Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 2 > Literatura > Jan Novotný: Habent sua fata libelli

Jan Novotný

Habent sua fata libelli

Úpravy překladů knihy Eva Curie: Madame Curie - Dokumentace

Text byl od sedmdesátých let šířen ve strojopisech, v březnu 1989 vyšel v edici Petlice s dedikací:
Věnujeme tuto knihu všem minulým, současným i budoucím cenzorům a autocenzorům.

V ruském překladu Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka bylo vynecháno několik řádků prostě jen proto, že se tam vyskýtá slovo Bůh, rozuměj žádné filosofické dokazování existence Boha, žádný filosofický pasus o postulátu Boha, pouhé slovo Bůh, neboť již jím by se kompromitoval překladatel. [...] Ne, není to víc než hloupost, čístá, ryzí, čirá hloupost, prozrazující ducha žalostně otročího, zakrnělého a odbojného vší svobodě, to a nic víc. Literatury, poezie, umění není mně bez svobody. Definoval jsem několikrát přímo umění jako něco, co vychází ze svobody nižší, aby se dotvořilo svobody vyšší. Ale jaká svoboda, když nesmíš napsat trojhláskové slovo? Zítra ti mohou zakázat i užívání určitých písmenek, neboť lidská malichernost nemá dna a v jistých dobách a zemích souvisí zcela těsně se šílenstvím.
F. X. Šalda, Zápisník VII, 244-5

Kniha o Kalvínu a Castelliovi vyšla ve dvou různých vydáních. Odlišují se početnými zkráceními Zweigova textu. [...] Hledím na otevřené knihy a mám jediný pocit: Jaká je to hanba! Proč jen to udělali? [...] Snad se báli asociací? Ale i kdyby vznikly asociace - co na tom? Strach z asociací spočívá na nedůvěře ve schopnost čtenáře samostatně myslit - a co hlavního - v jeho právo tak myslit. [...] Je to naprostá neúcta ke čtenáři i k spisovateli a kořeny této neúcty jsou hluboké - je založena nejen na faktické nezávislosti byrokratického vydavatelského mechanismu na čtenářích i na spisovatelích, ale i na tradici duchovního poručnictví, vžité v naší společnosti, kde nemnozí rozhodují za mnohé, co mnozí mají číst, na co se mají dívat a co si mají myslet.
Andrej Vasilevskij, Novyj mir 9, 1988, 261-3

Předmluva

V přesvědčení, že jde o pozoruhodný dokument dob a mravů, předkládáme čtenáři výsledky srovnání šesti různých vydání knihy Evy Curieové Madame Curie. Jsou to tyto edice:
(J) Madame Curie (český překlad Anny Jehlové), Evropský literární klub 1938
(S1) Paní Curieová (český překlad Anny Sgallové upravený Boženou Pravdovou), Máj 1964
(S2) Paní Curieová (nové vydání S1), Mladá fronta 1971
(K1) Madame Curie (slovenský překlad Márie Klimkové), Živena 1947
(K2) Madame Curie (nové vydání K1), Matica Slovenská 1951
(R) Marija Kjuri (ruský překlad E. F. Korše), Atomizdat 1973

Přihlíželi jsme také k francouzskému originálu (G) Madame Curie, Gallimard 1938. Zběžně jsme prohlédli ještě čtyři další vydání knihy. Jak se zdá, je český text z r. 1946 totožný s J a dvě slovenská vydání po roce 1968 reprodukují text K2. Český text vydaný r. 1959 - původní překlad Evy Sgallové - se v detailech často liší od S1, jde však téměř výhradně o změny stylistického rázu. Naše porovnání je provedeno následujícím způsobem. Nejprve uvádíme srovnávaný úryvek ve znění neupraveném či jen málo upraveném oproti originálu (zpravidla z S1 anebo z J). Tučným písmem upozorňujeme na místa, která podlehla úpravám, zvláště jde-li pouze o slova či kratší pasáže. V zájmu pochopení celého dosahu úpravy citujeme někdy text v širším rozsahu, než je nezbytně nutné.

Potom za označením vydání, z něhož bylo citováno, následuje popis všech úprav, které byly v daném úryvku provedeny ve srovnávaných textech. (S, resp. K znamená, že úprava byla provedena již v S1 či K1 a poté zachována.) Pro přehlednost členíme náš soupis podle kapitol knihy (s názvy podle S).

Pokud na to stačila naše pozornost, zaznamenali jsme všechny úpravy, u nichž byla zřejmá či pravděpodobná "ideová" motivace. Pominuli jsme rozdíly vysvětlitelné chybami překladatelů či jejich snahou o stručnější vyjadřování, a dále tím, že překlad J byl patrně pořízen podle textu, který se v detailech liší od G. Diference tohoto druhu jsou oproti dále uvedeným nepočetné a většinou zcela bezvýznamné.

Úvod

Marie Curieová naplnila svůj život tolika skvělými činy a myšlenkami, že bych nejraději vyprávěla její osud jako legendu. Je žena, patří k utlačovanému národu, je chudá, je krásná.

S1. Zvýrazněná slova v S2 vynechána.

Nesmírně úporným a jednotvárným úsilím objeví kouzelný prvek radium. Jejich objev nejen že dá vzniknouti nové vědě a nové filosofii: přináší lidem nadto též možnost léčiti hroznou chorobu rakovinu.

J. Zvýrazněná slova chybějí v S.

Takovéto mrtvé se nedá vnutiti okázalý pohřeb, jaký poskytují vlády velkým mužům, leda svatokrádežně. Měla na venkovském hřbitůvku mezi letními květy nejtišší a nejprostší pohřeb, jako kdyby život, který byl právě u konce, byl podroben tisíci jiných životů.

J. Vynecháno v S.
V ruském vydání je celý autorčin úvod nahrazen informativní předmluvou redaktora.

Kapitola l. MAŇA

Pod kamenným průčelím, s nápisem v azbuce "Chlapecké gymnasium", jsou hlavní vrata zavřena na zámek a sloupový vestibul vypadá jako opuštěný chrám.

S1. V S2 místo zvýrazněných slov: s nenápadným nápisem.

Z jejich šesti dětí je paní Sklodowská jistě nejvyváženější a nejrozumnější. Nehyzdí ji žádná slovanská "neobyčejnost", není ani výstřední, ani neklidná nebo neumírněná. Dostalo se jí výtečného vychování v jedné varšavské škole v ulici Freta.

J. Zvýrazněné věty vynechány v S.

Paní Sklodowská je vážně churava. Při Mánině narození se u ní objevily první příznaky tuberkulosy a přes lékařské rady a zákroky choroba určitě postupuje. Ale jako statečná křesťanka si paní Sklodowská přeje, aby se doma její choroba skoro nezpozorovala. Je pořád na nohou, pěkně oblečená, vede život hezky zaměstnané hospodyně a vyvolává ilusi, že je zdráva.

J. V S místo zvýrazněných slov: Statečná žena, vždy pečlivě ustrojená a pilná...

Za těmito okny bydlí člověk, kterého rodina Sklodowských nejvíce nenávidí a kterého se nejvíce bojí - pan Ivanov -, ředitel gymnasia, jenž ve zdech ústavu zastupuje carskou vládu.

S1. Zvýrazněná slova vynechána v S2.

Je to krutý úděl, býti v roce 1872 Polákem, ruským poddaným a patřiti k oné rozechvěné inteligenci, jejíž nervy jsou obnaženy, v níž hárá vzpoura a která trpí bolestněji než všechny ostatní společenské vrstvy otroctvím, které je jí vnuceno.

Je tomu přesně sto let, co se rozhodli nenasytní a obávaní sousedé zahubit osláblé Polsko. Nešťastná země byla trojím dělením rozkouskována na zlomky, které se úředně staly částí Německa, Ruska a Rakouska. Poláci se proti utlačovatelům bouřili. Nadarmo: pouta, která je udržovala v porobě, byla utužena. Po nezdaru hrdinského povstání v roce 1831 nadiktoval car Mikuláš "ruskému" Polsku přísná odvetná opatření. Vlastenci byli hromadně uvězněni a deportováni, jejich jmění bylo vyvlastněno...

V roce 1863 nový pokus, nová pohroma: vzbouřenci mají jen piky, kosy, obušky, kterými se brání proti carským karabinám. Půldruhého roku zoufalých bojů a na varšavských hradbách se tyčí pět šibenic, kde se houpají těla povstaleckých vůdců.

Od této tragedie bylo uvedeno v činnost všechno, aby bylo Polsko donuceno k poslušnosti, když už nechce zemříti. Zatím co se k sněhovým pláním sibiřským ubírají průvody spoutaných povstalců, přelévá se do kraje záplava porušťovatelů - policistů, profesorů a úředníků. Jejich poslání? Dávat pozor na Poláky, pronásledovat jejich náboženství, zapovídat jim časopisy a podezřelé knihy, vymýtiti pozvolna užívání národního jazyka. Jedním slovem, zahubiti duši národa.

Ale na druhé straně se ihned organizuje odpor. Truchlivé zkušenosti Polákům dokázaly, že pro ten čas nemají vůbec naději, že by znovu dobyli svobody násilím. Musí tedy vyčkati - a čeliti nebezpečím takového vyčkávání, z něhož plyne ochablost a ztráta odvahy.

Přenáší se tedy zápas na jinou půdu. Hrdinové už nejsou válečníky,kteří se vrhali, ozbrojeni kosami, na kozáky a klesali jako slavný Ludvík Narbutt s výkřikem: "Jaké blaho umírati pro vlast!." Jsou to nyní intelektuálové, umělci, kněží, učitelé - ti na nichž závisí duch nového pokolení. Prokazují odvahu tím, že se nutí k pokrytectví, že raději snášejí všechna pokoření, než aby přišli o místa, na nichž je ještě car trpí a na nichž mohou tajně formovati mládež a vésti své krajany.

Tak na každé polské střední škole stojí pod líčenou zdvořilostí v hlubokém rozporu podmanění proti vítězům, týraní profesoři proti vyzvědačským ředitelům - Sklodowští proti Ivanovům.

