Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 5 > Texty > Czesław Miłosz: Amerika

Czesław Miłosz

Amerika

Jaká nádhera! Jaká bída! Jaká lidskost! Jaká nelidskost! Jaká vzájemná vstřícnost! Jaké lidské osamění! Jaká věrnost ideálu! Jaké pokrytectví! Jaký triumf svědomí! Jaká licoměrnost! Amerika rozporů se může, nemusí, odhalit imigrantům, kteří měli úspěch. Ti, kteří úspěch neměli, budou vidět pouze její brutalitu. Já jsem byl úspěšný, vždycky jsem se však snažil si uvědomovat, že za to vděčím šťastné hvězdě, nikoliv sobě, a že blizoučko jsou celé čtvrti nešťastníků. Řeknu i víc - pomyšlení na jejich těžkou práci a nesplněnou naději i na gigantický vězeňský systém, v němž jsou drženi ti nepotřební, mě nalaďovalo skepticky k dekoracím, totiž úhledným domkům v zeleni suburbií.

Amerika do mě vstupovala ve školních letech bílým chlebem a hrníčkem kakaa z Hooverovy vyživovací akce, ba i košilemi s modrými proužky, a hned potom filmy s Mary Pickfordovou a Chaplinem. Když jsem trochu později obdivoval herečku Sivii Sidneyovou, jak bych se podivil, kdyby mi někdo řekl, že jednou bude moje fotografie sousedit s její v American Biography. Kino znamenalo, že začíná expanze Ameriky, ale totéž znamenaly některé ulice ve Vilně nebo i ta v Drohobyči, kterou Bruno Schulz popsal jako Krokodýlí. Podobaly se jim, jak jsem se mohl později přesvědčit, ty nuznější ulice ve východní části Manhattanu.

"Bestie vystupující z moře" svrhla postupně během tohoto století své protivníky a soupeře. Nejvážnějším soupeřem bylo sovětské Rusko, poněvadž v tomto střetnutí nešlo jen o vojenskou sílu, ale o model člověka. Úsilí o vytvoření "nového člověka" podle utopických zásad bylo obrovské, a ti, kteří je ex post zlehka odbývají, jako by nechápali, oč se hrálo. Vyhrál "starý člověk" a pomocí masových médií vnucuje svůj vzor celé planetě. Při pohledu z delší perspektivy bychom měli hledat příčny sovětské porážky ve sféře kultury. Rusko, které vydávalo astronomické částky na propagandu, nedokázalo přesvědčit o svém modelu nikoho - ani v porobených státech Evropy, které tyto jeho snahy přijímaly posměšně, neboť v nich viděly nemotornou snahu barbarů o eleganci.

"Studená válka", která proti sobě postavila Ameriku a ponurý východní totalitarismus, odnímala mnoha lidem svobodu úsudku, ba i jasnost pohledu, neboť malé nadšení pro Ameriku mohlo být považováno za projev tíhnutí ke komunismu.

Dvacáté století přeneslo Ameriku do nové dimenze, kterou dříve neznala. Na počátku století umělci a spisovatelé utíkali do starých kulturních center Paříže a Londýna ze své země, kterou považovali za hloupou, materialistickou, zaujatou jen vyděláváním peněz. Na konci století umělci a spisovatelé z různých zemí cestují do Ameriky jako krajiny veškerých možností. Už ne Paříž, ale New York se stal světovým hlavním městem malířství. Poezie, která se v západní Evropě redukovala na cosi na způsob numismatiky, našla v Americe publikum v univerzitních kampusech, katedry, ústavy a ceny. Uvědomuji si, že kdybych zůstal ve Francii, nedostal bych roku 1978 Cenu Neustadt, které se říká malý Nobel, a potom Nobelovu cenu.

Jak daleko byla od Evropy Amerika na počátku století, si dnes už stěží představíme. Dva světadíly dělil oceán a cestování provázely obrazy ztroskotání lodi, které se po celé devatenácté století objevovaly v ilustrovaných časopisech. Má první cesta z Anglie do Ameriky zimě 1945-1946 trvala tuším dvanáct dní. Malý parníček se pilně šplhal na vodní horu, aby se ocitl v kotlině a šplhal znova. Potom lety přes Atlantik zevšedněly a jednou jsem dokonce letěl francouzským Concordem: sotva snídaně s vínem dorazila k sýrům, už byla Paříž.

