejněna vyhláška Národního výboru města Olomouce, v níž se Němcům zakazuje 1. mluvit veřejně německy, 2. prodlévat - mimo cesty do práce - na náměstích, ulicích apod., 3. používat jakýchkoli dopravních prostředků ů 8. nařizuje se nakupovat nezbytné životní potřeby jen mezi 11. až 12. hodinou. Vyhláška shrnuje: Pro Němce platí všeobecně ta omezení, která oni ukládali Židům. O dalších šest týdnů později si Stráž lidu pochvaluje, že do 1. srpna nebyla v Olomouci ještě žádnému z Němců přiznána práva Čechů, pouze někteří už nemusí nosit na oděvu bílý čtverec s černým písmenem N. A tak dále a tak podobně.

S jakými pocity může asi současník listovat poválečnými novinami? Přesto se někteří z protagonistů tehdejších událostí domnívají, že není nad čím přemýšlet, o čem diskutovat, a že jakékoli zpochybňování poválečných postojů téměř hraničí s vlastizradou. Tohoto zkompromitovaného termínu sice nepoužívají, pálí však z hrubých zbraní. Například vedoucí představitelé Českého svazu bojovníků za svobodu píší členům Parlamentu ČR: Nebojovali jsme za republiku, v jejímž čele by měl stát pan Jan Sokol nebo někdo jemu podobný, a jsme povinni to veřejně jménem všech živých i mrtvých odbojářů prohlásit. Ponechme stranou, zda tento rigidní postoj skutečně zastávají lidé, jejichž jménem předsedkyně a místopředseda SBS vystupují a přitom se zapřísahají všemi živými i mrtvými odbojáři.

Poválečné hromadné vyhnání cizího etnického elementu bylo skutkem, který naši minulost nešlechtí a je nutno o něm říci, že žádný jemu podobný už nikdy nemůžeme a nechceme opakovat. Toto poznání a odhodlání, pro mnohé překvapivé i bolestné, jsme povinni veřejně prohlašovat ve jménu generací, které budou žít ve sjednocené Evropě a směřují k ní, tedy ve jménu budoucnosti.

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.