Ivanov z Novolipské ulice je obzvláště protivný. Bez soucitu k osudu svých podřízených, donucených přednášeti rusky dětem vlastní země, přechází s nimi od nejúlisnějších poklon k nejhrubším výtkám. V své horlivosti přehlíží Ivanov, který je ostatně velmi nevzdělaný, úlohy doprovázejících chlapečků a pase po "polonismech", které někdy chlapečkům uklouznou. Jeho poměr k profesoru Sklodowskému ochladl neobyčejně od toho dne, kdy mu Sklodowski na obranu jednoho svého žáka odpověděl klidně: "Pane Ivanove, jestli to dítě pochybilo, tedy jistě nedopatřením. Stává se vám přece také - a dokonce dosti často - že uděláte v ruštině pravopisnou chybu. Jsem přesvědčen, že to neděláte schválně, zrovna jako tohle dítě."

J. V S1 druhé zvýrazněné místo zkráceno takto: Vnucené otroctví snáší velmi bolestně. Místo porušťovatelů: ruských, místo zahubiti duši národa: udusit národ. Ostatní zvýrazněná místa vynechána s výjimkou posledních dvou, která jsou pro změnu vynechána v R, kde také chybí celý pátý a šestý odstavec. V S2 vynechán celý předchozí text.

A zrovna o tomto Ivanovovi mluví profesor tiše se ženou, když Maňa a Zoša po procházce vklouznou do otcovy pracovny.

"Vzpomínáš si na mši, kterou sekundáni dali sloužit minulý týden, aby jejich nejvroucnější přání bylo vyslyšeno? Zorganizovali mezi sebou sbírku a nikdo nechce říci faráři, co si vlastně přejí. A včera mi malý Barzynski všechno vyznal: chlapci se dozvěděli, že Ivanovova dcera má tyfus, a z nenávisti k řediteli nechali sloužit mši, aby zemřela. Kdyby to chudák farář věděl, zoufal by si, že vzal na sebe takovou odpovědnost."

Pana Sklodowského příhoda baví, ale ženě, horlivé katoličce, není do smíchu. Sklání se nad prací - není to zrovna práce pro ženu. V ruce šídlo a knejp, paní Sklodowská vyrábí střevíce.

S1. V S2 místo Ivanovovi: člověku, místo Ivanovova: ředitelova. V J i v K ve shodě s originálem místo horlivá katolička: horlivější katolička než on. V R na místě předchozího textu (ve věrném překladu do češtiny): Když Zoša s Maňou přišly domů ze zahrady a zamířily do otcovy pracovny, paní Sklodowská šila boty.

Rozhovor dospělých je tak nudný. "Ivanov. policie. vyhnanství. car. spiknutí. Sibiř."

S1. V S2 zvýrazněné slovo vynecháno a do předchozí věty vloženo slovo vždycky (text navazuje na dřívější pasáž týkající se výhradně Ivanova).

Kapitola 2. TEMNÉ DNY

Stanislav August Poniatowski byl zvolen polským králem roku 1764. Byl chytrý, velmi vzdělaný, měl rád umělce a spisovatele.

S1. V S2 místo zvýrazněných slov: umění a podporoval je.

Je bez výjimky pořád první v počtech, první v literatuře, v němčině, ve frančině, v náboženství...

J. (Jedná se o Marii Sklodovskou.) V S zvýrazněné slovo vynecháno.

Všechno je v pořádku. Pětadvacet žaček se sklání nad šitím, náprstek na ukazováku, a vyšívá nevinné knoflíkové dírky na kousku nezaobroubeného plátýnka. Nůžky a nitě se povalují na prázdných stolcích. A Tupča, žilky na čele jí trochu vystouply, obličej má upjatý a ostentativně odkládá na židli otevřenou knihu, tištěnou azbukou.

"Děvčata mají dvě hodiny šití týdně, pane inspektore", oznamuje ředitelka rusky s vážným obličejem.

Hornberg popošel k učitelce.

"Četla jste nahlas, slečno? Co právě čtete?"

"Krylovovy Bajky. Začaly jsme dnes."

Tupča odpovídala naprosto klidně. Do tváří se jí pomalu vrací normální barva.

Hornberg roztržitě zdvihá desku nejbližšího stolu. Nic. Žádný sešit, žádná kniha.

Jakmile žačky pečlivě zapošily a zapíchly jehlu do plátna, přestaly pracovat. Sedí bez hnutí, ruce za zády, podobny jedna druhé v tmavých šatech s bílým límečkem. A v těch pětadvaceti dětských tvářích, naráz zestárlých, je upjatý výraz, zastírající strach, lest a nenávist.

Pan Hornberg trochu ztěžka usedá na židli, kterou mu nabídla slečna Tupalská.

"Vyvolala byste laskavě nějakou žákyni?"

Ve třetí řadě Marie Sklodowská mimoděk otáčí zamračený obličej k oknu. A tiše se modlí: "Panebože, učiň, abych to nebyla já... já ne... já ne..."

Ale dobře ví, že bude vyvolána. Před inspektorem vyvolávají vždy ji, protože umí nejvíc a dobře mluví rusky.

Vyvolali ji. Zdá se jí, že je jí horko - ne, teď jí mráz přeběhl po zádech. Děsným strachem se jí sevřelo hrdlo.

"Modlitbu," vyhrkne unuděný a netečný Hornberg.

Marie monotónně a správně odříkává otčenáš. Je to jedno z nejpromyšlenějších pokoření, které si car vymyslil: nutí polské děti odříkávati denně katolické modlitby po rusku. Předstíraje tak, že ctí jejich víru, nutí je znesvěcovati to, čeho si nejvíce váží.

S1 až na závěrečné zvýrazněné věty, které jsou z J a byly již v S1 vynechány. (Text navazuje na vylíčení, jak na školníkův signál žákyně s učitelkou ukrývaly před nenadálou inspekcí polské knihy, z nichž se tajně učily.) V S2 vynechána všechna zvýrazněná místa. V R v druhém odstavci místo rusky: úslužně.

"Kdo nám vládne?"

"Jeho Veličenstvo Alexander II., car matky Rusi," namáhavě vyslovuje Maňa. Je celá bledá.

Zkouška skončila. Státní úředník vstává, spěšně pozdraví a odchází se slečnou Sikorskou do další třídy.

Teprve teď Tupča zdvihne hlavu.

"Pojď sem, dušinko."

Maňa vystoupí z lavice a jde k učitelce - ta ji beze slova políbí na čelo. A tu se ve třídě, která se opět probouzí k životu, vyčerpaná mladá Polka srdceryvně rozpláče.

S1. V S2 zní zvýrazněná věta takto: Třída se opět probouzí k životu, ale malá Maňa se srdceryvně rozpláče.

Třeba už uplynulo hezkých pár hodin od zkoušení, holčička se ještě nevzpamatovala. Nenávidí tyhle náhlé paniky, ponižující exhibice, kdy se musí lhát a zase lhát...

S1. Zvýrazněná slova v S2 vynechána.

Ředitel gymnasia Ivanov se krutě pomstil málo poníženému podřízenému.

S1. Zvýrazněné slovo v S2 vynecháno.

V ledovém vzduchu si odpovídají kostelní zvony v rozličných toninách. Tyto kostely vyvolávají celé dětství Marie Sklodowské. Její křest se odbýval v kostele Panny Marie, její první přijímání u Dominikánů - to byl pamětihodný den, celý ve znamení přísah, které si Maňa složila se sestřenkou Jindřiškou, že se zuby nedotknou hostie ani sebe lehčeji. Děvčata chodívají často na německá kázání do kostela sv. Pavla...

J. V S zvýrazněné věty vynechány.

Kolikrát musel profesor mírnit zoufalství žáka, který výborně pochopil výklad v rodné řeči, ale i když se snažil, nedokázal ho pochopit v ruštině, v řeči úřední, a už vůbec ho nedokázal zopakovat.

S1. V S2 místo zvýrazněných slov: opakovat v cizím jazyce.

Zapomíná na ruské slídily a na Hornbergovy návštěvy.

J. V S i v K místo ruské: carské. V R věta chybí.

Také paní Sklodowská myslí na osudnou lhůtu. Chce, aby ji událost zastihla připravenou a aby nenarušila život v domácnosti. 9. května 1878 postoupí lékař na její žádost místo knězi. Jenom kněz bude znáti úzkosti této křesťanky, její žal, že zanechává nesmírně drahého manžela s břemenem čtyř dětí.

J. V S zvýrazněná slova vynechána. V R chybí slovo křesťanka.

Jiskra života, kterou v sobě ještě má, jí dovolí už jen jediný pohyb, jediné slovo. Ten pohyb je znamení kříže, kterým se pokouší požehnat rodině její ruka, zachvácená strašlivým chvěním.

J. V S: S poslední jiskřičkou života pronese jedinkou větu. Rozechvělou rukou žehná rodině.

Maňa záhy poznává, že život je krutý. Krutý k národům, krutý k lidem.

S1. Zvýrazněná věta v S2 vynechána.

Kapitola 3. DOSPÍVÁNÍ

Tři děvčata Sklodowských už teď trápí intelektuální ctižádost a předem už proklínají nařízení varšavské university, kam nemají ženy přístupu. A dychtivě naslouchají vyprávění staršího bratra o této "carské universitě", která je přece tak průměrná a kde přednášejí ctižádostiví Rusové a ujařmení Poláci.

J. V S zvýrazněná slova vynechána, v R vynechán konec věty za slovem průměrná.

Ulice Lešenská s širokou jízdní drahou, lemovanou pohodlnými domy, je ulice vznešená. Znamená to, že se tam nenachází žádná slovanská malebnost. V této bezmála elegantní čtvrti připomíná všechno západoevropská města, počínaje kalvínským kostelem, který stojí hned proti jejich domu, až po sloupové stavení na rohu ulice Rychmanské, které je zcela francouzské a připomíná obdiv, jejž v Polsku vzbudil Napoleon - obdiv, který trvá dodnes.

