Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Literatura > Václav Klusoň: Počestní darebové v ekonomické transformaci

Václav Klusoň

Počestní darebové v ekonomické transformaci

V celém průběhu ekonomické transformace jsme až do dnešních dnů svědky dosud nevídaného a téměř masového porušování zákonů a morálních norem, jež vede k obohacování jedněch a k ochuzování druhých. Historickou příležitost pro takové zavrženíhodné chování mnohých jednotlivců a skupin poskytla privatizace, jejímž cílem bylo převést vlastnictví státu (tzv. společenské vlastnictví) v oblastech výroby, služeb, veřejně prospěšných služeb, příp. vytváření veřejných statků, do soukromých rukou, nebo alespoň dát tomuto majetku soukromoprávní formu a tak vytvořit důležitý předpoklad pro vznik a rozvíjení tržní ekonomiky. Svobodná, soutěžní tržní ekonomika je bezpochyby obecně prospěšným cílem zásadního významu, bez něhož by ekonomická transformace ztratila smysl. Tento obecný prospěch je ovšem vykupován nepřístojným jednáním jednotlivců v soukromé sféře. Vzniká dojem, jako by amorální a nezákonné chování v soukromém sektoru bylo podmínkou dosažení veřejného prospěchu...

Rozhodl jsem se proto podívat se na naší dnešní situaci očima velkého myslitele z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, lékaře a filosofa Dr. Bernarda Mandevilla, který v roce 1705 publikoval proslulou bajku, kterou nazval: Bzučící úl; jak se darebové stali počestnými. Šlo o alegorickou satiru na namyšlenost racionalistického věku, v němž vládl ideál askeze a rozumu a v němž bylo za neřestné považováno každé jednání, které nebylo produktem popření emocí a potlačení egoismu, neboť opravdová ctnost byla považována za nesobeckou a racionální. V roce 1723 vyšlo další, podstatně rozšířené vydání, jež neslo název: Bajka o včelách, aneb soukromé neřesti, obecný prospěch. Teprve tehdy kniha vzbudila velkou - vesměs velmi pohoršlivou - pozornost veřejnosti.

Vyvolala velký skandál a vzrušení, protože údajně propagovala ateismus, kazila morálku a mládež, která ji však pilně a s nadšením četla. Mandevillovi byla proto udělena "hodnost": Lorda Nejvyššího satana, jejímž "nositelem" v 16. století byl Thomas Hobbes. Mandeville byl pak dvakrát zažalován před velkou porotou, která bajku prohlásila za závadnou, což jí zajistilo trvalé místo v dějinách společenských věd. Dostávalo se jí též příkrých odsudků z kazatelen, včetně biskupů; John Wesley (zakladatel metodistické církve) prohlásil, že tolik špatností nevyslovil ani Voltaire, ve Francii byla kniha zakázána a úředně spálena apod. Podobné ohlasy byly zaznamenány v Irsku, Německu i v Americe. Jediný z tehdejších intelektuálů, který se o knize příznivě vyjádřil, byl Dr. Samuel Johnson (1709-1784), který prohlásil, že ho bajka nejen nepohoršila, nýbrž že mu široce otevřela oči na skutečný život. Stručně řečeno, příčinou velkého pohoršení byla základní téze, že civilizace závisí na neřestných sklonech a že není důsledkem našich ctností, nýbrž vlastností, jež Mandeville nazval nepravostmi.

Bernard Mandeville se narodil 20. 11. 1670 v Rotterdamu, kde nejprve studoval na Erasmus School; poté studoval filosofii a medicínu na univerzitě v Leydenu. Hodnost doktora medicíny obdržel v roce 1691 a krátkou dobu vykonával lékařskou praxi v oboru nervových a žaludečních chorob, podobně jako jeho otec. Brzy však podnikl cestu po Evropě a poté přijel do Londýna, aby se tam naučil anglickému jazyku, v němž nalezl zvláštní zalíbení, podobně jako v zemi, v níž se trvale usadil a též oženil. Je autorem 18 prací, z nichž nejznámější je Bajka o včelách, která mu zajistila světovou proslulost. Zemřel v plném zdraví na chřipku 21. 1. 1733, jako "kacíř" nebyl sťat ani upálen.

