Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 4 > Texty > Věra Nosková: Pyramida asi něbudět

Věra Nosková

Pyramida asi něbudět

Květnové odpoledne v šumavských lesích provoněla pryskyřice. Už dlouho nepršelo, pod nohama jemně chřupe přeschlé jehličí. Lesní cesta stoupá mírně vzhůru a přivádí mě až na tichou lesní louku. Šťavnatý palouk obstoupily vysoké smrky. Na takových místech v pohádkách trdlují zelenovlasé panenky.

Pak pohádková idyla náhle končí. V trávě se k sobě tisknou dva přívěsy, maringotka a terénní automobil. Kolem volně běhá pes a řádí dvě polodivoké kočky. Whiskas by nekupovaly. Co si uloví, to mají. Pes podvraťák na mě zuřivě štěká. Z přívěsu se ozve padaždítě a za minutu se z něj vynoří starší muž, zapíná si košili a zve mě dál. Ohlížím se k místu, kde zůstali manžel a bratr. Odmítli se mnou za bláznem jít, a teď nejsou dokonce ani vidět. Slyšeli by můj křik?

Snažím se Anatolije Jaguljaveva, podnikatele a jednatele firmy Mozdog přemluvit, abychom hovořili venku na slunci, a na doslech, říkám si v duchu, ale on mě zve velitelským gestem dál. Poslechnu ho, co mi zbývá, tu hru nesmím zkazit, on je obdařen duchovnem, spiritualitou, výzvou Nejvyššího, já teď budu muset hrát roli přitroublé, ovšemže zvědavé novinářky.

Rus neprodyšně uzavírá přívěs a zapaluje si cigaretu. Na stole svítí dvě skleněné pyramidky, vrhají po stěnách prasátka. V malém prostoru není k hnutí, ale je tu docela uklizeno, i muž vypadá civilizovaně. Stavím na stolek diktafon a Anatolij se narovná v zádech, vypne nenápadně prsa, má své minuty slávy rád, a kdo by neměl? Jak říká Halina Pawlovská, mediální konzumenty nezajímají nuly. A kdo vzbuzuje zájem novinářů, ten by nulou být neměl. Hostitel, říkejme mu tak, i když mi nenabídl ani vodu, na otázky nečeká, má už nás novináře prokouknuté, ví, co nám naservírovat.

"Když jsem k vám před dvěma roky přišel z Izraele, měl jsem čtyři miliony korun. Všichni tu po mně chtěli peníze," začíná stížností na místní poměry. "Zaplatil jsem různým lidem, úřadům za projekt, průzkum, povolení, za pronájem pozemku platím 75 tisíc ročně. Manželka a dcera bydlí v chatě v Račově, to také něco stojí. Mám tu dvě kočky a psa. Chci být sám, protože musím hodně studovat a číst. A když manželka kecájet a dcera kecájet, pracovat se nedá. Ale takto je duše moje svobodná."

"Z čeho žijete? Musíte mít přece nějaký příjem?" ptám se drze, jak mi profese velí.

"Rozumějte mi. Řeknu vám, v čem je podstata. Jsem klidný, pokojný. Má-li člověk vznešenou ideu a znalosti, je plný víry v to, že jeho vědomosti mu dovolí jít touto cestou. Ta cesta je těžká. A u koho je lehká? I vaše cesta je těžká. Myslíte na to, co bude zítra. A pozítří. Rozumíte? Ale za prvé, to nikdo neví. To mohou poznat jen velcí lidé. Lámové. Ze svých výšin vidí budoucnost. Já jsem maličký člověk. Nemám zapotřebí přemýšlet, co bude zítra. Zítra nemusí být ani chleba." Ptám se ho, z čeho žije, a on mi podstrkuje lámy. Čtrnáct metrů vysoká pyramida, kterou tu chce postavit, má být pokladena zeleným laminátem. Spor o ni proti sobě postavil městské úřednictvo a znechucené občany a nejrůznější občanské spolky. Přidali se i čeští skeptici, smějí se egyptologové, otrávení jsou ekologové a ochranáři krajiny. Jen odbor výstavby a územního plánu Městského úřadu ve Vimperku, opíraje se o souhlasné stanovisko Referátu životního prostředí Okresního úřadu v Prachaticích, vychází pošetilci vstříc. Pronajali mu na deset let lesní louku, dostal stavební povolení na pyramidu, rodinný dům, salaš. Proč asi?

