Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 5 > Z domova > Marcel Tomášek: Nová konfliktní linie v českém stranickém systému

Marcel Tomášek

Nová konfliktní linie v českém stranickém systému

Diskuse o vyzrálosti českého systému politických stran a jeho přiblížení systémům západním bývají bouřlivé. Lze vymezit dvě poměrně vyhraněné pozice: např. pro politologa M. Nováka (1999) český systém politických stran v polovině 90. let dosáhl uspořádání odpovídajícího ve značném stupni západním modelům a stal se v regionu nejvíce srovnatelným se západními demokraciemi. Naproti tomu na kvalitativně nízký stupeň konsolidace českého stranicko-politického systému a neukončení tzv. "learning proces" poukazuje M. Strmiska (1999, 2001).

Navzdory těmto vyhraněným pozicím existuje obecnější shoda o rozhodující konfliktní linii (cleavage) v českém stranickém systému. Za klíčovou a rozhodující "cleavage" je považováno "štěpení sociálně-liberální" (Novák 1999) nebo také "socio-ekonomická konfliktní linie transformace" (Hloušek 2000). Pravo-levé chápání politické scény v určitém souladu se sociálně-třídním rozrůzněním, v němž se za základní póly považují ODS a ČSSD (KDU-ČSL a US-DEU jsou pojímány jako strany pravého středu či pivotální centristické strany, jejichž pomocí se přesouvá moc mezi těmito póly), je již dlouho bernou mincí české politiky. S polarizací postojů v souvislosti s příchodem evropské agendy do centra pozornosti můžeme ovšem registrovat vznik nové konfliktní linie: "evropská integrace versus národní stát". Právě ve světle této nové konfliktní linie může dosavadní vidění ODS a ČSSD jako základních určovatelů systému (se zbývajícími "demokratickými" stranami jako mediátory) ztrácet na významu.

Rychlá integrace s Evropskými společenstvími

ODS ve svém prvním volebním programu Svoboda a prosperita roku 1992 odmítla představy, Československa jako "mostu mezi Západem a Východem", "hypotézu‚ stabilizačního faktoru" pro celou střední a východní Evropu" a "utopické snění, že by se celý prostor střední Evropy mohl stát institucionální základnou celoevropského bezpečnostního systému", tedy zahraničněpolitických koncepcí prominentních politiků Občanského fóra a později Občanského hnutí. Podle tehdejšího programu ODS se v rámci tohoto pojetí hledaly "náhražky za naši neexistující západoevropskou politiku". Těmi pro ODS byla pentagonála, později hexagonála, jež nás vtahovala "do problémů věčně nestabilního jihovýchodu Evropy na úkor integrace se západní Evropou", proto "představa, že hospodářská a politická integrace západní "trojky" je nutným předstupněm naší integrace se západní Evropou", znamenala pro ODS závažný omyl. Vůči tomuto programu se ODS jednoznačně vymezila a požadovala "co nejrychlejší a nejtěsnější připojení k Severoatlantické alianci" a radikálně odmítla návrh na současné zrušení NATO a Varšavské smlouvy, jednoznačně deklarovala jako svůj hlavní cíl "zapojit Československo do západního světa a zejména západní Evropy jako její integrální součást" a "podporovat rychlou integraci s Evropskými společenstvími". Ve svém předvolebním programu Svoboda a prosperita pro volby do PSP ČR v r. 1996 ODS stvrdila pro-integrační postoj - "plné členství v EU je hlavním zahraničněpolitickým cílem ODS -a konstatovala, "že evropská integrace je perspektivní proces, který občanům členských států Evropské unie zaručuje mír, stabilitu, bezpečnost, svobodu a hospodářskou prosperitu". V programu se ale objevily i jiné prvky: "Jsme zároveň přesvědčeni, že proces evropské integrace by neměl uměle potlačit rozmanitost států, národů a kultur, která je jednou z evropských civilizačních hodnot. Jsme přesvědčeni, že i v budoucnu budou základní kameny Evropské unie tvořit jednotlivé státy a že suverenita a pravomoc Unie bude především naším vnitřním úkolem".

