Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Texty > Barbora Ficová: Deníky temna

Barbora Ficová

Deníky temna

"Napsala Barbora Ficová, 15 let, Gymnázium Moravský Krumlov, třída I. A" - stojí v záhlaví přílohy e-mailu, ve které jsme od autorky dostali následující řádky. Požádali jsme ji, aby nám Deníky temna přenechala k otištění. Zajímalo nás nejprve, jakou literární práci ocenilo Ministerstvo kultury ČR, později jsme užasli nad poctivým pokusem velmi mladé autorky proniknout do doby pro ni už historické.
-red-

Rebeka

Jmenuji se Rebeka. Rebeka Leviová. Narodila jsem se v českém pohraničí dne 15. srpna 1922. S rodiči jsme měli dům v menším moravském městečku. Tatínek byl lékař - měl doma praxi a taky mnoho zajímavých knih. Tatínek by sice nesouhlasil s tím, abych je četla, ale starší bratr David, který tatínkovi pomáhal, mi je občas půjčoval. Byl na mě velmi hodný a někdy mne bral s sebou do nemocnice, kde pár dní v týdnu pracoval. Byl velmi šikovný, byl to ten nejlepší doktor, jakého jsem znala. Tedy hned po tatínkovi. Měli jsme ještě dva malé sourozence - Ester, která byla o sedm let mladší než já, a brášku Jakuba, který byl o 10 let mladší než já. Měla jsem je velmi ráda, i když byli o tolik mladší. S maminkou jsme se o ně staraly, zatímco David s tatínkem pracovali. Přestože tatínek velmi trval na tom, že žena nemá za úkol nic jiného než se starat o rodinu a domácnost, David mi tajně nosil knihy a učil mne cizí řeči, které se naučil na cestách po Evropě. Tak se stalo, že jsem mluvila nejen česky, německy, jidiš, ale i anglicky a trochu francouzsky, a kromě Talmudu jsem četla básně světových klasiků. Kdyby to věděl tatínek, velmi by ho mrzelo, že porušuji jeho přání. Nejsme totiž úplně ortodoxní židé, ale přesto tatínek některé věci stále nehodlá uznat. Jinak ale byl náš rodinný život velmi klidný - o svátcích se sjížděla celá rodina a všichni si navzájem pomáhali. Byla to nádherná doba. Škoda jen, že jsme se tak brzy museli rozloučit.

Erich

Jmenuji se Erich Zeltner. Narodil jsem se 15. srpna 1922 v Berlíně a také zde stále žiji. Máme malý byt na jednom ze šedých berlínských sídlišť. Oba rodiče pracují - otec jako vedoucí výroby v továrně na šicí stroje, matka je učitelkou německého jazyka a dějin na základní škole. Mám také bratra Tobiase. Ale bratr je o pět let starší, takže si moc nerozumíme. Vlastně si nerozumíme vůbec - bratr vždy rád využíval své síly. Jednou mne přivázal k radiátorovým trubkám v koupelně a zbil mne řemenem. Ani s rodiči nemáme nějaké idylické vztahy - matka je přes den ve škole, a když večer přijde domů z práce, je nervózní a podrážděná, jenom na nás křičí a odhání nás pryč. Otec má rád pouze svou práci, protože v ní má pocit opravdové moci a důležitosti, jen to považte - hlídat chod celé továrny! Jako rodina se vlastně scházíme pouze v neděli a o svátcích, ale ani tato setkání neoplývají rodinou láskou a vroucností - otec se chová odměřeně, jako by k nám jenom zabloudil a teď mu bylo hloupé rychle odejít. A matka? Dávno o nás nic neví! Jediné, co si na ní cením, je cit pro literaturu - má knihovnu plnou krásných knih. Verna, Dumase, Sienkiewicze. Ke své rodině necítím žádnou velkou lásku, s bratrem jsme vyrůstali jako dříví v lese. Asi proto jsme oba tak rozdílní. Ale jednou jim ukážu, že nejsem ten ubohý malý chudák, který místo kamenování se s nepřátelskou partou kluků raději sedí na okně s knihou. Budu odvážný a mocný, všichni se mne budou bát! Když to dokázali jiní, proč ne já? Bonaparta se bála Evropa, mě se bude bát svět!

2. dubna 1933

Dnes přišel tatínek do pokoje a byl velmi smutný. Už několik týdnů o něčem velmi přemýšlí a mně se zdá, že čím víc přemýšlí, tím je smutnější. Slyšela jsem ho, jak povídá mamince, že v Německu nějaký Hitler (nebo jak se ten člověk jmenoval) vyhlásil bojkot židovských obchodů a že tam židé nesmí pracovat - ani sami, ani ve státní službě. Nevím úplně přesně, co to znamená, ale jistě to nebude nic dobrého. Tatínek je velmi chytrý člověk, který si neláme hlavu s maličkostmi, ale tohle mu asi dělá veliké starosti. Zaslechla jsem, jak maminka povídá, že budeme muset napsat Weinbergerovým a zeptat se, jak to tam vypadá. Weinbergerovi žijí v Německu, ale tatínek s maminkou se s nimi přátelí. Říkali, že bychom je měli pozvat k nám, než se situace v Německu uklidní, že se ten fašistický aktivista uklidní, národ zapomene a bude vše při starém. Že války mezi židy a křesťany jsou už odedávna a že se vždycky zase uklidnily, že nikdy ještě nic velkého nezpůsobily. Samozřejmě, že umírali židé i křesťané, ale nikdy kvůli tomu nebylo žádné velké povstání, které by nás chtělo zničit úplně. I když si to mnoho lidí prý přálo. Zkrátka říkal, že zase bude všechno v pořádku, že Weinbergerovi budou nějakou chvíli bydlet u nás, než se ta bouře přežene. Od toho prý jsou přátelé, aby si pomáhali. Já jsem si jenom vzpomněla, jak mi David vyprávěl o knize od jistého Sienkiewicze. Ta kniha se jmenovala Quo vadis? a popisovala vraždění křesťanů ve starém Římě. Doufám, že ji ten člověk kdesi v Německu nečetl, aby ho třeba nenapadlo, že by to samé mohli provádět Němci s námi. Snad to bude, jak říká tatínek, jen dočasná bouře, po které zase vysvitne slunce. Ale i přesto mám trochu strach.

11. listopadu 1932

Milý deníčku!
Poslední dobou se v naší zemi dějí velké změny! Před pár měsíci byly volby. Prý nějaká nová strana získala opravdu hodně hlasů. Otec říkal, že Hitler je pašák, že ještě uvidíme, co umí, že udělá velké věci. Otec se totiž dal k té nové politické straně - Nacistická strana Německa. Hitler je vůdcem této strany. Je to člověk v podstatě tuctový - je malý, tmavovlasý, tmavooký, se zvláštně střiženým knírkem. Ale je to výborný řečník. Jeho strhující projevy miluje celý národ. Němci by ho dokázali poslouchat celé hodiny. Hitler má velmi zvláštní myšlenky - árijci (tedy my Němci) jsou nadřazení, zatímco Slované, Cikáni, Židé a ostatní rasy nám musí uvolnit prostor pro život, neboť jsou to rasy méněcenné. Možná má pravdu, já nevím. Ale díky němu pro mne otec poprvé v životě udělal něco pořádného - zapsal mne do Deutsches Jungvolk, organizace pro mladé chlapce, kde máme různá cvičení, pochodňové průvody, a vůbec je to zde krásně romantické, připadám si jako na cvičení speciálních vojenských jednotek, což se mi samosebou velmi líbí. Už od dětství chci být vojákem a tady je to skvělé. A až mi bude 15 let, přestoupím do Hitlerjugend, odkud pak půjdu rovnou na vojnu. Ale nemysli si, deníčku, že necháváme děvčata pozadu - sousedova Irma je členkou Jungmädelbund a její starší sestra je už dokonce v Bund der Deutsche Mädel! To jsou změny, co? Jsem zvědavý, co z celé té nacistické parády nakonec bude, ale Deutsches Jungvolk vypadá velmi lákavě.