J. Zvýrazněná místa vynechána v S, druhé z nich také v R.

Jaký je to rozdíl po ústavu slečny Sikorské, v jádře polském, studovat na státní škole, kde je vše poruštěno. Byla to nutná změna - protože jen carská gymnasia mohou udělit diplomy - a tak se Maňa a Kaža hojí skládáním rýmovaček na profesory z Ruska.

S1. Zvýrazněná slova vynechána v S2.

Nejstrašnější bouřka se strhla minulého roku: Slečna Mayerová vnikla neočekávaně do třídy a přistihla Kazi, jak s Máňou tančí radostí mezi lavicemi na oslavu zavraždění cara Alexandra II., jehož náhlá smrt uvrhla celé carství do smutku.

Jedním z nejsmutnějších následků politického útlaku je samovolná krutost, která se vyvíjí v utištěných. Máňa a Kazi zakoušejí roztrpčení, které zůstane navždy neznámo svobodným bytostem. Ačkoliv jsou něžné a velkomyslné povahy, žijí podle zvláštních mravních pravidel - mravností otroků - která proměňuje nenávist na ctnost a poslušnost na zbabělost.

Reakcí k tomu se tyto dívenky vrhají vášnivě ke všemu, co smějí milovati. Ctí mladého a krásného pana Glasse, který u nich vyučuje matematice, a profesora přírodopisu pana Slosarskiho. Jsou to Poláci - spojenci. Dokonce i vůči Rusům mají odstupňované city. Co si například mají mysliti o záhadném panu Mikiezinovi, který chtěje jednu žačku odměnit, daroval jí beze slova výtisk básní Někrasovových, tedy spisovatele revolucionáře? Žačky s úžasem pozorují, že z nepřátelského tábora přicházejí krátké známky solidarity.

Car nemá na svaté Rusi jen své věrné.

V Mánině třídě jsou pospolu Polky, Židovky, Rusky a Němky: nedělí jich žádná vážná neshoda. Jejich společná mladost a vzrušující školní soupeření vyrovnávají pro ten čas rodovou a myšlenkovou rozdílnost. Při pohledu na to, jak si vzájemně pomáhají v práci a jak si společně hrají o přestávkách, by se dalo dokonce věřiti, že tu vládne dokonalá shoda.

Ale jak vyjdou z gymnasia, hned najde každá svou mateřštinu, své vlastenectví a své náboženství. Polky jsou zpupnější než ostatní, protože jsou pronásledovány, rozcházejí se v sražených houfech a scházejí se později na svačinu, k níž by nesměla být pozvána Ruska nebo Němka.

Jejich neúchylnost v nich přesto zanechává tajné zmatky. Kolik ovládané nervosity a kolik zbytečné svědomitosti! Všechno jim připadá jako hřích, počínaje přátelstvím, které pociťují k nějaké cizince, až po bezděčné potěšení, jehož zakoušejí, naslouchajíce přírodopisným nebo filosofickým výkladům z úst utiskovatelů - přijímajíce tuto "oficiální" vzdělanost, hodnou zásadní nenávisti.

J. První zvýrazněné místo v S1 vynecháno. Druhé nahrazeno slovy: ve zvláštním světě, ve světě, který... , zatímco v R jsou vynechána poslední dvě zvýrazněná slova. Třetí zvýrazněné místo zní v S1 takto: I na svaté Rusi patří carovi jen hrstka nejvěrnějších. V R tato věta chybí. V S2 vynechán celý předchozí text s výjimkou prvního odstavce.

Hrají si třeba na "zelenou".

"Nepůjdeš si se mnou koupit nový sešit?" začíná mírně Maňa. "Viděla jsem krásné, se zelenými obaly..."

Ale Kaža je na stráži! Při slově "zelenými" rychle ukáže Maňce ústřižek zeleného sametu; držela ho potají v kapse a teď nemusí dát zástavu. Maňa jako by přestala hrát. Stočí rozhovor na včerejší výklad profesora dějepisu. Zmínil se, že Polsko je pouhá provincie, polština hatlanina a že Poláci svým nevděkem zahubili cara Mikuláše I., který je tolik miloval.

"A přece se ten chuděrka styděl, že nám musí vyprávět takové ničemnosti. Všimla sis, jak uhýbal očima a jak se strašně tvářil?"

"Ano, byl celý zelený," nazdařbůh prohodí Kaža, ale už se jí před nosem třepetá zelený lístek kaštanu...

Děvčata se prohýbají smíchy a vmísí se mezi hejno dětí, které si dělají bábovičky z písku nebo honí obruče.

Projdou mezi štíhlým stromořadím Saského paláce a přejdou rozlehlé nádvoří. Najednou Maňa vzkřikne: "Přešly jsme kolem pomníku, musíme se vrátit!"

Kaža udělá bez odmluvy čelem vzad. Splašená děvčata se dopustila neodpustitelné chyby. Uprostřed Saského náměstí se tyčí pompézní obelisk, obklopený čtyřmi lvy. Na něm je napsáno v azbuce: "Polákům věrným panovníkovi". Tato carova pocta zrádcům, kteří se spojili s utlačovateli, se hnusí vlastencům, a je zvykem plivnout na pomník, jakmile se jde kolem něho... A když z roztržitosti zapomenou, je třeba se vrátit a chybu napravit.

Splnily patřičně povinnost a už zase štěbetají.

"U nás se bude dnes tancovat."

S1 (Podle originálu polští vlastenci ovšem plivali u pomníku, nikoliv na pomník.) V S2 je na místě předchozího textu toto:

Hrají si třeba na "zelenou".

"Nepůjdeš si se mnou koupit nový sešit?" začíná mírně Maňa. "Viděla jsem krásné, se zelenými obaly..."

Ale Kaža je na stráži! Při slově "zelenými" rychle ukáže Maňce ústřižek zeleného sametu; držela ho potají v kapse a teď nemusí dát zástavu.

Děvčata se prohýbají smíchy a vmísí se mezi hejno dětí, které si dělají bábovičky z písku nebo honí obruče.

Projdou mezi štíhlým sloupořadím Saského paláce a přejdou rozlehlé nádvoří. Najednou Maňa vzkřikne: "U nás se bude dnes tancovat."

Blahopřání profesorů, měkký stisk ruky pana Apuchtina, nejvyššího představitele carského školství v Polsku, Maňa mu naposled odpovídá úklonem... Na živůtku slavnostních, tradičně černých šatů má malá Sklodowská přišpendlenou kytici čajových růží. Loučí se s kamarádkami a přísahá, že jim bude každý týden psát. Zavalena ruskými knihami, které dostala jako odměnu, zvysoka prohlašuje, že jsou "strašné", vždyť poslední den se jí už nic nemůže stát, a provázena otcem, pyšným na její úspěch, navždy opouští gymnasium na Krakovské třídě.

S1. V S2 místo prvního zvýrazněného místa: školských úřadů. V R chybí v Polsku. Další zvýrazněná místa vynechána v S2, v R začíná poslední věta až slovem provázena.

Blíží se sáně s hudebníky, vezoucí čtyři malé vesnické židy, okouzlující a šílené, kteří po dva dny a dvě noci budou dobývat ze svých houslí opojné zvuky valčíků, krakowiaků a mazurek, jejichž refrény opakují všichni sborově. Tito malí židé budou hrát tak dlouho, až jim odpovědí troje, patery, desatery jiné sáně a připojí se k nim v temnotě. [...] Tam, kde má být "pravý ples", pustí se malí židé do prvního krakowiaku.

J. V S užito na prvním místě výrazu židáčkové, na dalších muzikanti. V R všude muzikanty.

Kapitola 4. SKLONY

Nyní týž hlas, jen trochu ochraptělý nesčetnými hodinami na gymnasiu, předčítá čtyřem pozorným dětem díla romantiků, kteří v Polsku byli básníky porobených, básníky buřičů - Slowackého, Krasiňského, Mickiewicze. Čtenář obrací stránky ohmataných knih, z nichž některé vyšly jen tajně, protože je car zakázal.

S1. První zvýrazněná pasáž vynechána v S2, druhá v R.

Mladí lidé mají jeden společný sen: sní o svobodě národa. Touha sloužit Polsku převyšuje v jejich osobních plánech vše - osobní ctižádost, sňatek i lásku. Jeden sní o otevřeném boji a s nasazením života organizuje spiknutí. Druhý sní o veřejné disputaci. Třetímu stačí mystika - katolické náboženství je mu útočištěm, "posilou" v odboji proti pravoslavnému utlačovateli.

S1. V S2 vynecháno.

Mezi inteligencí se rozšiřuje hnutí zavrhnout "prázdné chiméry". Je třeba skoncovat s neplodným naříkáním, je třeba skoncovat s neorganizovanými pokusy o samostatnost! Teď je důležité jen jedno: pracovat, vytvořit v Polsku významné intelektuální hodnoty, rozvinout vzdělání lidu, jejž vláda úmyslně udržuje v temnotě.

S1. Zvýrazněná místa vynechána v S2.

Avšak mohou-li se v jiných samostatných zemích tyto myšlenkové proudy volně rozvíjet, nemohou se svobodně rozvíjet v Polsku, kde každý projev duchovní nezávislosti je podezřelý. Nové teorie se šíří v podzemí.

S1. Vynecháno v S2.

"Mám velmi živé vzpomínky na toto sympatické ovzduší intelektuální i společenské družnosti", napíše Marie Curieová o čtyřicet let později. "Pracovní prostředky byly ubohé a získané výsledky nemohly státi za mnoho; a přece věřím pořád, že myšlenky, které nás vedly tehdy, jediné mohou vésti k pokroku společnosti. Nemůžeme doufati, že vybudujeme lepší svět, nezdokonalíme-li jednotlivce. K tomu účelu má každý pracovat, aby zdokonalil sám sebe, přijímaje přitom svůj podíl odpovědnosti za veškerý život Lidstva - a naší obzvláštní povinností je pomáhat těm, kterým můžeme nejlépe posloužiti."

J (Jedná se o činnost tzv. Potulné univerzity.) Vynecháno v S.

