Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 4 > Texty > Diskuse o modernizaci a sociální demokracii: Jaroslav Šabata

Jaroslav Šabata

Diskuse o modernizaci a sociální demokracii

Poznámka Jaroslava Šabaty k několika slovům Erazima Koháka o modernizaci

Jaroslav Šabata Jaroslav Šabata

V Kohákově programatickém rozvrhu se nepochybně zrcadlí impozantní a v rámci sociální demokracie nanejvýš legitimní dějinně-politický koncept.

Slovo o legitimitě má ten smysl, že Erazim Kohák se zjevně pohybuje na půdě "české národní filosofie", tj. těží ze zdrojů Masarykovy politické filosofie předjímající perspektivní potřeby civilizačního vývoje v jistém smyslu lépe než protomoderní sociální demokracie Druhé internacionály a Třetí internacionály, s jejími kořeny v ortodoxii Druhé internacionály.

Životnost Kohákovy perspektivy stále ucelenější humanitní demokracie, prosazující se v nesčetných dílčích, a namnoze fatálně prohraných bitvách v měřítku evropském i světovém, je dána především tím, že na jedné straně prolamuje rámec všech protomoderních socialistických konceptů a na straně druhé překonává všechna běžná neoliberální a nacionálně konzervativní restaurační schémata, jimiž bylo po rozpadu bipolární struktury světa evropské politické myšlení zapleveleno napravo i nalevo od středu.

Jako taková skýtá dobré strategické východisko pro řešení otázek, které klade zánik bipolárního světa a závratný rozmach pozdně imperiální globalizace.

Aktuální situace klade ovšem české politice otázky, na něž je třeba odpovědět na úrovni podstatně konkrétnější. To nelze, aniž zkonkretizujeme odpověď na otázku po charakteru epochy, listopadového převratu a demokratické transformace. Samozřejmě tak vyvstanou problémy, které vyžadují koncentraci všech sil, jimiž ČSSD a její přímí i nepřímí spojenci v daném okamžiku disponují; a může znít triviálně, když dodám, že to nepůjde bez názorových střetů, ba ostrých polemik. Stále je totiž třeba mít na paměti, že ČSSD obnovená po listopadovém převratu zdaleka nepřekonala nikoli zcela produktivní vnitřní svár různých "duší" neboli politických kultur dožívajících z epochy klasického dělnického hnutí, a že ČSSD sice nepochybně nesmírně získala tím, že se stala vládnoucí stranou, ale zaplatila za to nemalou daň: klientelistickým prostředím nebyla zasažena jen na povrchu, zpragmatičtěla až na hranici, za níž začíná ideový úpadek.

Jasná a přesná bilance celkového stavu členské základny a elit strany (zvláště jejího poslaneckého klubu a centrálního aparátu) nebyla ještě provedena. Tato bilance nemůže být ovšem samoúčelná. Přesněji: celý obrat k ideovějšímu profilu sociální demokracii se nesmí zvrtnout v politicky škodlivé spory. Musí stranu a její vedení konsolidovat a sjednocovat. V každém případě je však třeba překonat v podstatě doktrinární styl, který vládl v Lidovém domě v době, kdy se pracovalo na základním programu strany.

V nadcházející bilanční debatě je třeba zjednat jasno především v otázce jejího východiska: domnívám se, že jím musí být široce založená a ofenzivní obhajoba kursu orientovaného na trojbarevnou vládu. Zde odkazuji na svůj úvodní sloupek v Literárních novinách č. 21/2003 O Špidlově doktríně.

Obratem "široce založená" nemyslím jen na to, co je nejsamozřejmější, tj. že vláda musí zvládnout všechna úskalí reformy a neméně nebezpečná úskalí zahraniční politiky, což se mimochodem v zásadě daří. Navíc je třeba promyslet strategie, které danou vládní formaci ukotví jako formaci, která není jen jednou z možných, nebo jen jakýmsi nutným zlem, které by bylo dokonce žádoucí nahradit nějakou "přirozenější" a produktivnější parlamentní sestavou (charakteristické je, že výrok Miroslava Kalouska o možnosti koalovat s kýmkoli, jen ne s komunisty, se obecně jeví jako pozice nevyžadující žádnou kritickou odezvu).

Tyto strategie lze rozvrhnout do dvou základních kategorií:

(1) Strategie směřující k nové kvalitě vztahů mezi sociální demokracií a jejími vládními partnery neboli mezi protagonisty základních orientací trojrozměrného evropského ideologického pole: mezi socialisty, konzervativci a liberály.

(2) Strategie směřující k nové kvalitě vztahů mezi silami nalevo od středu:

(a) zde je klíčový vnitřní půdorys sociální demokracie samé; základním vodítkem v úvahách o něm by mohl být protiklad mezi tradicí liberálně reformistickou a reformě komunistickou. V reálu to zhruba odpovídá kontrastu mezi "středočeskou" a "severočeskou" politickou mentalitou.

Velmi významnými prvky tohoto komplexu otázek je jednak vztah mezi ČSSD a Stranou zelených, jednak vztah mezi ČSSD a "autentickou křesťanskou demokracií", tj. oním segmentem KDU-ČSL, jenž se může považovat za stoupence dokumentu Pokoj i dobro z roku 2000.

(b) Dramatickou kapitolu v tomto rámci představuje problém KSČM. Nemůže být pochyb o tom, že jde o anachronický fenomén, jenž progresivní možnosti české politiky mimořádně a permanentně podvazuje. Lze to dobře ilustrovat na šíři iluzí o autenticky levicové alternativě údajně víceméně pravicové trojbarevné vlády. Nesdílí ji jen voliči KSČM a značná část členů a stoupenců ČSSD, ale s opačným znaménkem dost silný názorový proud napravo od středu; a to jak uvnitř ODS, jakož i na klientelismem zkypřené půdě lidovecké a unionistické, tak ve veřejnosti, která k těmto třem stranám inklinuje. Jde o syndrom v němž se promítají všechny iluze o překonání problémů v podstatě stále ještě krizového českého stranicko-politického systému přechodem k systému dvou dominantních stran - ve skutečnosti dvou dominantně partokratických útvarů.

S jistou nadsázkou by se dalo říci, že česká transformace se ke svému zralému tvaru propracuje v okamžiku, kdy se s tímto kvazilevicovým zpátečnickým syndromem vyrovná do hloubky. Sotva lze pochybovat o tom, že břemeno tohoto úkolu leží především na bedrech sociální demokracie.

V Brně 11. 8. 2003

Obsah čísla 4/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.