Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Z domova > Jiří Pelikán: Krásná trpká cesta

Jiří Pelikán

Krásná trpká cesta

V padesátých letech pro mne jako spíš nedobrovolnou členku Svazu mládeže byl Jiří Pelikán, stejně jako Zdeněk Hejzlar, takříkajíc vrchním svazákem, reprezentantem systému, který mne přitahoval svou vizí uskutečnění sociální spravedlnosti, ale odpuzoval způsobem realizace své politické moci, a vůči němuž jsem se cítila jako víceméně bezmocná pozorovatelka. Příslušníky Pelikánovy generace byli i naši pozdější vysokoškolští marxisté, kteří nám až na několik výjimek marxismus předávali k věření jako systém hotových pouček. Trvala má rezervovanost k reprezentantům reformního komunismu, kterou jsem zcela nepřekonala ani po roce 1969, i když jsem díky práci o historii odbojové organizace Předvoj důvody příklonu ke komunismu v historickém kontextu chápala a akceptovala. Ale to byla historie, a ne živí lidé.

Na půdě Listů jsem po roce 1989 začala poznávat docela jiného Jiřího Pelikána než toho, který byl uložen v mé staré svazácké paměti. Člověka velmi prostého, mírného i bojovného, skromného a nesmírně oddaného věci občanské společnosti, který své staré omyly neskrýval, ale otevřeně se k nim přiznával a jako málokdo v jeho generaci bez výmluv a vytáček, až kajícně přejímal zodpovědnost i za to, co v minulosti ovlivnit nemohl. V této zodpovědnosti za minulost zůstal Jiří Pelikán věrný podstatě ideálů, které jej formovaly, a právě tím si otevřel cestu k jejich kritické reflexi, kterou stvrdil novou politickou praxí. V tomto smyslu je pro mne setkání s Jiřím Pelikánem politickou lekcí a zároveň radostnou a obohacující zkušeností mého života.

Rozhovor s již nemocí poznamenaným Jiřím Pelikánem uskutečnila 13. února 1998 při příležitosti jeho sedmdesátých pátých narozenin v Praze Jiřina Šiklová a předala mi jej ke zpracování. Jde pravděpodobně o jeho nejobsáhlejší výpověď o vlastním životě, vlivech, které jej formovaly, práci a politických postojích, a v tomto smyslu i malým příspěvkem k mapování naší nedávné historie. Vyprávění je vzhledem k okolnostem, za jakých vznikalo, jen mírně jazykově a redakčně upraveno a doplněno mezititulky. A - bohužel - není autorizováno a už nemůže být doplněno.

Alena Wagnerová

Chci vyprávět o svém životě proto, že se v něm odrážejí hlavní události tohoto století. Když se už musím přiznat, že je mi tolik let, pětasedmdesát, musím připomenout, že jsem prožil ještě první republiku, pak protektorát, nacistickou okupaci, potom také republiku po osvobození v roce 1945 a pak únorový převrat. Naše generace byla těmito událostmi formována.

Konec první republiky

Vyrostl jsem v Olomouci, to bylo město, v němž byla silná německá menšina, a už v těch letech, kdy jsem chodil do střední školy, jsme tu politické události živě sledovali. Původně jsme si s německými dětmi a školáky hráli, protože měli školu ve stejné ulici, jako byla naše, ale od roku tak 1936, to znamená po nástupu Hitlera k moci a zesílení Henleinova hnutí v Československu, se vztahy mezi námi začaly nejenom ochlazovat, ale přímo se přeměnily v nepřátelské. Musím dodat, že ani ne tak z naší iniciativy, jako spíš z iniciativy dětí z německých rodin, které už byly ovlivněny heslem Heim ins Reich. My jsme už potom žili v hrozbě války a okupace.

Když někdo dnes říká, jak krásná byla první republika Masaryka a Beneše, musím říct, že když se někdo aktivně nepodílel na politickém životě, kde cítil přednosti pluralitní demokracie, viděl první republiku trochu odlišně. Já jsem s ní měl tu zkušenost, že když jsem chodil do školy, měl jsem, můj tatínek byl akademický sochař, k přesnídávce chleba s máslem, ale mnozí moji spolužáci měli chleba bez másla a mnozí vůbec chleba neměli a kradli mi ho, protože do naší školy chodily děti nezaměstnaných z Nové ulice. Cítil jsem sociální rozpory ve společnosti, a to mě značně ovlivňovalo. Maminka chodila vařit polívku do vyvařovny pro nezaměstnané, já jsem tam za ní chodil a viděl čekající fronty.