Bajka o včelách

(Pro ilustraci uvádíme několik úryvků:)

Podvod, přepych a pýcha spolu žíti musí,
vždyť prospěch z toho máme všichni!
Hlad, hrozný to osud bezpochyby,
leč kdo bez něho prospíval by?
Nevděčí-li snad vína plod více nebo méně
proschlé, sešlé a pokroucené révě,
jež rostliny ostatní dusí a do dřeva roste,
ušlechtilým ovocem nás však obdařuje,
jestliže vázána a klestěna je...

A tak neřest užitečnou nalézáme,
když spravedlivě seříznuta a upoutána je.
Samotná ctnost však národy neuživí;
jen lesk, nádhera a přepych je vzkřísí,
a zlatý věk svobodu pro hřích
i počestnost nabídne...

V nadbytku, stravě i v oblečení,
podivná a směšná neřest spočívá;
je však právě tím, co kola obchodu roztáčí.
Zákony i oblečení
rovným dílem objekty proměnlivosti se staly;
to, co ještě před nedávnem dobrým bylo,
již po půl roce hřích přivodilo.
A tak včely i zákony své neustále měnily,
další však mezery v nich znovu a znovu nalézaly
a své chyby novou proměnlivostí napravovaly;
tu však moudrost žádná předvídat nemůže...

Tak neřest důmysl živí,
jež s časem a s přičinlivostí spojena,
životu pohodlí a potěšení natolik dává,
že i velmi chudí lépe nežli bohatí
kdykoliv předtím žijí.
A ničeho více již není jim třeba...

Ctnost pouhá nezpůsobí,
by v lesku žil národ celý.
Věk zlatý kdo chtěl bys zavést zas,
ctností i neřestí zem spas.

M-paradox

Jak již bylo řečeno, Mandeville chápal ctnost jako výslednici askeze a rozumu, který mu byl determinujícím faktorem jednání. Egoismus ustupuje altruismu, s jehož pomocí však může být hledáno štěstí co největšího počtu lidí. Naproti tomu neřest je v jeho pojetí založena na egoismu a rozum nahrazují vášně a city. Člověk oddaný neřesti je tedy zaměřen převážně na vlastní prospěch, jedná pod vlivem citů a vášní a není schopen utilitaristický ideál štěstí naplnit. Společnost založená na sobeckosti a na emocích je "zkažená" v tom smyslu, že je oddána marnivosti a přepychu, čehož se však nelze zbavit, aniž by to přivodilo katastrofu. Špatnost je totiž materiál, z něhož je zbudován složitý a prospěšný sociální řád, v němž si "...miliony vzájemně marnivost a žádostivost dopřávají, takže ač každá část plna neřestí, celek přesto rájem je..." Na alegorii své básně Mandeville vybudoval tezi, že neřest je základem prosperity a štěstí národa. V tomto přesvědčení nebyl ostatně sám; kupř. představitel vrcholné scholastiky Tomáš Akvinský mimo jiné - jakoby k našemu tématu - napsal: "Mnoho užitečného by se neuskutečnilo, kdyby všechny hříchy byly striktně zakázány, resp. kdyby lidé nehřešili." (Summa Theologica) V literatuře je často citována Mandevillova myšlenka, že "...i nejhorší z davu může učinit něco pro společné dobro". Pravdivost tohoto svého tvrzení dokládal na příkladu s lupiči a zloději, kteří ač jsou pro společnost velmi škodliví, přesto jsou i užiteční; kdyby totiž všichni lidé byly důsledně čestní a poctiví a nikdo by neoprávněně nezasahoval do toho, co není jeho, potom by "...alespoň polovina kovářů celé země zůstala bez práce". Nastal by nadbytek řemeslníků, kteří dosud vlastníky před zloději zabezpečovali. Loupežník, který na cestách cestující přepadá a obírá, je užitečný tím, že nepoctivě získaný majetek utrácí, příp. rozdává chudým, čímž poskytuje obživu mnohých. Dokonce je-li lapen, uvězněn či popraven, mají z toho prospěch strážci pořádku, soudci, dozorci vězňů i popravčí. Pro daleko otřesnější příklady tohoto druhu bychom nemuseli chodit daleko zejména dnes. Vysoké náklady a ztráty spojené s kriminalitou se na druhé straně mění v příjmy a zisky; zlo tak alokuje ekonomické zdroje. Je namístě otázka: je to jiná alokace nežli ta, která by probíhala pod patronací dobra a cti? Která z nich je efektivnější, když dobro a zlo jsou tak relativní. Jak by na tuto otázku asi opověděli Mandeville nebo Tomáš Akvinský, jak si na ni odpovíme my?