Eurorealismus a hájení národních zájmů

Prvky negativního vymezování vůči procesům postupující integrace jednoznačněji formuloval první volební program po rozpadu dlouhodobé vládnoucí pravicové koalice (ODS, KDU-ČSL, ODA). V programu nazvaném Hlavu vzhůru z roku 1998 zaznamenáváme klíčový posun k programovým formulacím soustřeďujícím pozornost na "národní zájem" (část programu Hájíme národní zájem). Tento radikalizující posun v rétorice programových dokumentů ODS se mnohdy vysvětloval předvolební situací v roce 1998 a pokusem ODS přitáhnout extrémně pravicové voliče rozpadajícího se Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa a vyrovnat tím narušení voličské základny po rozkolu ODS a odštěpení Unie svobody (1997/ 1998). Málokdo tedy tento vývoj považoval za zásadnější redefinici politicko-ideových východisek a programových cílů ODS.

Jak postupovala přístupová jednání a integrační tematika získávala vnitropolitickou váhu, se ovšem nový programový trend prosadil jednoznačně jako klíčový v dokumentu Manifest českého evrorealismu (duben 2001), doplňku zahraničně politické koncepce ODS Národní zájmy v reálném světě (říjen 1999). Ten otevřeně a jednoznačně deklaroval euroskeptickou pozici strany, rozsáhle kritizoval přístup EU ke kandidátským zemím: "EU chápe kandidátské země v prvé řadě jako trhy pro svoji produkci a pro výhodné uplatnění přebytku svých odborníků, dále jako zdroje surovin a místní levné a kvalifikované pracovní síly a také případnou nárazníkovou zónu před politickými i bezpečnostními riziky z východu a Balkánu". Manifest konstatoval, že "v současnosti funguje mezi EU a kandidáty asymetrická ekonomická výměna, výhodná pro EU". Vyjednávací taktika EU "přeměnila rozšiřování v konkurenční soutěž mezi jednotlivými kandidáty a tím jim znemožnila v řadě oblastí společný postup". Zde ovšem nalézáme rozpor se zahraničněpolitickými zásadami ODS dlouhodobě odmítajícími integračně motivovanou spolupráci s ostatními středoevropskými zeměmi. Manifest předestřel důsledky vstupu do EU jako faktickou ztrátu pro ČR: "přebírání evropského práva si vyžádá na straně kandidátských zemí mnohonásobně vyšší náklady, než může být hodnota předvstupní pomoci z EU". V tomto se výrazně odrazil přístup ODS k právní regulaci a utváření právního státu, jejichž zanedbání zásadně ovlivnilo transformaci a výši jejích nákladů a ztrát.

Kapitola EU ve světle české státní ideje a národních zájmů předkládá specifické vidění historických a myšlenkových základů EU a jejich historického zařazení: "V rozporu s českou státní ideou jsou proto ty problematické koncepty evropského sjednocování, které vycházejí z jiných než liberálně-demokratických principů. Sem patří - vedle dřívějších extrémních fašistických nebo marxistických vizí násilné evropské unifikace - i dnešní centrálně distributivní evropský sociální demokratismus a křesťansko-demokratický politicky centralizující katolicismus." Dále manifest v této souvislosti podtrhl, že "další nepřirozené "prohlubování" evropské integrace směrem k federalizaci bychom měli odmítnout, mj. na základě naší vlastní historické zkušenosti s nehomogenním federativním útvarem (česko-slovenská federace)". Zpětně se zde v souvislosti s evropskou agendou řeší legitimizování rozpadu Československa, na němž se představitelé ODS rozhodujícím způsobem podíleli. Podle Manifestu "z podobných důvodů je třeba odmítnout i jinou módní teorii - rozpouštění národních států směrem dolů, jejich "regionalizaci", která je vydávána za "pokrokový" dějinný proces". V tomto bodě Manifestu se odráží centralistické a unitární pojetí vlády, které ODS považovala dlouhodobě za optimální pro volnětržní systém a které ji vedlo k blokování reformy regionálního uspořádání a obnovy principů tradiční regionální samosprávy.