Do Ameriky lidé jezdili, ale zřídkakdy se vraceli. Stávalo se to ovšem. Ve vesničce Peiksva vynikal nedaleko usedlosti, v níž jsem se narodil, velmi zámožné a pěkně zastavěné, dům "Amerikánce". Potom se stalo, co ve zkratce dává představu o Litvě připojené k Sovětskému svazu, totiž kolektivizace. Vesnička na okrajích velkých lesů podporovala "lesní bratrstva". Rodinu "Amerikánce" vyvraždili, dům spálili, obyvatelstvo vesničky vyvezli do sibiřské tajgy, vesničku srovnali se zemí.

Z Ameriky se vrátil také otec Janky, mé první ženy. Ludwik Dłuski pracoval před první světovou válkou několik let v metalurgických továrnách amerického Východního břehu. Myslel jsem na něho, když jsem se díval na zrezavělé skelety opuštěných továren severně od New Yorku podél řeky Hudson. V oněch starodávných továrnách sdílel pan Ludwik osud psanců této země, kteří se lopotili od rána do noci bez práv a výsad, jež vybojovaly odbory později. Ve Varšavě, kam se vrátil, snad bylo těžko, ale bez tak vyčerpávající práce (stal se soudním zřízencem) a přinejmenším nebyl člověk tak osamělý.

Americká poezie.

Nejprve byla poezie Ameriky, ale ne ve verších, v próze. Fenimore Cooper ve výtazích pro mládež, takže se celý jeho románový cyklus o Stopaři vešel do jedné knihy (čímž získal). Thomas Mayne Reid, Karl May. V učebnici stylistiky báseň Edgara Allana Poe Zvony jako příklad onomatopei. Mnohem později jsem se dozvěděl, že američtí básníci považují ono napodobování zvuků za ohavné a že angličtina nesnáší taková rytmická chřestítka. Ale Poe byl velkým básníkem pro Francouze a pro Rusy, pro něž je poezie hlavně "magie zvuku". Já jsem hotov mu hodně odpustit za jednu báseň se zaříkáváním skutečně černokněžnickým, Ullalume, ačkoliv je lehčí přeložit tuto báseň do ruštiny s jejím jambickým přízvukem než do polštiny.

Kdybych byl básníkem maďarským, českým, srbským, chorvatským, víceméně stejně by se utvářely závislosti a výpůjčky, protože naše země se ke své hanbě opičí. Jejich modernismus byl francouzský, částečně německý. Krátce před první světovou válkou se Evropou valila zvěst o Waltu Whitmanovi, ale jen v jedné zemi narazil na fanatické ctitele, a to s hrozivými důsledky. Mladí revolucionáři v Bělehradu ho četli politicky jako pěvce demokracie, davu, en masse, nepřítele monarchů. Jeden z nich, Gavrilo Princip, zastřelil arcivévodu Ferdinanda, a takto se americký básník stal odpovědným za propuknutí první světové války.

Whitman byl v Polsku překládán, pár jeho básní v překladu Alfreda Toma na mě udělalo trvalý dojem. Celkem však byla americká poezie před válkou neznámá. Začátek módy učit se anglicky připadá ve Varšavě na pozdní třicátá léta. Poslední představení, které jsem sledoval ve Varšavě roku 1939, bylo Naše město Thorntona Wildera, poetické divadlo, nejryzeji americké. Později v Americe jsem se s Wilderem přátelil.

Na jaře 1945 jsem v Krakově pořádal antologii anglické a americké poezie a sbíral jsem roztroušené překlady různých autorů. Samozřejmě že jsem byl, jako celá polská inteligence, západnický snob a skutečnost, že jsem tíhl doleva, na této prozápadnosti nic neměnila. K tomu se připojovala střízlivá kalkulace: kdyby se podařilo vydat tuto antologii, sloužila by jako protijed proti sovětské šedi. Ale politika byla brzy méně liberální a antologie nemohla vyjít.

