Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Úvodem > Ludvík Kundera: Čajové portréty a jiné básně

Ludvík Kundera

Čajové portréty a jiné básně

Tříkrálové klanění

Tak jaké dary, ctění králové?

Inu, pane Kašpare, obraťme karty,
vždyť vy stejně nejste pravý král,
leda tak hvězdář, leč nepříliš zámožný,
neb odhad budoucnosti není vaše síla.
I dostanete pěkně vymalovaný globus -
ať se tisíciletí divě pomíchají!

A vědí co, pane Melichar, jim přece
hvězdařina vynáší dobře, nebe
mají slušivě rozparcelované na samé trojúhelníčky.
Proti pokušení zla a zlata dostanou snítku
zeleného jmelí, pozlatit si ji můžou sám:
chvost komety jim poslouží!

A také tobě, pane Baltazare,
se dostane šestice veršů.
Jsi asi skutečný král, byť zapuzený, byť bez koruny,
jsi otloukán jak píšťalička,
jedni tě mají za pobudu, druzí za blázna.
Dostaneš starobylý měšec, tak, a basta.
Co je v něm, nikdo neví a ty to nepovíš.
Cože? Dva verše navíc? Ty máš od cesty!

Ach ano, páni: taky se vám svižně klaníme.

Endorfiny

Svévolně chumelí. Rynk
městečka zas má obrysy měkké a vláčné.
Rynk světa! Ring světa?

Krabatost té rozšlapané plochy
se milosrdně zastírá -

nic nejede, nikdo nás neruší:
Jsme zcela
za oponou blahovůle
a to je ta chvíle
křičet; celkem mírně:

Ó bratře, vyrvi mi
dosud bující endorfiny
a vznes žalobu proti zlovůli.
Ať je na ni vidět,
ať se jakkoli zabarvuje,
jen ať nezelená.

A jen ať nic neprorokuje!

Roky

Arnoštu Budíkovi

Rok 1899 se slévá s rokem 1999. Vidím schodiště pohlcené prostorem, hemžení nových bytostí, schody jsou daleko.

Vidím bolestiplnou tvář Antonína Sovy v secesním letohrádku, vidím rekvizity: netopýra, stébla trav, ciferník, leknín. Slyším šelest a van, housle Karla Hlaváčka, žehrání T. S. Eliota, bortící se gulagy. Cítím pach i vůni, vůni i pach a také obé v snách. Cítím Lautréamontův stín, přesnost slov Paula Eluarda, vzdálenou existenci bažin, věčný hlad. A také trosky květů.

Rok 2000 se slévá s rokem 1900. Vidím mosazné kořeny, Magritta věcně třídícího své přeludy, keře chobotnic. Slyším písek deroucí se do škvír, výsměšný hlas Jakuba Demla, propadání mamutích jam. Cítím mnoho nocí, jejich tíhu i blaženost, cítím vůni soli, vůni rzi. Stín větru přebíhá po schodištích.

Malíř dovádí ve vichřici

Josefu Krejčiříkovi

Les bujaře plesá
z údolí slyšet vlaky
Adam a Eva se smějí

Od rána malíř slyší růst trávu
a pouští se labyrintem
bez klubka Ariadnina
jen tak aby přetřel předzvěst předpeklí
vzdávaje hold dovádění
ve vichřici která
rozhání rohatá stáda
nad pouští vypouští rarohy
po koutech střádá nová halekání:
Otevřte vrata jede žebřiňák!
Ponořte stíny do rybníků!
Zanechte trotly za humny
ať pilně okorávají!

Do vichru vpadla modř
a obrazy se veselí
V houstnoucím pylu nastává
kýžený ústup fantomů

Sen o starých hradech

Karolu Bílkovi

Vše započalo zběsilou honbou
kolem celého zámeckého areálu,
někdo nám byl v patách.
Nám? Byli to neznámí lidé,
bezpochyby badatelé:
ruce měli od inkoustu.

Tam, kde hlavní zámecká budova hraničí s parkem,
jsme vždy zapadali do bažin,
čouhaly z nich paličky orobince.
Několikrát jsme celý zámek obkroužili,
dýchalo se nám lehce, žádné zchvácení.

A náhle jsme stáli před pomníčkem beze jména,
byl rozháraný do všech stylů.
Měli jsme na sobě starobylé úbory - čamary, haveloky -
a byli jsme velmi znervoznělí:
užuž měl přijet autobus do Jičína.

Neznámý muž s bílou hřívou a rozevlátým plnovousem
však neustále řečnil - vzývaje ptactvo, klna vlkům - - -
Z houfce diváků, v němž jsme se ztratili, se ozývaly
peprnosti.
A rázem jsme stáli v pracovně Jaroslava Vrchlického,
na pohovkách se rozvalovali vlasatci a copánkáři
neurčitého věku,
čekalo se "na Mistra".

Všichni postupně vytahovali z kapes salámy,
krajíce chleba zabalené v novinách, makové rohlíky
a urputně žvýkali.
Tloukly hodiny.
Mistr stále nepřicházel.

