Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 4 > Svět v pohybu > Bedřich Utitz: Německo - něco se musí dít

Bedřich Utitz

Německo - něco se musí dít

Bedřich Utitz Bedřich Utitz

Když se nedávno letopočet začal psát s dvojkou na začátku a třemi nulami na konci, šílel celý svět - ba dokonce i ta část, která se neřídí gregoriánským kalendářem. Přitom se vlastně kromě data nic nezměnilo. Přesto se zdá, že s vědomím lidí se přece jen něco dělo, děje. Problémy nejsou jiné než 31. prosince 1999. Zdá se ovšem, že mnozí si je více uvědomují. "V Německu si lidé uvědomují, že se něco musí stát," řekl nedávno jeden politik. Nedodal ovšem, proč se tak zatím neděje.

Dít se musí v mnoha oblastech. Například je známo a matematicky dokázáno, že německý národ pozvolna vymírá. Nikoli rapidně, ale každý rok umírá víc lidí, než se rodí děti. Řekne-li si někdo "žádná škoda", neuvědomuje si, že podobný osud hrozí většině "civilizovaných" národů, také nám. Má to několik příčin. Necháme-li stranou jistě významný podíl ochranných prostředků, je jednou z příčin - ač to někomu může znít absurdně a jako výraz mužské povýšenosti - rovnoprávnost žen. To rozhodně není argument proti rovnoprávnosti. Tento pozitivní vývoj musí být nejen zachován ale ještě rozšířen. Ženám se musí stále víc umožňovat pracovat, vzdělávat se a získávat stále odpovědnější postavení ve společnosti, v hospodářství i v politice.

V Německu, a snad i jinde, se však zameškalo vytvoření - napřed nebo aspoň zároveň - předpokladů, aby se rovnoprávnost nevylučovala s nezastupitelným úkolem žen, s mateřstvím, s rodinným životem. Jesle, školky, celodenní dozor ve školách, sociální zabezpečení, to vše se teprve nyní dohání, pro nedostatek peněz velmi zdráhavě a pomalu. Dokonce ani ve východoněmeckých spolkových zemích, kde tyto instituce existovaly, se nové politické vedení nesnažilo zbavovat tyto instituce komunistického ideologického zaměření, ale šlo primitivnější, a jak se dnes ukazuje, škodlivější cestou - prostě se zrušily. Ovšem ani maximálně příznivé podmínky pro pracující matky - vdané i svobodné - nepovedou automaticky k takovému růstu porodnosti, aby byl generační problém, který se nevyhnutelně projeví v krizi důchodového zabezpečení, zprovozen ze světa.

Rovněž matematicky dokázáno je, že jen kontrolované přistěhovalectví může mírnit, nikoli vyřešit, problém klesajícího počtu obyvatel. Nejde při tom pochopitelně o zachování "velikosti národa", ale zcela prozaicky o ekonomické přežití. Všechny německé politické strany si jsou zajedno v tom, že otázka přistěhovalectví se musí řešit. V popředí diskuse je ovšem stále víc argumentů, co se nemá, co se nesmí stát, než co by se mělo a muselo dít.

S úbytkem obyvatelstva roste soustavně průměrná délka života mužů i žen. Tato skutečnost ovlivňuje důchodové zabezpečení, ale zejména zdravotnictví, potažmo zdravotní pojištění. Minulý ministr sociálního zabezpečení Riester vypracoval program budoucího důchodového zabezpečení, který vychází ze shora uvedených poznatků. Důchod se podle toho skládá ze tří prvků: státem zaručené minimální renty, závodního připojištění a povinného doplňujícího soukromého důchodového pojištění od samého začátku pracovní činnosti. Systém je ovšem tak složitý, že mnozí mu nerozumějí a mnozí dnešní i nastávající důchodci pociťují nejistotu a strach, pokud jde o jejich vlastní zabezpečení Uznává se, že Riesterova práce byla dobrá, ale že to byl jen první krok správným směrem. Opravdová reforma teprve musí přijít. Někdy. A jedním z hlavních problémů opět bude srozumitelnost.