V oddílu programových cílů se na prvním místě odmítá zvyšování pravomocí Evropského parlamentu, které je - paradoxně - klíčem k obnovení klasických principů parlamentní demokratické kontroly v pomaastrichtské EU. Vztah ODS ke vstupu ČR do EU je v Manifestu charakterizován poněkud rozporuplným přihlášením se k myšlence "vícerychlostní" neboli "flexibilní" Evropy: "Základy "flexibilní" - nebo vícerychlostní - EU byly již de facto položeny. Měla by připomínat menu, kde si státy mohou vybírat, v jakých oblastech se chtějí integrovat. Riziko flexibility je však v tom, že místo vícerychlostní Evropy, v níž jsou všechny rychlosti rovnoprávné, může dojít ke vzniku Evropy "prvního" a "druhého" řádu, tedy jakýchsi rovnějších mezi rovnými". Skeptický přístup Manifest dále osvětluje konstatováním: "K evropskému integračnímu procesu je nutno přistupovat realisticky a střízlivě. České země byly v uplynulých stoletích již součástí několika integrovaných celků, které se vždy dříve nebo později rozpadly, proto by bylo chybou považovat dnešní EU za definitivní "finalitu" evropského vývoje. Vždy je třeba počítat jak s integračními, tak dezintegračními tendencemi, proto je třeba, abychom oběma uměli vycházet vstříc v souladu s našimi národními zájmy". Tento přístup se často bezprostředně odrážel v postojích představitelů ODS v období vzniku a následné diskuse kolem Manifestu soustředěním na zdůrazňování možnosti vyčkávat se vstupem do EU na moment, až budeme "lépe připraveni" (opakovaně V. Klaus, I. Langer, J. Zahradil především v debatách v elektronických masmédiích). Na to odpovídají programové dokumenty ostatních stran (ČSSD, Čtyřkoalice), které v té době explicitně odmítaly jakýkoliv "odklad našeho vstupu do Unie".

Programová východiska Manifestu vystihuje skutečnost, že celou jednu čtvrtinu tvoří kapitola Alternativy, náhradní a jiná řešení; ČR mimo EU, jimiž byl míněn vstup do Evropského hospodářského prostoru (EEA) a Evropského sdružení volného obchodů (EFTA - Švýcarsko, Norsko, Island, Lichtenštejnsko), jež podle autorů

Manifestu může být brzy rozšířeno o Kanadu, což by vedlo ke sblížení se Severoamerickým sdružením volného ochodu (NAFTA - USA, Kanada, Mexiko). Charakter těchto alternativ, spíše význam jejich zdůrazňování, naznačilo srovnání s programy politických stran dalších středoevropských zemí. (Například v Polsku podobné návrhy hájí nacionalistické uskupení s antisemitskými prvky Liga polských rodin.)

Programový posun k nacionálně zabarvenému populismu Manifest vyjadřuje otevřeněji poukazem na "pokus sudetoněmeckých zájmových skupin pod záminkou integrace České republiky do EU docílit historické revize výsledků II. světové války (především zrušením tzv. prezidentských dekretů), následné reinterpretace českých dějin v sudetoněmeckém duchu a na to navazující právní a majetkové "restituce"" a konstatováním, které odmítá pokusy otevírat tabuizovaná témata česko-německých vztahů: "Je mimořádně znepokojivé, že tyto požadavky nacházejí odezvu u části českých, konzervativně germanofilních mediálních a intelektuálních kruhů. Proto je třeba jim čelit a opakovaně, zcela zásadně a ostře je odmítat."

