Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 2 > Literatura > ARCHIV - Josef Thomayer: Úvaha o inserátech

ARCHIV

Josef Thomayer

Úvaha o inserátech

Je škoda, že jméno profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera (1853-1927) zůstalo v obecném povědomí jen díky slavné nemocnici nesoucí jeho jméno. Posuďte sami vtip (a ostatně i aktuálnost) Thomayera - publicisty.

Před nedávnou dobou psal mně neznámý chudý člověk. Že prý silně nedoslýchá a že nalezl v jakémsi politickém časopisu inserát, který slibuje, že vynálezce jakéhosi přístroje pomocí přístroje toho vrátí, anebo aspoň zlepší nedoslýchavým sluch. Proto se mne dopisovatel táže, má-li si ten přístroj zakoupiti, čili nic. Že jest chud, ale že by peníze své obětoval, kdyby věděl, že mu bude pomoženo. Naproti tomu, že by si zbytečnou výlohu ušetřil, kdyby věděl, že přístroj nepomáhá.

Odpověděl jsem tazateli ochotně, dopis svědčil o pisateli myslícím a těch není většina. Mohl jsem mu dokonce přesným datem posloužiti. Osoba mně známá četla inserát též a bez rozpaku přístroj objednala. Dostala přístroj na dobírku a zaplatila čtyřicet čtyři koruny. Za ty dostala dva malé kotoučky z hedvábného taffetu, spojené pospolu žlutým drátkem, jenž probodával střed obou kotoučků. Tento přístrojek, tedy nemotorné napodobení ušního bubínku, měl si šťastný objednatel vstrčiti do ucha tak hluboko, jak hluboko jen možno. To se tedy stalo a majitel, jenž byl hluchý následkem úplného zničení sluchových nervů v obou uších, byl - hluchým nadále. Přístrojek neměl ani cenu tolika halířů, kolik stál korun. Na štěstí zaplatila koruny osoba zámožná. Nicméně jich byla věčná škoda pro zahraničního švindléře, který s úspěchem spekuluje na lidskou hloupost. V tom smyslu jsem tedy tazateli odpověděl a těším se, že těžce vydělaný svůj groš nevyhodil oknem. Tato nepatrná příhoda vnukla mně hned v okamžiku, kdy se přihodila, myšlenku, abych o inserátech, nabízejících různé lékařské přístroje a přípravky. zase jednou před větším obecenstvem několik slov promluvil. (Poprvé jsem tak učinil, tuším, roku 1875.)

***

Přemítáme-li o inserátech, jak je různé časopisy obsahují, docházíme k následujícímu závěrku. Velice mnoho inserátů jsou naprosto důvěry hodné. Kdo by také pochyboval o reelnosti vyhlášek, v nichž rozmanité veřejné korporace hledají úředníky s takovým a takovým platem, vypisují offertní řízení na stavbu domů, mostů, silnic a podobně. Také nabídky četných jednotlivců přiházejí se velice často za poměrů, v nichž nedůvěra jest úplně vyloučena. Nabízí-li někdo byt o čtyřech pokojích, tu sotva kdy as má byt pokoje jen tři, a podobně.

Takovéto důvěry hodné, reelní inseráty tvoří nepochybně v českých listech denních velikou většinu. Jest tudíž přirozená věc, přináší-li čtenář k inserátům především důvěru, přináší-li ji také vůči takovým inserentům, jichž nabídky nejsou právě tak bezvadné, jako jiné, v předu uvedené. Kromě toho však jsou pořád ještě tisícové čtenářů, kteří se domnívají, že vše, co jest tištěné, musí býti také pravdivé. Říkávají lidé podnes: Kdyby to a to nebylo pravdivé, nemohlo by se to tisknout. Jako kdyby nějaká vyšší instance nad pravdivostí všeho tištěného nepřetržitě bděla. Leč ani takováto zdánlivě směšná domněnka, že co je tištěné, musí býti také pravdivé, není bez pevného podkladu. Téměř veškerého svého vzdělání nabýváme z knih, tedy z tištěného. Od útlého věku vyrůstá v duši člověkově přesvědčení, byť i nevyslovené, že co je v knize, je pravdivé. Vždyť za dozoru a kontroly se strany učitelů se člověk z knih těch učí. Což divu, když mnoho lidí i v pozdějším věku na všechno tištěné pohlíží jako na pravdu?

***

Z pověděného vysvítá, že ten, kdo má v inserátu svém nekalý záměr, má u čtenářů dobře připravenou půdu. Čtenář přináší mu darem v ústrety svou neochvějnou důvěru ke věcem tištěným. Kdo tedy dovede obratným způsobem důvěry této se zmocniti, aniž by vzbudil stín podezření, pochodí jistě dobře. Ovšem mnohý inserát je tak nemotorný, že dosti málo kriticky soudící čtenář hned tuší cosi nekalého. Na příklad: Ku konci roku 1907 byly, jak každý ví, peníze drahé. Celá řada bank platila z peněz u nich uložených čtyři a půl ze sta i více. V této době viděl jsem opětovně inserát, v němž kdosi nabízí úředníkům státním peníze na čtyři ze sta. Z nabídky takové každý peněžních poměrů znalý viděl, že není reelní a že jistě ten, kdo peníze nabízí, zná vedlejší cestu, jak by svoje peníze lépe než na čtyři ze sta zúrokoval.