Lobbisté zprava zleva

Zdravotnictví je začarovaný kruh. Rostoucí průměrný věk je dobrým vysvědčením také pro zdravotní péči. Ale samozřejmě znamená, že lidé o to déle využívají - a ve vyšším věku ve zvýšené míře - služeb lékařů, zdravotnických zařízení, potřebují i větší množství léků. Vede to k živé, často bezcitně vedené diskusi, ba generačním rozporům. Kromě toho pokrok v technickém vybavení instrumentální medicíny, nové a účinnější léky, to vše zdravotnictví soustavně prodražuje.

Dosavadní systém, v němž bylo téměř vše zadarmo, se přežil. Nedá se již zaplatit. Společným úsilím zástupců vlády a opozice se podařilo vypracovat kompromisní řešení, které jeden z tvůrců označil za "největší reformu od založení republiky". Sami tvůrci ovšem vycházejí z toho, že je to reforma pouze na čas a že nejpozději do roku 2010 bude potřeba reforma nová.

Toto společné úsilí vlády a opozice bylo prvním plodem "konstruktivní opozice", kterou CDU (Křesťanskodemokratická unie) vyhlásila. Není to jiná forma velké koalice, jak někteří lidé tvrdí, ale důkaz poznání, že někdy je situace tak kritická, že společné úsilí vlády a opozice o řešení je morální povinnost vůči národu. Jednání vláda-opozice může být kdykoli přerušeno, aniž dojde k vládní krizi. Je ovšem možné dospět ke kompromisu, kde žádná strana neztrácí tvář a výsledek přináší aspoň částečné řešení. A je mnoho dalších palčivých problémů, které vyžadují radikální řešení: školství a věda, daňový systém, hospodářství. Otázka je, které z těchto problémů se budou muset řešit podobným způsobem jako zdravotnictví.

Zejména daňový systém je vážnou brzdou hospodářského růstu. Již desetiletí se hovoří o tom, že je příliš složitý, že neodpovídá potřebám doby a rozvoji země. Občas se na daňovém systému piplá, nimrá, ale ke skutečné reformě nikdy nedošlo. Pro širší veřejnost - včetně akademicky vzdělaných lidí - zůstává nadále neprůhledný, nepochopitelný. Především ale středním podnikatelům, tvořícím rozhodující složku národního hospodářství, znemožňuje strnulý systém rozmach. Brzdou je - jako ve většině jiných otázek - silný tlak mocných lobbistů. Odborů na jedné, podnikatelských a průmyslových sdružení na druhé straně. V současné době jsou mírné náznaky, že spolková vláda je odhodlána se lobbistům postavit, i odborům, tedy značnému potenciálu sociálnědemokratických voličů. Strnulá politika řady odborářských vůdců nenachází porozumění ani u části odborářské masy. Již léta členstva ubývá a zejména v poslední době rapidně. Jak se ukazuje, radikalismus vedení tento proces nezastavuje. - Že jiní lobbisté jsou zatím ještě silnější, se projevovalo při zdravotní reformě, kdy farmaceutický průmysl, sdružení lékárníků a některé lékařské svazy znemožnily radikálnější zásahy.

Za prvé až za...

Nyní zajímají veřejnost ovšem též skandály, které zavinila lidská neschopnost, nepoctivost nebo nedostatek prozíravosti:

- Miliardová investice do rychlovlaku Kolín nad Rýnem - frankfurtské letiště - Frankfurt nad Mohanem se po roční zkušenosti neosvědčila. Je ztrátová a poruchovost nejrůznějšího druhu s nepromyšlenosti důležitých detailů činí celý mnohamiliardový projekt sporným.

- Od 1. srpna měl být v Německu zaveden dávno ohlášený dálniční poplatek pro nákladní vozy. Sloužit tomu měl důmyslný moderní systém - žádné nálepky. Měsíce před termínem bylo jasné, že pro poruchovost a nedostatek součástí, zajišťujících fungování systému, nebude dodavatelský termín možné dodržet. Přesto ministr dopravy Stolpe do poslední chvíle tvrdil, že akce bude zahájena včas. Až koncem července, několik dnů před plánovaným počátkem, připustil, že se zahájí až 1. listopadu. Je to další několikamiliardová ztráta. Technici, kteří stávající problémy znají, zpochybňují ovšem i listopadový termín.