Návrat ke čtyřem svobodám

Převažující prointegrační trend v české politice i jednoznačně prointegrační orientace voličů ODS vedly Občanskou demokratickou stranu v dalším volebním programu Vstříc novému osudu z června 2002 ke konstatování že, "vstup do EU musí být uskutečněn v nejbližším možném termínu", a k méně jednostranné charakteristice EU jako směsi liberalizujících a regulujících prvků, mezivládního a nadnárodního způsobu rozhodování, spolupráce, ale i nemilosrdného střetu zájmů. Přesto v těle programu převážilo negativní vymezení a definování požadavků vůči EU, především v kapitole nazvané Ne evropskému superstátu. Ta deklaruje své ne "umělému zarovnávání všech evropských států do jednoho právního, politického, ekonomického a institucionálního rámce, bez ohledu na odlišné národní tradice", ne "zvyšování pravomocí Evropské komise, či snahu o její přeměnu do polohy "Evropské vlády", ani zvyšování pravomocí Evropského parlamentu", ne "vzniku Evropy "prvního" a "druhého" řádu, tedy jakýchsi rovnějších mezi rovnými" (i když toto poslední ne bylo v jistém rozporu s ODS prosazovaným konceptem "flexibilní" a "vícestupňové" EU).

V zahraničněpolitické oblasti "žádný evropský projekt v obranné a bezpečnostní oblasti nesmí vést k oslabení NATO a transatlantické vazby s USA" a "právo národního veta v klíčových otázkách národní suverenity, jako je např. fiskální suverenita či zahraniční a bezpečnostní politika" musí být zachováno. "Národní stát pro nás není nepotřebným přežitkem, ale zcela přirozeným produktem společenského vývoje," proklamoval předvolební program z roku 2002, který v příznačně nazvané sekci ODS volí české národní zájmy zaujal nacionálně populistickou pozici "zcela jednoznačným odmítnutím názorů šířených v části mediální i akademické sféry požadujícím revizi výsledků války", "které vedou až ke zpochybnění české státnosti". Bezprostředně pokračoval provázáním této otázky se zapojením ČR do evropské integrace: "V dnešní době vrcholí politická vyjednávání, z nichž vzejde budoucí postavení České republiky na evropském kontinentě. Je to čas otázek a čas rozhodnutí. Každý občan na ně svým hlasem ve volbách odpoví. Pro nás je odpověď jasná. Chceme se starat o české národní zájmy."

Česko-německé vztahy rozsáhle a dlouhodobě ovládaly předvolební kampaň v roce 2002 a V. Klaus ze své klíčové pozice předsedy Poslanecké sněmovny dovedl českou mainstreamovou politickou scénu k rozsáhlému akcentování, ba i k přizvání KSČM mezi demokratické strany jako klíčového aktéra populistické kampaně (společná deklarace k česko-německým vztahům, akceptující požadavky KSČM). Obranou "českých národních zájmů" proti "německému revanšismu" a "klerikalismu některých českých politických stran" ODS převzala v podstatném rozsahu populistický slovník KSČM, pravděpodobně se záměrem přitáhnout protestní voliče zaniklé SPR-RSČ a zabránit jejich přechodu do řad voličů KSČM. Tento specifický diskurs se rozsáhle prosadil v médiích a umožnil představitelům KSČM široké uplatnění jejich dosud marginální agendy v mainestreamu politického dění, což se zřejmě odrazilo i ve výsledku KSČM v těchto volbách (třetí nejsilnější strana).

První rozsáhlý materiál, který se přesněji zabývá problematikou integrace ČR do EU, reprezentuje text stínové vlády ODS Ke vstupu do EU z jara 2003. Nově zvolený předseda ODS M. Topolánek se v něm kriticky vyjadřuje k výsledkům jednání o přistoupení a kritizuje průběh harmonizační procedury, aby proklamoval úsilí o "revizi zákonných norem neodůvodněně ztrpčujících a prodražujících našim občanům a firmám život" a další "kroky k větší liberalizaci, odstranění zbytečných regulačních prvků a fakticky k návratu k původním hodnotám evropského hospodářského prostoru". Podobně V. Tlustý v sekci věnované problematice financí poněkud nesouvisle vyjadřuje ideovou shodu východisek ODS s obecnějšími principy EU: "Čtyři základní principy, na nichž je založena existence EU: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, jsou v naprostém souladu se základními ideovými východisky ODS: svobody jednotlivce, svobody trhu a respektu k tradičním hodnotám křesťanské civilizace" a indikuje budoucí záměry ODS jako "prosazování původního smyslu a hodnot společenství".