Inostráněc pobýval před příchodem do Čech šest let v Izraeli, přemístil se tam prý z Kavkazu coby ruský Žid, získal tam občanství.

"Proč jste nepostavil pyramidu ve Svaté zemi?" táži se.

"Není tam dobrá energie. Kvůli musulmanům."

"Jaké experimenty chcete v pyramidě dělat?" ptám se ošklivě konkrétně. Jurodivého pyramidologistu totiž dlouhodobě sleduji, a tedy vím, že si každou chvíli vymyslí něco jiného. Mohutně si povzdechl, mlčí, dívá se na mě vyčítavě, je se mnou nespokojen. Jako bych slyšela Čechova: Ech, neračte mi ubližovat, vaše blahorodí. Je těžké snést vyčítavý pohled ruského muže. Nejsem jen posměváček, mám i duši, po žensku soucítím. Jsem náruživou čtenářkou ruské literatury, a teď rozmlouvám s jednou literární postavou. Navíc uprostřed milované české krajiny. Vot globalizácija!

"Víte vy co - tohle dílo mi klade mnoho otázek. Jenže mně je třiašedesát let a já vím, že toto je v mém životě poslední úkol, který mám vykonat. Já vám teď nemůžu říct, co bude a co nebude. Můj úkol mi neuteče," usmívá se nejistě, rozmazaně, oblomovsky. "A samotná pyramida je ta největší věc, největší cesta. Přijel jsem z vlastní vůle, pomoc od nikoho nežádal. A o pomoc ani prosit nebudu," káže muž, v Čechách s nezvyklým patosem.

"Ale vy asi budete potřebovat finanční spoluúčast, ne?" provokuji.

"Pomoc přijde. Pomoc přijde. Přijde," říká, jako by ji přičarovával.

Snažím se tvářit seriózně, ale něco z mých tajných pocitů mi prokmitne do výrazu očí, muž rozcitlivělý svým bizarním osudem pochopí a řekne pevně: "V této době mi dva mocní Izraelci, kteří obchodují s parcelami a stroji, a jeden Čech, velký manažer banky v Praze, přislíbili peníze. Sami mě vyhledali. Rozumíte, oč jde? Jak vám to říci? Vy rozumíte pyramidám?"

Kývám souhlasně hlavou. Četla jsem všechny dostupné bláboly o jejich moci a energii a viděla pár fantasmagorických filmů. Pochybuji, že pyramidální nadšenci vědí víc. Jenže on mi nevěří. "To byste musela chtít jim rozumět!" říká přísně. A je to tady, šumavský poustevník mě prokoukl. Nebylo to tak těžké, kdybych byla na jeho straně, projevovala bych nadšení a obdiv.

Snažím se zjistit, jaké má s pyramidou ekonomické záměry. Jenže peníze, užitek, ekonomické cíle, to jsou slova, která ho rozhořčují, urážejí. Pyramida je idea čistá jako voda, říká, a tváře mu prostupuje horkost. Mám pokušení říci, že i za vodu se platí, natož za čistou, ale nechci ho dráždit ještě víc. Kde se asi teď toulají můj muž a bratr?

"Vaši budoucí společníci, kteří eventuálně vloží do projektu peníze, budou chtít, aby se jim vrátily," pokračuji nemilosrdně, protože chci, aby se už konečně podřekl, vybarvil, přiznal. Dvě stě metrů odtud je letní pobytový objekt holandských naturistů. Jinde a jindy Jaguljajev vykládal, že bude v pyramidě nabíjet návštěvníky pyramidální energií. Proč ne nahaté Holanďany? A proč zdarma?