Necháme se překvapit, co říkáš, deníčku?

15. dubna 1933

Nebudeš tomu věřit, deníčku, ale Hitler se stal říšským kancléřem! A ještě to není všechno! Představ si, že někdo úmyslně zapálil Říšský sněm! Taková drzost! Ale oni ty viníky najdou a určitě je potrestají. Říká se, že to mohli udělat jen židé, komunisté, cizinci... Zkrátka odpůrci naší politiky a nepřátelé naší krásné vlasti! Na začátku měsíce proto vyhlásil Hitler celonárodní bojkot židovských obchodů a příslušníků svobodných povolání. Začínají se zavírat židovské obchody a podniky, židovští doktoři nesmějí ordinovat a právníci nesmí obhajovat. 7. dubna pak propustil všechny židovské učitele, notáře a ostatní Židy ve státní nebo polostátní službě. Je to škoda, Danielův tatínek měl nejlepší cucavé špalky v okolí, ale když to říká Hitler... Stejně se Daniel hrozně změnil. Od té doby, co jsem se stal členem Deutsches Jungvolk, se mnou ani moc nemluvil. A když jsem ho náhodou potkal, přemlouval mne, ať odtud odejdu, že je mne pro to škoda. Ale jak Daniel může vědět, co je a co není pro mne vhodné? Sám je věčně zalezlý doma nebo v té jejich synagoze. Ani tu hnědou košili, kterou máme v oddíle jako stejnokroj, mi nepochválil. Říkal, že Hitler je nebezpečí. Možná má pravdu, ale co s tím nadělám? Někteří Židé utíkají, jiní se stahují do uzavřených komunit. Jsou to zbabělci a navíc jsou divní, vždyť je skvělé, že máme konečně silného a odhodlaného vůdce!

1. července 1934

Tatínek je pořád ještě strašně smutný. Dokonce se mi zdá, že je ještě smutnější než kdykoliv předtím. David říká, že je to proto, že se ten Hitler dostal k moci - že je z něho diktátor Německa a lidé mu tam říkají Vůdce (Führer). Uznávám, že je to hrozné, když nebezpečí trvá tak dlouho, ale pořád nechápu, proč si s tím dělá těžkou hlavu zrovna tatínek. Hitler je přece v Německu a my jsme tady, v Čechách. Weinbergerovi jsou tady také a i ostatní přátelé a příbuzní z Německa už přijeli do Čech a žijí tady ve zdejších komunitách. Nejvíc mě ale mrzí, že už začíná být smutná a ustaraná i maminka. Občas, když je tatínek v ordinaci a myslí si, že ji nikdo neslyší, mluví s paní Weinbergerovou o tom, jak si myslí, že to dopadne. Paní Weinbergerová říká, že nacisté zapálili říšský sněm a vinu hodili na židy, cizince, zkrátka na každého, kdo se jim nehodil. Ty lidi pak prý odvezli do nějakých koncentračních táborů. Nevím sice, co to je, ale asi tam nebudou lidé tak úplně vinní. Vím, že se maminka, tatínek i Weinbergerovi bojí, ale vždyť přeci není čeho - David mi říkal, že fašismus je sice i v Itálii, ale že Hitler byl i ve vězení. Přece nejsou Němci úplní hlupáci, nebudou poslouchat kriminálníka! Jednou se z téhle hloupé hry musí vzbudit. Brzy jim musí přeci dojít, že to, co dělají, není správné. A navíc prý Němci po té nedávné válce museli podepsat smlouvu, ve které se zavázali, že nebudou zbrojit, demilitarizují Porýní (odvezou odtud vojáky - tak mi to David vysvětlil) a že mají omezenou armádu - říká se jí "armáda sto tisíc" -, která ani na německém území nesmí cvičit nové vojáky. Jak by s něčím takovým mohli ohrožovat zrovna nás? Asi bych měla mamince poradit, ať na chvíli zavře oči. David mi totiž jednou řekl, že svět je někdy mnohem krásnější, když se na něj díváš se zavřenýma očima.

23. srpna 1933

Milý kamaráde!
Doufám, že jsi nezapomněl, že jsem měl narozeniny - už mi je 11 let. Je to skvělé, už brzy budu opravdu velký a budu jako Hitler. A že nevíš, co je nového? Představ si, jak je Hitler dokonalý - myslí úplně na všechno. Protože jsou i odpůrci fašismu (hlupáci), rozhodl Hitler, že pro ně budou vybudovány speciální vězeňské (oni tomu říkají "koncentrační") tábory, kam je budou svážet a kde si ti pitomci budou odpykávat trest. Ale stejně je nechápu. Ale asi to bude souviset s tou rasou. Například Češi - zakázali činnost naší Deutsche nationalsozialistische Arbeitpartei, a přitom nám zabírají území. Škoda, že je Hitler nemůže všechny šoupnout do těch pracovních táborů jako nepřátele státu. Fašismus je nový druh myšlení, který už ovládl Itálii (Mussolini je Hitlerův velký spojenec), Německo, Španělsko a i ostatní státy se mu jistě brzy podřídí. Češi jsou hlupáci, kteří na toto své rozhodnutí do smrti nezapomenou! Budou za ně platit, budou platit za všechna příkoří, která kdy naší zemi způsobili! Nikdo se nebude stavět na odpor našemu Vůdci! Nikdo se nebude stavět na odpor Německu!

8. září 1934

Ať žije Führer!
Hitler se stal diktátorem Německa, existuje už jen jedna politická strana - nacistická! I Rakousko už pochopilo, že fašismus je ten správný směr myšlení! Jistě se k nám již brzy přidá. Je to skvělý triumf, určitě není poslední. Daniel i s rodinou raději utekl, židák jedna mizerná. A ti zatracení Češi! Co si o sobě myslí? Pořád si ještě berou to, co patří Němcům! To jim ale nikdo trpět nebude! Von Schirach, náš hlavní vedoucí, to říká správně - jediná rasa hodná spořádaného života je jen ta naše - árijská! Teď se teprve pořádně projeví Volksgemeinschaft - naše národní pospolitost. My jsme nejsilnější. Nakonec je stejně všechny najdeme a pomstíme se jim za všechny křivdy, které na nás kdy spáchali.

Heil Hitler!

19. října 1935

Pomalu začínám propadat stejnému zoufalství jako maminka a tatínek. V Německu se nic nemění k lepšímu, ba naopak - podepsali tzv. norimberské rasové zákony, které určují, kdo je člověk a kdo ne, jak zacházet se židy a "ostatními méněcennými rasami". Jako kdyby si nebyly všechny rasy rovny, jako kdyby záleželo více na rase než na duši! Je to nespravedlivé a nelidské - Němci napadají mé lidi, napadají bezdůvodně židovské obyvatelstvo. Říkají, že jsme "Lakaitel" - lokajíčkové. Záminkou jim prý je zavraždění jakéhosi ministra v Paříži. Protože jeden nerozvážný kluk zabil německého člověka, jsou prý židé v celém Německu pronásledováni a ponižováni. Ničí jim majetek, ale nedají jim náhradu! Tomu se říká spravedlnost? Tomu se říká zdravý rozum? Proč se nás nikdo nezastane? Proč nikdo neudělá tomu hroznému zacházení přítrž? Asi se všichni bojí - ano, bojí se malého čalouníka z Bavorska, který svými projevy nabádá k útokům na náš lid! Tak tuctový človíček dokáže zfanatizovat davy proti rase, která nikomu neublížila, proti lidem, kteří donedávna byli úspěšnými právníky, obchodníky, doktory. Ale sám má prý také židovské předky. Jen se o tom nesmí mluvit. Nikdo neví, co ho vede k takovému jednání, ale rozumní lidé se jeho myšlenek bojí a Němci ho milují. Ještě štěstí, že mám takového bratra, jako je David. Zrovna nedávno mne vzal s sebou do špitálu a pomáhala jsem mu starat se o nemocné. Je skvělé, když člověk může pomoct jiným. Vždycky, když jsem v nemocnici, zapomenu na své starosti a problémy a děkuji Bohu, že jsem to zrovna já, kdo může těmto lidem pomoci a utěšit je. Není lepší pocit, než když někomu pomůžete, protože příště to můžete být zrovna vy, kdo tu pomoc bude potřebovat.