- Léta se táhne spor o zálohování nápojových plechovek, které se donedávna prostě zahazovaly. Tahanice mezi ministerstvem, průmyslem a velko- i maloobchodem jsou nekonečné. Prozatímní řešení je nepřehledné a komplikované. Od původního cíle je hodně vzdáleno, soustavně se upravuje, posunují se termíny. Je to přitom systém, který v USA a velké části evropských zemí již dlouhá léta funguje. - K nespokojenosti ovšem ve značné míře přispívají příklady nerovnosti. Tak museli nedávno odejít ze svých funkcí dva vedoucí ředitelé velké německé banky, jelikož nejen nedobrou, ale dokonce nepoctivou politikou způsobili své firmě miliardové škody. Na oslazení odchodu dostali po třech milionech euro. Nebyly to první případy tohoto druhu.

- V Hesensku se nedávno odhalilo, že nejvyšší vládní místa nařídila zastavit šetření daňových úniků řady vlivných osobností a velkých podniků. Úředníci, kteří se této praxi vzepřeli, byli přeloženi na vzdálenější pracoviště.

Důsledek? Otrávenost a lhostejnost, odklon od politiky, nebo radikalizace a snaha o změny.

Systém systémů

Stále více lidí, zejména politiků a vědců, si ovšem uvědomuje, že vážnou brzdou při řešení zásadních problémů je současný politický systém. Pýcha někdejší "Bonnské republiky", první ústava, se dnes ukazuje jako nedostačující. Jedním z principů je například současné pojetí federalismu. Proti nebezpečí přílišného centralismu se po válce obnovily nebo byly vytvořeny spolkové země se značnými pravomocemi, a zřízena Spolková rada jako druhá komora parlamentu, složená ze zástupců spolkových zemí. Tato instituce měla hájit specifické zájmy jednotlivých zemí. Politické složení zemských vlád při tom nemělo hrát roli. To se v minulosti často osvědčilo, v poslední době se ovšem spolková rada stala politickým nástrojem strany, která má v zemských vládách právě většinu. Často se tím stala jakousi druhou opozicí.

K tomu přistupuje okolnost, že v roce 1949 existovalo třináct druhů zákonů, které vyžadovaly souhlas druhé komory. Dnes jsou to dvě třetiny všech. Postup často bývá takový: Spolkový sněm schvaluje zákon většinou hlasů vládní koalice. Zákon jde do Spolkové rady, kde ho většina zemí s opozičním složením vlád zamítá. Zákon pak jde do vyjednávacího výboru, složeného ze zástupců vlády i opozice, z něhož v nejlepším případě vyjde kompromis. Nedohodnou-li se a vláda přehlasuje opozici ve Spolkovém sněmu znovu, zákon jde často k Ústavnímu soudu jako poslední instanci. Ten se již dlouho brání stát se jakousi třetí zákonodárnou složkou. Štěstím Spolkové republiky dosud bylo, že předsedové Ústavního soudu, ať pocházeli z kterékoli strany nebo kteréhokoli politického směru, byli silnými osobnostmi, které se neřídily stranickopolitickými hledisky.

Nynější počet šestnácti spolkových zemí velmi různé velikosti a hospodářské kapacity očividně již nevyhovuje. Nevyhovovalo to vlastně již dávno, ale dnes Německo dosáhlo stadia, kdy se potřeba změny pociťuje na všech stranách. Podívejme se na to: Severní Porýní-Vestfálsko má zhruba 17 milionů obyvatel, Sársko něco přes jeden milion, Bavorsko 11 milionů, městský stát Brémy 66 tisíc obyvatel. Hospodářská kapacita není vždy závislá na velikosti a počtu obyvatel a hospodářsky úspěšnější země prostřednictvím "vyrovnávacího fondu" musí podporovat ty méně úspěšné.