Potom nás samozřejmě ovlivnilo to, že z Německa do Československa utíkali sociální demokrati, komunisté, zkrátka antifašisti, a vyprávěli o hrůzách nacistického teroru. Četli jsme dokonce jako mladí kluci hnědou knihu, kde byly ty hrůzy vypsány, a samozřejmě jsme spoluprožívali španělskou občanskou válku, kterou jsme tehdy viděli jako předehru ke světové válce. Tehdy se říkalo, u Madridu bráníme Prahu, a pak se to skutečně splnilo. To je první věc, kterou bych chtěl říct: česko-německé vztahy pro starší lidi, jako jsem já, jsou nutně poznamenány těmi minulými zážitky. Navíc jsem se potom účastnil odboje. V roce 1939 jsem byl zatčen gestapem spolu se svým bratrem, který byl studentem na vysoké škole. Já jsem byl sice po šesti měsících jako nezletilý propuštěn, ale pak mne znovu přišlo getapo zatknout v roce 1941. Tehdy jsem utekl a schovával jsem se pak až do konce války pod cizími jmény, zatímco rodiče byli v roce 1942 jako rukojmí znovu gestapem zatčeni a maminka se už z koncentračního tábora nevrátila. Bratr se vrátil po pěti letech vězení až na konci války.

Takže bych měl všechny důvody, abych měl nějaké antiněmecké resentimenty. Ale neměl jsem je ani tenkrát. Když jsem se vrátil po osvobození po dlouhé době do Olomouce a když jsem tam viděl, jak vodili Němce do práce nebo po městě a lidé na ně plivali, do tehdejšího místního časopisu Stráž lidu jsem napsal krátký komentář Fašismus v nás, kde jsem to odsoudil. Protože - navíc - když jsou lidé už bezbranní, nemůžeme se takovým způsobem k nim chovat. Jak jsem se dozvěděl od přátel, kteří v Olomouci za války žili, ti, co nejvíc do Němců kopali, byli lidé, kteří třeba šili uniformy pro Wehrmacht a různým způsobem s nacisty kolaborovali. To je jev, který se objevuje v každé revoluci. Chci tím říct, že přes dramatické zážitky z vězení a ilegality, a že naše rodina na to tolik doplatila, jsem nikdy nepociťoval a nepociťuji vůči německému národu nějakou nenávist. Naopak jsem vystupoval a vystupuji pro dialog a spolupráci mezi našimi národy. Samozřejmě chápu, že pro část naší generace je tato věc velmi citlivá a že se na to musí brát ohled. Ale věřím, že mladší generace půjdou jinou cestou.

Černobílé vidění

Můj politický vývoj. Jak už jsem řekl, hrozba druhé světové války vedla k tomu, že jsme jako oporu nezávislosti Československa proti hrozbě Německa viděli Sovětský svaz, který se nepodílel na mnichovské dohodě. I když jsme po uzavření německo-sovětského paktu ve vztahu k němu zakolísali. Ale to starší vykládali jako získání času. Po napadení Sovětského svazu byly už naše naděje spojeny s možností, že sovětská armáda nás osvobodí. To nebylo spojeno s nějakým panslavismem, ale s myšlenkou socialismu jako lepšího společenského řádu, který dá lidem víc svobody i spravedlnosti. Protože jsme zažili, jak první republika ztroskotala a nevyřešila sociální problémy, nevyřešila národnostní problémy a nakonec bez obrany kapitulovala před nacistickou agresí.

