Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Ohlasy a glosy > František Vízek: Lustrace - legrace?

František Vízek

Lustrace - legrace?

V uplynulém století u nás každá generace organizovala svoji očistu: po pádu Rakousko-Uherska v roce 1918, po hitlerovské likvidaci Československa v roce 1938, po bolševickém Vítězném únoru 1948, po krachu lidské tváře Pražského jara 1968 a nakonec i po revolučním sametu 1989. Kde končily očisty a začínaly čistky, toť otázka pro historiky. Pamatuji skryté, rafinované, ale průběžné lustrace, které organizoval minulý režim. Byly dokonalé: objevil-li se někde bezpartijní šéf, předseda, ředitel, prokurátor, ministr, byl to malý zázrak či velká finta. Na počátku sedmdesátých let, za Husákovy normalizace, byla vypracována centrální evidence nepřátel režimu, čili "představitelů a exponentů pravice", jak se tehdy říkalo, která pro 6335 evidovaných osob znamenala nejen zákaz výkonu funkcí, ale i zákaz výkonu povolání. Smysl tehdejších lustrací deklarovali normalizátoři jasně: vyloučit nepřátele režimu ze státní správy, ze sdělovacích prostředků atd., přičemž ono "atakdále" bylo pružné a nekonečně široké. Měli hůl, psa si pokaždé našli. Mezi různými profesemi - redaktor, lékař, farář, dělník, traktorista, právník, soudce, topič, vedoucí, ředitel - jsem se jako pedagog ocitl také. Proto vím, o čem mluvím.

Naše posametové lustrace - již podruhé parlamentem nastavované - onu hrůznou dokonalost postrádají, ale podoba s normalizačními čistě náhodná není. Při schvalování zákona v roce 1991 se tvrdilo, že jde o právní normu revoluční, mimořádnou, nezvyklou, proto krátkodobě platnou, že jde o očistu, která zajistí ve funkcích lidi bezúhonné, slušné, poctivé a spolehlivé. Po třinácti letech mají občané právo klást otázky a znát konkrétní přínosy celé akce.

Podařilo se izolovat škůdce a odstavit od rozhodování lidi schopné všeho? Mysleli naši noví mocní na obecné blaho víc než na vlastní prospěch? Začalo to klapat ve státní správě, ve státních a polostátních podnicích a bankách? Podařilo se díky lustracím minimalizovat podvody, lumpárny, rozkrádání a tunelování? Ochránily lustrace při masivní privatizaci veřejný a státní zájem? Přispěly alespoň k pocitu, že spravedlnost a poctivost se u nás vyplácí? Po známém lustračním skandálu s negativně-pozitivními úředně oštemplovanými cáry papíru je namístě se ptát: Nebyly lustrace dobré spíše k tomu, aby ukolébaly a tím zákonitě otupily naši ostražitost, protože čistý "lustrák" na všech stupních řízení znamenal totéž co křídla andělská? Nesloužily nakonec k posílení jistoty pro nejmocnější z mocných, že o jejich pravdě trezory nepromluví? Neproměnila se tak naše posametová očista ve frašku s tragickými konci jenom sem tam pro někoho? Lze se divit, že občané naše posametové lustrační plody jako sladké nevnímají? Lze se divit, že v průzkumech veřejného mínění se pro rozhodné ANO k prodloužení platnosti zákona tehdy vyslovilo pouze 16 procent respondentů?

Z rozhodnutí parlamentní pravicové většiny nejsme o svoji očistu-čistku ochuzeni ani na prahu nového století. Personální politiku i po třinácti letech budou u nás dělat záznamy zločinecké organizace StB, což souhlasící poslance a senátory nezneklidňuje. Nevadí jim, že produkty z archivů StB jsou nedůvěryhodné již proto, že mnohé záznamy se záhadně poztrácely, pravděpodobně i do trezorů, že do evidence se dostali různě zařazeni i lidé prokazatelně bezúhonní a požívající všeobecné vážnosti, například kardinál František Tomášek, ba i někdejší hlava státu? Nevadí jim, že lustracemi by neprošel dokonce ani in memoriam státem vyznamenaný František Kriegel, který jediný statečně nepodepsal ponižující moskevské protokoly v srpnu 1968, nemluvě o řadě členů tzv. prověrkových komisí, o kterých se vědělo a ví, že nikomu neublížili, ba že se pokoušeli zachránit druhé? Nevadí jim, že ministr normalizační vlády lustracím vyhovět mohl, ale řadový příslušník Lidových milicí ani náhodou? Že student, který před třiceti lety pochybil a cosi podepsal, aby se na prázdniny dostal do vysněné a tehdy nedostupné Francie, není ještě nyní jako padesátiletý "čistý"? I vražda by byla promlčena, pochybení studentského věku však nikoliv. Zastáncům lustrací nevadí, že tvrdě postihují i ty, kteří se přes chyby mládí k pravdě těžce prokousávali. (Všem, kteří znají pravdu odjakživa, gratuluji.) Nevadí jim, že lustrační selekce se děje podle formálních znaků a vychází z principu kolektivní viny, že nedokonalost této právní normy byla již v roce 1991 omlouvána její dočasnou platností s tím, že se o prodloužení neuvažuje, jak jsme ujistili Mezinárodní organizaci práce, resp. Evropskou komisi. Zdá se však, že obhájci této právní normy by rádi za jednotku dočasnosti považovali jeden "furt". Nebyli by první, už to tady bylo, kdysi se mluvilo o věčných časech.

Rozumím těm, kteří mají špatné svědomí, že za totality dlouho mlčeli, že ze strachu potichu souhlasili, že osobně selhali, že byli pragmaticky opatrní. Chápu, že mnozí chtějí dohnat zmeškané, rychle získat revoluční zásluhy, najít ztracenou odvahu, zavděčit se či zařadit do fronty byť rychlokvašených demokratů. Chápu, že oni mají potřebu fackovat vina nevina, když se to nosí a když už se to může. Nedovedu si ale vysvětlit, proč proti tomuto nemravnému zákonu nezvednou hlas demokraté, kterých si vážím, ať jsou občanští, křesťanští či sociální. Vysvětluji si to tak, že za štítem morálky je kromě české malosti často schovaný obyčejný oportunismus, pavlačový manýrismus, elegantní hyenismus, prostě primitivní bolševismus. Soudím, že demokracie se po bolševicku hájit nemá, a jsem si jistý, že ani ta naše - byť mladá a křehká - takovou "ochranu" nepotřebuje. Ve slušné společnosti nemá tato norma právo na život. Nebo se mýlím?

Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.