"Já jsem je nehledal. Sami přišli," říká povzneseně o záhadných pražských společnících. "Také novináře nezvu, sami mě vyhledávají." Předkládá mi pyšně ve fóliích zakonzervované články a rozumuje: "Přišla jste ke mně na návštěvu. Ptáte se. Musela byste tu být ale minimálně týden a já bych vám všechno objasňoval, než byste alespoň trochu pochopila. Jenže novináři většinou chtějí jen senzaci a takový rozhovor je nesmyslný."

Představuji si, že bych to poslouchala celý týden. Venku zpívají ptáčci a voní jarní kytky, slunce prosvětluje mladé listí. Sedím uzavřena s náruživým kuřákem v nepatrném prostoru, sotva už na něj pro dým vidím a z jeho frází mi stoupá tlak.

"Jak bude pyramida pracovat?" položí si náhle řečnickou otázku a já se zaraduji. Konečně něco konkrétního! "Jak byste tomu mohla porozumět?" zamýšlí se starostlivě. "Víte, jak to bude? Zkusím, počkám. Pak se ukáže, co tam bude." Na to mu dal Městský úřad Vimperk štempl. Deset let tu smí tábořit, snít a házet hořící vajgly po lese. A dokonce mu povolili na půvabné šumavské louce postavit plastové monstrum vysoké jako pětiposchoďový činžák.

"Říkal jste přece, a máte to v projektu, že chcete v pyramidě experimentovat s klíčivostí semen," připomínám.

"To ano," rozpomene se. "To je pravda. Vot první etapa. Co bude dál, uvidím, zkusím. Já to nevím. Pyramida je zázrak. Zázrak nedělitelný. Zázrak v tomto životě. Nic víc. V Rusku stojí dvacet šest pyramid. Stavěli je velcí lidé. Akademie věd se jimi zabývá. Pyramidy pracují. Jsou v nich zvláštní fenomeny. Ti lidé ale nemají pravé vědomosti. Jen to s nimi zkouší. Měli by jet k lámům. Do Mongolska, Nepálu, Tibetu. A učit se od nich. Oni by jim možná něco řekli. Pyramidu totiž může postavit každý. Ale pracovat s ní může jen člověk, který měl učitele. A ne jednoho. Dva, tři. Já jsem učitele měl. V Mongolsku. Jel jsem tam v roce 1976 na tři roky jako stavební inženýr. Byl jsem technickým poradcem hlavního inženýra. Ech, těžko se mi s vámi hovoří. Vy jste civilizovaný člověk," říká tónem, v němž se mísí nadřazené politování s mírným znechucením. "Jak vám to jen říci, můj učitel byl, byl."

No, kdo to byl? Povzbuzuji ho v duchu. Jméno. Adresu. Telefon do jurty! Ale on mávne rukou. Ech, stejně nic nepochopíš. Civilizace tě zkazila!

Můžu si vás vyfotit, ptám se, a on opáčí, že sice možno, ale že je jen nepatrný člověk. "Nesluší se, abych se nechal fotit do novin, nejsem Marlon Brando. Ovšem už několikrát mě fotografovali, tak proč ne. Ale mám jiné životní hodnoty. Nu což, přijela jste až z Prahy, s prázdnýma rukama vás nepustím."

Jako myška, tichá a nemluvná, se náhle zjevuje jeho poměrně mladá žena. O seznámení nemá zájem, muže si nevšímá, čiší z ní despekt a skepse. Zaharaší hrncem, nacpe do tašky potřebnosti, pro něž přišla, a zmizí. Třeba myslí na ty čtyři miliony, s nimiž do téhle pitomé země přišli a které jsou už v prachu. Její nepatrný člověk žije jako chudák, hlavu v oblacích. Mohla se mít jak carevna.

Ech.

"Protestují různé ekologické organizace. Ale jak pyramida může ekologii zničit? Není v ní elektřina. Bude to jen kámen, dřevo a plast."

