Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 2 > Ohlasy a glosy > Milan Hauner: Historikovy poznámky k úvaze prezidenta Václava Havla

Milan Hauner

Historikovy poznámky k úvaze prezidenta Václava Havla Edvard Beneš - Dilemata evropského politika

Václav Havel ve svém textu hledá jiného Beneše, nikoli autora dekretů, nýbrž strážce demokracie a obránce republiky za ohrožení v roce 1938. Postavil si dvě klíčové otázky: Jak se stalo, že Beneš (přijetím Mnichovské dohody) dal přednost řešení pragmatickému před morálním, ačkoliv věděl, že jde o agresi šílence? A druhou: Jak je možné, že to vyvolalo tak malý odpor?

Na druhou otázku nedokáži ještě odpovědět, ale ta první je společná politikům a historikům. Historikova hlavní povinnost spočívá v tom, aby se filosofování o historii neodklonilo příliš od faktů. Debatě prospěje, když se pokusíme některé okřídlené termíny vysvětlit nebo upřesnit. Jelikož za posledních dvanáct let byl zpřístupněn hlavní Benešův archiv (londýnský), víme toho o něm mnohem víc. Stav mysli vedoucího politika, jeho mentalitu, není možné stanovit jako neměnný faktor, je třeba vidět, jak se měnila v dramatických dnech a co ji zásadně ovlivnilo.

Krize vrcholí

Benešovo dilema, které V. Havel popisuje jako reakci na "mnichovskou krizi" nebo "mnichovský diktát," bylo vyvrcholením delšího procesu, kterému se přesněji říká "československá" nebo "sudetská krize". Ústředním problémem nebylo ani tak Hitlerovo šílenství (ačkoliv s tím se muselo počítat jako s faktorem mezinárodní politiky), jako spíše způsob, jak Hitler využíval do krajnosti nespokojenosti 17 milionů Němců žijících mimo hranice Německé říše. V polovině března 1938 se Hitlerovi podařil "anšlus" Rakouska. Každý věděl, že po "rakouské" bude následovat krize "československá". Hitler, využívaje demagogicky hesla sebeurčení Němců, byl v ofenzívě; Beneš v defenzívě.

Malé, ale užitečné upřesnění: aniž bych chtěl rozebírat osobní motivaci, musím upozornit, že Beneš sám použil ve svých textech symbolického termínu "mnichovské dny", "mnichovské trauma," pro celé dramatické období, ačkoliv o "Mnichovu" samotném se dá hovořit až od 28. IX. 1938, kdy bylo oznámeno v tisku svolání konference. Osobně se domnívám, že pro Beneše samotného "mnichovské trauma" neznamenalo jen vítězství Henleina a Hitlera, nýbrž daleko silněji zoufalství nad zradou Francie (Georges Bonnet!) a šok nad zákeřnou tvrdostí polského ultimata, ve kterém polský ministr zahraničí J. Beck kladl tvrdší podmínky než Hitler! (Do jisté míry se Beneš o to přičinil neustálým odkládáním vyrovnání s Polskem v otázce Těšínska, a to navzdory tomu, že naše armáda měla zájem na polském spojenectví jako na jediné rozumné kombinaci proti německému obklíčení.)

Mnichovská dohoda, která nese datum 30. IX. 1938, de facto potvrdila původní Chamberlainův plán předání území s více jak 50 % německy mluvících čs. občanů, přednesený Hitlerovi 15. IX. v Berchtesgadenu, a nejdříve zamítnutý čs. vládou ústy E. Beneše 19. IX., ale pak přijatý po noční intervenci anglického a francouzského vyslance v Praze z 21. na 22. IX. Spokojený Chamberlain se vydal 22. IX. podruhé letadlem za Hitlerem, tentokráte do Bad Godesbergu, aby mu oznámil radostnou zprávu (bez ironie: domníval se upřímně a naivně, že zabrání evropské válce), že Beneš ustoupil a že říše dostane Sudety. Nevypočitatelný Hitler (V. Havel ho právem tituluje "šílenec") však Chamberlainův plán odmítá jako nedostatečný. Řádění čs. soldatesky prý dosáhlo v Sudetech maxima a on nevidí jiné řešení než vzít německé soukmenovce pod vojenskou ochranu říše. To znamená válku ve středu Evropy každým dnem, a tím i válku celoevropskou. Chamberlain se snaží ještě Hitlera odměkčit. Bezvýsledně. Vrací se do Londýna, a po poradě s francouzskými kolegy doporučuje anglická vláda Benešovi provést všeobecnou mobilizaci. Francie samotná povolává záložníky, totéž činí Royal Navy. (Ale pozor: po celou tu dobu čs. vláda vůbec nejedná s Berlínem přímo, nýbrž jenom prostřednictvím Paříže a Londýna. Ačkoliv byl Beneš svými kolegy mnohokráte vyzván, odmítl kategoricky jednat s Hitlerem. To byla vedle neschopnosti jednat s Varšavou druhá vážná slabost jeho zahraniční politiky. To by se ve státě s demokratickou kontrolou zahraniční politiky nemělo stát. Když jde o nejvyšší národní zájem, je třeba vyzkoušet všechny metody, třebaže se příčily Benešovu estetickému cítění.)