Později jsem hodně překládal americké básníky, také s myšlenkou, že poskytnu protijed. Po roce 1956 se všechno změnilo, neboť se začalo smět překládat západní básníky a postupně byla objevena americká poezie, až vyrazil celý proud překladů. Zmizela tedy potřeba dělat to, co mohli dělat jiní - tím spíš, že jsem se opravdu nepovažoval za stejně zdatného překladatele, jako je Staszek Barańczak.

Z celé americké poezie mi navždy bude nejbližší Walt Whitman. Splňuje podmínku velikosti, o které mluvil Oskar Miłosz, když žádal, aby dílo bylo jak řeka, valící žírné bahno a polámané stromy, ne jen hrudky zlata. Proto nemusí vadit rozvleklost a opakování, celé katalogy věcí. Whitman je opakem "čisté poezie". Ale zároveň je to s ním tak jako s velkými plátny malířských mistrů, na kterých pozorný pohled nalézá mnoho drobných, úžasně zachycených detailů.

Vůči svým americkým současníkům jsem byl nedůvěřivý. Nápad na Básnický traktát jsem si nepochybně vypůjčil z mladistvé poémy Karla Shapira Essay on Rhyme. Zůstal jsem však až podivuhodně nezávislý, což dokazuje mé pohroužení do polštiny a celá má vědomě pěstovaná "zaostalost".

Zázraky postavení americké poezie. Vznikala přece ze zranění a protestu (nedejme se oklamat zdánlivou demokratičností Whitmanovou), z útěku do Evropy (Pound, Eliot, Frost), z anarchismu beatniků plijících na molocha (Ginsberg), ale moloch to všechno měl pozřít a užít na jiných světadílech ke své slávě.

Americké vízum.

Proč jsi, když jsi mohl zůstat v Americe, odjel a navíc opustil rodinu? Janka milovala Ameriku, chtěla, abych zůstal, ale bála se, že jí to budu vyčítat. Má výstřednost v nebezpečném roce 1950 měla tu mez, že pro všechny případy mou rodinu ti z Varšavy mít nebudou. Opravdu jsem nemohl zůstat. Američtí Poláci by mě uštvali. Dopustil jsem se přece závažného zločinu, protože ne oni, ale já jsem vytvořil první katedru polské literatury v Americe a uvedl jsem na ni profesora Manfreda Kridla - ovšem za peníze Varšavy, čili bolševické. Snad bych bez ohledu na americké Poláky přežil, ale chtěl jsem zkusit přečkat do lepších časů na velvyslanectví v Paříži. Pokus se nezdařil a ocitl jsem se ve Francii bez peněz a bez práce.

Vidíme se jinak, než nás lidé vidí. Skřípění zubů je k ničemu, vidí nás, jak chtějí, a konec. Když na mě podával Ryszard Wraga (Niezbrzycki) hlášení americkému velvyslanectví v Paříži, byl podle mě blbec, protože jako bývalý šéf polské rozvědky na Východě měl být dostatečně moudrý, aby nepřipouštěl, že jsem sovětský špicl, upřímně v to ale věřil. Pro americké Poláky jsem byl "básníkem Milošem, pěvcem bierutovského Polska" a těžko by jim člověk vyčítal, že neslyšeli o Třech zimách, Pionu, Ateneu a tak dále a že nevěděli o postavení Manfreda Kridla v polské polonistice. Názor, že je třeba udělat všechno možné, abychom do Ameriky nepustili škodlivou postavu, byl vyjádřen v nejrůznějších dopisech a záznamech, které účinně rušily mou naději na vízum. Jančiny snahy v State Department, trvající pár let, byly předem odsouzeny k neúspěchu a její výbuch musel být pro úředníky naprosto nesrozumitelný, neboť vykřikla: "Budete litovat, protože on dostane Nobelovu cenu!" V nejlepším případě ten výkřik považovali za důkaz, že v souvislosti s manželem ztratila střízlivý úsudek.

Dokonce mnohem později, když jsem se odjezdu do Ameriky vzdal, a po delším pobytu ve Francii mě pozvala Kalifornská univerzita a dostal jsem vízum, zdrtila tato zpráva mnoho lidí. Potvrzení jsem našel v korespondenci Andrzeje Bobkowského, autora Črt pírkem, právě z roku 1960. Byl jsem už tehdy mj. autorem Zotročeného ducha, a tato kniha podle Bobkowského dokazovala, že budu studentům vykládat nesmysly, protože jsem v ní vynalezl jakési ketmany a tomu podobné fikce. Tak psal Bobkowski, jehož Črty pírkem jsem obdivoval, a vyslovoval pouze své hluboké přesvědčení. Byl pravda taky přesvědčen, že volba Johna Kennedyho prezidentem je neštěstí pro Ameriku - protože je demokrat. Když jsem byl jmenován profesorem, Zygmunt Hertz mi v dopise zopakoval větu jednoho vynikajícího muže v Paříži: "Nikdy tomu neuvěřím."