Ve stejné linii J. Pospíšil, stínový ministr spravedlnosti, prosazuje, "aby právo ES/EU bylo přijímáno zvláště v oblastech, jež souvisejí se zajištěním čtyř základních svobod ES, v ostatních oblastech máme ke komunitárnímu právu rezervovaný přístup". M. Topolánek obdobně proklamuje: "podporujeme vstup do EU pod podmínkou, že nebude výrazně narušen současný mezivládní princip jejího fungování". Ačkoli Topolánkova deklarace působí zmateně (mezivládní princip už je dlouho omezen), přesně charakterizuje záměry ODS ve vztahu k EU.

Blokační charakter programových východisek ODS v jednotlivých oblastech metodicky sjednocuje sekce stínového ministra zahraničí J. Zahradila: "Vedle referenda o vstupu je třeba prosazovat i referendum o zmíněné ústavní smlouvě (2005-2006). Bude-li výsledkem příliš federalistická ústavní smlouva, ODS musí vystoupit otevřeně proti jejímu schválení, doporučit záporné hlasovaní, pokusit se vytvořit alianci podobně smýšlejících států, ať už těch, které si přejí volnější či flexibilní integraci (Irsko, Velká Británie, Skandinávie) či které si přejí zachovat stávající strategickou vazbu s USA. Je třeba trvat na interpretaci, že v případě odmítnutí ratifikace ústavní smlouvy by pro takový stát (státy) podle mezinárodního práva zůstal v platnosti současný smluvní vztah (tedy na bázi smlouvy z Nice). V případě, že by ústavní smlouvu neratifikovalo více států EU, došlo by tak k vytvoření flexibilní EU de facto, a tedy k definitivnímu rozvolnění současné univerzální unifikační šablony".

Aktuální dokument ODS může působit, že ODS zpochybňuje solidární a komunitární charakter EU a omezuje se ve svých charakteristikách EU na čtyři svobody. Zdá se, že jde o (v Manifestu českého eurorealismu obsáhle rozebíraný) pokus o vstup do evropského hospodářského prostoru poněkud alternativním způsobem - redukcí EU, zastavením další integrace a její striktním omezením na oblast čtyř svobod.

Základní rozvržení pozic

Na základě představených programových dokumentů ODS a jejich srovnání s dokumenty ostatních stran lze načrtnout tři hlavní oblasti polarizace postojů českých politických stran k EU a integraci.

Jde především o nadcházející reformy institucí EU, nyní především v souvislosti s vypracováním evropské ústavní smlouvy. V základní dělicí linii jde o míru uplatňování mezivládního versus komunitárního principu. KSČM ve věci reformy institucionálního uspořádání EU "akceptuje komunitární řešení" a je si vědoma, že "v souvislosti se zvýšením pravomoci Rady a Komise v Maastrichtské smlouvě je třeba zvýšit pravomoci Evropského parlamentu a posílit jeho demokratické složení" (manifest KSČM Pro demokratickou Evropu z 10. 3 2003). Zájmy menších zemí v Evropské radě musí být zajištěny důsledněji, v souvislosti s přechodem od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou a s příchodem nových členů je nezbytná reforma hlasovacího systému Rady "jako obrana malých a ekonomicky slabých zemí". Obavy KSČM plynou z "nebezpečí koncentrace moci v rukou Evropské centrální banky" a "tlaků směřujících k omezení demokracie" (rotace předsednictví, zastoupení v Komisi, počet oficiálních jazyků společenství).

