Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 5 > Z domova > Zdeněk Jičínský: Evropská unie a česká perspektiva

Zdeněk Jičínský

Evropská unie a česká perspektiva

Z vystoupení v Poslanecké sněmovně

Je normální, že se vztah k EU stává předmětem sporu mezi opozicí a vládou, ale přece jenom by při tomto sporu neměl být zastřen problém obecnější - chce-li se Česká republika začlenit do Evropské unie.

Považuji za správné, že prezident republiky vyzval k diskusi o zásadních věcech, abychom se nesoustřeďovali jenom na dílčí otázky, jako je počet komisařů apod. To je správné a měli bychom si připomenout, že to byla svého času vláda, v níž ODS hrála vedoucí roli, a Václav Klaus, kdo přihlášku do Evropské unie, tehdy Evropských společenství, podávali.

Musíme si položit otázku, co se mezitím stalo, zda uskupení, do kterého jsme chtěli vstoupit, se tak proměnilo, že do něho už nechceme. Kolega Zahradil svého času zveřejnil v novinách, že Česká republika by nemusela být členem Evropské unie, že by pro nás bylo výhodnější spojenectví s USA.

Nepovažuji tuto formulaci za něco, co by mě pohoršovalo. V rámci politického uvažování jsou možné různé představy. Jde jenom o to, jaká představa je z říše snů a jaká představa z říše reality a jaká představa více odpovídá situaci, v níž se Česká republika nachází. V tomto směru se tedy musíme pozastavit i nad způsobem argumentace představitelů ODS. Nejsem advokátem vlády. Členové vlády se obhájí sami. Ale srovnejme, jak se k ústavě staví jednotlivé státy ať už členské nebo přistupující, a podívejme se, zda česká vláda zastává natolik rozdílné názory od řady jiných menších států, s nimiž svého času probíhaly konzultace.

Napsal jsem o ústavě článek, kolega Holáň se mnou v tisku nesouhlasil, což považuji za normální. Tak to prostě v politickém dialogu bývá. Ale dialog, jak tady probíhal zejména ze strany poslanců ODS, mi připomíná dialog hluchých. Myslím, že věc je opravdu vážná, než abychom se neposlouchali. Problém, v jaké situaci se Evropská unie nachází a jakou roli má v této situaci návrh ústavní smlouvy, je opravdu zásadní.

V prosinci 2001 třináct bývalých představitelů vlád členských zemí podepsalo výzvu, která má symptomatický název: jmenuje se "Obnova, nebo ztroskotání". Jde prostě o to, jaký bude další osud Evropské unie.

Podepsali ji představitelé dřívějších pravicových i levicových vlád. Například Helmut Kohl i Helmut Schmidt, představitelé i křesťanskodemokratického, i sociálnědemokratické Německa, kteří vedli německé vlády. Upozornili na to, že Evropská unie, respektive země, které ji zakládaly, které ji rozvíjejí i které k ní hodlají přistoupit, se nacházejí na křižovatce. Buď zvítězí vůle budovat společnou Evropu, která podle jejich slov vždycky byla více než pásmem volného obchodu, nebo bude žití v Evropě opět nebezpečné.

Pokud si někdo myslí, že Evropu je možné redukovat na čtyři svobody ve sféře volného trhu, mýlí se. Politickým imperativem sjednocování Evropy bylo zabránit vzniku další světové války. Cílem bylo zabezpečit mírovou Evropu a v jejím rámci prosperitu národů, které v ní žijí.

Toto je základní dilema, které musíme řešit v souvislosti s postojem ke Konventu. Nebyl jsem na rozdíl od kolegy Zahradila jeho členem, ale jeho práci jsem důkladně studoval, protože západní tisk na rozdíl od tisku českého o jeho průběhu podrobně referuje.