Klenotem erbovním mé země zůstane ta noc...

Po pět nocí a čtyři dny stojíme na prahu války, a to války za optimálních podmínek pro Beneše, jaké nikdy předtím neexistovaly. Zdá se, že osobní ponížení po přijetí nočního ultimata je načas zapomenuto; národní katastrofa, kterou by vyžádovalo odstoupení pohraničí, je rázem odvrácena. Navíc má za sebou Západ, Poláci ještě nepředložili ultimatum a sovětská pomoc čeká v záloze. (V Havlově článku o ní nepadne ani zmínka. Není možno skákat z jednoho extrému do druhého. Faktor sovětské vojenské pomoci byl psychologicky - prakticky byl přinejmenším sporný - nesmírně důležitý pro morálku čs. armády, důležitější v daném okamžiku nežli pomoc francouzská. Stačí se podívat do kterýchkoliv tehdejších novin a konzultovat vojáky). Na druhé straně Hitler byl jednoznačně považován za agresora a jeho nehoráznost byla nápadnější nežli požadavky henleinovců, kteří jsou od 13. IX., po vyhlášeném a rychle potlačeném povstání, postaveni mimo zákon. Čs. úřady nicméně velice rozumně nezahájily masovou perzekuci sudetských Němců. Zatímco Hitler je rozezlen nepodařeným povstáním, které zhatilo jeho revoluční sen rozbít versailleský systém střední Evropy hromadným povstáním menšin (a to nejen německých), zůstává Beneš optimistický. Je to paradoxní, ale dle svědectví jeho nejbližších spolupracovníků, včetně manželky, ho nikdo neviděl ještě tak šťastného... Ano, v očekávání brzké války - ale ne za jakýchkoliv podmínek!

Benešovy tři osudné volby

Historik musí proto vidět Benešova dilemata poněkud jinak než jen jako konflikt mezi řešením pragmatickým a morálním. Domnívám se, že Beneš v podstatě měl tři zásadní volby: plebiscit, nebo válka, nebo přímý transfer obyvatelstva (s územím či bez).

Po celé údobí krize využívá Beneš do krajnosti své diplomatické schopnosti a svou znalost mezinárodní politiky, aby se vyhnul plebiscitu, jehož provedení pod mezinárodní kontrolou, jak se právem obával, by vedlo k rozpadu ČSR. Nešlo jen o ostatní menšiny jako polskou a maďarskou, nýbrž především o Slováky.

Zde je oprávněná otázka, proč se demokratický politik obával tak fundamentální demokratické metody, jako je plebiscit. Odpověď je nasnadě. Jako znalec historie a mezinárodní situace Beneš věděl, že po nástupu fašismu by se plebiscit stal nástrojem v rukou demagogů, jako byl Hitler, kteří dokázali zneužít sociální i politické nespokojenosti poražených Němců uvnitř i mimo území říše.

Mezi 23. a 28. IX. byl Beneš připraven přijmout válečné řešení. "Šťastná" kombinace však podlehla silnějšímu trendu mezinárodnímu, který známe jako appeasement. Pod diktátem čtyř velmocí, pod hrozbou přímé německé a polské invaze, za podmínek neurčité sovětské pomoci, která navíc neměla zaručený vojenský koridor přesunu a představovala pro střední Evropu obrovské politické riziko, byl Beneš donucen přijmout transfer sudetského obyvatelstva i území (jeho těžká porážka vzhledem ke koncepci ČSR), ale bez plebiscitu (jeho malé a dočasné vítězství). Většina spolupracovníků očekávala, že Beneš bude rezignovat bezprostředně po přijetí mnichovského diktátu 30. IX. Namísto toho - stejně jako po únoru 1948 - prodlužoval "pragmaticky" agónii demokracie dalším setrváváním ve funkci až do úplného tělesného vyčerpání.