Anebo, koho by nezarazil inserát, jímž mladý intelligentní muž hledá bohatou nevěstu, při čemž mu tělesná vada nevěstina nijak nepřekáží. Anebo inserát dívky, která hledá bohatého starce, který by jí podal své ruky. Takových inserátů, které bijí do očí rozmanitými takovými, na první ráz nedůvěru budícími nabídkami, není málo. Ale jsou inseráty, kde jen v pravdě věci znalý vytuší nějaký háček, který vybízí k opatrnosti. Dlužno pak doznati, že inseráty, u nichž třeba býti opatrnými, byť i vypadaly sebe důvěryhodněji, týkají se především záležitostí léčebných.

Pravil jsem v čele těchto řádků, že právě takovéto k opatrnosti vybízející inseráty jsou mně pohnutkou k napsání přítomné stati. Leč inserát, nabízející hluchým pomoc, zarazí, jak jsem ukázal, i čtenáře prostého. Nicméně jsem přesvědčen, že inserent dělá dobré obchody. Mnohý hluchý si při čtení ohlášky řekne, že neriskuje koupí nástroje nic jiného než pár zlatých a na takové osoby právě inserent počítá.

Avšak jsou inseráty, které znějí na první pohled velice důvěryhodně. Na příklad nabízí se lék proti tasemnici. Prý dobře chutnající a spolehlivý. Ve skutečnosti také se může státi, že lék u toho neb onoho tasemnici z těla spolehlivě vypudí. Kdo by tedy v nabídce této tušil něco, nad čímž dlužno se pozastaviti? A přece inserát takový kořistí z nevědomosti lidské!

Věc se má tak. Sta lidí se domnívá za nejrozmanitějších okolností, že nesnáze a nepříjemné pocity jejich jsou zaviněny přítomností tasemnice v jejich útrobách. Lidé s takovouto domněnkou, namnoze nevýslovně směšnou, váží o své újmě daleké cesty do Prahy, aby hledali pomoc proti své domnělé tasemnici. Viděl jsem v pražské nemocnici ženu, která docela vážně tvrdila, že cítí, jak ji tasemnice štípe vzadu do jazyka. To se ví, že každý lékař zná léky, pomocí jichž dají se tasemnice v našem kraji obvyklé z těla nemocného vypuditi. Každá lékárna léky takové má a na předpis lékařský vydává. Rozdíl leží jedině v tom, že reelní lékař podává lék proti tasemnici teprve tenkráte, když se přesvědčí, že nemocný skutečně tasemnici má a že tudíž články její z těla odcházejí. Takovýmto přesvědčením se inserent nezaměstnává. Dopíše-li mu kdo o lék, prodá jej, má-li kupující tasemnici čili nic, jest soukromou záležitostí tohoto.

Anebo jsou inseráty, které nabízejí zdarma knížku o léčení elektřinou, a sice osobám nervosním, rheumatickým, trpícím žaludkem nebo střevem, slabostmi všeho druhu. Kdo inserát takový čte, řekne si: Inu, knížka taková jest prostředkem reklamním, to se ví, že inserent má na prodej nějaký elektrický přístroj. Pravda. Ale zhusta podobné reklamní spisy (a je jich zejména ve věcech pohlavních množství) vylíčí nejprve rozmanité hrůzy, které očekávají v budoucnosti toho, jenž v přítomnosti tak a tak trpí. Ukážou potom, že jedinou pomoc v těchto hrůzných nesnázích poskytuje - v našem konkretním případu - elektrický přístroj (jindy zas nějaký lék) tak a tak pojmenovaný a ovšem tolik a tolik korun stojící.

Není ovšem pochyby, že elektřina v jistých stavech chorobných jest výborným lékem, ale ve všech strastech lidského pokolení nepomáhá. Bylo by na příklad pošetilo domnívati se, že všecky nemoci žaludeční a střevní a "slabosti všeho druhu" dají se vyléčiti elektrickým proudem. Za druhé ale úspěšné používání elektrického proudu není hračka, kterou každý s nebe spadlý na ráz dovede. Tak zvaný indukční proud, vyráběný vrčivými strojky, je celkem v ohledu léčebném malého významu. Nepoměrně důležitější jsou jiné druhy proudu elektrického, zejména tzv. proud stálý. Leč upotřebení proudu stálého žádá i dobrou znalost ustrojení lidského těla a jeho nemocí. Nad to jen dobře měřený, a tudíž rheostatem regulovaný proud může nemocnému prospěti. Z toho všeho ale každý vidí, že inseráty, které slibují zadarmo knihu o elektřině, dlužno uvážiti s jistou porcí opatrnosti.