V Kunštátě 1. 1. 1999

Malíř Karel Valter

Letmo pohlédl z okna. Dole v čeřivých zákrutech teče řeka. Hnědá, zelená,
žlutou nevidím. V místech, kde jsme, stávaly asi hradby nebo tam byl parkán -
země nikoho, hrdlily se tam přední hlídky. Padlé stromy tam leží dosud.
Bývával kamarádem Adolfa Kroupy, znal jsem od něho jen obraz zralého pole.
Po Adolfovi poslal mně neznámému vzácnou knížku. Prý: u vás
se bude vyjímat lépe, bude tam jak mezi příbuznými anebo aspoň dobrými sousedy.
Potom jsem slýchal, že se fantasticky rozmaloval a vskutku:
brzy jsem spatřil jeho velké čtvercové formáty, vždycky jen nepatrně vychýlené,
dovolující posunout pole až k nebi, louku nad oblaka, žal k radosti:
105 x116, 105 x115, 63 x73, 85 x100, 93 x110, 90 x100, 90 x 82, 117 x 110 -
snad proto, aby malíři nehrozilo nebezpečí osové symetrie a aby
předměty měly dost volnosti ke vzlétání, ke vznášení, k padání.
Předměty? Ale ano, proč ne, vždyť kameny, kmeny, stromy, keře, dráty, klece
a také cesty někdy vzlétají, polní a lesní, záhumenní a na dvorku,
zatímco letní polední ticho rozlouskává semínka šišek
a slehlá tráva popouští uzly k fabulacím - větvitým, rozsochatým.
Na ostrůvku mezi poli svět brouků a balvanů, svět hemžení, svět oblých soch,
nad úvozem borovice si namlouvá trnku a průlet žluny je události dne.
Konečně jsem stál u rozložitého regálu, malíř zápolivě vytahoval obraz za obrazem,
konečně naslouchám komentářům: Pod starým stromem mravenci, tady byl rezavý drát,
za Nadějkovem samé světlo, pak přijde ohrada, to jsem byl v lese na Silvestra,
za touhle cestou začínala igelitová louka a toto je klubko motýlů.
Kaliště, ano, Kaliště... Vzpomínka na Mahlera... Malíř si chvíli brouká,
malíř, jenž mohl být skladatelem. Můj toužebný motiv... Nebe je skoro pryč,
ohniště dýmá od pravěku, pohanská božstva stromů kolkolem.
Pařezy, pařezy. A pěkný den, ale třešně ještě nekvetou. Těch komentářů ze dna paměti!
Vrby košikářky, střapaté hlavy u sebe. Ale i okaté břízy pilný švadroní.
A kukala tam kukačka. Byli jsme rádi... Samé stopy lidí. Vrátit se do Vratkova,
divadlo větví v Pohnání. I vichřice mívají v lesích doupata. Signály.
Na jaře Rašovice, na podzim Mlčkov. V létě pak asi Všeměřice.
A moře oblázků. Je slyšet hudbu z remízků. Tráva se kupí do kytic.
A voní svízel. Tři noty přeletí jak pták. Kamenná loď proplouvá zahradou.
Letmo pohlédl z okna na parkán. Dole se v zákrutech čeří řeka.
Ohniště dýmá od pravěku, řeka je žlutá, obraz se mění, obraz trvá.

Bez tympánů

Někdy přespává v předsíni předpeklí
jako by tam byl doma: Ani o krok dál.
(Spíš o kroky dva.)
Nad hlavou se mu houpe podkova...
Někdy vzpomíná na Jindřicha Pruchu
jako by s ním v Běstvině chodil do školy
anebo jak by - ó běsové! - spával s jeho sestrou
či aspoň v jeho růžově rozkvetlém sadu.
Pak chvíli věří v pochod andělů.
Vstoupí vždy ve čtyřstupech halekajíce,
v čele kráčí perfektně zpívaje Pastor bonus,
pod paží s taktovkou potulného kapelníka,
za každým rohem někdo vzlyká:
cuchrapou - ochlarošoch - vůalesakravů...
Tomu však čelí přímé blesky:
pradryprak - úr a ůr...
Drůžičky sypou plátky tulipánů,
všichni po nich šlapeme a jsme rádi i bez tympánů.

Z Čajových portrétů

Dardžiling
V průsmyku uvízl dvoukolák.
Chlapec marně práská bičem.
Blíží se bouře. Nebo jen soumrak?

Nepál
Drhne a svírá.
Zlatožlutá nebesa
převysoko nad.

Východofrízská směs
Navzdory slané vichřici
sladce pukají krystaly. Halekají
otázky. Odpovídat nemusí zrovna host.

Yunnan
Dvanáctero tlam má hodný drak.
Středověk keřů, pravěk stromů.
Nad hlavou supi protínaji zlatý mrak.

Jáva
S lodí, jež dováží čaj a kávu,
už nepojedu na dalekou Jávu.
Cítím však džungli, žluť a - - - slad.

Keemun
Med, broskve; ne-li orchideje.
Laskavost pozdních odpolední.
Posléze cítit ořeší.

Matcha
Je slušné neříci za minutu
víc než sedm slov. Raději méně.
Pochvalme tuto knůtu.

Ludvík Kundera (1920-2012) byl básník, překladatel, dramatik, výtvarník.

Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.