Uvedu příklad z naší minulosti: po volbách v roce 1990 jsme chtěli v rámci československé federace vytvořit novou ústavu. Pracovala na ní komise expertů, politická komise a spolupracovala s námi skupina vynikajících mezinárodních právníků i politiků, uvádím například bývalého kanadského ministerského předsedu Trudeaua. Bylo tehdy typické, že zejména ze slovenské strany se zdůrazňovaly symboly. Prostě aby při formulování určitých koncepcí, při stanovení působnosti jistých institucí a podobně byla zdůrazněna suverenita Slovenska. Vzpomeňte si na Čarnogurského samostatnou hvězdičku. Experti nám říkali: Chcete-li, aby stát fungoval, musí být ústava funkční. Touha po symbolickém vyjádření svrchovanosti nemůže zablokovat činnost politických institucí. Měli bychom to mít na zřeteli, když kritizujeme návrh ústavní smlouvy, že omezuje naši státní suverenitu.

Samozřejmě můžeme členským zemím vytýkat, a já jsem to také nejednou napsal, že představitelé Unie nevěnovali dostatečnou pozornost zdokonalování její institucionální struktury. Od doby, kdy Unie měla šest členů, se vlastně zásadně nezměnila, i když se Unie rozšířila na devět, potom na dvanáct a posléze na patnáct členů. Můžeme dodatečně říci, že byla zřejmě chyba, když členové Unie nezměnili institucionální strukturu dříve, a že nevstupujeme do komplexnější a vyzkoušené institucionální struktury. Připomínám také kolegům, že tehdejší představa o rozšíření byla jiná. Počítalo se s tím, že se Evropská unie rozšíří o čtyři členy - Českou republiku, Polsko, Maďarsko a Slovinsko. Slovensko tehdy ještě bylo v mečiarovském stínu. Na přelomu století nebo tisíciletí se představy změnily. Evropa, Evropská unie se má rozšířit o deset členů. Těm kolegům, kteří říkají, nechť to funguje, jako to fungovalo, chci říci: v pětadvaceti to fungovat nebude.

Budeme-li zcela odmítat principy kvalifikované většiny, odsuzujeme Evropskou unii, aby opravdu zdegradovala na pásmo volného obchodu. Samozřejmě si můžeme klást otázku, jaké máme vlastně výhody z toho, že budeme členem Evropské unie. Hovořilo se zde o mocenské politice. Myslím si, že žádná jiná než mocenská politika není. Pokud je politika nemocenská, asi mnoho nezmůže. Takže prostě berme na vědomí, že ani v Evropě rozdíl mezi velkými a malými státy nezmizel. Jde o to, jestli Evropská unie rozdíly spojené s přirozenou nerovností jistým způsobem zmírňuje, nebo je jenom pláštíkem pro hegemonii velkých států. Divím se v této souvislosti kolegovi Římanovi, proč se tak staví za polskou pozici. Myslím, že polská pozice není ničím odůvodněná. Niceská schůzka byla před ztroskotáním, a narychlo se tedy našlo nějaké řešení, aby jednání neztroskotalo. Tím, že Polsko trvá na neodůvodněných výhodách, které mu konference v Nice tenkrát přiřkla, svědčí spíš o jeho sobectví a těžko může sloužit jako vzor pro zodpovědnou vládu.

Opakuji, představitelé členských zemí Unie málo připravovali její rozšíření. Jednotlivé nacionalismy jsou v členských, nejen kandidátských, zemích velmi silné a nepřestanou být silné ani v budoucnosti. Evropa nepřestane být unií národních států, nebezpečí nějakého superstátu opravdu nehrozí. Nemám nic proti tomu, jestliže někdo klade Ameriku za vzor, ale nemyslím, že se Amerika může stát vzorem pro celou evropskou civilizaci a kulturu. Evropská kultura, evropská civilizace, evropský způsob života je samozřejmě abstrakce, protože francouzská, německá či naše kultura se liší. Je to ale přeci jenom něco jiného než USA.