Dalším polarizačním momentem je diskuse o sladění evropské bezpečnostní a obranné politiky a v této souvislosti i zahraniční politiky s euroatlantickou vazbou. V aktuálním materiálu ODS se jednoznačně deklaruje, že "vznik autentické evropské zahraniční politiky by vedl k oslabení atlantické vazby mezi Evropou a USA a dokonce ke konkurenci mezi těmito dvěma celky" a "náš stát byl zcela logicky absorbován dostředivou silou politického jádra evropské integrace". Tedy "stali bychom se de facto nesvéprávným vazalem kontinentálně evropského velmocenského kartelu, který mj. hledá svého strategického partnera v Rusku" (J. Zahradil, Ke vstupu do EU). Pro ODS nepřipadá v úvahu posun evropské bezpečnostní, obranné a zahraniční politiky za sféru mezivládní, ani hlasování kvalifikovanou většinou v těchto oblastech.

ČSSD se ztotožňuje s prohlubováním evropské integrace i v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky jako jedné z forem politické integrace. Pro ČSSD je v éře globalizace podíl na EU jako silném globálním aktérovi jedinou praktickou možností jak zajistit perspektivy rozvoje ČR (Euromanifest ČSSD). Podobně strany Koalice (KDU-ČSL, US-DEU, ODA) se shodly na nutnosti prohlubovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a rozvíjet EU nejen jako mocnost ekonomickou, ale také politickou, respektovanou na mezinárodní scéně (4. část Zprávy o stavu příprav České republiky na přistoupení k Evropské unii). Pro KDU-ČSL to neznamená narušení euroatlantického ukotvení bezpečnostní politiky ČR.

KSČM ve svých programových dokumentech bezpečnostní a zahraniční politiku v rámci EU příliš nerozvíjí, ale o její otevřenosti komunitárním řešením i v těchto oblastech svědčí kritika stavu, v němž se Evropský parlament může pouze vyjadřovat, ale nemá právo tyto oblasti blokovat nebo zlepšovat.

Hodnotový význam členství

Polarizační rozhraní, pokud jde o hodnotový význam členství, lze vidět zhruba ve třech rovinách. V té nejobecnější se spor dotýká chápání historických a ideových východisek EU. Vzhledem k tomu, že na iniciování, prosazení a rozvoji Evropských společenství se reprezentanti jejich ideových orientací výrazně podíleli, nečiní ČSSD a KDU-ČSL problém akceptovat historické kořeny integrace. ODS "evropský sociální demokratismus a křesťansko-demokratický politicky centralizující katolicismus" (Manifest českého eurorealismu) odmítá a soustřeďuje se na EU jako ekonomický projekt, založený na již zmíněných čtyřech svobodách - volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Na této bázi odmítá myšlenku solidarity. US-DEU a ODA v souladu se svým liberálním viděním (ovšem oproti ODS) zdůrazňují kritickou roli EU při obnově vlády zákona jako základního předpokladu vyspělého volnětržního systému a akcentují historická komunitární ideová východiska integrace i směřování za striktně ekonomickou oblast. KSČM chápe EU do jisté míry jako internacionální a federalizující projekt potenciálně umožňující vyrovnání ekonomických nerovností mezi jednotlivými evropskými regiony a zeměmi.

Další rovinou rozrůznění postojů je přitakání EU jako specifické historické šanci pro ČR. Pro KDU-ČSL, US-DEU a ODA představují vstup a autentické zapojení ČR i její další rozvoj v rámci EU hodnotu samu o sobě. Podobně k EU přistupuje ČSSD a navíc zdůrazňuje myšlenku, že ČR v rámci EU je jediným možným řešením v současné globální ekonomice. Zde ovšem KSČM sklouzává ze své federalizující pozice ke kritice konkrétně vyjednaných podmínek a k česko-německým vztahům ve smyslu "velkoněmeckého nebezpečí". ODS vidí účast ČR v EU jako pouhý prostředek a víceméně nechtěnou nutnost v procesu "managementu národních zájmů". ODS je otevřena jiným alternativám, nechápe EU jako "finalitu" evropského vývoje a je připravena aktivně přispívat ke směřování k méně náročným formám integrace.

