Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 5 > Literatura > Jiří Sedlák: Vítězslav Gardavský v dialogu s křesťany

Jiří Sedlák

Vítězslav Gardavský v dialogu s křesťany

K 80. výročí narození 24. 10. 1923 v Ostravě

"Bůh není," pravil mi zničehonic kolega z Katedry filosofie na Vojenské akademii v Brně Víťa Gardavský cestou na nějakou schůzi. A dodal: "Co bys tomu řekl, kdybych napsal Bůh není?" Já nato: "Jak to myslíš?" On: "To Bůh není bych napsal velkými písmeny a pod to úplně malými zcela mrtev." Považoval jsem to za jeho vtipnou hříčku, ale jen do okamžiku, kdy jsem po čase vzal do rukou Literárky a na první straně uviděl "Vítězslav Gardavský: Bůh není zcela mrtev". Byla to první část jeho studie, která vyšla tehdy v roce 1966 v jedenácti pokračováních. Měla obrovský ohlas - kolem pěti set dopisů nadšených čtenářů (jen jediný byl negativní). Jeden vděčný čtenář mu dokonce poslal jesličky s Ježíškem. Brzy jeho studie vyšla v knižní podobě (Praha, ČS 1967 a 1970) a poté, už jako světový bestseller, v Německu (sedmkrát!), v Anglii, ve Španělsku, v Nizozemsku, ve Švédsku a dokonce v Japonsku.

Proč jeho studie vzbudila tak obrovskou pozornost? Protože, ač marxista, opovážil se zauvažovat nad přínosem křesťanství. V studii proti opakovanému tvrzení "Bůh je mrtev" (markýz de Sade, G. W. F. Hegel, F. Nietzsche, J. P. Sartre, R. Garaudy) prohlašuje, že "Bůh mrtev není". Bohem mu totiž bylo především židovství a křesťanství, další kořen evropské kultury vedle antického kořenu řeckého a římského. V evropské kultuře žije tento "Bůh" dodnes. V úvodu, nazvaném Vědomí kořenů, začíná Gardavský otázkami: Čím je tedy pro marxistu bible? Co pro nás znamená Ježíš? V čem spočívá "dobrá zvěst" jemu připisovaná? Čím jsou pro marxistické myšlení takoví křesťanští myslitelé jako např. Augustin, Tomáš, Pascal? Co vůbec máme soudit o křesťanském středověku? Svůj úvod pak končí slovy: "Vždyť v naší době, tak plné nadějí, platí jako líc a rub téže mince: Bůh není zcela mrtev. Člověk není zcela živ."

Gardavský studii člení do tří částí. V první - Monumenty - se zamýšlí nad historickým dědictvím křesťanství a ptá se, čím může být pro nás, kteří v Boha nevěříme. V druhé části - Sebereflexe teismu - se chce pokusit přiblížit marxistickému čtenáři (ale nejen jemu) zorný úhel, z něhož vidí křesťanství (zvláště katolické) sebe samo, své postavení v dnešním světě i své šance. A konečně třetí část - Sebereflexe ateismu - je úvahou nad tím, co nazýváme marxistickým ateismem. Za nejpřínosnější lze považovat část první - Monumenty. Autor v ní předvádí řadu postav a na každé z nich ukazuje obecný nábožensko-filosofický problém: Jákob (Vyvolení a subjektivita), Ježíš (Člověk a zázrak), Augustin (Vášeň a smrt), Tomáš (Intelekt a víra), Pascal (Matematické a lidské nekonečno). Připomíná to polského filosofa L. Kołakowského, který na biblických příbězích rovněž řeší obecné problémy eticko-filosofické. Zvláště významné je vyústění celé studie: "Lásce rozumím jako skladebnému prvku subjektivity v tom okamžiku, kdy se aktuálně rozhoduje pro čin a kdy vytváří optimální lidskou strukturu tohoto rozhodnutí (...) Je principem tvorby, protože je tvořivou lidskou historickou aktivitou par excellence. Jako taková je přechodem od "já" k "my" a naopak (zde souzní s M. Buberem - J. S.) Opravdová láska (...) je zázračná v prostém smyslu tohoto slova: ruší přírodní kauzalitu tím, že jí vtiskuje lidský rozměr. Ruší ji v živočišném druhu člověk: kultivuje ho." Gardavský jako by zde vypovídal boj třídní nenávisti. Jestliže zakončil svůj úvod tím, že "Bůh není zcela mrtev. Člověk není zcela živ", pak závěr knihy by mohl znít: "Bůh ani nezemře, protože je láska, a člověk ožije, stane-li se láskou."