Tím, že jsme byli v ilegalitě, jsme byli postiženi ideologií černobílého vidění, mysleli jsme, že jenom my máme pravdu a ti druzí jsou naši nepřátelé. To považuju za náš handicap, že po válce jsme se s tímto černobílým viděním vrátili do normální společnosti a přenášeli je do ideologické oblasti. To znamená, jestliže někdo o naší vizi socialismu jako lepší alternativy pochyboval, už jsme v něm viděli nepřítele a podle toho jsme se k němu stavěli. Ne jako k partnerovi v dialogu, ale jako k odpůrci. A to vedlo k deformacím, určitému fanatismu, že jediná pravda a spravedlnost je v komunistické straně a nadějí světa proti válce je Sovětský svaz. To plně propuklo po únoru 1948. Já jsem patřil ke generaci, která do strany nevstoupila z konjunkturálních důvodů, poněvadž jsem do ní vstoupil hned v září roku 1939 jako šestnáctiletý student pod vlivem svého bratra. Můj vstup do strany nebyl motivován ideologicky, že bych byl četl Marxe nebo Engelse, ale že jsem chtěl něco dělat proti nacistické okupaci a protože jsem viděl, že to nemůžu účinně dělat sám. Potřeboval jsem nějaký kolektiv a bratr mne do takového kolektivu lidí zatáhl. Bratr byl starší o pět let, zúčastnil se už studentského hnutí před válkou. Tam byli lidé, kteří pro mne byli vzory, stateční, mnozí byli ubiti a nepromluvili. To všechno mne utvrdilo v mé uhlířské víře, že komunisté jsou lidé zvláštního ražení.

Od uhlířské víry

My jsme si samozřejmě po Únoru představovali, že porážka reakce povede k budování socialismu, ale přece jenom jsme věřili v Gottwaldovo heslo, že budeme budovat socialismus specifickou cestou, ne sovětskou cestou, což ovšem bylo velmi rychle politickými procesy a vlnou represe zadušeno a my jsme se postupně s touto skutečností museli vyrovnávat.

Musím říct, že jsme byli velice zpoždění, protože jsme si hrůzu a dopad politické represe uvědomili, teprve až dopadla na komunisty, mám na mysli proces Slánského a ostatních, zatímco před tím už dva roky probíhaly procesy s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, s katolíky, agrárníky, se sociálními demokraty. Teprve když represe stihla i nás, jsme pochopili. V padesátých letech začala pro nás doba pochyb, doba prvního rozčarování, které dostalo podnět Stalinovou smrtí a oteplováním. Pak přišel konec války v Koreji a potom rok padesátý šestý, Chruščovův projev na XX. sjezdu, kdy tyto pochybnosti dostaly potvrzení jako součást systému.

Řekl bych, že od roku 1956 začíná můj rozkol s komunistickou stranou. Ovšem stál jsem, a myslím i mnozí jiní, v situaci, co pak dělat. Eticky důslednější by samozřejmě bývalo bylo ze strany odejít, znamenalo by to ovšem ocitnout se v určité izolaci, osamocenosti. Zdálo se mi, že v této společnosti, která byla jednoznačně zařazena v sovětském bloku - i Západ přijal toto rozdělení - jediná změna se může uskutečnit zase prostřednictvím strany, která - jak se nám zdálo - přece jen má určité možnosti sebereflexe a sebekritiky.

Je dobré chyby uznat a postiženým lidem se omluvit. A to jsem, pokud jsem se s nimi setkával, také dělal. Ale daleko důležitější je chyby napravit, aby se už nemohly opakovat, to znamená, aby se vytvořily záruky proti jejich opakování. K urychlení mého vývoje přispělo, že jsem se roku 1953 nejdřív stal generálním tajemníkem, pak předsedou Mezinárodního svazu studentstva a v této funkci jsem mohl cestovat po světě. Zúčastnil jsem se studentských konferencí na Západě, kde bylo velmi liberální, demokratické prostředí, kde diskutovali socialisté a komunisté se socialisty, katolíky i trockisty. Tehdy jsem pochopil, co je vlastně demokracie a jaké jsou její výhody. Měl jsem možnost srovnávat, co jsem viděl, s oficiální propagandou a viděl jsem, že je zcela jednostranná. Věci, které jsem poznával, jsem potom přinášel svým přátelům, Klémovi Lukešovi, Robertovi Horálkovi, Edovi Novákovi, Láďovi Lisovi a tak dále.