Za triviální považujme tvrzení, že soukromá ctnost vede k obecnému prospěchu. Proti němu postavme tvrzení opačné, totiž že k obecnému prospěchu vede soukromá neřest. Podle Mandevilla je pravdivost tohoto druhého tvrzení potvrzována zkušeností. Pokud přijmeme obě tvrzení za pravdivá, dospějme k absurdnímu zavěru, že ctnost = neřest, že nečestné jednání je vlastně čestné a veřejně prospěšné. To je také podstatou tzv. Mandevillova paradoxu, že soukromá neřest je obecným prospěchem. Tento paradox, který by asi libě zněl i dnešním darebům a podvodníkům, kdyby jej znali, je dovedením do nesmyslnosti pravdivosti obou protichůdných tvrzení (reductio ad absurdum). Položme si však otázku: je M-paradox opravdu tak nesmyslný?

Hayekova odpověď

Mandevillovy práce si - z velkých myslitelů dvacátého století - mimo dalších vysoce cenil profesor F.A.Hayek, který ji věnoval zvláštní studii. Podle něj je M-paradox významný proto, že osvětluje, proč ve složitých společenských systémech jsou výsledky individuálních aktivit (bez ohledu na to, zda jejich motivace jsou sobecké, či altruistické) odlišné od původních záměrů. A že důsledky takových aktivit nelze znát a ani je nelze předvídat. Podle Hayeka byl Mandeville prvním, kdo vyvinul klasické paradigma spontánního vývoje uspořádaných společenských struktur, aniž to možná sám tušil.

Prof. Hayek ve studii věnované Mandevillově Bajce učinil z hlediska našeho tématu zajímavý exkurs do vývoje přirozeného práva, v němž ukázal, že obrysy ideje spontánního vývoje sahají až do antiky. Ve starém Řecku bylo adjektivem přirozený označováno to, co je nezávislé na vůli a činnosti člověka (kosmos), kdežto za umělý byl považován každý výsledek záměrné a uvážlivé činnosti člověka (taxis). Vyvstává pak otázka, do které z obou kategorií zařadit řád, který je sice výsledkem lidské činnosti - měl by tudíž být označen jako umělý - nikoliv však lidského záměru, tzv. spontánní řád. Podle uvedených hledisek jedni takový řád zařazují do řádu umělého, jiní do přirozeného. Podle Hayeka někteří antičtí myslitelé však již byli velmi blízko správnému řešení. Kupř. řecký básník a dramatik Aristofanes, který dle citace prof. Hayeka v jednom verši napsal:

Je pověst taková ze starých časů, jež vypráví,
že všechny marnivosti a pošetilé plány
zvráceny a k obecnému blahu vždy
přetvořeny byly.

Odpověď prof. Hayeka, že M-paradox není tak nesmyslný, jak by se na první pohled mohlo zdát, a že v jeho pozadí stojí instituce, jež rovněž nejsou výsledkem vědomého záměru, je plně potvrzována úvahami, jež Mandeville na toto téma ve druhém díle své bajky vedl. V něm kupř. čteme: "...často připisujeme dokonalosti lidského génia a hloubce jeho myšlení to, co ve skutečnosti vděčí délce času a zkušenostem mnoha generací, jež se jedna od druhé jen málo lišily v přirozených sklonech a v moudrosti .... Moudrost, o níž zde mluvím, není výsledkem čistého uvažování a intenzivního myšlení, nýbrž zdravého a uvážlivého usuzování získaného dlouhou zkušeností a rozmanitostí pozorování..." Hayek k tomu poznamenává, že je to jeden z nejpozoruhodnějších postřehů zkoumání původu společnosti.