Na návrh slečny Piasecké přednáší teď Maňa ženám z lidu. Vyučuje dělnice v konfekčním závodě a na jejich přání shromažďuje knížku po knížce - polskou knihovnu.

S1. V S2 místo polskou: lidovou.

Ale Maně, překypující energií, tento svět nestačí. A tak se noří do všech oborů lidského vědění. Sem s Augustem Comtem! Sem s evolučními teoriemi!

S1. Zvýrazněné věty vynechány v S2.

Se svými pokrokovými myšlenkami a šlechetnou duší je socialistkou v nejčistším slova smyslu. Přesto nevstoupí do sdružení socialistických studentů, které ve Varšavě existuje: její svobodná soudnost se obává stranického ducha a láska k Polsku ji vzdaluje od marxismu a mezinárodnosti. Přede vším a nade všechno chce sloužit vlastní zemi.

J. V K2 a v R vynechána zvýrazněná část, v S chybí uvedený text úplně.

Tři stránky ze "Života Ježíšova" od Renana: "Nikdy nikdo nedal v svém životě natolik jako on nadvládu zájmu o lidskost nad světskými marnostmi..."

J (Ze čtenářského deníku Marie Sklodowské.) Vynecháno v S.

Často snila o tom, že překoná tisíce kilometrů, které ji dělí od Sorbonny, že tam uhasí žízeň po vědění, která je jí vlastní, a potom že přinese nazpět drahocennou kořist a bude vykonávat skromně vychovatelské dílo ve Varšavě mezi milenými Poláky.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Kapitola 5. DOMÁCÍ UČITELKA

Většina dětí ze vsi je negramotná. Ty, které chodí do školy (a je jich jen málo) se učí azbuku. Nešlo by zorganizovat tajné kursy polštiny a probudit v těch mladých hlavách zájem poklady rodného jazyka a národních dějin?

S1. Zvýrazněná místa vynechána v S2.

Kapitola 6. VYTRVALOST

Maňa Sklodowská by si ze všeho nejvíc přála studovat ve Francii. Je oslněna přednostmi Francie. V Berlíně a v Petrohradě vládnou utlačovatelé Polska, Francie je liberální ke všem citům, ke všem náboženstvím a přijímá nešťastné psance, ať přicházejí odkudkoli.

S1. Zvýrazněné věty v S2 vynechány. V R místo náboženstvím: názorům (přesný překlad by byl vírám.)

Máňa Jindřišce (která právě přivedla na svět mrtvé děcko) 4. dubna 1887: "Jaké je to jistě utrpení pro každou matku projít tolika zkouškami pro nic. Kdyby se aspoň dalo říci s duchem křesťansky smířeným: Bůh to chtěl, budiž jeho vůle pochválena! - rozptýlilo by to částečně tu strašnou trpkost. Na neštěstí není taková útěcha dána každému. Vidím, jak jsou šťastni lidé, kteří připouštějí toto vysvětlení. Ale je to divná věc, že čím více uznávám jejich výhody, tím méně mohu sdíleti jejich víru a tím méně se cítím schopna pociťovati jejich štěstí. …Odpusť mi tyto filosofické úvahy: vnukly mi je Tvé stížnosti na duševní zpozdilost a konservatismus.

Politické a společenské staromilství plyne obvykle z náboženské konservativnosti a ta přináší štěstí - ačkoli nám se stalo toto štěstí nepochopitelným. Pokud jde o mne, nepřičinila bych se nikdy úmyslně, aby někdo ztratil víru. Ať si každý zůstane při svém, jen když je upřímný. Jenom pokrytectví mne dráždí - a to je zrovna tak rozšířeno, jako je pravá víra vzácná... Pokrytectví nenávidím. Ale mám úctu k upřímnému náboženskému cítění, ať se s ním setkám kdekoli, a to i když se pojí s dosti omezeným duchem..."

J. Vynecháno v S.

Kapitola 7. ÚNIK

Jediné nemilé zvláštní znamení: v ruském Polsku má zakázaný pobyt a hrozí mu vyhnanství!

S1 (O příteli Mariiny sestry.) V S2 místo ruském: carském, v R přívlastek chybí.

Bylo okázale nazváno jménem "Průmyslové a zemědělské museum". Tento úmyslně náročný a neurčitý název je jen zevnějškem před ruskými úřady.

J. V S místo ruskými: carskými, v R přívlastek chybí.

Kapitola 8. PAŘÍŽ

Konečně Paříž!

Jak si v Paříži připadá mladá, silná a plná nadějí! A jak dovede mladá Polka vychutnávat pocit svobody!

Jakmile Maňa, unavená vyčerpávající cestou, vystoupila z vlaku na zakouřeném Severním nádraží, jako by se najednou uvolnilo otrocké sevření, ramena se narovnala, srdce a plíce si vydechly. Poprvé Maňa dýchá vzduch svobodné země. A ve svém nadšení se jí zdá vše zázračné. Zázrační jsou chodci na ulicích, kteří mluví řečí, jakou se jim zachce, zázračné je knihkupectví, kde se prodávají beztrestně knihy z celého světa.

S1. V S2 místo pocit svobody: svůj splněný sen, místo uvolnilo otrocké sevření: v ní vše uvolnilo. Ostatní zvýrazněné pasáže vynechány. Slova uvolnilo otrocké sevření chybí i v R.

Na zápisní listině napsala francouzsky: Marie Sklodowski. Poněvadž však ostatní posluchači nejsou s to vysloviti barbarských slabik jména "Sklodowská" a poněvadž Polka nedovoluje nikomu nazývati ji volně Marie, uchovává si jakousi tajemnou bezejmennost.

J. Zvýrazněné slovo v S vynecháno.

A konečně otec Noël, jak komínem spouští do laboratoře vědecké příručky...

S2. V S1 byl místo otce Noëla děda Mráz. Jde zřejmě o jediný návrat S2 k originálu.

Na jedné vlastenecké slavnosti u sochaře Waszinkowského ji vybrali, aby v živých obrazech představovala "Polsko shazující okovy". Toho večera se přísná studentka stává jinou ženou. Je oblečena do antické tuniky a halí se do dlouhých závojů národních barev. Světlé vlasy volně splývají na ramena a rámují pevný obličej slovanských rysů. V tunice z granátově červené látky představuje emigrantům symbol jejich utlačené vlasti.

S1. V S2 místo zvýrazněných slov: vlast. V R chybí celá poslední věta.

Kapitola 9. ČTYŘICET RUBLŮ ZA MĚSÍC

Po tři léta povede život zasvěcený výhradně studiím, život podle vlastních snů, dokonalý život v témž smyslu, jako je dokonalý život mnichů a misionářů.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Má tak přesný mozek, tak zázračně bystrého ducha, že ji v jejím úsilí nevyruší žádný "slovanský" nepořádek".

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Kapitola 10. PIERRE CURIE

Marie si stvořila tajný svět, kde vše neúprosně podřídila vášni k vědě. Pro lásku k rodičům a sourozencům, pro lásku k utlačované vlasti si však vyhradila místo.

S1. V S2 místo utlačované: daleké.

Rozhovor, do kterého se vmísili Kowalských, se stočil na bolestné utrpení Polska v carském otroctví. Tři vyhnanci vzpomínají na rodnou zemi, říkají si novinky o svých rodinách a přátelích. Překvapený a poněkud zklamaný Pierre Curie naslouchá, jak Marie hovoří o své vlastenecké povinnosti.

S1. V S2 místo prvého zvýrazněného místa: to, co se děje doma, ve vzdáleném Polsku. Místo vyhnanci: krajané. Místo vlastenecké povinnosti: povinnosti k vlasti a rodině. V R chybí slova v carském otroctví.

Marie ho s údivem poslouchá. Kolik podobností, kolik záhadných obdob! Stačilo by vyměnit některé detaily a přenést vilku ze Sceaux do Varšavy, a rodina Curieových by byla rodinou Sklodowských. Kromě náboženství (doktor Curie je bezvěrec a antiklerikál, ani nedal své syny pokřtít) totéž pracovité a čestné prostředí. Stejná úcta ke kultuře, stejná láska k vědě, stejná něžná soudržnost mezi rodiči a dětmi, stejná vášnivá láska k přírodě...

S1. Vynecháno v S2.

Chci tím říci, že nejsme s to změniti společenský řád, a i kdybychom to dovedli, nevěděli bychom, co učinit, a ať bychom jednali v jakémkoli smyslu, nebyli bychom nikdy jisti, že nenatropíme více zla než dobra tím, že bychom znemožnili přirozený vývoj.

J. (Z dopisu Pierra Curieho Marii.) V S jen toto: Chtěl bych Vás pouze upozornit, že nemůžeme s určitostí říci, zda dosavadní společenský řád změníme či nikoliv.

Co byste si pomyslela o někom, kdo by měl v úmyslu vrhati se hlavou proti kamenné zdi s nadějí, že ji prorazí? Sice by ta myšlenka mohla vyplývat z velice krásných citů, ale ve skutečnosti by to byla směšná a hloupá myšlenka. Myslím, že některé otázky musí býti řešeny v celku a nesnášejí dnes už řešení místního a že když se člověk vrhne na cestu, která není řešením, může natropiti mnoho zla. Také myslím, že spravedlnost není z tohoto světa a že převahu bude míti nejsilnější, nebo spíše nejekonomičtější soustava. Člověk, ačkoliv je vyčerpáván prací, přece žije v bídě: je to pobuřující věc, ale jen proto jí nebude konce. Pravděpodobně zmizí tím, že člověk je jakýsi stroj, který má z hospodářského hlediska tu výhodu, že v svém obvyklém řádu může uvádět v činnost jakýkoliv stroj bez násilnosti.

J. (Z dopisu Pierra Curieho Marii. Lepší překlad závěru by byl: ...člověk je vlastně druh stroje a z hospodářského hlediska je výhodnější nechat každý stroj běžet jen natolik, nakolik jeho výkon stačí, a nepřetěžovat jej.) Vynecháno v S.

