Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Svět v pohybu > Roman Ludva: Hůl z hliníku

Roman Ludva

Hůl z hliníku

Je otázka, jestli tu vůbec kdy byla jako potenciální vítěz. Pochybuji o tom silně. Co pochybuji! Řeknu to rovnou: nebyla ani náhodou. Ostatně už v antice si velká jména filosofie a literatury, jež my dnes nanejvýš kopírujeme, bezděky nebo vědomě, v těch stále vzrušujících pádných pravdách a moudrostech, stýskala nad morální pokleslostí všech a všeho. Slušnost chybí! Kde je? vzlyká se, a nezřídka vztekle. A moc hezky je to rozšířeno k šarmantní definitivě na prvních rozluštěných destičkách s hieroglyfy: Kam se člověk podívá, všude samý idiot! říká jeden z nápisů. Je v tom sice trochu zmaru, když věc domyslíme, ale zároveň i kus úsměvu, jenž by nás konečně mohl přivést ke smíření. Tak to je. Tečka. Nesmíříme se nikdy, další tečka. A mimochodem mnohem víc vzrušující. Napřed jsem si ho nevšiml. Nejspíš proto, že cestování městskou hromadnou dopravou nesnáším, je-li to jen trochu možné, vyhnu se mu pomalou chůzí pěšky, a taky bylo to vedro na padnutí. Potícím se spolucestujícím jsem věnoval až na jednu výjimku nulovou pozornost. Totální lhostejnost k ustaranému okolí, kolorovanému přecpanými nákupními taškami. Tou výjimkou byla asi osmnáctiletá opálená dívka v šortkách a plném tričku, odhalujícím hladké bříško a krajkový lem bílých kalhotek. Můj teda neslušný pohled k ní zalétal nejspíš příliš často, dvakrát se nervózně ohlédla, a tak jsem šmíráctví nechal. A uviděl jsem jeho. Zestárnul hodně, jako já. Khaki košile, samozřejmě vojenské kalhoty a na hlavě safari klobouk, který upomínal k hollywoodským filmům 70. let o tvrdé práci strážců přírodních parků v Keni. Mezi koleny se opíral o lacinou hůl z lesklého kovu s umělohmotnou rukojetí. Můj učitel ze střední školy, inženýr, kdysi oficír, jehož manýry mi zkraje prvního ročníku přišly jako z buzerplacu a nesnášel jsem je stejně jako hodiny technického kreslení.

"Jsi prase, nebo co?!" hulákával nad našimi technickými výtvory. Hlavně spolužačky to nesly zděšeně, zatímco ve mně se zvedala vlna neidentifikovatelného odporu. Na tohle v patnácti letech není zvyklý nikdo. "Urvěte ten hajzl!" vcházel do třídy a ukazoval na zatažené závěsy proti slunci. "Světlo! Potřebujem světlo!" doplnil však ustálenou repliku o závěsech o pár měsíců později. "Tohle nejsou hodiny ruštiny!"

Ano, tímhle se to překvapeně zlomilo v očích většiny z nás, pro které byl dosud synonymem sprosťáctví. Psal se začátek 80. let. Jeho lampasácké hulvátství se nijak nezmenšilo, jen získalo širší rozměr. A cynická tvář toho chlapa zase zálibně širší úsměv, když někteří z nás postupně vyměnili předepsané soudruhu za pane inženýre.

Pracovnu měl ve sklepních technologických laboratořích, kam nebylo radno příliš chodit, pokud vás nečekal. Jeho "no dál", zařvané jako odpověď na zaklepání kohokoliv, tedy i hustě bolševického ředitele školy a myslivce, jehož lovecký pes Baryk volně běhával po chodbách ústavu, znamenalo leccos, jenom ne "dále". "Jo, to seš ty," zahučel pak smířlivěji. "Co potřebuješ?" Z těch laboratoří vycházel po hříchu nerad, i když tam měl tmu.

"Jednou tu kurvu zastřelím," ucedil skrz zuby, když jsme mu v posledním ročníku pomáhali stěhovat barely s kvasem na slivovici, které skladoval u sebe dole pod etiketami jakési chemické látky, a pes se nám motal pod nohama. "Hmm," přejel nás pohledem, jestli chápeme, že řeč není ani tak o psovi.

Vystupovali jsme na stejné zastávce. Musel jsem pokývnout hlavou a pozdravit nadvakrát, než jeho obličej získal výraz malátné pozornosti.

"Jaké je ctěné jméno?" zeptal se. Řekl jsme mu ho a bylo nejisté ticho. "Ale jo, jo, už si vzpomínám." Nepamatoval si mě. Proč taky, já si pamatoval všechno. A teď si ještě navrch k jeho obrázku dávám tu levnou hůl, která mu usnadňovala šouravou chůzi, jíž se mi vzdaloval. Asi proto, že neladila s vizáží prušáckého oficíra a tak podivně se leskla, jak se do ní opíralo sluníčko. No. Pokud někdo zvolí slušnost, musí být připraven, že se celý život pak už bude opírat o cosi velmi měkkého.

O autorovi - Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.