Význam studie byl především v tom, že jí autor pomáhal stavět jeden z mostů přes propast mezi Východem a Západem. Nejprve doma, když se zúčastnil mariánskolázeňského sympozia křesťanů a marxistů, konaného 27. až 30. 4. 1967 pod patronací Paulus-Gesellschaft a Sociologického ústavu ČSAV. Jeho téma znělo Tvořivost a svoboda v humánní společnosti. Do dialogu nejen přispěl, ale zamyslil se obecně nad dialogem jako takovým: Dialog není ani nezávazný rozhovor, ani intimní otevírání srdcí a duší, ani forma společenské konverzace. Dialog je politikum. Jeho výsledky jsou měřitelné nejprve stupněm odhodlání k praktické spolupráci a potom jejími skutečnými efekty. Poté se vydal po onom mostě na turné s přednáškami, besedami, dialogem mezi marxisty a křesťany do Německa, Anglie a USA. Zažil i pozornost amerických hostitelů-partnerů v jedné modlitebně, kteří na obřadní stůl položili srp a kladivo!

K filosofování o Jákobovi Gardavský vytvořil i básnicko-dramatickou paralelu v podobě své hry Já, Jákob (Praha, Dilia 1969). A na filosofickou studii Bůh není zcela mrtev navázal úvahou Naděje ze skepse (Praha, Svoboda 1969). Vidí, že i když planetární krize plodí skepsi, je třeba překonat ji nadějí. Proto radí vrátit se ke všem "zásobám lidskosti", tj. jít až k impulsu antickému a židovsko-křesťanskému a vytvořit "situaci tvorby". V závěru proto razí pojem "dialogický kreacionismus". Oba ústřední pojmy, tj. láska (ze studie Bůh není zcela mrtev) a naděje (z úvahy Naděje ze skepse) jsou ideovými nosníky v další hře Legenda o Františkovi (z Assisi) a (svaté) Kláře (Brno, samizdat 1973, v letech 1991-1998 mj. vysíláno v úpravě Českého rozhlasu).

V. G. byl nejen filosof a dramatik, ale i básník. Jako ukázku uvádím jeho báseň-tryznu k sebeoběti Jana Palacha Princip naděje. Je ještě záchrana na horizontu: Ti, kdož ji vidí -/ neobyčejně čistě, ostře/ jak obraz snu,/ kreslený vlasem/ mizejícího anděla -/ dovedou pro ni vzplát/ pochodní autodafé./ Pro malověrné,/ pro zoufalé.// Tak se stává/ jedenkrát za 500 let,/ že jen mrtví/ mohou jít/ na špici živých. (Zítřek, 1969, č.5)

Z jeho filosofických spisů, které by mohly iniciovat dialog i dnes, lze uvést jeho habilitační spis Fenomén Německo. Studie ke konkrétní dialektice univerzalismu a partikularismu (napsán 1963, knižně vydán 1967). Je autorem dalších sbírek básní, přeložil mj. Hölderlinovo Světlo lásky (1977), napsal čtyři monology-hru Krev, krev dějiny (1973), prózy Milá paní kolegyně (1973) a Ideální dívka z konce mocnářství (1975) aj.

V roce 1970 byl vyhozen z Katedry filosofie, z KSČ a z armády a dělal nomádujícího čerpadláře (1971-1973) a poté nákupčího, řidiče a skladníka v JZD Prosetín (1974-1977). Mnohé práce jsou z jeho dělnického období. Z nich nelze pominout filosofickou práci nejrozsáhlejší - Anděl na hrotu meče aneb Jeremiáš (Prosetín, samizdat 1975). Je to obraz člověka v dějinách, metafora dvou rizik outsiderů - vzlet k nebi, nebo pád k zemi. Gardavský zanechal i řadu pozoruhodných kreseb. Byl tedy vpravdě renesanční osobností, jak se ji snažil zachytit Sborník k nedožitým sedmdesátým narozeninám - Vítězslav Gardavský, filosof, dramatik, básník, spisovatel - a voják (Brno, Voj. akademie 1993, uspoř. L. Hlaváček).

Bratr V. G. PhDr. Vladimír Gardavský, žijící v Kroměříži, jako správce literární pozůstalosti se prozatím marně snaží o reedici studie Bůh není zcela mrtev a o edici životního spisu Anděl na hrotu meče aneb Jeremiáš. Dokázal vydat některé básně a sborník Kdo byl Vítězslav Gardavský (Kroměříž 2000).

Doc. PhDr. Vítězslav Gardavský, CSc., narozený 24. 10. 1923 v Ostravě-Zábřehu, umírá, pronásledován Státní bezpečností, 7. 3. 1978 s knihou v ruce na své chalupě v Prosetíně. V dialogu marxistů s křesťany předešel mj. Hanse Künga. Mám nyní na mysli část Küngovy knihy Světový étos (německy 1990, česky 1992) nazvanou Není náboženského míru bez náboženského dialogu. Gardavský by snad mohl, kdyby ještě žil, pomoci tolik potřebnému dialogu světového Severu se světovým Jihem, který by měl vyústit ve společnou nápravu. (Jak u Komenského: obecná porada o nápravě věcí lidských.)

Jiří Sedlák (1924) je filosof, působil na různých vysokých školách včetně Vojenské akademie v Brně, za normalizace degradován, uvězněn, po rehabilitaci r. 1990 působil na Masarykově univerzitě.

Obsah čísla 5/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.