"Dostal jste stavební povolení také ke stavbě rodinného domu, salaše..." A to znamená vybudovat kvůli jednomu domu v hloubce lesa inženýrské sítě, vyřešit přívod a odpad vody, postavit přístupovou cestu pro těžkou mechanizaci, dodávám v duchu. Bylo by to další nepochopitelné zvěrstvo v téhle půvabné krajině s čistým potůčkem.

"Zachce-li se mi, postavím dům, nezachce-li se mi, nepostavím. Kdo mě může zabránit? Jaká iniciativa? Můj úkol je postavit především pyramidu. Já teď ještě čekám, ale dlouho čekat nebudu. Dám všechno právníkům a budu už jinak hovořit s těmito občanskými iniciativami. Zkusím, jestli máte zákon, jestli zákon u vás pracuje. Dostanu jistě na pyramidu velké peníze," zasní se, ale pak si znovu s hořkostí vzpomene na své odpůrce: "Co mi můžou iniciativy povídat?! Ani jeden Čech nežil v zimě v maringotce. Ale já ano, protože i v Mongolsku jsem žil po dva roky v jurtě. A v jurtě je hůř než v maringotce. Peníze dají, jistě dají, ale nemůžu dopustit tu chybu, abych ideu pyramidy zničil. Pak by mi učitel řekl: Cos to provedl, Anatoliji?! Tomu jsem tě učil?! Jak bych mohl do očí pohledět učiteli! To bych se radši zastřelil." Zvážníme, odmlčíme se, abychom si mohli představit tuto děsivou eventualitu.

"A co když budou mít sponzoři podmínku, že se musí pyramida komerčně využívat?" držím se tématu.

"Ne, nepůjdu, nepostavím. Touto cestou musím jít. Jaká je hořká, těžká, ale dojdu až do konce," deklamuje s bohatýrským patosem a doprovází mě, neboť je nejspíš zvědavý na mého muže a bratra, o nichž jsem se zmínila. Ti dva odpadlíci se váhavě vynořují z lesů u cesty, a se zjevnou nechutí stisknou šumavskému vetřelci nabízenou rukou. Můj muž se okamžitě vrací mezi smrky se zamumláním, že hledá houby. Hub ovšem nět, to ví v těchto dnech každý. Bratr, jehož zvědavost je silnější než odpor k podivínovi, kulí oči nad informací, že do těchto končin jednou přijede tibetský dalajláma. Přitáhne ho pyramida a její tvůrce. Jaguljajev se zastavuje, aby nám pantomimou předvedl, jak ho uvítá, pokloní se. Kříží ruce na prsou, v očích má pokoru, celý se zmenšil.

Jdeme svažitou cestou k autu a náš průvodce nepřestajně nahlas sní, kouří jednu cigaretu za druhou a hořící nedopalky odhazuje do přeschlého jehličí. Tady jednou bude hořet les, páni radní z Vimperka. Nakonec kuřák otráveného řidiče omráčí žádostí, abychom ho odvezli do Račova. Chce prý zkontrolovat život své ženy, kterou před půl hodinou viděl, a dospělé dcery.

Konsternovaný manžel si nechá magora vlézt do auta, vzteky se schoulí a jede jako ve snách. Lesní muž nás ještě honem informuje, jak jeho sen o pyramidě zesměšnila televize v pořadu Klekánice. Byla jsem autorkou námětu, což, chudák, nemůže tušit. Mám ho litovat? Představuji si v duchu českou krajinu promořenou obrovitými plastovými pyramidami, a cítím, že pravdu mám já. Ať si to monstrum postaví na nějaké vlastní parcele. Ve stínu paneláků. Při loučení mu tuhle možnost navrhuju. "Tam je špatná energie," odbývá mě, a vystupuje v blízkém Račově, aby přepadl rodinu.

Tož dosvidanija, dobrý člověče, přeji vám neúspěch.

O autorce - Obsah čísla 4/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.