Šlo to tak daleko, že jsme byli v roce šedesát jedna odhaleni jako protistranická skupina, protože jsme třeba studovali dokumenty o jugoslávském systému samosprávy, ve kterém jsme sice neviděli jenom vzor, ale zajímalo nás to, protože to byla země rovněž nazývaná socialistickou, ale byla jiná. Tehdy nám hrozilo zatčení a proces, naštěstí došlo k obratu, Jugoslávie přestala být nepřítelem Sovětského svazu, nepřítelem se staly Čína a Albánie, takže proces s projugoslávskou skupinou se nekonal a já jsem se v roce 1963 dokonce stal ústředním ředitelem Československé televize. Tuto funkci jsem po váhání přijal právě proto, že jsem měl pocit, že tady dostávám možnost působit na veřejné mínění. V roce 1963 ještě v Rusku vládl Chruščov a XXII. sjezd potvrdil kritiku stalinismu z XX. sjezdu. Měl jsem tudíž představu, že reforma bude pokračovat dál. To ovšem skončilo už v roce 1964 po svržení Chruščova Brežněvem; nebyl to ale pouhý mechanický návrat do minulosti, byly zde pořád určité možnosti.

Televize

Samozřejmě jsme v televizi mohli vysílat jenom to, co schválila cenzura, ale byla možnost bojovat o jednotlivé pořady, o Zvědavé kamery a různé diskuse. Já jsem třeba nutil ministry, aby odpovídali na otázky. To oni nechtěli, byla to novinka. Dělali jsme pořad Praha-Vídeň, Vídeň-Praha, který mi vynesl stranickou důtku pro šíření cizích názorů. Ale ve funkci jsem vydržel a snažil se vydržet s vědomím, že to k něčemu je.

Osmašedesátý rok začal už v šedesátých letech. Byl tady kvas, který nás uchvacoval a utvrzoval v myšlence, že bude možné v rámci systému najít způsob, který by nás přiblížil k demokracii a tržní ekonomice, i když jen v rámci mantinelů daných tím, že jsme byli součástí sovětského bloku. Tento proces pak jen vyvrcholil Pražským jarem, kdy byla zrušena cenzura, kdy televize mohla sehrát podle mého názoru velmi pozitivní úlohu - dokud se debatovalo jen v Praze, tak si na venkově mysleli, že jde jenom o změnu ve špičkách komunistické strany, jen boj o moc uvnitř strany. Ale jakmile se začaly mítinky ze Slovanského domu a Veletržního paláce přenášet v televizi, lidé pochopili, že se jich to také týká a že do toho mají co mluvit.

Začali jsme se poprvé ptát lidí na ulici, co soudí o situaci, a vzpomínám, jak mi jeden z ředitelů sovětské televize řekl: "Tak to je kontrarevoluce, když už si tady každý může říkat, co si myslí". A já jsem mu tehdy řekl, socialismus je přece právě v tom, aby - jak říkal Lenin - každý člověk, každá kuchařka mohli působit na řízení státu. A to my uskutečňujeme, takže to není oslabení, nýbrž posílení socialismu.

Samozřejmě to byl dialog hluchých, oni nás pochopit nemohli, myslím, že v tom také spočívala naše určitá naivita a zbytek našeho idealismu. Už jsme si sice nedělali iluze o Sovětském svazu, ale přesto jsme se domnívali, že tento pokus, omezený na tak malou zem, jako je Československo, by Sovětský svaz mohl tolerovat a že by to bylo dokonce prospěšné pro věc demokratického socialismu i na Západě. Neuvědomili jsme si, že pro Brežněva, Ulbrichta a Živkova to znamenalo nebezpečí nákazy a bylo odsouzeno k rozdrcení.

Do exilu

A to bylo také moje poslední, řekl bych, vyúčtování s myšlenkou komunismu. Závěr, který jsem si z okupace v srpnu 1968 udělal, byl, že systém není možno reformovat, dokud vládne v Sovětském svazu, a že ani československá otázka se nedá řešit v rámci jednoho státu, že je to problém evropský.