Anebo: v posledních letech vyráběli zejména němečtí továrníci mnoho praeparátů, o nichž tvrdili, že jsou výborně stravné a výživné, tak že tvoří v různých nemocech důležitý prostředek výživný. Rozmanité tyto praeparáty ohlašovány v různých inserátech, které odkazovaly čtoucího na rozmanitá pojednání vědecká, chválu toho kterého praeparátu hlásající. Mimochodem řečeno: jsou lékaři (sám jsem se o tom přesvědčil), kteří se nabízejí různým vynálezcům, že o jejich vynálezu napíšou - rozumí se vychvalující "vědecké" pojednání. V Čechách se za rozmanité tyto výživné praeparáty vyházely nečítané tisíce peněz. Německé reklamě věřilo nejen obecenstvo, ale i lékaři, kteří rozmanité ty praeparáty hojně ordinovali. Ale již jsou zase v reakci. O nejednom praeparátu se ukázalo, že nemá větší živné ceny než např. vejce a u jiných ukázalo se, že doporučování neodpovídalo pravdě. Jakousi sensaci způsobil objev učiněný během roku 1907 o známém praeparátu "Puro". Praeparát tento vydával vynálezce za čistou šťávu masnou. Titul jeho vůbec byl: Masná šťáva Puro, vynikající, krev tvořící, sílící a vyživující prostředek, jak inseráty ještě roku 1908 hlásaly. Cena lahvičky půl třetí marky, tedy asi tři koruny. Tomuto ohlašování se mnoho věřilo a Puro ordinován i na školách lékařských nemocným, těžkou nemocí ve výživě ohroženým.

Tu roku 1907 několik prací vědeckých ukázalo, že Puro není tím, zač se vydává, že to není žádná masná šťáva, nýbrž prostě masný extrakt dohromady se slepičím bílkem smíchaný, a tudíž praeparát, jehož hodnota s cenou není nijak v souhlasu a jehož prospěšný vliv nemůže se nijak měřiti s účinkem čisté masné šťávy.

Z toho vysvítá nade vší pochybnost jasně, že ani inserátům nabízejícím prostředky léčebné a opírajícím se o nepočítané úsudky domnělých neb skutečných autorit všeho druhu nelze vždy věřiti. Nejlépe ovšem kalkulují ti, kteří nabízejí pomoc při některé nebezpečné, zvláště nezhojitelné a mnoho rozšířené nemoci. Na příklad při souchotinách, zkornatění tepen, při mrtvici, rakovině ap. Lidí nemocmi těmito trpících jsou nepočítané tisíce. Trpící ovšem vždy neví, čím trpí. Ale jednou to ví jeho okolí, a to neváhá někdy hledati pomoc, ať si pochází z pramene jakéhokoliv. Za druhé je velice mnoho úzkostlivých lidí, kteří se obávají jmenovaných nemocí, zvláště nyní tak populárního zkornatění tepen, a ti rovněž se nerozpakují kupovati pomoc nabízenou od kohokoliv. Zejména nabídky z ciziny účinkují na české hypochondry jako píšťala krysaře hamelnského.

Budiž mně dovoleno citovati následující novinářskou zprávu: "Ve Vídni konalo se dne 20. dubna 1907 před obchodním soudem přelíčení o sporné záležitosti profesora Adamkiewicze proti chemické továrně Merck v Darmstadtu. Profesor Adamkiewicz žádal náhradu 250 000 marek, poněvadž prý jmenovaná firma proti výslovnému znění smlouvy z r. 1900 předčasně zastavila výrobu jím vynalezeného kankroinu (léku proti rakovině). Firma však dovozovala, že byla podvedena, poněvadž kankroin dle souhlasného dobrozdání prof. z Eiselsbergů a prof. Neussera vůbec žádným lékem proti rakovině není, nýbrž naopak že může nemocnému ublížiti, a nelze tudíž nutiti firmu, aby pod vědeckým pláštěm rozšiřovala bezcenný prostředek, poněvadž by jednala nejen nemravně, ale nezákonně."

Po takovém lapidárním odsouzení kankroinu by se každý domníval, že lék tento upadl v zapomenutí. Ale tomu tak není. Jsem jist, že si leckdo na něj vzpomene, až osobu druhou uvidí trpěti rakovinou a řekne si: "Což kdyby přec..."

Tak se to má i s ostatními proti rozšířeným a zhoubným nemocem doporučovanými léky. Vždy se najdou lidé, kteří si na ten neb onen lék vzpomenou a vždy budou lidé, kteří budou tvrditi, že ten či onen lék vyléčil ze souchotin, rakoviny, zkornatění tepen ap., neboť mnozí z těchto posledních vyléčeni hlavně ze strachu a ne ze jmenované nemoci.

***

Co z těchto řádek plyne pro čtenáře jejich? Naučení krátké. Šetřme peníze a nevydávejme jich za inseráty nabízené léčebné pomůcky, dokud se opravdově nepřesvědčíme, že pomoc, kterou nám ten neb onen nabízí, jest pomocí skutečnou.

Josef Thomayer: Kulturně historické obrázky z oboru lékařského, Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České university Karlo-Ferdinandovy a České akademie pro vědy, slovesnost a umění, Praha.

Obsah čísla 2/2003


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.