Protože nic není na věky - ať paláce, nebo chudoba, nakonec stejně odcházíme ze světa všichni nazí.

27. prosince 1935

To byl zase skvělý rok!

Nemám čas psát každý den, zvlášť ne teď, v tak úžasných dobách! Německo stále triumfuje - Sársko poznalo, že Němci mají sílu, a tak se rozhodlo připojit k našemu skvělému národu! A to je teprve začátek! V Norimberku byly odsouhlaseny rasové zákony, které jasně ukazují, kdo je a kdo není Němec! Židáci jsou bez šance! Už se nestane, že by židovská krev poskvrnila árijský rod. Už nikdy nebude žid bohatší než našinec. Ať si utečou, my je najdeme! Všichni půjdou do lágru! Německo začíná znovu sbírat z prachu armádu, budeme pánové zeměkoule! Ale aby to nevypadalo, že se snažilo pouze Německo (i když samozřejmě má největší zásluhy na postupu fašismu). Itálie napadla Habeš. Nevím, jak se jim daří, snad dobře. I v těch zabedněných Čechách začínají chápat, jakou cenu má nacismus. A teď, když odstoupil ten jejich prezident, bude pro Führera maličkost si tu malou zemičku podmanit.

To jsou ty nejúžasnější Vánoce za celý můj život!

15. října 1936

Pátá kolona obsadila Porýní! Nic už nás nezastaví! A Beutegermanen se k nám přidávají!

Heil Hitler!

25. července 1936

Je to jak hodně špatný sen! Už i tady, v Československu, je nacismus. A hodně právě tady v pohraničí. Jedna ta organizace se jmenuje Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a druhá Henleinova strana. Ta se prý dokonce velmi dobře umístila ve volbách. DNSAP je sice oficiálně zakázána, ale tu hrůzu nic nezastaví. Už teď se na nás někteří Němci dívají jako na zvěř a nejraděj by nás asi zadupali do země, ale to se jim nepodaří. David říkal, že kolem hranic se staví mohutné opevnění, nejlepší bunkry na světě, které odrazí jakýkoliv útok. David je strašně chytrý a rozvážný, nevím, co bych bez něho dělala. Ale také říkal, že teď bude daleko těžší se ubránit, protože Němci uzavřeli jakousi smlouvu s Japonskem a Itálií. Navíc prý porušili tu smlouvu, která měla zaručovat mír a bezpečí nás a celé Evropy a obsadili Porýní. Nevím, kde to je. David mi to sice ukazoval na mapě, ale já to zase zapomněla. Navíc prý se snaží o převrat už i ve Španělsku. Je to nepříjemné, jenom tak tady sedět a nevědět, co mne čeká, ale třeba je to jen taková zkouška od Boha. Třeba jen zkouší, jestli nezačnu o něm pochybovat. Musíme mu věřit.

15. srpna 1937

Dneska je mi patnáct let, ale strašně se bojím. V pohraničí začínají boje o připojení Sudet k Německé říši. Co když se to povede? Co pak bude s námi? V Tóře se píše: "Kámen je tvrdý, ale copak ho nemůže železná čepel rozpůlit? A i když je železo tvrdé, v žáru plamene změkne. Podobně oheň je silný, ale voda ho může uhasit. Voda je silná a přesto ji oblaka dokážou unést. Oblaka jsou silná, ale vítr je může rozfoukat. Vítr může být prudký, ale tělo mu dokáže vzdorovat. Tělo je silné, ale strach je může přemoci."

1. září 1937

Deníčku, je to tady!
Bylo mi 15 let, vstoupil jsem do Hitlerjugend! Chápeš to? Taková pocta! Budeme elita, budeme někdo! To je to, o čem jsem tak dlouho snil! Obřad byl úžasný, stále jsem jako ve snách. I Irma postoupila, teď je už také členkou Bund der Deutsche Mädel a jako každá správná (a krásná) německá dívka se připravuje na své poslání v programu Lebensborn. Bude jednou z vyvolených, jejichž děti budou znamenat ideál árijské rasy. Irma se svými dlouhými plavými vlasy. Její děti budou nádherné. Už kvůli nim musí být Židé zničeni, aby krásné německé děti měly kde žít. Tvoříme nový prostor pro další generace. Já jsem nastoupil na jednu z elitních škol, kde dostáváme pravou německou výchovu - žádné "miluj vše živé", ale "miluj bližního svého". Miluj árijce, neboť jen árijci mají právo na život. Jen árijská rasa je čistá rasa. Ale abych netlachal jen o svých úspěších. Führer už nebude dlouho otálet s útokem na ty hloupé Čechy. Sudety jsou plné Němců, kteří chtějí k naší říši. Ale Češi jsou hlupáci, drží je jako rukojmí. Sami si zatloukají hřebíky do rakve. Tohle jim nepomůže, budou trpět o to víc. Hitler už pomáhá sudetským Němcům, Čechům už nic nepomůže, ani ta jejich mobilizace, ani ty jejich bunkry.

Všechno patří nám! Němci mají větší nárok na cokoliv než nějaký Čech! Smrt nepřátelům Německa! Smrt neárijcům!

25. listopadu 1938

A jsou v koncích! Co jsem říkal? Mobilizovali, stavěli obrany, žádali pomoc ze všech možných stran. A přece jim to nebylo nic platné! Všichni se bojí Německa. Všichni raději obětují malý státeček kdesi v Evropě, než aby riskovali napadení vlastní země! 28. září Führer ohlásil útok na Československo. Jak vyplašení vrabci se prý ti pitomci tvářili. Ještě 27. září to vypadalo na válku, ale pak se jejich slavní spojenci zalekli naší moci a raději podepsali Mnichovskou dohodu. Všechno proběhlo hladce, těch středoevropských hlupáků se nikdo ani neptal.

Chamberlain raději podepsal dohodu, než aby se musel o něco starat. Když on by přece jen raději mír. A Daladier? Německo je moc blízko, než aby zkusil odporovat. Pro Francouze to bude jen "c'est ravissant" - báječná podívaná. 30. září bylo po všem. Ti jejich hrdinové vylezli z bunkrů a museli odtáhnout jako zbití psi. Chudáčci! Němec by se v takové situaci zastřelil, ale Čech nemá odvahu ani k tomu. Jak říkám - primitivové a zbabělci! Ale nejde jen o Čechy. Konečně skončilo takové to oťukávání, co si kdo může dovolit, a vyrazilo se do ulic - hon na Židy začíná! Včera časopis Das Schwarze Korps napsal: "V dnešním stadiu vývoje bychom stáli proto před tvrdou nutností vyhladit židovské podsvětí právě tak, jako obvykle vyhlazujeme v našem spořádaném státě zločince, tj. ohněm a mečem. Výsledkem by byl skutečný a definitivní konec židovstva v Německu, jeho naprosté zničení." Začíná boj za svobodné Německo! Do zbraně!

15. října 1938

Noční můra se stala skutečností! Němci jsou tady a nikdo s tím nic nedělá. V květnu jsme mobilizovali armádu - byla to jedna z nejlepších armád Evropy. V září ještě prý spojenci vyjednávali s Hitlerem, který se rozhodl na nás zaútočit. Jenom tak, z pošetilosti. A tak Češi do čela armády postavili jakéhosi generála Syrového, do kterého vložili naděje celého národa. Dvacátého třetího září byla vyhlášena všeobecná mobilizace, pak začali mobilizovat i spojenci. Vypadalo to prý na ohromnou řež o náš malý státeček, ale možná právě ta malost a zdánlivá bezvýznamnost přiměla Francii a Velkou Británii k tomu, aby nás prodali za laciný slib, že Německo nenapadne právě jejich dvě země. A tak čtyři podpisy zpečetily náš osud. A nejen náš. Celé země, celých generací. Ale třeba uchrání aspoň ty své země. Třeba budou "důležité země Evropy" ušetřeny. Nás se nikdo na nic neptal, David říkal, že o osudu Československa rozhodli úplně cizí lidé - ani jeden Čech prý mezi nimi nebyl! A tak jsme všichni napjatě čekali, co se s námi stane. Seděli jsme u rádia a poslouchali jsme Hitlerovo řečnění a řev rozvášněného německého davu a bylo nám všem do pláče. Žili jsme v Sudetách, které od této chvíle patřili Němcům, byli jsme židé - jaký osud nás asi čeká? Tatínek řekl, že tady už nemáme co dělat, a tak jsme si sbalili nejdůležitější a nejdražší věci a rychle jsme utekli do vnitrozemí, do Prahy. Jeli jsme do židovské komunity, kde nás velmi dobře přijali, protože všichni dobře věděli, co čeká židovské obyvatelstvo na německém území.