Mějme tedy tyto skutečnosti na zřeteli. Jestli má mít Evropa a my jako malý stát v jejím středu v rámci globálního světa nějakou perspektivu (jako součást Evropy chceme být někým, kdo se podílí, byť i malým vlivem na tom, co se ve světě děje), pak myslím, že tou perspektivou pro nás opravdu je Evropská unie a evropská integrace, včetně toho, o čem někteří kolegové kriticky hovořili. Nemyslím si ale, že nebezpečí společné zahraniční a bezpečností politiky je tak velké, spíš myslím, že opak je pravdou. Rozdělení Evropy na starou a novou, když užiji Rumsfeldových slov v souvislosti s vojenskou intervencí USA v Iráku, prokázalo, že existují uvnitř Evropy hluboké diference, než aby dospěla ke skutečně jednotné a efektivní zahraniční a bezpečnostní politice. K tomu, myslím, máme velmi daleko.

Chtěl bych říci ještě jednu věc. Hovořilo se zde také o Německu jako o "jakési jisté hrozbě pro Českou republiku". Myslím, že jde o dominaci Německa v Evropské unii. Samozřejmě že v politických věcech nic není jednoznačného, osobně si ale myslím, že je v zájmu Německa, aby bylo určitým způsobem vpleteno do evropských struktur, svázáno s celoevropským vývojem, protože jinak je, zejména po sjednocení, příliš velké a hrozí nebezpečí, že proti sobě bude vytvářet koalice, které mu nebudou přátelské. Takto chápu stanoviska odpovědných německých politiků, jako jsou dva již zmínění předsedové německých vlád.

Připomínám to, že právě evropská integrace vznikala z oněch různých složek právě proto, aby se eliminovala hrozba nacionalismu, aby se eliminovalo nebezpečí opakování válečného konfliktu. V tomto směru si myslím, že i z hlediska českých národních zájmů, které budeme vztahovat k našemu velkému sousedovi, je výhodnější, jsme-li součástí nějakého integrovaného společenství, které nemá pouhou obchodní povahu, ale má určitou povahu politickou, než budeme-li jaksi izolováni. Myslím, že vám není třeba připomínat, že kdybychom jednali jenom s německou vládou nezapojenou do EU, kterou by třeba vedl Edmund Stoiber, známý obhájce landsmanšaftu, stěží by Česká republika byla ve výhodnější pozici. Ani tyto bezprostřednější zahraničněpolitické momenty bychom neměli ignorovat.

Nakonec už jen stručné poznámky. Předseda ODS Topolánek vyjádřil názor, který mne trochu překvapil, a musím říci, že mě překvapil i názor českého premiéra, když se vyjádřili tak jednoznačně kladně k členství Turecka v Evropské unii. To je otázka, která je v rámci Evropské unie předmětem velkých sporů. Po summitu v Kodani o tom byla v západní Evropě velká diskuse s argumenty pro a proti. Rozhodně si nemyslím, že to je tak jednoduchá otázka, abychom mohli říci, že jsme pro. Musíme si totiž vyjasnit, jaký je vlastně obsah pojmu Evropa, jestli je to také pojem zeměpisný, v jehož rámci Malá Asie do Evropy nepatří, nebo jestli je to pojem historicko-politicko kulturní. Pak si tedy musíme klást otázku, co všechno do Evropy můžeme zahrnovat.

Nepochybně ale do Evropy patří také Ukrajina a Rusko, to je málo platné. Netvrdím, že by v dohledu měla být perspektiva členství Ruska v Evropské unii, ale klademe-li si otázku, čím má být Evropská unie v budoucnu, tyto otázky si klást musíme, musíme o nich diskutovat a dát na ně odpověď. Přičemž názory o brzkém superstátu patří do říše snů, nic takového v dohlednosti nehrozí.

Zdeněk Jičínský (1929) je teoretik práva, právník, politik a publicista, poslanec Poslanecké sněmovny PČR. (Redakčně upraveno a mírně zkráceno.)

Obsah čísla 5/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.