Uplyne ještě deset měsíců, než přijme zatvrzelá Polka myšlenku na sňatek. Jakožto pravá "slovanská" intelektuálka má Marie plnou hlavu teorií o životě a svých povinnostech.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Kapitola 11. MLADÉ MANŽELSTVÍ

Pierre Curie nebyl nakloněn aktivní účasti v politice, napsala později Marie. Citem a výchovou tíhl k demokratickým a socialistickým ideám, ale žádná strana ho nezískala. Nevěřil, že síla něco zmůže jak ve veřejném, tak v soukromém životě.

S. (Správnější výraz než síla by byl násilí.) Chybí v R, zvýrazněná věta vynechána v K2.

Kapitola 12. OBJEV RADIA

Nicméně nepochybujeme, že na výběru tohoto námětu měla velký podíl Mariina polská povaha v nejniternějším založení. Marie má v sobě od dětství objevitelskou zvědavost a odvahu.

J. Zvýrazněné slovo vynecháno v S.

"Musíš mu vymyslet jméno!" prohlásil Pierre své ženě.

A bývalá slečna Sklodowská chvíli tiše přemýšlí. Pak se její srdce upne k vlasti, vymazané z mapy světa, matně ji napadne, že vědecký objev bude publikován v Rusku, v Německu a v Rakousku, v zemích utiskovatelů - a plaše prohlásí:

"Nemohli bychom ho nazvat polonium?"

S1. V S2 závěr zvýrazněné části upraven takto: v Německu, v habsburském Rakousku i v carském Rusku. V R vynechána celá zvýrazněná část.

Kapitoly 13. ČTYŘI ROKY V KŮLNĚ a 14. TĚŽKÝ ŽIVOT jsou bez úprav.

Kapitola 15. DISERTAČNÍ PRÁCE A PĚTIMINUTOVÝ ROZHOVOR

Malá Mánička, oblečená v červeném stejně jako dnes, měla dostati z rukou ruského úředníka zlatou medaili na gymnasiu v Krakovském předměstí.

J. V S místo ruského: carského.

Kapitola 16. NEPŘÁTELSTVÍ

Lituji trochu, že jsem zahodila dopisy, které jsme dostali... byly tam znělky a básně o radiu, dopisy od různých vynálezců, dopisy od spiritistů a dopisy filosofické.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Kapitola 17. VŠEDNÍ DNY

V Rusku vypukla roku 1905 revoluce a Poláci, uchvácení omamnou nadějí na osvobození, podporují proticarskou propagandu.

S1. V S2 místo zvýrazněných slov: v Paříži k ní vzhlížejí s velkými nadějemi.

Curieovy zahání v této době na podivné cesty jakási záliba v tajemnosti, spojená s věčnou vědeckou zvídavostí. Bývají přítomni spiritistickým seancím, pořádaným slavným mediem Eusapia Paladino. Nikoli jako věřící, nýbrž jako pozorovatelé. Usilují probádati jasným rozumem nebezpečnou oblast vědění. Hlavně Petr má vášnivý zájem o předváděné věci a měří v temnotě "levitaci" předmětů - skutečnou nebo domnělou.

Pro jeho nestranného ducha jsou tyto pokusy děsivé: není v nich přesnosti ani upřímnosti jako u pokusů laboratorních. Někdy dosáhne medium úžasných výsledků a oba vědci se už už dávají přesvědčiti. Pojednou však zase odhalí hrubé podvody a pochybnost se obnoví. Jejich konečné mínění zůstane nerozhodné. P několika létech Marie úplně těchto úkazů zanechá.

J. Vynecháno v S.

S kolegy, kterým se obdivuje, s Henri Poincaréem, který sedí u stolu vedle něho, hovoří o otázkách, které ho právě v té chvíli zaměstnávají; o spiritistických pokusech, kterým byl před nedávnem přítomen; o výchově dívek, o nichž má svérázné náhledy a které by rád obrátil k přírodním vědám.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Kapitola 18. 19. DUBNA 1906

Marie odmítá průvody, delegace a řeči, žádajíc, aby Petr byl pohřben co nejprostěji do hrobky v Sceaux, kde odpočívá jeho matka. Zákaz přes to překročí Aristide Briand, tehdejší ministr školství, který se v šlechetném pohnutí připojí k příbuzným a doprovodí Petrovo tělo mlčky až na vzdálený malý hřbitůvek na předměstí.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Ukázal nám na skvělém příkladě, jak vysoké pojetí povinnosti může vzejíti z prosté a čisté lásky k pravdě. Málo záleží na tom, v jakého boha člověk věří: neboť ne bůh, nýbrž víra činí zázraky.

J. (H. Poincaré o P. Curiem.) Zvýrazněná věta vynechána v S.

Kapitola 19. SAMA

Chce, aby se Irena i Eva naučily polsky, aby znaly a milovaly její rodnou zem. Ale uvědoměle z nich vychovává Francouzky. Jen aby vnitřně nebyly rozervány mezi dvěma vlastmi, aby marně netrpěly pro pronásledovaný národ.

S. Zvýrazněná slova vynechána v R.

Kapitola 20. ÚSPĚCHY A ZKOUŠKY

Marie, ačkoli je ještě velmi churava, odjede do Varšavy v roce 1913 k otevření pavilonu pro radioaktivitu. Ruské úřady úmyslně dělají, jako by nevěděly o její přítomnosti.

J. V S místo ruské: carské.

Tato ubohá země, zničená barbarskou a nesmyslnou okupací, udělala skutečně hodně na obranu svého morálního a duševního života. Snad přijde den, kdy útlak pomine - a až do té doby třeba vydržet. Ale dá se tu žít? V takových poměrech?

S1. (Slova paní Curieové o Polsku.) V S2 změněno takto: Ti lidé zde navzdory barbarskému a zpátečnickému režimu udělali skutečně hodně pro povznesení svých morálních a duševních poměrů. Neustále obdivuji, kde se v těch lidech bere síla zdolávat všechny překážky.

Zapřísahám vás, mějte zájem na oněch posvěcených příbytcích, které se označují výrazným jménem "laboratoře". Jsou to chrámy budoucna, bohatství a blahobytu. Tam lidstvo roste, sílí a lepší se. Učí se tam čísti v dílech přírody, jež jsou dílem obecného pokroku a souladu, kdežto vlastní lidská díla jsou příliš často dílem barbarství, fanatismu a surovosti.

J. (Výrok L. Pasteura.) Zvýrazněná část vynechána v S.

Kapitola 21. VÁLKA

Němci táhnou přes Belgii a svádějí bitvy. Statečná malá Belgie nesvolila, aby přes ni protáhli, aniž by se bránila... Všichni Francouzi si dělají dobré naděje a myslí, že zápas dobře dopadne, ať už je jakkoli tvrdý.

J. Zvýrazněná část vynechána v S.

Marie má jen jedinou myšlenku: sloužiti své nové vlasti. Při této hrozné příležitosti se zase znovu ukazuje její intuice a iniciativa. Zapudí lehké řešení, jakým by bylo, kdyby zavřela laboratoř a stala se jako mnoho statečných Francouzek ošetřovatelkou s bílým čepečkem.

J. Zvýrazněná slova v S vynechána.

Paříž je tak blízko od hranic, že by se k ní Němci mohli velmi dobře dostati. To nám nesmí zbraňovati v naději, že Francouzi nakonec zvítězí. Měj tedy odvahu a důvěru!

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Vydírá houževnatě na soukromých osobách. Na její naléhání jí půjčují nebo dávají šlechetné ženy jako je markýza de Ganay nebo kněžna Muratová své limusiny, které ihned přeměňuje na roentgenologické stanice.

J. V S místo podtržených slov: ...aby jí dali nebo půjčili své limuziny.

Jsem rozhodnuta dáti všechny své síly své adaptované vlasti, když už teď nemohu sloužit své nešťastné rodné zemi, koupané v krvi po více než stoletém utrpení.

J. (Z dopisu M. Curieové P. Langevinovi.) Vynecháno v S.

V prvních měsících války měla s Irenou důležitou poradu:

"Vláda žádá od soukromníků, aby přinesli své zlato, a brzy vypíše válečné půjčky", praví Marie dceři. "Dám tu trochu zlata, které mám. Přidám k tomu své vědecké medaile, které mi nejsou naprosto k ničemu. Je tu ještě také něco jiného; nechala jsem z lenosti celou částku mé druhé Nobelovy ceny - to, o čem je nejvíce jasno, že je naše - ve Stockholmu v švédských korunách. Chtěla bych to zavézt do vlasti a umístit ve válečných půjčkách. Stát toho potřebuje. Jenomže si nedělám velkých nadějí: pravděpodobně budou tyto peníze ztraceny. Nechci tedy udělat takovou "hloupost", pokud to neschvaluješ."

Švédské koruny, proměněné ve franky se mění na úpisy, národní příspěvky, "dobrovolné daně" a poznenáhlu se drobí, jak Marie předvídala. Paní Curieová odevzdá své zlato Národní bance: úředník, se kterým jedná, přijme zlaté peníze, ale rozhořčeně odepře poslati do tavírny slavné medaile. Marii to nelichotí. Považuje takový fetišismus za nesmysl a odnáší svou sbírku odměn zpátky do laboratoře, krčíc rameny.

J. Vynecháno v S.

Myslí na své spolupracovníky, kteří jsou všichni na frontě, na svého oblíbeného asistenta, Poláka Jana Danysze, který umřel jako hrdina.

J. V S místo zvýrazněných slov: padl na frontě.

Elegantní ženy, které jsou strážnými anděly nemocnic, odhadují jediným pohledem tuto šedovlasou osobu v skromném odění, která zapomíná říci své jméno, a často s ní jednají jako se služkou. Marii takováto nedorozumění baví. Když ji trochu podráždí tyto projevy malicherné ješitnosti, očišťuje si ducha vzpomínkou na své vytrvalé a houževnaté přátele z Hoogstadeské nemocnice, na ošetřovatelku a vojáka: na belgickou královnu Alžbětu a na krále Alberta.

J. Vynecháno v S, zvýrazněná část také v R a K2.

Marii přinesl konec války hned dvojí radost. Polsko se obrozuje a po půl druhém století otroctví dosáhlo nezávislosti.