Třetí rovinou polarizace v této hodnotové perspektivě je chápání významu vstupu a integrace na pozadí stavu politické, ekonomické a sociální transformace ČR. Zde můžeme na jedné straně poměrně jednoznačně vymezit přijetí významu a nenahraditelného smyslu této změny především u US-DEU, KDU-ČSL a ODA, ale i v ČSSD (obzvláště po nástupu V. Špidly do čela), do jisté míry u KSČM. Harmonizace práva apod. byla v tomto pojetí klíčem k rychlému dosažení vynutitelnosti práva a vlády zákona v ČR po dekádě přešlapování, ba záměrného zanedbávání. Současně se stala předpokladem podstatné hodnotové změny v české společnosti. Ono "dobudování právního rámce ekonomiky a vytvoření fungujících tržních institucí založených na osvědčených principech" (Svatováclavská čtyřkoaliční dohoda) prostřednictvím vnějšího tlaku z EU bylo podmínkou dokončení za deset let nedokončovaných transformačních kroků. Podobně pro ČSSD teprve vstup do EU a procedury s ním spojené rozhodujícím způsobem přispějí ke "stabilitě právního řádu, vymahatelnosti práva, ochraně hospodářské soutěže", a tedy k "úspěšnému zakončení transformace české společnosti" (Euromanifest ČSSD).

ODS hodnotový význam vstupu a integrace ČR do EU opomíjela a naopak, zvlášť po ukončení přístupových jednání vystoupila s kritikou přejímání komunitárního práva "v nadměrném rozsahu a zbytečném předstihu" (M. Topolánek: Ke vstupu do EU) a programem "revize zákonných norem, které nejsou nezbytné pro harmonizaci naší legislativy s komunitárním právem" a "fakticky k návratu k původním hodnotám evropského hospodářského prostoru" (opět M. Topolánek). V tomto přístupu k právní regulaci a vládě zákona se odráží neschopnost ODS reflektovat problematické aspekty transformace, na nichž se výrazně podílela. Tato neschopnost doktrinálně přináší spoléhání na samoregulaci a samokultivaci se záměrným omíjením právní regulace - s některými spíše rétorickými inspiracemi politikou Margaret Thatcherové.

Dnes lze tedy určit dvě hlavní pozice: prointegrační a integrační proces fakticky odmítající pozici, kterou mezi "demokratickými" stranami zaujímá ODS. Mezi těmito pozicemi se nalézá KSČM, kombinující poměrně jednoznačnou profederalistickou pozici s populisticko-nacionálními protiněmeckými prvky.

Jak se strany vyvíjely

Téměř všechny hlavní české politické strany po roce 1989 proklamativně podporovaly "návrat do Evropy", nejčasněji ztotožňovaný s přibližováním se a potenciálním vstupem do ES/EU. Tento dlouhodobě konsensuální postoj byl diferencován a zproblematizován až s přibližujícím se vlastním vstupem. Tento průběh ostře kontrastuje s vývojem postojů politických stran ke vstupu do NATO. Zpočátku jej podporovaly jednoznačně jen určité strany (diferencované byly postoje ostatních - od odmítání přes neutralitu až po rozsáhlou kooperaci s NATO či účast v NATO s omezením pobytu cizích jednotek na území ČR). Vlastní vstup se pak vyznačoval poměrně širokým konsensem stran. Vysvětlení spíše nezvyklého posunu v případě vstupu do EU - od konsensu k diferencovaným postojům politických stran - nelze hledat pouze v evoluci samotného přístupu stran k integraci do Evropské unie, souvisí totiž také značně s transformačními strategiemi uplatňovanými jednotlivými stranami.

Typologicky závažnější než ideově programové orientace jednotlivých stran (v transformačním období mívají pouze proklamativní charakter) je spíše přístup k základním transformačním a modernizačním strategiím. Mezi dostupnými typologiemi je pro tento účel nevhodnější typologie transformačních strategií vymezená Machoninem, Šťastnovou, Kroupou a Glasovou pro lokální český kontext (1996).