2. ledna 1940

Milý deníčku, promiň, že píšu až teď, ale vůbec nemám čas. Musím ti vylíčit všechny ty převratné události. Všechny ty triumfy naší Říše! V březnu jsme obsadili i ten zbyteček, co z Čech zbyl - má slova se vyplnila, Čechové pykají za své provinění na německých občanech. Jsou pod naší nadvládou - jako protektora tam Führer poslal von Neuratha a jeho zástupcem je K. H. Frank. Jsou to oba spolehliví a stateční muži, odhodlaní bránit zájmy Říše.

Češi se ještě občas sice vzpěčují, ale proti nám již jsou bez šance - buď je zničíme, nebo se dobrovolně poněmčí. Německo je nadřazené, v září to poznali i Poláci - sice nebyli tak povolní jako Češi, bránili se zuby nehty, ale i je brzy budeme mít plně pod naší nadvládou. Čeští vojáci se ještě snaží napravit své chyby, snaží se bránit svou již dávno ztracenou zemi. Ale jsou bez šance. Dokonce i vysokoškoláci se pokoušeli o vyhnání našich lidí z Protektorátu Čechy a Morava. Ta země je opravdu velmi barbarská - Hitler udělal dobře, že zavřel jejich školy a ty buřiče poslal do koncentráků - Žid, Cikán nebo Čech. Není v tom rozdíl. Ale ať se jen nerozčiluji nad něčím, co již je dávno naše. Franco obsadil Barcelonu, i Španělsko je tedy oficiálně fašistické! Málem bych zapomněl - na Slovensku máme také silnou podporu, Čecháčci si ve svém zoufalém boji zůstanou sami, Hlinkova ľudová strana s námi sympatizuje, alespoň někdo je tam na východě rozumný. Slováci a Rusko. A zbytek si podmaníme silou. Francie a Británie s námi bojují - ubožáci. Sami sebe nechají vykrvácet. Jen pro ješitný pocit zadostiučinění, až je dobudeme, až získáme jejich území, aby si mohli napočítat pár válečných obětí, aby nevypadali jako hlupáci, kteří se nám vzdají dobrovolně. Válka teprve začíná, ale už teď je jisté, že Evropa bude brzy naše! Budeme neomezení vládci! Ať žije fašismus!

Heil Hitler!

1. listopadu 1940

Tak už je to tady! Jak jistě víš, bylo mi v srpnu 18 let, a to znamená, že brzy vstoupím do Wehrmachtu. Už se těším - konečně se sám budu moci účastnit triumfálního pochodu německých vojsk Evropou! Škoda jen, že jsem tam nemohl vstoupit dřív - já bych to těm vzdorovitým Angličanům natřel - nějaký John Bull, co si dává čaj o páté a stále ještě věří aristokracii, tihle gentlemani nám vzdorovali v letecké bitvě, ty jejich Spitfiry a Hawkery přemohly naše Messerschmity a Junkersy. Ať mi nikdo netvrdí, že Dowding má v RAF o tolik lepší letce, než co máme my, Göringovo Luftwaffe. Tohle byl jen předvoj - buď se nám vzdají, nebo budou naše bombardéry tak dlouho shazovat bomby na ty jejich paláce, až z Anglie zbude jen spousta trosek. Londýn už je beztak v plamenech! Naštěstí nejsou Angličané jediný národ, na který jsme útočili. Wehrmacht dobil konečně Polsko a navíc i Norsko, Dánsko, Belgii, Holandsko, Lucembursko a Francii. Téměř celá Evropa je již naše a ostrované budou brzy taky! Není kam spěchat. Navíc Německo podepsalo velmi výhodnou smlouvu s Itálií a Japonskem a v říjnu otevřelo balkánskou frontu. Nikdo nám neunikne. Co je ale horší, to jsou vztahy s naším východním spojencem - Führer má strach, že by nás Stalin mohl napadnout. Ale abych ještě nezapomněl na Židy - to víš, deníčku, problémům se nesmíme vyhýbat, ale jít jim hrdě čelem vstříc. Hon na ten dobytek se stupňuje, denně jich stovky zemřou, ale je to stále málo, stále zabírají našim lidem místo, stále ještě vydýchávají vzduch árijcům. V našem životě nemají co dělat - podřadná havěť. A přece tu stále jsou! S tou jejich žlutou hvězdou se za soumraku klátí po ulicích a čekají, až prý "dostaneme rozum", až se svět vrátí "k normálnímu, lidskému chování". Jenže my jsme právě teď ten rozum dostali a zjistili jsme, co jsou zač! Nechápu, proč je tady Führer ještě trpí! Stejně už nic nemají - peníze i domy jsme si již vzali zpět, a když teď utečou do celého světa, budeme je pak jen špatně chytat. Oni totiž sice mají zákaz opouštět město, ale vždycky nějaký uteče. Svině podřadné! Všechny, všechny bych je pozabíjel - Židy, Cikány, Angličany, všechno je to stejná pakáž. Zabít je, a byl by klid! Konečně by svět spatřil ráj - Německo by se změnilo v Eden, kde se každý večer můžete koukat z okna na hvězdy a při úplňku tančit v měsíčním světle. Lásku by nerušily výbuchy bomb a vrčení motorů letadel. Existovala by jen jedna rasa - ta naše, árijská. Svět by byl plný andělských žen a dívek, kterým se budou sluneční paprsky odrážet na zlatých vlasech, a nebe zbledne závistí před modří jejich očí. Muži budou stateční a silní - žádní rachitičtí ubožáci - vlasy a očima podobní bohům. Bude z nich vyzařovat mužnost. Děti budou jak zlatí andělé. Nebude malomocných, slabomyslných, nebude nemocných ani podřadných - bude jen jedna čistá krásná rasa. Po válce.

15. srpna 1942

Dneska je mi dvacet let. Nekoná se žádná oslava, žádná velká radost - jsem ve válce. Přiřadili mne na východní frontu. Účastním se útoku na Rusko, který Führer nařídil. Po dlouhém a nekonečném brodění bahnem na ukrajinských rozblácených cestách jsme pokořili Ukrajinu. Byl říjen a my jsme mrzli v zákopech. Začínám mít pochybnosti, jestli tohle je opravdu to, co jsem si přál. Tohle není romantická výprava za nebezpečím, tohle je mráz, který se zahryzává až do morku kostí, takže jen s přemáháním můžete jít dál. Všude, kudy chodíme, vidíme známky zničeného života, zmrzačené krásy. Už si nejsem tak jistý svou nenávistí k ostatním rasám. Oni nás totiž nenávidí snad ještě víc než my je! A to je hrozný pocit. Vzpomínám, jak to bylo s Napoleonem - ten taky nedobyl Británii, dočasně měl Rusko na své straně a také je napadl. Ve strachu, aby ono nenapadlo jeho Francii první. Dokonce i ve stejný den - 22. června. Snad ale nedopadneme jak on. Když jsme překročili hranici s Ruskem, mnozí začali zoufalstvím plakat. Samozřejmě ne nahlas - za to je trest, když někdo pochybuje o Führerových rozkazech, o jejich správnosti, o německém vítězství.