Sl. Zvýrazněné slovo vynecháno v S2.

Marie Josefu Sklodowskému prosinec 1920:

Tedy my, "zrozeni v otroctví, spoutaní od kolébky", jsme spatřili toto vysněné zmrtvýchvstání našeho národa. Ani jsme nedoufali, že se ho dožijeme, myslili jsme, že to bude dopřáno až našim dětem - a už je tady! Pravda, naše země za toto štěstí draze zaplatila a ještě zaplatí. Ale můžeme porovnat dnešní mraky s nemohoucností, která by nás svazovala, kdyby po válce Polsko zůstalo zotročené a rozdělené na kusy? Věřím jako ty v budoucnost.

S1. V S2 vynecháno.

A je-li už donucena mluviti o sobě, pokouší se paní Curieová včleniti se do bezejmenného davu: "Chtějíc jako tolik jiných žen vstoupiti do služeb národní obrany v letech, která jsme právě přečkali, byla jsem zaměřena hned směrem k roentgenologii..."

Přes to nám jedna podrobnost dokazuje,že si je vědoma, že Francii pomáhala podle svých nejlepších sil. Odmítla kdysi - a později odmítne nanovo - Čestnou Legii. Ale její nejbližší vědí, že kdyby byla bývala v roce 1918 navržena na hodnost rytíře Čestné legie za vojenské zásluhy, byla by tuto jedinečnou stužku přijala.

Toto lehké uchýlení od vlastních zásad jí zůstalo ušetřeno. Mnoho "dam" dostalo vyznamenání... Maminka nedostala nic. Za několik týdnů vymizelo všem z paměti, jakou úlohu hrála ve veliké truchlohře. A přes zásluhy dosti výjimečné nepomyslil nikdo na to, že by se na šaty paní Curieové mohl připíchnout malý vojenský křížek.

J. V S1 zbyla jen uvozujíci věta před dvojtečkou, v S2 vynechána i tato věta.

Kapitola 22. MÍR

Svět se vrací ke klidu. Marie sleduje z dálky práce těch, kdož pořádají mírové záležitosti, s důvěřivostí a s nadějemi, kterých bude stále ubývat.

Tato idealistka samozřejmě musila býti okouzlena wilsonovskými doktrínami a nabýti víry v Společnost Národů. Tvrdošíjně hledá,jak vyléčiti surovost mezi národy. Sní o úmluvě, která by opravdu smazala všechnu pomstychtivost a nevraživost: "Je nutně třeba buďto vyhubiti všechny Němce do poslední duše, což bych nemohla hlásati," praví občas, "anebo je nutně třeba dáti jim takový mír, jaký by mohli snášeti..."

Obnovily se zase styky mezi učenci z vítězných a poražených zemí. Paní Curieová ukazuje upřímnou vůli zapomenouti na nedávné zápasy. Přes to se chrání projevovati předčasně bratrskost a nadšení, jakému se oddávají někteří z jejích kolegů. S oblibou se táže, než přijme návštěvu německého fyzika: "Podepsal prohlášení třiadevadesáti?" Když ano, projevuje prostou zdvořilost. Ne-li, je přátelštější a mluví svobodně se svým kolegou o vědě, jako by vůbec nebylo bývalo války.

Tento rys nepomíjivé hodnoty ukazuje, jak vysoké si dělala Marie představy o povinnostech intelektuálů v rozrušených dnech. Nemyslí si, že by velcí duchové mohli zůstávati "nad davem": po čtyři léta poctivě sloužila Francii a zachraňovala lidské životy. Ale jsou některé úkony, u nichž nepřipouští, že by se intelektuálové mohli státi spoluviníky. Paní Curieová má za zlé spisovatelům a učencům za Rýnem, že podepsali "prohlášení", stejně jako bude míti později za zlé ruským učencům, že budou schvalovati postup sovětské policie. Intelektuál zrazuje své poslání, není-li nejstálejším obráncem civilisace a svobody myšlení.

Marie se nestala bojechtivou ani sektářkou tím, že měla účast ve velkém zápase. Je oddána čisté vědě, a proto ji najdeme v roce 1919 v čele laboratoře.

J. V S vynecháno až na první odstavec, kde zvýrazněná slova nahrazena takto: Její důvěra klesá. V R je pouze první a poslední odstavec. V K chybí druhé zvýrazněné místo (jde patrně o jedinou zásadní "ideovou" úpravu v K - v novém vydání J z roku 1946 příslušná slova ještě zůstala). Pro slovo sektářka volí K1 překlad stranická, K2 tuto charakteristiku vynechává.

Kapitola 23. AMERIKA

Paní Meloneyová patří k bytostem, jichž počet ustavičně roste a které vzrušuje život a dílo Marie Curieové. Učená žena jí představuje nejvyšší zjevení ženy. A poněvadž je americká idealistka zároveň velkou reportérkou, dává si zuřivě práci, aby se mohla své modle přiblížiti.

J. V S zvýrazněná slova vynechána.

Paní Moloneyová pojme velkorysý plán: chce, aby její krajanky darovaly paní Curieové gram radia. Jak se vrátí do Nového Yorku, pokouší se přemluviti deset bohatých žen, deset miliardářek, aby každá dala deset tisíc dolarů na zakoupení daru. Je to marné: najde jen tři mecenášky, ochotné udělati takové gesto. - Tu si řekne: Proč hledati deset bohatých žen? Proč ne uspořádat subskripci mezi všemi americkými ženami, ať jsou bohaté nebo chudé?

Ve Spojených státech není nic nemožného.

J. V S místo druhého zvýrazněného místa: obyčejnými ženami. Ostatní zvýrazněná místa vynechána. V R vynechána poslední věta.

"Připravíme vám krásnou cestu a gram radia Vám předá osobně president Spojených států v Bílém domě." Paní Curieová je dojata.

S1. V S2 místo je dojata: souhlasí.

New York, štíhlý, smělý, nádherný, se objevuje v mlze, zvěstující dobré počasí.

S1. V S2 zní věta takto: Konečně po tolika dnech se objevuje v mlze, zvěstující dobré počasí, New York.

Nehodlám tady definovat duši národa: neodvážím se posuzovat Ameriku podle novinových titulků. Vždyť vlna entusiasmu, s kterým Američané, muži i ženy, vítali paní Curieovou, má hluboké důvody. Evropské národy připisují Američanům praktický smysl a se zvláštní domýšlivostí si ponechávají monopol na idealismus a senzitivnost. A přece Marii zaplavila vlna zbožnění. Vznešená paní Curieová, zbohatlá a povýšená svými vědeckými objevy, by snad vzbudila zvědavost Spojených států, ale nezískala by si takovou davovou náklonnost. Víc než zastrašené fyzičce tleskají Američané životnímu postoji, který je dojímá. Tato žena pohrdla bohatstvím, plně se oddala vědeckému výzkumu a chce být užitečná.

S1. V originále a v J se mluví o latinských národech. V S2 vynechána zvýrazněná slova, v R celý text.

Po obědě u paní Andrew Carnegiové a po zběžné prohlídce Nového Yorku odjede paní Curieová, paní Meloneyová a Irena s Evou na povětroňovitou cestu.

J. Zvýrazněná slova chybějí v S.

Uklánějí se před Marií a podávají jí střídavě jeden liliový květ a jednu růži, zvanou "American Beauty" - americká krása.

J. Vynecháno v S i v R.

Všichni nábožně poslouchají Mariino stručné poděkování.

S1. (Jde o poděkování prezidentu USA za gram radia.) V S2: Všichni si vyslechnou Mariino velmi stručné poděkování.

Američtí novináři v hlučné kajícnosti obviňují ihned vlastní zemi, že podrobila letitou a křehkou ženu takovým zkouškám, které byly nad její síly. Jejich články jsou okouzlující svou spontaneitou a malebností.

J. Zvýrazněná slova vynechána v S.

Paní Meloneyová jí zůstane až do posledních dnů nejněžnější a nejoddanější přítelkyní.

J. Vynecháno v S.

Není pochyby o tom, že tito snílci nezasluhují bohatství, poněvadž po něm netouží. Přes to však by měla dobře uspořádaná společnost zajistiti takovým pracovníkům dosti prostředků, aby mohli řádně splniti svůj úkol v životě, zbaveném hmotných starostí a ze svobodné vůle zasvěceném bádání.

J. (Slova M. Curieové.) Zvýrazněná slova vynechána v S.

Kapitola 24. ROZKVĚT

President Masaryk, venkovan, jako je ona sama, ji pozve do Československa do svého venkovského sídla.

J. (Venkovan míněno ve smyslu: prostý člověk.) Vynecháno v S, v K2 vynechána zvýrazněná slova.

Návštěva nebo večeře v panovnickém domě doplňuje nejčastěji tento pobyt. Král Albert a královna Alžběta, s nimiž se kdysi setkala na belgickém bojišti, ji poctívají skvělým přátelstvím.

J. Vynecháno v S a v K2.

15. května 1922 jmenuje Rada Společnosti národů jednomyslně "Madame Curie-Sklodowskou" členem mezinárodní komise pro duševní spolupráci. "Madame Curie-Sklodowska" volbu přijme.

Je to v Mariině životě významné datum. Od té doby, co je slavná, je žádána sterými dobročinnými podniky, jednotami a spolky, aby jim poskytla podpory svým jménem. Nedala jim je ani jedenkráte. Marie nechce býti členem výborů, jimiž nemá kdy se doopravdy obírat. A především si chce za všech okolností uchovat naprostou politickou nezávislost. Odpírá obětovati svůj krásný titul "čistě vědecké pracovnice" a vrhnouti se do názorových zápasů.

Připojení Marie Curieové k snahám Společnosti národů nabývá tedy obzvláštního významu. Tu bude jedinkráte nevěrna svému vědeckému bádání.

J. V S pouze první odstavec.

Osvobozené Polsko, které se vzpamatovává z dlouhého otroctví, je chudé: nemá ani peníze, ani odborníky. A Marie nemá čas, aby se sama o vše postarala, aby našla kapitál.