Jak se to stalo?

"Soud historie" (nemám rád tento termín) musí být vůči Benešově historické roli objektivní. Ocenit jeho obrovské schopnosti, píli a energii na jedné straně, ale i jeho omezené chápání demokracie na straně druhé. Nestrpěl jiné koncepce než svoji. Nikdy nepracoval v parlamentě jako opoziční politik. Nedokázal by to. Musel mít vždycky pravdu. U malého státu je to poněkud riskantní. Neměl charisma ani šarm. Byl spíš typem pedantského profesora nežli strhujícím táborovým řečníkem. Rozhodně nebylo možné žádat, aby sehrál nadlidskou úlohu patrona celé antinacistické fronty vůči Hitlerovi, jak ho k tomu vyzval provokativně Bertold Brecht ("Kämpfen Sie und die Schwankenden werden mitkämpfen!" - Bojujte a ti váhající se přidají!) Ne, ČSR nebylo Španělsko. Demokrat Beneš rozhodně nechtěl sám pozvat Sověty do střední Evropy v roce 1938 - to by se Západ navždy k němu obrátil zády.

Od září 1938 byl Beneš předurčen k tomu, aby se stal Hitlerovým antagonistou. Hitler ho sám do té role vpravil ve své řeči z 26. IX. Když byl Beneš na to upozorněn sovětským vyslancem Alexandrovským, odpověděl mu polorozpačitě a položertovně: "zu viel Ehre für mich." Když ho o půl roku později v americkém exilu, v den kdy Hitler okupoval Prahu, navštívil Thomas Mann a nadhodil otázku společného postupu proti fašismu pod Benešovým vedením, bylo mu zřejmé, že Benešovi se nedostávalo té nezbytné tvrdosti a smělosti, které tato role vyžadovala (Gefühl der Sympathie trotz dem Bewusstsein, dass grössere Kraft und Kühnheit die Ereignisse anders hätten wenden können.). Thomas Mann byl od roku 1937 čs. občanem.

Jestliže se za první světové války Masarykovi podařilo osobně přesvědčit postupně vedoucí státníky Francie, Anglie a USA, že sebeurčení malých národů Evropy je totožné s principy demokracie, že by za tento ideál měli bojovat, a skutečně dosáhl toho, že to přijali za jeden z hlavních válečných cílů, Benešovi se to za 2. světové války už nepodařilo. Musel uznat, že řada malých národů dosáhla sebeurčení rychleji pomocí fašistických nežli demokratických hesel. Natrvalo zasažen mnichovským traumatem (čti: zradou spojenců) Beneš se rozhodl, že ví nejlépe jak bez pomoci Západu postavit hráz německé rozpínavosti ve střední Evropě: namísto sloučení geopolitiky středoevropského prostoru s liberální demokracií, která se po dvaceti letech trvání republiky neosvědčila, pokouší se o jakýsi český národní socialismus v rámci etnicky homogenního státu bez menšin (uvažoval o vystěhování nejen Němců a Maďarů, ale i Poláků), navíc s panslavistickou příchutí a jednoznačnou orientací na Moskvu. K této ideologii se systematicky propracovával během války, navzdory početným kritikám. Únor 1948 byl potvrzením tohoto trendu a poslední signál těm, kteří snad ještě měli iluze - nikoli nečekaná zkouška sil kdo s koho. Beneš nechtěl a nemohl už zvrátit kurs.

Můj pohled je samozřejmě jedna z mnohých možných interpretací. Je třeba se seznámit i s jinými. Myslím, že v naší střední Evropě jsou národy, které doplatily na obě světové války hůře než my. Pouze v kritické výměně našich poznatků je možno dosáhnout určité katarze, kterou budeme společně sdílet jako občané sjednocené Evropy s těmi, co byli nedávno poraženi, okradeni a vyhnáni. Jak jsme se znovu přesvědčili i letos, není to vůbec snadné.

Newport R. I., neděle 21. dubna 2002.
(Pozn. redakce: Text Václava Havla je z 19. dubna 2002 a vyšel v sedmi evropských denících.)

Obsah čísla 2/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.