Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 2 > Ohlasy a glosy > Milan Znoj: Levice a pravice v rozpuku

Milan Znoj

Levice a pravice v rozpuku

Úvaha Ernesta Skalskiho o zanikajícím středu (Listy 1/2003) se v českých poměrech zrcadlí jako na hladině zčeřeného rybníka. Ohnisko se zdá být totožné: politické strany mizí ve středu spektra jako v propadlišti v Polsku i u nás (vzpomeňme jenom na OH, Svobodné demokraty a na klikatý, leč vytrvale upadající vývoj Unie svobody). Nicméně o krok dále se obrazy zrcadlově převracejí, ne snad vzhůru nohama, ale spíše zleva doprava. Musel by to být hodně vypečený komentátor, který by tvrdil tak jako Skalski o Polsku, že na levici u nás máme stranu téměř západoevropskou, jejíž hlavní problém je, že nemá náležitou protiváhu na pravici, neboť moderní pravice ještě nevládla, ba dosud neexistuje, a že ona levice připomíná postkomunistického Otesánka, který zjistil, že tržní hospodářství a pluralitní politika je mnohem skvělejší než rigidní byrokratická disciplína z časů vlády jedné strany, a spokojeně si užívá svého postavení.

Střízlivý komentátor by řekl, že u nás je to vlastně naopak, a mladický komentátor by s jiskrou v oku dodal: díky bohu, tedy díky Václavu Klausovi. Aniž budeme podléhat přehnaným iluzím o demiurgovských potencích Václava Klause a když se přidržíme věcné instrukce Ernesta Skalskiho, že strany představují v politice určité zájmy významných částí a skupin společnosti a bez tohoto podloží se neudrží, i po takové věcné korekcí nelze než obdivovat, že to především byl Václav Klaus, kdo dokázal v českých poměrech vytvořit pravicovou stranu téměř západoevropského střihu. Řada kritiků zmiňuje hned zápory tohoto výkonu. Rád bych ale připomněl jedno důležité plus. Díky tomu se u nás nedostaly ke slovu konzervativní strany tradicionelního a nacionalistického ražení, které ovládly pravici v Polsku a v Maďarsku. Byť pochopitelně svou váhu mělo hlavně to, že takové strany u nás nikdy důležitou roli nehrály - snad s výjimkou strany agrární, ale tu se české levici podařilo po druhé světové válce zlikvidovat, když se konzervativní a nacionální pravice za druhé republiky zdiskreditovala a strana agrární dostala kolaborantské stigma.

Pravicová dominance

Je úžasné, že česká pravice dokázala vskutku vzniknout takřka na zelené louce. Ideově to byl import. Program byl převzat od západní neokonzervativní pravice, jež se v 70. a 80. letech 20. století prosadila s demontáží byrokratického sociálního státu. V Čechách podobná politická tradice neexistovala. V naší politické historii nenajdeme významnější konzervativní stranu, která by byla liberálně orientovaná - snad s výjimkou národní demokracie, ale to až za první republiky, tedy v době, kdy byla v úpadku. Po pádu komunismu inspiraci v neokonzervatismu západního ražení hledalo několik politických skupin (LDS, ODA), ale nakonec všechny ztroskotaly. Důvody, proč se tak stalo, nenajdeme ve sféře idejí, ale v oblasti zájmů, jmenovitě zájmů střední třídy. Klausova ODS byla nesena jistou poptávkou a musely se najít významné sociální skupiny, jejichž zájmy tato strana politicky reprezentovala, jinak by zašla na úbytě.

Bohužel málo víme o tom, jaké bylo a je sociální zázemí politické moci ODS. Za základní sociologický objev se stále vydává zjištění, že komunistická nomenklatura obsadila nejvýznamnější pozice v hospodářství ("komunisté svou politickou moc zaměnili za moc ekonomickou"), ale odpovědi na otázky, o jakou strukturu zájmů se opírá moc ODS ve městech a regionech a jak se místní, skupinové a regionální zájmy promítají v politickém jednání a rozhodování ODS, zůstávají v mlze obecných úvah o "vítězích české cesty" transformace, tedy o nových podnikatelských a manažerských elitách, pro které privatizace a volný obchod byly nejen nějakým neoliberálním heslem, ale hlavně příležitostí, jak se prosadit a realizovat své životní plány. Podobně je to s tvrzením, z něhož ve své úvaze vychází Ernest Skalski, že oporou liberální demokracie je střední třída, do níž ovšem patří podnikatelé, manažerské skupiny, obchodníci, ale i úřednictvo, učitelé a nepochybně též tzv. nové profese, spjaté s novými technologiemi. Nicméně dá se předpokládat, že pro valnou část z nich - zvláště pro podnikatelské skupiny - se na začátku 90. let stal neoliberální politický program ODS docela přitažlivý, a právě zde je třeba hledat hlavní důvody, proč tento program dominoval české politice 90. let.

V poněkud jiných barvách ovšem své sociální zázemí líčí sama ODS a Václav Klaus zvláště. Podle nich totiž jejich příznivci jsou ti schopní a úspěšní, kdož se prosadili ve volné soutěži - skoro jsem v pokušení říci, že je to "sůl české pravice", a naproti tomu odpůrci a kritikové jsou ti, neschopní, co neobstáli v tvrdé soutěži, závidí úspěšným, chtějí těžit z jejich výkonů, a na to potřebují stát, kterého se pořád dovolávají. Václav Klaus si sotva uvědomuje, že to je jeden z typických příkladů moralizování v politice, proti němuž jinak tolik brojí. Občany společnosti třídí na úspěšné a neúspěšné a dává sociálním rozdílům morální kvalifikaci, spíše tedy diskvalifikaci. Někdy zdánlivě mluví o něco smířlivěji. Zvláště dojemně zazněla tato slova v jeho prezidentském projevu, když podotkl, že není prezidentem jenom těch úspěšných, ale i těch neúspěšných. Zřejmě to myslel upřímně.