S1. V S2 místo prvního zvýrazněného místa: Obnovený polský stát, který se začíná znovu budovat... Namísto kapitál: prostředky.

"Mým nejvroucnějším přáním je vytvořit radiový ústav ve Varšavě." Toto tažení podporuje velkomyslně stát, město Varšava a nejdůležitější polské instituce.

J. Zvýrazněná věta v S vynechána.

University, akademie a města jí udělují krásné čestné hodnosti a maršálek Pilsudski s ní za několik dní naváže srdečné vztahy.

J. Zvýrazněná část vynechána v S, R a K2.

Při těchto obřadech není ani trochu oficiální ztrnulosti! Nejen z pouhé zdvořilosti žasne ministerský předseda Wojciechowski nad dokonalostí, s jakou Marie mluví rodným jazykem po tak dlouhém vyhnanství. Což nebýval v Paříži mezi přáteli slečny Sklodowské? Vytahují se anekdoty: "Pamatujete si na malý cestovní polštářek, který jste mi půjčila před třiatřiceti lety, když jsem jel do Polska s tajným posláním?" ptá se president Marie. "Byl mi hodně užitečný!"

"Vzpomínám si dokonce," odvětí Marie se smíchem, "že jste mi jej zapomněl vrátit."

A což pan Kostrabinski, ten velmi starý a velmi slavný herec, který skládá na jevišti přeplněného Národního divadla poklonu paní Curieové? Není to týž herec, kterému kdysi ve Zwole pletla veselá dívenka Máňa věnec z polních květin?

J. Vynecháno v S.

Marie neztrácí odvahy: pátrá po obzoru a obrátí se na západ... do Spojených států, které jí už jedenkrát tak nádherně pomohly, - na paní Meloneyovou. Šlechetná Američanka ví, že varšavský ústav je Mariinu srdci stejně drahý jako její vlastní laboratoř. Uskuteční tedy nový zázrak a sebere nezbytné peníze na nákup jednoho gramu radia - což je už druhý gram, který daruje Amerika paní Curieové.

J. V S1 v prvním zvýrazněném úseku pouze: do Spojených států, v S2 místo toho: k vlivným přátelům.V S místo šlechetná Američanka: tato její přítelkyně, zbývající zvýrazněná slova v S vynechána.

Jede jménem Polska poděkovat Americe. Jako v roku 1921 ji týrají poctami. Je za této návštěvy hostem presidenta Hoovera a bydlí několik dní v Bílém domě.

"Dali mi malého slona ze slonoviny, který je velmi roztomilý, a jiného docela miniaturního", píše Evě. "Zdá se, že tento živočich je znakem republikánské strany a Bílý dům je plný slonů ve všech velikostech, buď jednotlivých anebo ve skupinách."

J. Vynecháno v S.

29. květen 1932 značí vyvrcholení společného díla Marie Curieové, Broni Dulské a polského státu.

J. V S: 29. květen 1932 je významným dnem - dílo je hotovo.V R: 29. května 1932 Marie Curie přijíždí do Varšavy k otevření Radiologického institutu.

Ušlechtilý podnět barona Jindřicha Rotschilda dovolí v roce 1929 vytvořiti nadaci Curieových, což je samosprávná korporace, která má sbírati dary a příspěvky na podporu vědecké a lékařské práce v Radiovém ústavě.

J. Vynecháno v S.

Kapitola 25. OSTROV SVATÉHO LUDVÍKA

Dovede také bez kyselosti mluviti o politice. Ach, jak je ulehčující liberalism! Když před ní Francouzi vychvalují diktaturu, odpovídá mírně: - "Žila jsem pod vládou útlaku. Nechápete sami, jaké máte štěstí, že žijete v zemi svobody." Stoupenci revolučních násilností se setkávají s týmž odporem: - "Nikdy mne nepřesvědčíte, že bylo užitečné popravit Lavoisiera."

Ale uchovala si odvahu a prudkost mladistvé polské "pokrokářky". Týrají ji představy, že je ve Francii nedostatek nemocnic a škol, že tisíce rodin bydlí v nezdravých bytech, že jsou omezena práva žen.

J. Vynecháno v S a v K2. Druhý odstavec chybí i v R a v K1, není však ani ve francouzském znění G.

Nikdy se už nevracia k Rusom, k Dostojevskému, ktorého kedysi tak zbožňovala. Čo aj majú rozličný literárny vkus, predsa Mária s Evou majú niekoľko spoločných spisovateľov miláčikov: Kiplinga, Colletu... Mária Curie sa nemôže nasýtiť Knihy džungle, Svitania, Sida alebo Kima, nádherných, živých obrazov Prírody, ktorá jej bola vždy posilou a živlom.

K1. První zvýrazněná část vynechána v R, druhá v K2.

Kapitola 26. LABORATOŘ

Každý se s ní chce, "aby nerušil", poradit, v letu zachytit povzbuzení, úsměv, pokyn. A tak se vytváří to, čemu Marie žertem říká "sovět". Sovět dlouho nečeká.

S1. v S2 místo zvýrazněné věty: Nikdy dlouho nečekají.

Mezi paní Curieovou a řediteli belgické radiové továrny se vyměňují zdvořilosti a roztomilůstky: končí to neodchylně vždy týmž způsobem. Důlní společnost pošle paní Curieové zdarma několik tun odpadků a Marie se hned pustí s nadšením do práce, aby vydobyla žádané látky.

J. V S vynecháno.

Baron Henri de Rotschild, bratři Lazardové byli jeho hlavními dobrodinci stejně jako jeden štědrý a citlivý neznámý, který, užívaje složitých opatření, aby uchránil své incognito, daroval nadaci Curieových tři miliony čtyři sta tisíc franků.

J. V S vynecháno.

V jejích očích ničím není vlastní sláva a dokonce ani to, že je ženou, proto docela přirozeně končívá úřední dopisy pokornými podřízeneckými obraty: "projevem uctivé oddanosti panu děkanovi a panu rektorovi" a "ujištěním o své dokonalé úctě".

J. Zvýrazněná slova chybějí v S.

Kapitola 27. KONEC POSLÁNÍ je bez úprav.

G uvádí seznam čestných titulů paní Curieové. Ze srovnávaných překladů přebírá seznam pouze S1, vynechává však titul: Čestná členka sdružení ruských akademiků v Belgii, r. 1922.

Duch cenzury

[Doslov JN k vydání v Petlici, 1989]

Kniha Evy Curieové Paní Curieová, v níž dcera vylíčila život své velké matky, neztratila za padesát let od svého napsání nic na své poutavosti a zaslouženě se dočkala již několika českých a slovenských vydání. Málokdo z jejich čtenářů však tuší, že bere do rukou spis, který má daleko do úplného textu Paní Curieové. Zejména v českém vydání z r. 1971 nabyly "ideové úpravy" kuriózních rozměrů - vynechaná místa dosahují až stránkového rozsahu a soupis větších i menších zásahů má na stovku položek. Tento soupis vytváří vlastně novou knihu, jejíž autor by mohl být označen jako Duch cenzury.

Mluvíme-li o duchu cenzury, chceme tím zdůraznit, že nemáme nutně na mysli nějakou konkrétní instituci, která by pod tímto - či spíše krycím - jménem konala svou tak záslužnou práci. Neznáme okolnosti, které vedly k dokumentovaným zásahům, a nemůžeme vyloučit možnost, že je s nechutí prováděla ruka "záchrance", který chtěl, ať už preventivně či po nátlaku shora, předejít potížím a neznemožnit vydání knihy. Pro existenci ducha cenzury je však příznačné, jak málo záleží na motivech podobného jednání (stejně málo jako na jménu případné instituce). Výsledek je vždy týž, ať už byl dílem novodobého Koniáše anebo "normálního" člověka, který se pouze Koniáše bál - chtěl-li ustrašenec uspokojit Koniášúv dohled, musel se dokonale vžít do jeho způsobu nazírání, tak dokonale, že mu mnohdy neuniklo ani to, co by skutečný Koniáš přehlédl. Všudypřítomnost ducha cenzury se nakonec projevuje právě v tom, že každý je sám sobě cenzorem a speciální instituce bdící nad čistotou duchovních projevů není ani třeba.

Podobných knih, jako je tato, existuje patrně v latentní podobě velmi mnoho. Málokterá je však asi k demonstraci cenzurního ducha tak vhodná jako Paní Curieová. Jde tu o knihu apriorně těžko podezíratelnou z vážných filosofických či politických úchylek - její hrdinka zasvětila život vědeckému bádání, které jí neskýtalo čas výrazně se v tomto směru provinit; pouze její mládí poznamenala občanská příslušnost k carskému Rusku, jež ovšem autorka líčí v nepříznivém světle odpovídajícím ideologii, k níž se cenzurní duch hlásil. Úpravy postihující nevinnou, "ideově nezávadnou" knihu proto zvlášť jasně ukazují vliv ducha cenzury v jeho všední, každodenní podobě. Je z nich patrno, jak byla tímto duchem napadena a prostoupena celá - i politice v užším slova smyslu vzdálená - kultura a vlastně celý život.

První a ojedinělý zásah ve slovenském vydání z r. 1947 má velmi symbolické umístění. Předchází (v pozdějším českém vydání již rovněž potlačené) větě: Intelektuál zrazuje své poslání, není-li nejstálejším obráncem civilizace a svobody myšlení. Této obraně budou napříště vytyčeny meze - první podobou ducha cenzury je TABU, uvalené na určité náměty a myšlenky, o nichž se nesmí promluvit vůbec anebo jen stroze předepsaným způsobem. Roku 1947 zněla rouhavě nepříznivá slova o postupu sovětské policie, v roce 1952 nachází už slovenská reedice rouhavých míst povíce - týkají se např. marxismu či maršálka Pilsudského. Tabu je ovšem věc stará jako sama kultura, od dobrých či zlých božstev, s nimiž je původně spojeno, zde však sestupuje k profánním záležitostem (různí politikové, ideologie apod.), které tak zbožňuje či satanizuje. Je zajímavé si povšimnout, jak jsou vlastně postižená místa "neškodná": že slečna Sklodowská nevstoupila do marxistického sdružení studentů, není vůbec argumentem proti marxismu, a že paní Curieová navázala srdečné styky s Pilsudskim, neznamená obhajobu jeho politiky. Pro ducha cenzury je ovšem nebezpečný nikoliv jen sám obsah výroků, ale již profánní postoj k věcem, k nimž by se mělo přistupovat pouze s vzýváním anebo naopak s proklínáním.