Mandeville a ekonomická teorie

Bylo by zapotřebí podstatně více místa, kdybychom si chtěli ukázat, jak Mandevillovy práce ovlivnily vznikající ekonomickou vědu, že byly příspěvkem nejen k obhajobě svobodného obchodu, k rozvoji filosofie individualismu, školy laissez-faire a že jeho duch stál u zrodu slavné Smithovy koncepce neviditelné ruky.

Daleko nejvýznamnějším příspěvkem k ekonomické vědě však byla jeho obhajoba přepychu, jak to ostatně naznačují i uvedené výňatky z Bajky. Mandeville popíral ctnostný charakter střídmosti, která je podle něj jen důsledkem určitých ekonomických podmínek. Napadal tvrzení, že přepych kazí lidi a že plýtvá zdroji, a je proto nebezpečný. Jak známo, i starověká filosofie odsuzovala pídění po majetku a po přepychu. Velikost Sparty byla spatřována v absenci přepychu. Odsuzování přepychu vedlo pak k odsuzování majetku a bohatství, protože obojí je nerozlučně vzájemně spjato. Takový odsudek patřil rovněž k církevní ortodoxii. Jestliže byl přepych v očích veřejnosti považován za morální zlo, za neřest, potom Mandeville, který jej naopak jako neoddělitelnou součást prosperity vyzdvihoval, jen dále jitřil veřejné mínění.

Není proto divu, že další z významných osobností dvacátého století, které si Mandevilla velmi cenily, byl i J. M. Keynes. Ten v Bajce spatřoval podporu své teorie, že výdaje na spotřebu podněcují hospodářský rozvoj více než spoření a polemizoval s tehdy převládajícím názorem, že spoření je základem blahobytu. Namítal naopak, že šetrnost, vedoucí k rozmnožování majetku jednotlivce či rodiny, nemá stejný účinek na úrovni národního hospodářství. Mohl se opřít o podobný názor Mandevilla vyslovený ve druhé části Bajky: "Vzhledem k tomu, že ono prozíravé hospodářství, které lidé nazývají spořením, je v soukromých rodinách nejbezpečnějším prostředkem, jak zvýšit majetek, představují si někteří lidé, že pro zemi jako celek, ať je úrodná, či nikoliv, může být použito téže metody, a že tatáž metoda může přinést stejný výsledek. Domnívají se například, že Angličané by mohli být mnohem bohatší, než jsou, kdyby byli stejně šetrní jako někteří jejich sousedé. To je podle mého názoru omyl."

Podle Keynesova přesvědčení jsou nedostatečná poptávka, resp. nadbytečné úspory, příčinou nezaměstnanosti: "...kapitál je vytvářen nikoliv sklonem ke spoření, ale jako reakce na poptávku vyplývající ze současné i z perspektivní spotřeby." A každé oslabení sklonu ke spotřebě, k čemuž postulát askeze M-paradoxu nutně vede, oslabuje poptávku po kapitálu i poptávku po spotřebním zboží. Pozoruhodné je, jak před více než dvěma sty léty před Keynesem Mandeville chápal potřebu plné zaměstnanosti právě v souvislosti s platností svého paradoxu: "Veliké umění, jak učinit národ šťastným a tím, co nazýváme vzkvétajícím, spočívá v tom, dát každému příležitost k zaměstnání... Od této politiky, nikoliv od malicherných nařízení o marnotratnosti a spoření, lze očekávat velikost a štěstí národů. Ať hodnota zlata a stříbra stoupá nebo klesá, uspokojení všech společností bude vždy závislé na plodech země a práce lidí, které, sloučené dohromady, jsou pokladem mnohem bezpečnějším, nevyčerpatelnějším a reálnějším než všechno zlato Brazílie nebo stříbro Potosí".