V Rusku nemůžeme přežít - jaro a podzim jsou ve znamení bahna a ruské zimy jsou neskutečně kruté. Ani léta nejsou v tomto nehostinném kraji pro nás příznivá - každé tři týdny jsou zde prudké bouře, které brzdí náš postup. A tak i přesto, že jsme zprvu postupovali nezadržitelně a rychle vpřed, se sotva plazíme. Teď nám cestu ztěžují nejen klimatické podmínky, ale i ruští vojáci a partyzáni. Tahle válka bude neskutečně krvavá. Prošli jsme Doněckou oblastí, pak nás ale zastavilo prokleté bahno. Bojovali jsme v mořích bahna s Rusy i sami se sebou. Bláto je nejsilnějším ruským spojencem - bláto a sníh. Snil jsem o slavných bojích, ale místo toho jsem se ocitl uprostřed zoufalého boje, ve kterém se zoufale zmítáme a stále věříme ve vítězství. Nemá cenu se s někým přátelit, protože druhý den, druhou minutu to může být právě největší přítel, který s dírou v hlavě bude hnít v blátě. Rusko nám nepřeje, nechce nás, celou svou živelností se nám staví na odpor. Když občas zajmeme skupinku partyzánů, jsou mezi nimi i ženy, někdy i děti. Je tak neskutečně deprimující, když na vás koukají oči ruské dívky - mají oči velké, daly by se z nich číst nekonečné příběhy. Pokud bych ovšem neměl za úkol tu dívku zastřelit. Je strašný i ten jejich klid - kdyby škemrala a plazila se vám v záchvatech zoufalství u nohou. Ale ona tam prostě jen stojí a sleduje vás těma velkýma očima. A ví úplně všechno.

Válka v Rusku je namáhavá - partyzáni útočí nečekaně a bez jakýchkoliv pravidel. A když napadl sníh, mnoho mužů zemřelo na podchlazení. Nemáme zimní uniformy, je snadné nás v těch závějích zahlédnout. Chceme dobýt svět, ale nevíme o něm zhola nic. V Rusku jsou cesty přes zimu jak jedna velká ledová skála, která vám sedře kůži z obličeje, když na ni spadnete. Auta jen stěží zdolávají zledovatělé bahno, které jim proráží nádrže a ničí pneumatiky. Fronta se neustále měnila. Uvízli jsme v močálech, byli jsme odevzdáni napospas nepříteli. Některé námi dobyté pozice Rusové přes zimu získali zpět. Zimu jsme strávili v uhelných dolech Čerbinovka. Rusové odtud sice utekli, ale předtím vše důsledně zničili - zabili i koně, kteří zde byli, takže táborem, ale i celým městem, se nesl smrad z hnijících tvorů. Sověti zničili i veškeré zásoby ve městě, takže lidé jedli, co se dalo - i kusy masa z mrtvých zvířat, která se válela v ulicích. Byla tam neskutečná zima, na dělení jídla jsme používali sekeru. Když jsme bojovali, brodili jsme se půlmetrovou vrstvou sněhu a mráz nás krutě ničil. Víc než nepřítel. I slzy na řasách se měnily ve velké skleněné perly. Rusové měli převahu - koně, saně, psy. Oni na takové zimy jsou zvyklí. Dostali se všude. V lednu začalo přesunování našich útvarů dál na frontu. Naším cílem bylo Grišino. Naše vynikající stroje, které se tak báječně osvědčily v evropských ulicích, z velké části zůstaly zapadlé ve sněhu. Sníh nám velmi ztěžoval cestu, byli jsme na pokraji svých sil. V únoru bylo čtyřicet dva stupňů pod nulou. Sověti nás stále ohrožovali, alespoň částečně jsme je přemohli v květnu v bitvě o Charkov. Ale ani potom jsme neměli cestu volnou - ruské letectvo nás ostřelovalo, partyzáni zesílili svou činnost. Vojáci začali vypadat jako přízraky. A Rusové na nás neustále útočili. Když už jsme si mysleli, že nemají na vybranou, vynořily se odněkud proudy dalších ruských vojáků a bitva začala znovu. Bitva o Charkov byla nekonečná a velmi vyčerpala německou stranu. Pak jsme ale se 6. armádou pokračovali směrem ke Stalingradu. Paulus měl jasnou představu, ale my jen šli dopředu a čekali jsme, že už brzy bude po všem. Šlo s námi asi 300 tisíc mužů a měli jsme odříznout ruské životně důležité zásobovací trasy u Volhy, obsadit ropná naleziště a odříznout Rusko od pomoci přicházející přes Írán. Rusové pak měli začít škemrat o mír. Zvenčí nás měla chránit rumunská 3. armáda. Ale tenhle národ je neskutečně nepředvídatelný. Rusové začali město bránit. My po nich pálíme z Nebelwerferů, oni po nás "kaťušemi". Naše zbraně MPi se vyznačují jednoduchostí a tíhou, jejich samopal PPš s 900 ranami za minutu je úžasný svou odolností. My se schováváme v dobytých domech a továrnách, oni mají vyhloubená stanoviště ve stěnách roklí. Bojují taktikou tirailleurů, v rojnicích - na dva muže jedna puška, když první padne, pak teprve si může pušku vzít druhý. Jejich vojáci nemají na vybranou - buď je zastřelí naši muži při střetu, nebo jejich vojáci při ústupu. Jsou nahnáni do pasti, ze které je jediná cesta - smrt. A tak tu už měsíc bezvýsledně bojujeme. Rusové se svými ostřelovači, my se svými tanky. Velmi rychle jsme zjistili, že zítřek se nekoná - důležitá je jen tahle chvíle.

24. prosince 1943

Je po všem. Nevím ani, jak bitva u Stalingradu skončila, nevím, jak dopadli mí spolubojovníci. Jsem v Německu, v lazaretu. Pamatuji si, že jsme bojovali o každý centimetr, který by znamenal postup vpřed. Zprvu útok vypadal snadně, Stalin se strachoval o Moskvu, ale pak se bitva o Stalingrad začala protahovat. Luftwaffe nám sice pomohla v postupu k Volze, ale nedodávala slíbené jídlo. Rusové nás v listopadu obklíčili. Naše technika nám začala být k ničemu, protože bitva se změnila na boj dům od domu. Ostřelovači nám zabíjeli vojáky zákeřně, proti pravidlům války. Ale v téhle válce už dávno stejně žádná pravidla nejsou. Válčila s námi i 4. tanková armáda, ale náš postup byl stále nepatrný. Váleli jsme se v bahně a nadávali jsme na osud. Možná bychom nadávali i na Boha, ale ten na bojiště nechodí. Každá jiskřička víry zhasne s prvním výstřelem, kterým zabijete nepřítele. Rusové jsou neskutečně vytrvalí a houževnatí - dřív zničí oni nás, než my přejdeme jejich město. Führer sice zřídil koncentrační tábory na zabíjení Židů, Cikánů a ostatních "podřadných" ras, abychom měli místo pro život. Ale kdo bude žít na dobytém území, kdo bude tvořit novou rasu? Po téhle válce už nebude dokonalá rasa. Budou to zničení, zlomení muži a utrápené ženy, které doma čekají na zprávu z fronty. Zabíjíme sami sebe pro svou ješitnost. Na frontě nám docházely zbraně, jídlo i síly. Umírali jsme vyčerpáním a podchlazením. Koho nezabili Rusové, ten zemřel na únavu. Přežili jen někteří. Při jedné akci jsme měli opět velké střety s ruskými jednotkami. Všude svištěly kulky a byl slyšet křik zraněných a odporné zvuky - to jak se kulky zavrtávaly do masa. Najednou mne oslepila prudká bolest, která vycházela z mého ramene. Probral jsem se na lehátku, se zafačovaným ramenem. Všechno bylo takové zvláštně komické, rozmazané. Všechno bylo tak strašně vzdálené... Pak mne probralo až kodrcavé houpání železničního vagónu.