A proto jsem se rozhodl, i když jsem dlouho váhal, pro emigraci. Ne ze strachu před vězením nebo perzekucí, ale proto, že jsem si byl vědom, že jsem doma příliš známý, než abych tady mohl vystupovat a i v ilegalitě moc pracovat. Že mohu být užitečnější venku, protože z doby působení v televizi, v Mezinárodním svazu studentstva, v parlamentě, kde jsem byl předsedou zahraničního výboru, jsem měl mnoho kontaktů se západními politiky. Znal jsem Brandta, znal jsem Mitteranda, znal jsem Schumana, znal jsem řadu politiků, o kterých jsem si myslel, že jim mohu vysvětlit, co se tu vlastně událo. I když jsem si byl vědom, že to hlavní musí být vybojováno v zemi, domníval jsem se, že domácí opozice bude potřebovat určité echo v zahraničí, aby svět věděl, co se u nás děje, a naopak zase ona bude chtít být informována, co svět o její práci soudí. A že na nás nezapomněl. Takže po krátkém pobytu v diplomatické službě - věděl jsem, že velmi rychle skončí, jakmile padne Dubček - jsem byl odvolán, vyloučen ze strany, z parlamentu, roku 1969 zbaven mandátu a československého občanství. Spolu s Ivanem Svitákem, Otou Rambouskem a Otou Šikem jsme byli první zbaveni československého občanství.

Považoval jsem za důležité být v Itálii, protože v Itálii byla nejsilnější západní komunistická strana, která se také lišila od jiných tím, ze zaujala velmi rozhodně odmítavý postoj k sovětské intervenci i kritický postoj k sovětskému modelu socialismu vůbec. Věděl jsem, že tady mohu působit domácímu režimu nepříjemnosti právě tím, že kritika nepřijde z Ameriky, kterou mohou označovat za reakční, ale takříkajíc z levé strany.

Věděl jsem, ze každý z nás může dělat jen to, k čemu má možnosti. Já jsem se v roce 1970 rozhodl založit Listy jako časopis opozice a získal jsem na jeho vydání prostředky, částečně dary. První byl dar rakouského malíře Eisnera, který namaloval obraz nazvaný Soudruh K. Byla to pocta Františku Krieglovi. Obraz nám daroval, abychom si s ním dělali, co chceme, třeba jej prodali, a získali tak peníze pro Listy. My jsme jej prodali, dostali za něj tehdy v Římě milion lir, a to nám stačilo, že jsme v roce 1970 mohli vydat první dvě čísla Listů, jedno k výročí Palachovu a jedno k výročí okupace.

Od roku 1971 jsme mohli začít vydávat Listy pravidelně jako dvouměsíčník s podporou italských socialistů a odborů, ale také švédských, dánských a norských sociálních demokratů a samozřejmě i z peněz našich exulantů, kteří si Listy předplatili a platili za ně víc, aby se mohly posílat zadarmo do Československa.

Do evropské politiky

Současně jsem si byl vědom nebezpečí, že pokud se budeme zabývat pouze našimi vnitřními problémy, budeme žít mezi sebou, jak se to stalo části poúnorové emigrace, já jsem s řadou jejich představitelů o tom dlouze hovořil, staneme se izolovanou skupinkou. Proto jsem se snažil působit na západní veřejné mínění a západní politiky. Začal jsem přednášet, jezdit po seminářích, po manifestacích, všude tam, kde byli ochotni nás poslouchat.

Také jsem si znovu přečetl všechno, co Masaryk psal o exilu, včetně toho, jak čistil kliky u různých politiků a jak bylo někdy těžké se k nim dostat a jak je ovlivňoval. V tom jsem se mu samozřejmě nemohl vůbec rovnat, neměl jsem taky takovou prestiž, ale přesto jsme byli dost známí. K tomu je třeba říct, že tehdy na Západě jméno Dubček bylo magické slovo, na které vás pustili přes hranice i bez pasu, třeba na hranici mezi Španělskem a Francií nebo Francií a Německem. Dubček, Zátopek, Pražské jaro, to byly pojmy, které nám otvíraly dveře.

Po té stránce jsme na tom byli mnohem lépe než poúnorová emigrace, což nám také potvrzovali a, řekl bych, také částečně záviděli. Poúnorová emigrace přišla do Evropy, která byla ještě v troskách po válce, nebyly peníze, takže mnozí museli trávit měsíce, ba léta ve sběrných táborech, zatímco velká část emigrace po roce 1968, zvlášť akademické, dostala nabídky na přednášky na vysokých školách nebo mohla pracovat v časopisech a podobně. To je samozřejmě nesmysl, když poslanec Payne řekne, proč neodešli do Afriky nebo Asie, že tím, že zůstali na Západě, dokázali, že chtěli vydělávat. Ale šlo přece o to, ovlivňovat západní mínění, v západní Evropě a USA. Snad to jednou někdo zhodnotí, že se vykonalo skutečně hodně práce. To jsou tuny papíru, co se o československé otázce napsalo.