Mandeville - patron počestných darebů?

Přesuňme se nyní z minulosti do současnosti a věnujme pozornost praktickým problémům spojeným s ekonomickou transformací. Zajisté mně mnohý čtenář dá za pravdu když řeknu, že průběh ekonomických reforem v postkomunistických zemích jako by jen platnost M-paradoxu dále prohluboval. Nepoctivosti - v Mandevillově slovníku - "neřesti" zcela zevšedněly. Staly se běžným způsobem existence mnoha lidí a nikoliv pomalu, nýbrž velmi rychle a jistě se u nás zahnízdilo přesvědčení, že k opravdu velkému majetku nelze dospět jinak než nepoctivě, že je to jediná spolehlivá cesta jak se stát majetným, mocným a posléze i váženým a ctnostným občanem.

Kladu si otázku, proč autoři vládního scénáře ekonomické reformy si hned na jejím počátku neuvědomovali její velká morální rizika; jak je možné, že přehlédli nebezpečí, že reforma, směřující k tržní ekonomice a předpokládající masivní majetkové transformace, bude současně nabízet neopakovatelné příležitosti k obrovitému obohacování všech těch, kteří nebudou váhat nestydatě porušovat nejen právní, nýbrž i morální normy, oscilující kolem jednoho z přikázání Desatera: Nepokradeš!, jež je závaznou normou nejen pro věřící, nýbrž pro všechny slušné lidi.

O důvodech, jež autory ekonomické reformy k zanedbávání práva (tvorby odpovídajících právních norem, jejich dodržování a vymahatelnosti) vedly, jsme slyšeli více než dost a nechci se zde tím zabývat. Nepoměrně menší pozornost však byla a stále je věnována otázkám morálního chování v průběhu transformace, i když i morálka se tématem pro některé autory stala, byla předmětem teoretických pojednání nebo dokonce konferencí a sympozií. Zkušenosti s privatizačními, resp. s transformačními podvody jsou většinou šokující a ukazují, že morálku nelze na vedlejší kolej odstavit a tvářit se, že jde o normální, souběžný jev tržní ekonomiky, resp. že je to jeden z důsledků nedokonalých právních norem. Podcenění významu morálky pro zdárný průběh transformace je zcela nepochybné. Svědčí o tom i následující výrok Václava Klause: "O etice nejvíce mluví ti, kteří jsou nejméně etičtí... Lidé, kteří hovoří o morálce, jsou většinou ti nejhorší, s nimiž jsem se v životě potkal." Nechci mu křivdit. Možná, že měl na mysli něco podobného, co řekl jeho nejvýznamnější předchůdce na pražském Hradě prof. T. G. Masaryk, který více než před sto léty na toto téma napsal: "...nepotřebujeme mravnosti a náboženství in abstracto, v soustavách a knihách, ale v životě, v hospodářství a politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel. Všecko jednání a myšlení podléhá normám etiky..." Vzhledem k některým dalším výrokům Václava Klause o tzv. "kriminalizaci podnikání" si však nejsem jist tím, že by souznění duší obou prezidentů mohlo být tak dokonalé.

Dnes se již připozdívá a hrozí nebezpečí, že "neřesti" ovládnou téměř celý náš život; snad neuplyne jediný den, aby se neobjevila nějaká nová podvodná kauza, případ otevřených krádeží, vydírání, zneužití pravomocí, zanedbání povinné péče při správě cizího majetku apod. Aby se dále nerozmnožovala vrstva nových a nepoctivých zbohatlíků. Privatizace totiž znamená nové rozdělení vlastnických práv nejen v tom smyslu, že se tzv. společenské vlastnictví, resp. vlastnictví státu transformuje na vlastnictví soukromé, nýbrž že dochází k dalšímu přerozdělování mezi soukromými vlastníky samotnými, resp. k vyvlastňování jedněch a k obohacování druhých. Způsoby vyvlastňování a přivlastňování nemají někdy daleko k násilí a k brutální bezohlednosti. Nezapomínejme, že v historii bylo prvotní rozdělování vlastnických práv často násilné a vynucené (kupř. vznik otroctví, řádění tzv. "loupeživých rytířů" při industrializaci Ameriky apod.), že soukromé vlastnictví nese mateřské znaménko násilí a že proto takové rozdělení bohatství nikdy nebylo a ani nemohlo být zcela spravedlivé. Že právě "neřesti" zde slavily své největší úspěchy.