Nevím, jak jsem se tam dostal, nevím, co to bylo za chlapy, kteří sténali a krváceli na ostatních lůžkách. Patrně jsem byl v jednom z vlaků mířících do německých lazaretů a ti muži byli budoucí tvořitelé dokonalé rasy. Raději jsem upadl zpět do sladkého bezvědomí, ve kterém nebyla válka. Kdo jen zaplatí za naše hříchy? Naše děti? Celé generace našich potomků? Nevím, lepší je na to nemyslet. Bitva o Stalingrad trvala téměř rok. Kolik mužů v ní zemřelo? Kolik mužů zemřelo ve všech bitvách téhle války? A kolik žen přišlo o manžela, milence, otce nebo bratra? Jak tohle dopadne.

7. srpna 1944

Bude konec války. Konečně!

Vím, že to zní jako vlastizrada, ale jen blázen by se radoval z věčného vraždění a válčení. Ve Francii se vylodila spojenecká armáda. I přes velké ztráty postupují Spojenci stále vpřed. Vím, že jsem byl velkým zastáncem fašismu, ale válka vám otevře oči. Ve válce vás napadají věci, které by vám normálně ani do hlavy nevlezly. Vojáci jdou ze všech stran. Každý den se odněkud dozvídám o postupu Spojenců ze západu, o posouvání východní fronty zpět k německým hranicím. Už nejsem v armádě. Levou ruku mám jen velmi těžko pohyblivou. Vrátil jsem se do Berlína, teď pracuji v továrně, ve které pracoval i můj otec. Dřív se tu vyráběly šicí stroje, které lidi šatily. A teď? Všude se dělají zbraně, ať je to továrna na stroje nebo na traktory. I vězňové musí vyrábět zbraně, kterými hubíme jejich národy. Rodiče jsem tady nenašel, ale nehledám je. Nevím, co jsem si namlouval - že snad naše města budou stále krásná a nezničená, že život v Německu bude i nadále idylický? Nevím. Berlín má rozbombardované předměstí, částečně i centrum. Každý občan je poznamenaný válkou. Každý už si zvykl, že se celé město pravidelně schovává do krytů. S hrůzou zjišťuji, že válka je už brána jako všední součást života. Nikdo se nepozastavuje nad krutostí, nikdo nepláče zděšením. Lidé apaticky sledují, jak jejich město končí v troskách. Je strašné dívat se na ty lhostejné obličeje. Lhostejné k válce. Německo upadlo do válečné apatie, neexistuje dokonalá rasa, existuje už jen rasa otupělá, jak nemyslící stádo zvířat. Jde z toho mráz po zádech. Cit totiž dnes přežívá už jen v malinkých koloniích. Možná, že je dobře, že je válka u konce.

5. dubna 1939

Připadám si jako v té hře na schovávanou. Už nemáme kam utéct, Hitler už nás dostihl i tady! A navíc jsme na všechno zůstali úplně sami! Slovensko se od nás odpojilo, aby v čele s Hlinkovou ľudovou stranou přidalo na stranu nacistů. 15. března byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a Němci nám ukradli i poslední zbyteček už tak okleštěné republiky. V rádiu neustále opakovali: "Rozkaz prezidenta republiky: Německá vojska, a to jak pěchota, tak i letectvo, zahájí dnem patnáctého března o šesté hodině ranní obsazení republiky." Při tomhle hlášení už všichni neskrytě plakali, neboť už není kam uprchnout. Nový protektor se jmenuje von Neurath a jeho zástupcem je K. H. Frank. Teď si musíme všichni opatřovat výpisy z matrik, aby se ukázalo, kdo je a kdo není žid. Samozřejmě, s tímto nařízením se podle zákonů Říše stáváme podlidmi. Nevím, co bude dál, ale pro nás to asi nic dobrého znamenat nebude.

29. listopadu 1939

Je to strašné. Je to ještě horší, než jsem si kdy dokázala představit - od června musíme všichni nosit na klopě žlutou hvězdu Davidovu. Je tak ponižující ukazovat své vyznání celému světu a být za své vyznání odsuzován. A stále přicházejí nová nařízení. Nesmíme vycházet po osmé hodině večerní z domu, smíme bydlet jen v podnájmech, nesmíme chodit do vináren, hospod, biografů, divadel nebo na koncerty. Ani do parků. V tramvaji můžu jet pouze v posledním vagónu úplně vzadu. Nadiktovali nám i čas, kdy smíme nakupovat! Nesmíme bez dovolení z města, nesmíme být členy žádného spolku. Všechny židy vyhazují ze zaměstnání, židovské děti nesmí chodit do školy. Cílem toho je zřejmě vyřadit nás úplně z veřejného života. Bohužel se jim to zatím skvěle daří. Ukázalo se, že ne každý je takový, jak vypadá. Mnoho lidí, které jsem znala, o kterých jsem si myslela, že mi vždy pomohou, se ode mne odvrátilo. Na ulici na mne mnozí pokřikují. Ale jsou i lidé, kteří nám pomáhají nebo kteří nás alespoň stále berou jako lidi. Lidé, kteří nás neponižují a kteří se za chování svých spoluobčanů i stydí. Weinbergerovi zmizeli. Nevím, kam šli, prostě jednoho dne odešli z domu a už nepřišli. Ester s Jakubem už jsou také pryč - jeden anglický gentleman, Nicolas Winton, vypravil pár vlaků, které odvážely židovské děti do Anglie. Před válkou. Ani David se na to nemohl dívat, takže se rozhodl emigrovat. Nevím, jestli se mu to povedlo nebo ne, ale doufám, že Bůh byl při něm a vedl jeho kroky tak, aby ho žádný SS-man nechytil. Držím mu palce. Ale chybí mi. Velmi bych si přála být s ním, protože je to ten nejlepší člověk na světě. Teď už je ale asi v Anglii u svých přátel. Doufám a modlím se za něho. Teď už mi tady zbyli jen maminka a tatínek. Pomáháme si všichni navzájem. Jinak to totiž v dnešních dobách ani nejde.

8. listopadu 1940

Nedávno jsem si vzpomněla na píseň Voskovce, Wericha a Ježka (ti tři už jsou dávno za mořem, jako většina ostatních českých umělců): "Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat." Už rok žijeme v naprosté izolaci od okolního světa. Už rok nás nacisté pomalu ničí a nikdo s tím nic nedělá. Plno lidí z našeho okolí pomalu mizí a nikdo neví kam. Mezitím začala válka a nacisté se začali roztahovat po celé Evropě. Němci už prý zabrali Dánsko, Norsko, Polsko, Belgii, Nizozemí a Francii. Když si představím mapu Evropy - tu, na které mi David ukazoval, kde všude byl - s hrůzou zjišťuji, že téměř celá Evropa již patří fašistům! Co bylo Francii platné, že nás darovala Německu, když nakonec Němci zabrali i ji?

11. prosince 1941

Je to horší a horší! Němci se rozhodli, že nás všechny zabijí. Plán je to opravdu důmyslný - podlidi (tedy židy, Slovany, Cikány) odvézt pryč. Do koncentračních táborů. Nevím, proč se Hitler - malý, tmavovlasý, tmavooký - rozhodl, že jediná rasa, která má právo na život je rasa árijská, tedy statní blonďáci s modrýma očima. Možná proto, že si každý přeje mít to, co nikdy dostat nemůže. A tak se tedy rozhodli pro "konečné řešení židovské otázky" a poslali nás do koncentráků. Ještě štěstí, že tady s námi není Ester a Jakub. Já jsem zůstala s rodiči. A tak jsme spolu také dostali předvolání. Byl to jeden z prvních transportů, který vezl židy do Terezína. Mohli jsme si s sebou vzít padesát kilo majetku. Když jsme přišli na shromaždiště ve Veletržním paláci, nahnali nás do dřevěných chatrčí, ve kterých nám ostříhali vlasy, zkontrolovali podle seznamu, jestli jsme všichni, sebrali nám většinu z toho mála domova, co jsme si mohli odnést s sebou v kufrech, změnili nás na pouhé číslo a nahnali nás do dobytčích vagónů. Byli jsme namačkáni jeden na druhého - muži, ženy, děti i staří lidé. Pár lidí za jízdy omdlelo, někteří zvraceli. V Terezíně jsme byli za chvíli, ale nám ta chvíle připadala jako věčnost. Na rampě nás pak rozdělili - maminka šla se mnou, ale tatínka poslali jinam, do jiného oddělení. V ghettu to bylo zlé, ale ne nejhorší - byly tu i rodinné tábory, divadlo, pomoc. To nejhorší mne ještě čekalo. Byla jsem vybrána ještě asi s tisícem jiných žen pro transport do koncentračního tábora Ravensbrück! Opět mne čekal namačkaný dobytčák, zvracení, mdloby, ale tentokrát i smrt. Pár žen mezi námi bylo ušlapáno, ale to jsme zjistily až tady. Když jsme vylezly z vagónů na rampu, stál tam člověk, který rozhodoval o tom, kdo půjde do plynu a kdo ještě může pracovat. Měla jsem "štěstí" - uznal mne práce schopnou a tím mi dal malou šanci na nepatrně delší život. Když jsme odcházely od rampy, vynášely jiné vězeňkyně mrtvé.