Dnes se projevuje zájem slučovat spolkové země do menšího počtu, vyrovnat pravomoci mezi zeměmi a spolkovou vládou a o nové finanční uspořádání. Téměř všichni předsedové zemských vlád se již vyslovili pro potřebu reformy. To uznává i spolkový kancléř, a proto nabídl ministerským předsedům společné rozhovory. Ve způsobech se ovšem názory ještě rozcházejí a podle zkušeností bude pravděpodobně trvat dlouho, než potřebné radikální změny nastanou. Zatím se stalo, co se stává vždy, když se vyskytuje vážný problém: už byl vytvořen výbor pro federalizaci.

Stejně stojí na vážkách pozice politických stran. Jde o způsob jejich financování - z velké části ze státních peněz. Neúnosná je i praxe, kdy vlastně - občane, div se - rozhodující vliv na to, kdo má kandidovat do parlamentu, nemá volič, stranické členstvo, ale aparát a nakonec úzké vedení strany. Systém vzájemného zaopatřování - ať již politickými funkcemi v aktivní činnosti, nebo lukrativními posty po odchodu ze státní nebo stranické práce - znehodnocuje politiku a deformuje demokratický systém. K tomu přistupují projevy až kriminální ve financování stran. Nejen zvenčí, nýbrž i zevnitř stran a parlamentních grémií se tento stav kritizuje a volá se po změně.

Změna ústavy je dlouhodobý a velice složitý proces. Velká příležitost se zameškala, když se v roce 1989 sjednocovala země. Platná ústava tehdy dovolovala dvě alternativy: a) vypracovat novou ústavu, která pak bude schválena v obou německých státech a bude platná v novém sjednoceném Německu. b) přistoupení NDR ke Spolkové republice v rámci stávajícího Základního zákona. Volila se technicky snazší, ale politicky méně prozíravá verze - rychlé připojení NDR k SRN.

Nejen program reforem "Agenda 2010", kterou spolkový kancléř Gerhard Schröder usilovně prosazuje a která má přinejmenším posunout reformní úsilí vpřed, ale i podněty, které přicházejí zdola - od poslanců, ze stranických organizací všech politických směrů, ze zemských sněmů a vlád, opravňují k naději, že myšlenka uvedená na začátku, totiž že "lidé si uvědomují, že se něco musí dít", není jen přáním, ale opravdovou charakteristikou posunu. Nebo přinejmenším skromným začátkem.

Není nezajímavé, že právě z řad sociální demokracie, strany, která ve svém štítě vždy měla a dosud má zásadu solidarity, přichází z úst a z pera jejího generálního tajemníka Olafa Scholze myšlenka "nové spravedlnosti", rozuměj "sociální spravedlnosti". Je to složitá myšlenka, vlastně teprve podnět k přemýšlení o solidaritě s příštími generacemi, o závazku vůči společnosti, o odklonu systému od přerozdělování finančních prostředků k veřejné práci. Od systému, v němž je práce tak drahá, že se nedá zaplatit a způsobuje nakonec nezaměstnanost. Je to začátek nového přemýšlení. Podobné začátky, byť prozatím jen skromné, lze konstatovat ve všech politicky zainteresovaných částech společnosti. Povzbudivé je, že spolkový kancléř Gerhard Schröder Scholzovy myšlenky podporuje.

Současný stav Německa není dobrý. Není ovšem tak špatný, jak někteří tvrdí. Zhoršení se dá ostatně také pouhými řečmi přivolávat. Stav se může zlepšit v rámci celosvětového ozdravění hospodářské situace a skromné náznaky lze již pozorovat. Podobný úkaz kdysi zachránil kancléři Kohlovi zdánlivě beznadějné parlamentní volby. V zásadě jde dnes ovšem o víc. Ať vyhraje příští volby kterákoli strana nebo koalice stran, spokojí-li se s dočasným ozdravěním hospodářství a nepřikročí-li k radikálnímu řešení zásadních problémů, prohloubí jen nevyhnutelné příští krize.

Bedřich Utitz (1920) je stálý spolupracovník Listů, publicista a překladatel; nositel Řádu TGM a Ceny Karla Havlíčka Borovského.

Obsah čísla 4/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.