Uplynulo přes dvacet let, seděl jsem v Bílém domě na pozvání prezidenta Reagana, abych převzal z jeho rukou vyznamenání za zásluhy o americkou kulturu. Vedle mě známý architekt Pei, ten, který stavěl pyramidu v pařížském Louvre, a James Michener, autor bestsellerů. Mým přímým sousedem u stolu byl Frank Sinatra, Reaganův osobní přítel. Měl jsem vyprávět o svých peripetiích s vízem, že mě nechtěli pustit? Zdálo se to tak dávno jak v dobách paleolitu. Mohl jsem se jen vnitřně usmívat a přemýšlet o sotva představitelných šprýmech osudu.

Academy of Arts and Letters, American

Předlohou Akademie literatury byla Académie Française, která působila rovněž jako kodifikátorka a horlivě odsuzovala výrazy považované za příliš regionální nebo profesní (zemědělství, rybolov, myslivost) neboli stála na stráži jediné "klasické" francouzštiny. Když Polsko v roce 1918 získalo nezávislost, stále se diskutovalo kolem Polské akademie literatury, až byla nakonec, nikoliv bez excesů, založena. Ustavila Cenu mladých, a když ji roku 1938 dostal Stanisław Piętak, který tehdy pobýval ve Francii, Bolesław Miciński psal v dopise matce svou ruštinou, jíž užíval v humoristickém smyslu: "Ludše 'b Miloš premiju polučyl."

Sám jsem se měl stát akademikem. Amerika má dvě akademie. První, v Cambridge, The Academy od Arts and Sciences, seskupuje vědce z různých oblastí, včetně badatelů literatury, hudby a krásných umění. Zvolili mě do ní, patrně jako profesora. Druhá, v New Yorku, dost dlouho vedla dvojí existenci jako The Institute of Arts and Letters a jako The Academy of Arts and Letters. Za člena Institutu mě zvolili v roce 1982, načež jsme po několika letech hlasovali pro sjednocení v jednu Akademii. Všichni nejznámější tvůrci v oblasti literatury, hudby, architektury, sochařství a malířství v Americe. Mnoho cen ze soukromého nadání, rozdělovaných každým rokem. Krásné sídlo, ve kterém se konají parties a obědy, aby si elita mohla vzájemně vyměňovat pocty. Jako obyvatel Západního pobřeží jsem se mohl onoho celebrování zúčastnit jen jednou nebo dvakrát. Po mnoha drincích jsem v zahradě v jasném světle májového poledne naposledy mluvil s Dwightem MacDonaldem, který krátce poté zemřel. Starý kozel byl zaujat mou průvodkyní, která měla skutečně pěkné šaty a vypadala pěkně.

Akademie se neskládá jen z důstojných starců a určitě jsou na seznamu jejího členů jména, která zůstanou. Ovšem volbu určuje věhlas měřený klepy a klevetami newyorského establishmentu, což znamená, že trvalá hodnota a chvilkový věhlas pod jednou střechou bydlí. Je to vidět na seznamu zahraničních čestných členů Akademie. Z našich východních septentrionalií to jsou: Bella Achmadulina, Václav Havel, Zbigniew Herbert, Milan Kundera, Alexander Solženicyn, Andrej Vozněsenskij a Jevgenij Jevtušenko. Když byl zvolen posledně jmenovaný, Josif Brodskij na protest vystoupil z Akademie.

Czeslaw Miłosz (1911) je polský básník, prozaik, laureát Nobelovy ceny za literaturu. Dlouhá léta žil ve Spojených státech, nyní žije a pracuje v Krakově.

Z knihy Abecadło Miłosza vybral a přeložil Václav Burian; překlad je připravován pro nakladatelství Paseka.

Obsah čísla 5/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.