Stojí za zmínku slova významného anglického filosofa a ekonoma z poloviny devatenáctého století Johna Stuarta Milla, že společenské instituce moderní Evropy vznikly z takového rozdělení vlastnictví, které nebylo výsledkem spravedlivého rozdělování nebo píle, ale dobývání a násilí. Že vlastnické zákony nikdy nebyly v souladu s principy, na nichž spočívá ospravedlnění soukromého vlastnictví, nýbrž že tyto zákony učinily vlastnictvím věci, jež vlastnictvím nikdy být neměly, a absolutním vlastnictvím věci, k nimž mělo existovat pouze vlastnictví omezené. Že nevytvořily spravedlivou rovnováhu mezi lidmi, ale nakupily překážky jedněm, aby poskytly výhody jiným. Ke kritice nelegálních, neetických a kořistnických způsobů nabývání vlastnictví se v minulém století připojil i K. R. Popper, který na jedné straně požadoval aktivní státní intervenci na ochranu vlastnictví a na druhé straně se přimlouval za jeho kontrolu; "...neboť vláda, která zřizuje instituce pro kontrolu zbraní a gangsterů, ale nikoliv instituce pro kontrolu moci peněz, má sklon k tomu, aby se dostala pod vliv této moci. V takové zemi může vládnout nekontrolovaný gangsterismus bohatství."

Na první pohled se tedy může zdát, že "privatizační neřesti" k žádnému veřejnému prospěchu nevedou. Takový názor ve své habilitační práci vyslovil i Pavel Mertlík (1998, s. 39-40), který asi jako jeden z mála našich autorů Bajku o včelách zmiňuje. Výsledky privatizace se podle něj hodně vzdálily od obecného dobra a v rámci sobeckých zájmů se v mnohých privatizačních případech prosadily motivy, které byly zcela v rozporu s morálkou. Označit je ovšem jen jako neřesti v Mandevillově smyslu, by asi bylo až příliš lichotivé.

Zajímavé názory na otázky privatizačních neřestí a ctností u nás před časem vyslovila skupina právníků (advokátů, státních zástupců a vyšetřovatelů), kteří naznačovali možnost, že současní tuneláři a podvodníci, kteří při privatizaci nějakým nečestným a nelegálním způsobem nabyli velikého jmění, budou posléze v budoucnosti ve vlastním zájmu dbát na to, aby se to již neopakovalo, aby právě jejich vlastnictví již bylo chráněno, aby se dodržovaly zákony a základní normy morálky. Jinými slovy řečeno, současné "neřesti" a nepoctivé jednání některých privatizátorů se koneckonců někdy v budoucnosti obrátí k obecnému dobru, protože i tito lidé budou usilovat o nastolení právního řádu. Že současní darebové se posléze stanou počestnými a začnou ve větší míře zalidňovat i českou kotlinu. Jednou k tomu zajisté dojde, jako k tomu došlo i v Americe, kde "loupeživí baroni" šedesátých a sedmdesátých let devatenáctého století se posléze stali počestnými, velmi zámožnými, a proto i velmi váženými občany..

V očích veřejnosti se darebové mohou stát počestnými velmi rychle, pokud se ovšem domohou většího majetku. Vlastnictví totiž propůjčuje nejen moc, nýbrž i vážnost. Veřejnost velmi rychle zapomíná, jakým způsobem ke svému majetku přišli, a i velmi nepoctivě dosažené rozdělení vlastnictví se pokládá spíše za přirozené nežli za nespravedlivé. Takovéto rychlé ztráty historické paměti jsme svědky právě dnes, kdy se již mnohdy zapomnělo na to, jak vrstva dnešních bohatých v procesu privatizace vznikala. Historickou paměť bohužel oživují až vážné společenské krize.