20. června 1942

I kdyby všechna moře světa byla inkoustem a nebe bylo papírem, nemohla bych vylíčit útrapy a život v koncentračním táboře! Jsou zde židovky, Rusky, Češky, Polky, Němky, Rakušanky, Holanďanky. Jsou zde ženy snad z celého světa! Ravensbrück je strašný tábor - které zvíře může vymyslet tábor speciálně pro ženy? Kdo může zabíjet děti? Žijeme v dřevěných barácích a je neskutečné, kolik nás do jednoho dokáží nacpat. Mnoho žen denně umírá - ať už na podvýživu, nemoc, nebo jsou umláceny dozorci či utýrány "lékaři". Nejobávanější "lékařkou" je doktorka Oberhäuserová - transplantuje kosti, infikuje rány snětí a tetanem, bere svaly. Ženy jsou zde zavírány z různých důvodů - jsou tu židovky jako já, jsou zde prostitutky, zlodějky, vyznavačky Bible, válečné zajatkyně, ženy zavřené pro výstrahu. Před pár dny přijel transport žen z Čech. Vyprávěly, že pocházejí z Lidic, ale že po atentátu na říšského protektora Heydricha byla jejich vesnice srovnána se zemí, muži postříleni a děti odvlečeny. Nedovedu si představit tu bolest, kterou musí cítit - přijít o muže i o dítě kvůli domněnce nějakých fanatiků, kteří si usmysleli, že atentátníci měli styky zrovna v té jediné vesnici, a za tuhle domněnku trestat. Jediné, co mne na tom těší, je skutečnost, že to zvíře nepřežilo. Že i mocní mohou trpět a svíjet se v bolesti jako zvířata. Že Češi nesrazili odevzdaně podpatky, ale že ukázali celému světu, že i nad tyranem se dá zvítězit! V táboře jsou ženy prosté i vzdělané, ale brzy jsem zjistila, že jsou na tom lépe ty, které umí mluvit německy. Ale nejsou zde jen ženy - jsou zde také maličké děti. Přežívají bez mléka a kaše, ani chleba pro ně nikdo nemá. Dávají jim shnilý tuřín a dvě osminky bylinkového čaje denně. Stejně jako nám. A stejně jako nás i je vraždí a mučí. Pracujeme 10-14 hodin denně, stáváme apely. Celé dlouhé hodiny, v létě i v zimě, horku, mlze, sněhu - nahé. Nekonečně dlouho stojíme vyrovnány v řadách, až do mdlob. V té špíně se tady snadno šíří epidemie. Na 1200 lidí je tu jen jeden kohoutek s vodou. Děkuji, Davide, žes mi dovolil číst lékařské knihy a pomáhat v nemocnici - teď se mi to hodí.

18. března 1943

Jsem v Osvětimi. Koncem minulého roku začali převážet židovky právě sem. Namačkaný vagón. Když jsme vystupovaly, vězeňský orchestr vesele vyhrával (jak jsem brzy zjistila, vyhrávají i na popravách). Na rampě byl opět lékař, který pohybem ruky rozhodoval o životě a smrti. Naštěstí jsem byla ještě dost silná na život. Ty méně šťastné šly rovnou do plynové komory. Ubytovali nás v 10. bloku. Jediný blok pro ženy, jak ostrov v moři mužských věznic. Okna jsou zatlučená prkny, ale i tak jsme poznaly, že se ve vedlejším bloku dvakrát týdně konají popravy. Osvětim je důmyslně vymyšlená - jen ti nejslabší umírají rychle. Jsou udušeni plynem, zastřeleni. Na ostatních se zde provádějí pokusy. Jednoho dne přišel jakýsi muž při našem apelu a ptal se, jestli tady někdo rozumí medicíně. Alespoň zběžně. Přihlásila jsem se - člověk se musí chytit každé naděje. Ať je sebemenší. Od té chvíle pracuji v "nemocnici". Vozí mi sem polomrtvé děti, ženy i muže - někteří mají rozpáraná břicha, jiní jsou popálení, mají křeče, podlitiny, jsou podvyživení. Nemocnice je hrozná. Lidé tady leží na zavšivených slamnících přímo na zemi. Jen málokteří mají přikrývku. Nejsou léky, obvazy se mohou trhat jen dvakrát týdně z hedvábného papíru, který se stejně rychle rozmočí, roztrhá a hnije přímo v ráně. Jedna z obětí pokusu o sterilizaci, asi čtrnáctiletá cikánská dívka s rozpáraným břichem (Cikáni tady slouží hlavně k těmto pokusům), stále blouznila v horečce a volala: "Mamo, kamav maro, mamo, kamav pani!" Nemohla jsem jí pomoci, jen se za ní modlit. Ráno jsem ji našla mrtvou. Lidé zde umírají stále. Kremační pece neustále topí a aleje stromů kolem nich jsou posety popílkem z lidí. A další hromady mrtvol stále hnijí po celém táboře. Mrtvoly lidí, kteří jsou podle názoru zdejších "lékařů" méněcenní, tím pádem je z nás výborný pokusný materiál. A nejen pokusný. Ostříhali nám vlasy, aby z nich mohli vyrobit pantofle pro námořníky a matrace. Kdo asi nosí na nohou mé vlasy? Z lidského tuku vyrábějí mýdlo, do lidské kůže vážou knihy. Když někoho umučí, vymlátí mu zlaté zuby a pošlou je do banky. Co je to za lidi, kteří dokáží ublížit tolika lidem? Ve jménu vědy.