Snad právě tím, že jsem tlumočil myšlenky Pražského jara a současně se distancoval od komunismu, jsem se v Itálii stal blízkým Italské socialistické straně, která mne zvala na různé přednášky. V roce 1977 jsem dostal italské státní občanství. Když byly v roce 1979 první volby do Evropského parlamentu, tak mne italští socialisté navrhli jako nezávislého na své kandidátce. To mne tehdy velmi překvapilo a byl jsem přesvědčen, že samozřejmě zvolen nebudu, se svým slovanským přízvukem. Ale neodmítl jsem, protože mi řekli, to je příležitost, teď bude volební kampaň, budeš každý den mluvit na deseti schůzích a vysvětlovat, co je.

Oni byli tak otevření, že řekli, my kandidujeme Pelikána, jako kdysi Francouzi kandidovali Garibaldiho, aby mohl mluvit ve francouzském parlamentu, protože víme ještě z doby fašismu, co znamená exil pro domácí odboj. Čili Pelikán bude hlasem Pražského jara ve štrasburském parlamentu. No, dopadlo to nakonec tak, že jsem byl zvolen na druhém místě sto třiceti tisíci preferenčních hlasů a pak jsem byl zvolen i na druhé období až do roku 1989. To byla velká výhoda, jestliže jsem před tím musel žebrat, aby Listy dostaly nějaké peníze, najednou jsem měl takový plat, že jsem z něho mohl náklady Listů hradit. A oni mi to taky tak řekli, teď už se můžeš starat sám. A já jsem to povazoval za samozřejmé.

To říkám jen proto, že někteří lidé u nás mají představu, že kdo přišel ze Západu, je bohatý. Já jsem si nekoupil ani byt, ani chatu, ani auto a ani jsem si nic v podstatě nenašetřil, protože jsem všecko investoval. A považoval jsem to za samozřejmost.

Další výhodou, ještě daleko důležitější, bylo, že jsem měl přístup k celé řadě představitelů západního veřejného mínění, jako byl třeba Willy Brandt, měl jsem jako poslanec otevřenou cestu i k ministrům a nemusel jsem už čistit kliky jako předtím ubohý český exulant. Mohl jsem dělat pro naši věc mnohem víc tím, že jsem v parlamentě o ní mluvil. Mám schovaných několik set svých projevů, v nichž jsem mluvil o perzekuci, o občanských právech, a nejenom o Československu, ale i o Polsku a Maďarsku, o Chile a Iránu, Číně a Afghánistánu, protože si myslím, že občanské svobody jsou nedělitelné a že je třeba je hájit všude, ať jsou potlačovány pod praporem rudým, nebo černým. No, takže to byla moje činnost do roku 1989.

Byl jsem v socialistické skupině Evropského parlamentu spolu s poslanci SPD a zelených a musím říci, že jsem se tu často ocital v konfliktních situacích, protože některým představitelům SPD se zdálo, že jsme "friedenstörende Elemente", že hlásáme studenou válku, narušujeme mírové soužití nebo dokonce helsinský proces, protože jsme mluvili o porušování mezinárodních dohod.