V případě ODS došlo k výrazným posunům v uplatňovaných transformačních strategiích. Na počátku 90. let patřila spolu s ODA mezi klíčové liberálně definované reformní strany, které iniciovaly a realizovaly první rozsáhlý transformační impuls. S tímto se pojila i jednoznačná zahraničněpolitická orientace, spočívající v rychlé integraci do euroatlantických a evropských struktur. Ztrácející se reformní impetus ODS v souvislosti s její klíčovou pozicí a enormním sepětím s rozsáhlou transformační agendou (propojení politických aktérů s etablujícími se ekonomickými aktéry). S tím souvisí posun transformační strategie (blokování regionální samosprávy, občanské společnosti, zachovávání unitaristického centralisticky kontrolovaného režimu, bránícího změně neregulovaného rudimentálního trhu bez vlády zákona), který přinesl převážení prvků charakteristických pro "konzervativní etatistický neoliberalismus". Výhrady ke vstupu do EU se objevily jako rozlišovací znak "liberálního demokratismu pravicového zaměření" a "konzervativního etatistického neoliberalizmu! (Machonin, Šťastnová, Kroupa, Glasová, 1996).

Ideový posun tímto směrem byl urychlen rozpadem druhé koaliční vlády ODS, KDU-ČSL ("liberální demokratismus se sociální orientací") a ODA ("liberální demokratismus s pravicovým zaměřením"), jež uvolnilo ODS ze společné prointegrační pozice vládních pravicových stran. Poté se dokonce odštěpili jednoznačně prointegrační politikové ODS, kteří na přelomu let 1997/98 zakládají Unii svobody jako primárně prointegračně deklarovanou stranu. Za Zemanovy sociálnědemokratické vlády se výrazně projevovala otázka vztahů se sudetskými Němci, a to v souvislosti s integrací (např. i v Manifestu českého eurorealismu). Růst euroskepticismu ovlivnilo i to, že euroskeptičtí představitelé ODS se v důsledku opozičně smluvního rozdělení ocitli v klíčových parlamentních postech (vzpomeňme V. Klause na zasedání předsedů parlamentů kandidátských zemí v prosinci 2001). To přiblížilo stranu argumentačně extrémistickým a populistickým uskupením (KSČM). Od "konzervativně etatistického neoliberalismu" se dostáváme k "radikálně autoritárnímu pravicovému populismu s nacionálním zabarvením".

Na probíhající strukturaci české stranické scény se můžeme dívat v zásadě dvěma způsoby: jako na vznik nového rozštěpu (cleavage) - "evropská integrace versus národní stát" a nového uspořádání na strany prointegrační a protiintegrační.. V takovémto uspořádání se KSČM ovšem může snadno dostat do pozice středové, tedy jazýčku na vahách. Případně můžeme charakterizovat pozici prointegrační, zaujímanou většinou "demokratických" parlamentních stran, jako mainstreamovou; a kontrastní, integrační proces fakticky odmítající pozici ODS jako spíše okrajovou, a to i vzhledem ke KSČM, která kombinuje profederalistický postoj s konkrétními populisticko-nacionálními antiněmeckými prvky. Takto se ODS může profilovat jako tradiční populistický euroskeptický subjekt, jak se objevuje v jiných kontinentálních stranických systémech.

Přestože primárně vycházíme z analýzy programových dokumentů stran a neohlížíme se nyní na voličský pohled, lze konstatovat, že výsledky referenda vyvrátily euroskeptický image České republiky, který vytvářejí představitelé ODS v zahraničí - paradoxně především díky podpoře svých proevropských voličů. Přiblíží se ODS pod novým vedením "pozitivnímu konsensu" vládních stran, nebo se - a v jakém rozsahu? - bude prosazovat konfliktní linie "evropská integrace versus národní stát", která bude pro dění ve stranách a politickém systému jako takovém určující? Právě rozpor mezi proevropským voličem ODS a euroskeptickou profilací této klíčové strany vytváří prostor pro budoucí vážné posuny, a to nejen ve voličské základně ODS.

Marcel Tomášek (1971), sociolog, politolog a publicista, absolvoval Filosofickou fakultu UP v Olomouci, nyní působí na Katedře sociologie FSS MU v Brně.
Redakčně zkráceno a mírně upraveno.

Obsah čísla 5/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.