Na úrovni respektování týchž anebo podobných tabu zůstávají většinou i úpravy ruského překladu, jehož porovnání s dále diskutovanými českými texty ilustruje přísloví, že poturčenec je horší Turka. Zajímavě se tu ovšem projevuje ruský komplex vzhledem k Polákům, který nutí retušovat některá zvláště výrazná vystižení citů porobeného národa ke svému utlačovateli. Hloupý Honza by se mohl ptát, proč vlastně nesmí sovětský čtenář vědět, jak působil na duše Poláků carismus. České vydání z r. 1959, s nepodstatnými úpravami vydané znovu r. 1964, zachovává tabu počátku padesátých let z vydání slovenského, vcelku však představuje pokročilejší stupeň ducha cenzury, který bychom mohli nazvat komplexní RETUŠÍ obrazu světa. Nutnost takovéto retuše vyplývá ze zvláštního vztahu k realitě, který v tomto stadiu duch cenzury zaujímá: zatímco pro otevřenou, duchem cenzury nezatíženou kulturu není poznání světa něčím jednou a provždy daným a pravda musí být nalézána, obnovována a utvrzována neustálým kritickým zkoumáním a hledáním, vidí ji duch cenzury jako "na věčné časy" dobudovaný monument, který je neustále ohrožován erozí a měl by být nejraději držen jako muzejní vzácnost pod ochranným poklopem. Jako voda a vítr, které jsou příčinou rozpadu kamenných monumentů, působí tu ovšem lidské myšlenky. Smyslem retuše je zahladit každý detail, na němž by se tyto rozvratné myšlenky mohly uchytit a započít své zkázonosné dílo.

Slyšel jsem vyprávět o úzkostlivé mamince, která v obrázkových knížkách svých synků přimalovávala nahým dětem plavky. Cenzura dosahuje podobného výsledku metodou zároveň prostší i důmyslnější: může nežádoucí místa bez zanechání viditelné stopy vystřihnout. Směřuje tak k bezpohlavnímu, odbarvenému, sterilizovanému obrazu světa, zbaveného pokud možno všech rozporů a maximálně přizpůsobeného školským poučkám jako: "Spiritismus odporuje materialismu", "První světová válka byla střetnutím imperialistů", "Kapitalisté působili pouze zlo" apod. Vše, co by třeba jen mohlo vzbudit pochybnosti o obecné a trvalé platnosti pouček tohoto druhu, musí být nemilosrdně odstraněno. A opět: nikoliv jen obsah výroků, ale sám fakt svobodného, apriorními dogmaty nezatíženého pozorování a uvažování o světě, který za výroky prosvítá, je nebezpečný. Až drasticky to dokládá důslednost, s jakou zmíněné vydání potlačuje zmínky o náboženství, které přirozeně hrálo značnou roli v dětství katolické Polky, ale později pod vlivem životních zkušeností a vědeckých zájmů ustupovalo do pozadí. Tento vývoj ke skepsi je vlastně příznivější ateismu než náboženství, ale přesto musel být vyhlazen ze sterilizovaného světa, protože v něm bylo příliš mnoho opravdovosti a v jeho vylíčení příliš mnoho tolerance, než aby to duch cenzury mohl snést.

Ještě vyšší - dalo by se říci zahnívající - a snad i v našich poměrech unikátní stadium nákazy cenzurním duchem představuje české vydání z roku 1971. Je tomu tak zčásti díky známým historickým okolnostem, jak to naznačuje hned první "úprava", vynechávající slova o příslušnosti Marie Curieové k utlačovanému národu (což je - či vlastně byl - jeden z nejvýraznějších motivů prostupujících celou knihu). Patří k žertům historie, že žádná cenzura na světě neposkytla takovou ochranu carskému Rusku jako cenzura socialistického Československa v roce 1971. Kromě masivních zásahů tohoto druhu, jež uskutečňuje s pedantickou důsledností, pokračuje tato cenzura také ve všech liniích své předchůdkyně s takovou ostražitostí, že toto třetí stadium cenzury nemůže být označeno jinak než jako všeobecná FÓBIE.

Nebudeme připravovat čtenáře o zajímavá pátrání mnohdy až psychoanalytického charakteru, která může nad "důvody" jednotlivých úprav podnikat, a všimneme si jen jediného příkladu. Je fantastická představa, že by věta Král Stanislav August Poniatowski měl rád umělce a spisovatele rozvrátila vědomí jediného čtenáře či popudila jediného funkcionáře. Jak veliké oči strachu, pocházejícího ze špatného svědomí, to musely být, aby i zde objevily možnost aktualizace a změnily závěr věty na ...měl rád umění a podporoval je! Metoda užívaná kdysi v kriminalistice (známá z jedné Čapkovy povídky) sledovala reakci vyšetřovaného na slova a z její nečekané nepřiměřenosti usuzovala na asociované představy probouzené špatným svědomím. Podobně nepřiměřeně reaguje fobická cenzura: nevinná, v nevinných souvislostech užitá slova jako "spisovatel", "ruský", "polský", "kapitál", "Napoleon", "žid", "křesťan" či "svoboda" v ní budí hrůzu, která se léčí pouze odstraněním či záměnou slova.

Dosáhl duch cenzury oškubáním knih svého cíle - zabránit vzniku "nevhodných" myšlenek, které by knihy mohly vyvolat? Sotva. Nevhodné myšlenky napovídá lidem především sám život - knihy je mohou pouze kultivovat. Nežádoucí asociace, kterým se mělo zabránit potlačením kritických pasáží o carské politice, mohly napadnout jen čtenáře, kteří si už stejně mysleli své o politice brežněvovské. Ostatně celá historie myšlení učí, že v ideovém boji nakonec nikdy neuspěl ten, kdo se mu snažil zabránit či vyhnout. Kdo se bojí, prohrál už napřed.

Přesto nepochybně nebyl vliv ducha cenzury na lidské i národní vědomí nepodstatný. Kolik knih vydaných u nás v posledních desetiletích můžeme teď číst s důvěrou, že se dovídáme vše, co nám chtěl autor povědět! Netýká se to ovšem jen rozdílů mezi překladem a originálem - české a slovenské knihy jsou na tom ještě hůř, protože zde cenzura a autocenzura zasáhly ještě před tiskem a svědectví, které měla kniha přinést, je zpravidla zkomoleno nenapravitelně. Případ Paní Curieové napovídá, že slovo "zkomolení" nemusí být vůbec přehnané. Již vydání z r. 1959 je barbarsky ochuzeno o některé kompozičně významné motivy a text z r. 1971 je obsahově i myšlenkově deformován natolik, že si sotva zasluhuje svůj název. Z přehledu postižených míst je patrno, že utrpěly právě nejvýraznější, čtenářsky nejvděčnější partie - připomeňme jen, jak se vypouští krásné a hluboké srovnání povahy a tradic rodiny Sklodowských a rodiny Curieových - patrně jen proto, že vylíčený typ lidí je obtížně znormalizovatelný. Uvážíme-li, že poznání světa v jeho mnohorozměrnosti a dialektičnosti se rodí z nesčetných nahodilých kontaktů, mezi nimiž má významnou roli četba, pochopíme, jak působily ve svém celku takovéto zákeřné zásahy, nezanechávající po sobě viditelnou stopu: přispěly ke zprimitizování vědomí a myšlení, k oslabení až ke ztrátě historické paměti, k jevům, jichž si dnes začínají všímat i "oficiální" pedagogové a spisovatelé.

Jestliže však cenzurní zásahy měly zeslabit, zneutralizovat svědectví knihy, pak jejich pouhý soupis skýtá svědectví nové, svědectví o duchu, který tyto zásahy vyžadoval a inspiroval. Je to svědectví někdy až kouzelně charakteristické", např. "úprava" dříve citované věty o králi Stanislavu vystihuje v nejlapidárnější zkratce kulturní politiku jistého typu, která si zakládala na své podpoře umění, ale umělce (a zvláště spisovatele) ráda neměla.

Za soupisem úprav vyvstává v pozadí ne-li příčina, tedy podstatný a neodlučitelný symptom choroby, která zavedla pokus o uskutečnění vědeckého socialismu do slepých uliček teroru a stagnace. Tímto symptomem je právě duch cenzury - strach pohlédnout do tváře realitě, jakmile se začala lišit od našich představ a teorií, a snaha tuto pravou tvář za každou cenu zastřít. Poznání rejstříku podob tohoto strachu a této snahy vrhá ovšem světlo i na jejich kořeny, na pýchu, která předchází pád. Výsledek, který se tak groteskně demonstroval na Paní Curieové, je perspektivou každé pýchy, zapomínající či odmítající se ohlížet na skutečnost, a následného uhýbání před pravdou, jež ovšem může na sebe brát i hrůzné podoby. V tomto smyslu je duch cenzury trvalým a univerzálním ohrožením kultury a společnosti, chorobou nebezpečnou zvláště tím, že v postiženém organismu vytváření obranných látek nepodněcuje, ale naopak tyto látky ničí. Zvítězit nad duchem cenzury ve společnosti i v sobě - to je nutná podmínka, i když jistě ne záruka každého dalšího vítězství.

Poznané zlo se může stát dobrem. Výtvor cenzurního ducha nabývá posléze hodnoty, kterou sdílí s nesčetnými "historickými" projevy a usneseními, "vědeckými" teoriemi, "vysoce ideovými" uměleckými díly (bohužel je tato jejich jediná, ale významná hodnota dosud málo využívána). Stává se autentickou satirou, kterou napsal sám život a jež může být pro potomky nejen zdrojem pobavení, ale i poučením a výstrahou.

O autorovi - Obsah čísla 2/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.