16. prosince 1944

Starám se o vyhladovělé lidi beze jména. V táboře se každý změní na číslo, které mu při nástupu vytetují na levou paži. Ani já už nejsem Rebeka Leviová, jsem číslo 136 759. Lidi zde rozlišujeme jen podle pohlaví a označení na mundúru - P je Polák, R je Rus. A pak jsou tu trojúhelníky - zelený je zločinec, černý nosí dezertéři, fialový věřící, hvězdu Davidovu já. V táboře je mnoho "doktorů" a každý z nich týrá vězně jinak. Clauberg zkoumá sterilizaci - páře ženám břicha a bere si z nich, co mu je po chuti, mužům krade mužství. Bez narkózy, jen s částečným umrtvením. Občas se o tom dozvídám od pacientek, které ještě stále nevstřebaly ten šok. Jedna mladá cikánská dívka mi vyprávěla o životě v jejich osadě, jak pak začali chodit gardisté a odvádět muže do pracovních táborů, ženy a děti umíraly hlady. Až je všechny nahnali sem, do koncentráků. Ta dívka byla asi stejně stará jak já, umírala jako jedna z mnoha obětí doktora Clauberga. A pak je tu třeba Mengele - elegantní krasavec, který si hraje na hodného strýčka a pak zatne drápy. Je jako had - chytí oběť a nepustí. Mengele má slabost pro "zvláštní lidské druhy", a tak zkoumá dvojčata, hrbáče a ostatní vězně, kteří jsou svým vzhledem nějak výjimeční. Takových doktorů je v Osvětimi spousta a jejich oběti potom do několika málo dnů zahynou. Pokud je lékař sám nezabije a jejich orgány nebo kostry neporučí poslat do nějakého výzkumného ústavu v Německu. Jako doklad o méněcenné rase. Někdy, když nemůžu spát, slyším křik a nářek malých dětí - to je esesáci v bujaré zábavě pálí zaživa. Občas je zaslechnu, jak si povídají, že je lepší občas nějaké to dítě do ohně přiložit, protože dětský tuk urychluje hoření. Jsou horší než jakákoliv divoká zvěř! Často tu jsou prováděny selekce - výběr vězňů, kteří mají jít do plynové komory. Zatím mne nevybrali (naštěstí), protože je tu mnoho musulmanů - lidé, kteří jsou vyhublí na kost, jejichž myšlení už dávno vypovědělo službu v tomhle šíleném soustrojí, lidé, kteří se rozkládají zaživa. Denně jich na nákladních vozech odjíždí stovky ke smrti, denně jich ještě tisíce zbývají. Je to zvláštní, být tak blízko u smrti a utrpení a nemoci tomu zabránit, nebo alespoň pomoci. Nemocní jsou všude, nevyhnou se ani apelu, při kterém leží nazí na blátě. Celé dlouhé hodiny. S nikým se tady nezachází lépe nebo hůř, jediný řád, který tady platí, je ten řád, který nařizuje být silný a pracovat nebo sloužit k pokusům, nebo být slabý a jít do plynu. Měla jsem tu přítelkyni - byla to Cikánka Čercheň. Vyprávěla mi o životě v jejich osadě. Jak sice byli hladoví, přesto však šťastní. A pak že přišli žandáři a vyhnali je do kopců. Chalupy jim zbořili, takže museli rychle stavět nové. Sotva však dostavili, přišli gardisté a odvedli muže do pracovních táborů. Zbytek vesnice nechali umírat hladem a zimou, občas je přišli zmlátit. Nakonec ty, kteří přežili, buď zastřelili, nebo je poslali sem. Měla jsem přítelkyni, ale už nemám - zemřela po jedné esesácké pitce, kdy ji umlátili násadou od lopaty. Někdy se modlím, aby ty hrůzy už skončily. Jakkoliv, hlavně aby už byl konec.

25. září 1945

Jsem na svobodě a jedu do Anglie. Válka skončila. V lednu vtrhla do Osvětimi Rudá armáda. Bylo to jak v nějaké němé grotesce - všichni pobíhali sem a tam, vězňové se schovávali, Němci ještě narychlo uklízeli doklady o své hrůzné činnosti. Jistě to museli vědět už pár měsíců dopředu, protože ke konci k nám jezdilo více transportů s vězni, kteří šli rovnou do plynu, a také výstřely z jedenáctého bloku byly častější. Navíc se hluk z blížící se fronty ozýval stále hlasitěji. Snad jenom zázrakem jsem vyvázla. Když přijeli vojáci a uviděli, jak se z baráků klátí vychrtlé stíny, které dříve byly lidmi, mnozí měli co dělat, aby se jim neudělalo zle. Pak nás naložili do vlaků, a aniž kdo věděl proč, jeli jsme směrem na východ. Až kamsi do Běloruska. Ale byla to změna. Nikomu nevadilo, že se trmácíme na opačnou stranu od svých domovů, už jsme nejeli v hnusných dobytčácích, které smrděly zatuchlinou, a Slované byli oproti německé tyranii velmi milí. Byla to nádherná změna. Pak jsem ale nasedla na vlak, který jel opačným směrem a rozjela jsem se domů. Když jsem projížděla Maďarskem, vzpomněla jsem si na maďarské židovky, které občas vyprávěly o mužích, kteří je zachraňují, kteří na židovské domy vyvěšovali vlajky svých států, aby je fašisti nemohli odvést. Někdy prý vytahovali lidi z vlaků, odváděli je z nádraží... A přesto mi to vyprávěly ty méně šťastné. Ale už je to pryč. Místy sice vlak musel jet velkými objížďkami a někde nejel vůbec, ale nakonec jsem se dostala zpět. Nevím, jestli tomu místu ještě mohu říkat domov - všechno bylo zničené, rozkradené. A rodiče nikde. Hledala jsem je v Praze i v našem bývalém domě v pohraničí, ale nepřišli. Čekala jsem měsíc, dva, a oni stále nepřicházeli. Došlo mi, že je ta ozubená kolečka německého fanatismu asi semlela, stejně jako tisíce dalších. Spíš pro vlastní pocit klidu než z naděje, že se opravdu vrátí, jsem jim připnula špendlíkem na zeď papírek, že jedu do Anglie. Neměla jsem domov. A zbytek mého života je v Anglii.

Doprava je strašná - Evropou, která je v troskách, táhnou miliony vojáků, vězňů, lidí, kteří se vracejí domů. Doufám, že Davida i Ester s Jakubem najdu. Teď čtu poprvé po mnoha letech zase knihu, kterou jsem našla v Davidově bývalém pokoji. Je od Rimbauda a Pohádka v ní mi něco nápadně připomíná. Je o Knížeti, který ničil všechnu krásu, všechen život. Ale život i krása zůstaly dál. Zapaloval paláce, sekal lidi na kusy - ale oni žili dál. Omlazoval se krutostí a nikdo nereptal. Pak ale potkal Génia neobyčejné krásy a s ním zahynul. Jeho vlastní moc ho zahubila. Protože Kníže byl Génius a Génius byl Kníže.

2. května 1945

Je po všem. Definitivně. Válka je odpískaná. 30. dubna se Hitler nechal zastřelit - ani to sám nedokázal. Eva Braunová - jeho věčná milenka - raději zvolila elegantnější možnost - ampulku s kyanidem. Pak je oba spálili v zahradě říšského kancléřství. Odchod symbolu tedy nebyl nijak slavný, žádná dramatická smrt, žádný děsivě krásný soumrak bohů. Fádní odchod Hitlera, fádní konec Říše. Je po válce. Spojenci dobyli Berlín - z úžasného města zbyly jen trosky. Ulice byly zaminovány a zabarikádovány, aby spojenecká vojska měla těžší postup. Bojovalo se o každý dům, o každou místnost. Nakonec Rusové dobyli Říšský sněm. O Berlín bojovaly SS, Hitlerjugend, Luftwaffe. Když zemřel Hitler, nastoupil za něj Dönitz, odhodlaný dál vést již prohranou válku. Město je rozděleno na čtyři okupační zóny - britskou, americkou, francouzskou a ruskou. Je to jen jedno z mnoha bojišť téhle války. Německo rozpoutalo peklo, které trvalo šest let. Jak za to teď budeme platit? Jakým způsobem a jak dlouho? Nechci na to ani pomyslet, nechci ani pomyslet, jak by to vypadalo, kdyby se teď najednou celý svět obrátil proti nám a chtěl se nám pomstít. Zabili jsme miliony mužů, žen a dětí, ztratili jsme miliony mužů, žen a dětí. Jen není jasné, jak se s tím teď vyrovnáme. Není jasné vůbec nic. Naše životy jsou v rukou spojeneckých armád, jsou v rukou lidí, proti kterým jsme bojovali, které jsme si označili za nepřátele a chtěli je zničit. Je zvláštní, jak se někdy události otočí. Nezbývá nám, než prosit o odpuštění a doufat, že k nám budou alespoň trochu shovívaví. Nevěřím, že by všichni dokázali odpustit. Nevěřím už ničemu. Snad se lidstvo poučí, snad už nikdy nebudou trpět lidé tolik, kolik museli vytrpět kvůli naší národní hrdosti, naší pýše, naší ješitnosti. Snad se již nikdy nikdo nebude snažit vyhubit jednu rasu, aby uvolnila místo pro jinou. Snad už nikdy nepoteče krev proudem a člověk se nestane jen bezcenným obchodním artiklem. Snad se život alespoň trochu přiblíží tomu, co jsme žili před válkou, před zaslepením fašismem. Snad.

Barbora Ficová (1987) je gymnazistka. Její Deníky temna zvítězily v soutěži Daniel 2003, pořádané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR.

Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.