Respekt k majetku a úcta k zámožným vyplývají z přirozené lidské potřeby býti ctěn a respektován a ze strachu z opovržení. Adam Smith se touto otázkou podrobněji zabýval ve svém prvním slavném díle, v Teorii mravních citů. Říká v něm mimo jiné, že moudrost a ctnost nejsou jedinými objekty respektu: "Často pozorujeme, že uctivá pozornost světa je daleko více zaměřována na bohaté a mocné nežli na moudré a ctnostné. Neřest a hloupost mocných jsou daleko méně posmívány nežli chudoba a slabost... Zasloužit si a požívat úcty a obdivu lidí je předmětem touhy a soupeření. K tomuto cíli vedou v podstatě dvě cesty; první je studium moudrosti a praxe ctnosti. Druhá pak získání majetku a moci. Většina lidí pak zbožňuje moc a majetek."

M-paradox byl nejen velkou satirou na věk racionalismu; je jí i dnes, tentokráte na věk ekonomických a společenských transformací. Kdyby dnešní nepoctivci a darebové Bajku znali, byli by zcela jistě velmi potěšeni reálnou vyhlídkou na to, že se v krátké době opět stanou počestnými a váženými občany. To by je zajisté naplnilo velkou úctou a vděčností k muži, který žil před třemi stoletími a který - kdyby se mohl vrátit - by jim i dnes porozuměl. Nebylo by proto nic divného, kdyby se rozhodli postavit mu jako svému patronu monumentální sochu, kterou by mohli umístit třeba v hale dnešního ministerstva financí, nebo ještě lépe v hale Fondu národního majetku, aby budoucím generacím připomínala ten velký zázrak, který se v dobách ekonomické transformace stal; jak někdejší darebové se stali počestnými.

Mandevillova socha - jako symbol počestného darebáctví - by ovšem byla velkou křivdou, která by na tomto velkém mysliteli byla spáchána. Zejména proto, že jeho Bajka - jak již bylo několikráte řečeno - byla pouhou satirou a Mandeville neměl nikdy na mysli, že obecné dobro je vždy a jen produktem "soukromé neřesti". Naopak ctnosti přisuzoval pro vytváření obecného prospěchu hlavní roli a "neřest" byla mu v tomto procesu jen nezbytným doplňkem (viz poslední verš naší ukázky: "Ctnost pouhá nezpůsobí, by v lesku žil národ živý..."). To ostatně potvrzuje i zásadní, obecně prospěšný výsledek transformace, tj. vytvoření tržní ekonomiky, který byl založen především na ctnosti, i když se silnou příměsí "neřesti".

Darebáci se počestnými stali

Nejsem přesvědčen o tom, že do koncepce ekonomické transformace by bylo možno zahrnout nepoctivé, amorální a protizákonné jednání a zahalit je jemnou rouškou "Mandevillových neřestí", aby mohlo být jimi ospravedlněno budoucí fungování svobodné společnosti a tržní ekonomiky. V souladu s tím, co bylo v naší úvaze o Bajce řečeno, nelze samozřejmě vyloučit, že nechtěným a nezamýšleným důsledkem amorálního chování v přítomnosti může být - nebo často i je - obecný prospěch. Bylo by však křiklavým zneužitím myšlenky spontánního vývoje, kdybychom chtěli nadějí na budoucí prospěch ospravedlňovat flagrantní porušování morálních a právních pravidel v přítomnosti. Morální kontrast mezi individuálním sobectvím v přítomnosti a obecným prospěchem v budoucnosti nedovoluje ospravedlňovat současné amorální chování potenciálním budoucím obecným prospěchem.

Přesto průběh ekonomických reforem pravdivost M-paradoxu potvrzuje; darebáci se stávají počestnými a jejich bohatství jim propůjčuje vážnost a respekt.

Václav Klusoň (1926) je ekonom. K vydání se připravuje jeho kniha Instituce a odpovědnost; k filosofii ekonomické vědy. V roce 1990 byl členem týmu vypracovávajícího první návrh ekonomické reformy.

Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.