Levicové jizvy

Pokud jde o sociálně slabší, tradičně se jich zastává levice. V 90. letech však ona výše naznačená střední třída na levici docela zanevřela - byl to rub politického vítězství neokonzervativní ideologie. Nicméně mohlo by se zdát, že se sociální demokracii již podařilo smazat toto politické manko v soutěži o střední třídu. Vždyť je už delší dobu vládní stranou, a musí mít tedy nějakou podporu v širokých vrstvách společnosti. Jenomže podle výzkumů veřejného mínění její sociální zázemí je poměrně neurčité a hlavně nestabilní. Ernest Skalski uvažoval o tom, jak disciplinovat nabubřelý polský Svaz demokratické levice pomocí nějaké pravicové strany západního střihu, která by dokázala zaujmout střední třídu. Jenomže u nás již máme pravici i levici více méně západního střihu a nezdá se, že by ztratila nějak na naléhavosti otázka, jak tyto české Otesánky politicky disciplinovat. Pravicová ODS potřebuje levicovou protiváhu, která by se přitom ovšem opírala o zájmy široké střední třídy. Ale levicová sociální demokracie na to nějak nestačí, ač je to jinak učenlivý žák, zvláště když jde o chuť k jídlu a k vládnutí.

Levici v Čechách tradičně obhospodařují dvě strany: sociální demokracie a komunisté. Stávající situace je ovšem unikátní i schizofrenní. Sociální demokracie sice má velkou minulost, ale po pádu komunismu se obnovovala skoro jako na zelené louce (hezkým příkladem je novinový inzerát Vladimíra Špidly, v němž zval zájemce o založení regionální organizace na schůzku). Obnovená strana ovšem horko těžko hledala místo na slunci. Revoluce levici nepřála, a jelikož sociální demokracie se vždy nějak hlásila k socialistické ideologii, zrovna tato její tradice nebyla nejlepší vstupenkou do nových poměrů. Mohla nabídnout jenom jméno a nejasnou vyhlídku do budoucnosti. Ideová nepřízeň doby ale nebyla jedinou a možná ani ne hlavní překážkou.

Komunismus sice padl, ale zůstal po něm politický sirotek: komunistická strana. Ideově na tom byla prachmizerně, za revoluce nijak zvláště neobstála, přistoupila sice na dojednané předání moci, ale do nových poměrů se jako spoluaktér změn vpravit nedokázala. V době, kdy byla politika nesena ideami, neměla komunistická strana šanci, a když později začaly politikou hýbat zájmy, měla sice mnohé výhody (členstvo, strukturu, akceschopnost), ale zároveň jednu docela zásadní slabost: nebyla schopna zájmy svých členů a příznivců politicky věrohodně prezentovat. Přičteme-li k tomu, že česká politika na začátku 90. let byla zasažena silnou vlnou antikomunismu, není divu, že se jednak tato strana ukryla v zákopech, které nehodlá opustit, jednak že se sociální demokracie dlouho nemohla prosadit.

Musel nejprve přijít další génius české politiky Miloš Zeman, který pochopil, že šancí v takové situace je demagogie, která využije rostoucí nespokojenosti docela rozmanitých a svým způsobem neurčitých sociálních skupin. Chvíli to trvalo, musel počkat, až se rozklíží pravicová koalice, která vzešla z voleb v roce 1992 a statečně vládla do roku 1997. V následujících předčasných volbách dostal sociální demokracii do vlády, ale byla to nakonec jen vláda s tichou podporou pravicové ODS, k tomuto účelu smluvně zavázanou.

Na levici se nám objevil druhý Otesánek, vedle toho našeho pravicového. Není to ale polský postkomunistický Jacek, nad nímž přemítá Ernest Skalski. Tento Otesánek stojí na hliněných nohou a docela ho sužuje komunistický konkurent. Člověk by řekl, proč není ruka v rukávě? Konec konců Miloš Zeman svého času vyzval komunisty, aby se vrátili z vandru domů, ale to nebylo určeno straně, jenom jednotlivcům.

Přitom je očividné, že po pádu komunismu ztratily komunistické strany raison d'ętre. Vznikaly po první světové válce jako radikální křídla sociálně demokratických stran, která se hlásila k programu bolševické revoluce. Sociální demokracie v té době naopak prodělávaly revizi původního revolučního učení a jaly se formulovat svou verzi liberální demokracie. Historicky se ukázalo poměrně jasně, co která cesta obnáší. Nevím, kdo by chtěl ještě na těchto rozdílech na levici stavět.

Nicméně ruka v rukávě není a sotva v dohledné budoucnosti bude. Příliš mnoho věcí je na překážku. Minimálně dva faktory jsou nepřehlédnutelné a hned tak nezmizí. Jednak hodnostáři a funkcionáři komunistické strany získali docela zavedenou politickou existenci, kterou sotva budou zpochybňovat. A jednak komunistická strana nalezla docela spolehlivé zázemí, když se stala ventilem nacionálních a sociálních úzkostí a postupně se proměnila v nacionalistickou stranou české omezenosti, což je sice úspěšný politický projekt, ale ze strany dělá více než obtížného partnera v situaci, kdy republika vstupuje do Evropské unie a snaží se zapojit do mezinárodního politického a ekonomického společenství. Střední třída, jež by měla být kotvou demokratického režimu, má docela jiné zájmy, které ostatní strany budou sledovat.

Milan Znoj (1952) je filosof, politolog, ředitel Ústavu politologie FF UK.

Obsah čísla 2/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.