Já jsem se nestavěl proti stykům s mocenskými strukturami těch zemí nebo proti ekonomickým stykům, ale stál jsem na stanovisku, že je to třeba kombinovat s neustálým naléháním na dodržování mezinárodních dohod, které tyto země podepsaly a neustále narušují. Vzpomínám si na velmi vzrušenou debatu, kterou jsme měli po potlačení Solidarity v prosinci 1981, kdy jsme spolu ještě s jedním italským poslancem řekli, že proti tomu musíme ostře vystoupit, že spojencem nás socialistů a demokratů je Wałęsa, a ne Jaruzelski, zatímco poslanci SPD zastávali názor, že je třeba s tím novým režimem jednat a vyjednávat reformy. A měl jsem i konflikt s Egonem Bahrem na jedné schůzi v Berlíně: když jsem řekl, že sovětští vojáci u nás byli v roce 1945 vítáni jako osvoboditelé, ale v roce 1968 jako okupanti, označil mne za oběť studené války. Těchto problémů jsme měli mnoho. Nacházeli jsme často pochopení u lidí, jako byl Rudi Dutschke, lidé z mimoparlamentní opozice, kteří původně také věřili v socialistický ideál, ale včas poznali, co se skrývá pod jeho praxí, zatímco u etablovaných stran, platilo to často i pro křesťanské demokraty, třeba italské, jsme často naráželi na neporozumění. Když jsem žádal, aby protestovali proti pronásledování katolíků a věřících, hledali různé výmluvy. Třeba že by to narušilo atmosféru spolupráce mezi Vatikánem a těmito zeměmi. Představa, že mírové soužití vlastně znamená přijímání statu quo, byla velmi rozšířená a museli jsme se s ní velmi těžce prát.

Samozřejmě nám pomáhala činnost domácí opozice, protože kdyby se v Československu bylo nic nedělo, nebyli bychom měli co představovat. My jsme naštěstí dostávali všechny dokumenty, když vznikla Charta 77, tak všechny dokumenty Charty, dokumenty VONS, jednotlivé dopisy a články, které jsme mohli potom přenášet na půdu parlamentu nebo do novin, rozhlasu a televize, takže lidé věděli, že není pravda, co se snažila oficiální propaganda tvrdit, že to totiž lidé doma všecko přijímají, ale že je tu jiný názor.

No a to je vlastně taková moje poslední zkušenost, že pád komunistického systému nikdo na Západě nepředvídal, dokonce bych řekl, že ani CIA nebo americký Kongres, že to byla shoda okolností nebo spolupůsobení různých vlivů, jak odporu domácí opozice, tak ekonomických potíží těch systémů, tak tlaku americké vlády v čele s Reaganem, ale také nástupu Gorbačova a jiné politiky v Sovětském svazu. Můžeme si myslet, že byla nedůsledná, ale domnívám se, že bez Gorbačova, který otevřel cestu často chaotickému vývoji, by ta změna nenastala v listopadu 1989, ale možná až po deseti letech. Těžko říct kdy. Ale jednou by určitě nastala.

Smutek a naděje

Když jsem měl někdy okamžiky deprese, tak jsem v Římě chodil ke Koloseu, je tam taková mapa, několik map římského impéria, kde se ukazuje, jak impérium z toho malého Říma rostlo a rostlo a obsáhlo půlku Evropy, proniklo do Afriky a až do Asie, a pak se najednou zhroutilo. A to byla pro mne útěcha, že takové impérium roste a roste a nakonec se musí zhroutit. Podobně jsem chodil se zálibou k soše, která stojí na místě, kde byl upálen Giordano Bruno. Na té soše jsou také portréty jiných kacířů. Jsou tam také Jan Hus a John Wicklif. Tam jsem si říkal, vidíte, tito lidé byli svého času za své názory upalování a souzeni, ale jejich názory se prosadily, takže stojí za to za pravdou stát. Někdy, když svou situaci po roce 1969 líčím, vypadá to, že to byla jen taková krásná cesta, ale člověk měl těžké momenty. Kromě materiálních otázek znamená exil odtržení od domova, a to je dost trpká a těžká zkušenost. Takže dopisy z domova, ale i ty připomínky, že dějiny se stále vyvíjejí, byly pro nás velkým povzbuzením.

A bylo by dobře, kdyby si na to vzpomněli i naší noví mocipáni, kteří si myslí, že co vytvořili, je už definitivní. Protože i to se samozřejmě může zhroutit, jestli je to postaveno na lži nebo pokrytectví, anebo jestli to není dokonalé. Protože vždycky naštěstí přijdou lidé, kteří to objeví a budou bojovat za nápravu. Věřím, že taková obrozovací síla v lidech je i tady, kde je, jak říkal Havel "blbá nálada" a lidé na všecko nadávají. Věřím, že jsou tady prvky občanské společnosti, které jsou zárukou, že se zachrání ten hlavní výdobytek Listopadu, to znamená demokracie, ekonomická reforma a rozvoj, a že se nenechají zničit korupčními aférami.

Jiří Pelikán - Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.