Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 5 > Texty > Jean Baudrillard: Realizovaná utopie

Jean Baudrillard

Realizovaná utopie

Disproporci a nepřekonatelný rozdíl mezi Evropou a Amerikou nám lépe přiblíží přiblížení než porovnání. Co nás dělí, není pouhý posun, to je přímo propast modernosti. Moderním se člověk rodí, člověk se moderním nestává. My jsme se moderními nikdy nestali. V Paříži nás udeří do očí 19. století. Když se člověk vrátí z Los Angeles, přistane v 19. století. Každá země má určité "historické" předurčení, které se váže k prapůvodnímu prostředí, a téměř definitivně poznamenává její rysy. Profil naší krajiny tvoří buržoazní model 89 a jeho nekonečný úpadek. S tím se nedá nic dělat: všechno se točí okolo buržoazního modelu 19. století.

Ještě dneska představuje Amerika pro Evropana skrytou formu exilu, přelud emigrace a tím určitou intravertizaci jeho vlastní kultury. Zároveň však představuje násilnou extravertizaci, tudíž nultý stupeň této kultury. Žádná jiná země nezosobňuje do takové míry funkci odhmotnění, rozjitření a radikalizaci základních pojmů našich evropských kultur. Dobrovolný exil je formován silou nebo komediantským duševním trikem. Nezapomeňme, že puritánství budoucích Otců Zakladatelů v 17. století, který už spočíval v dobrovolném exilu do vlastního vědomí, se později zhmotnil v geografickém přesunu emigrace. To, co v Evropě zůstalo po celé století kritickým a náboženským esoterismem v praxi sekt, se náhle transformovalo v pragmatický esoterismus. Tudíž je to přísný morální zákon, který vládne exilu a jeho pragmatické transformaci. Celý americký základ, jak se s ním setkáváme dnes po překonání Atlantiku a který odpovídá dvojitému obrazu prohloubení morálního zákona v individuálním vědomí a utopického požadavku (který byl odjakživa zdrojem sekt), je v okamžité materializaci této utopie v práci, mravech a způsobu života. V nové konfiguraci dobrovolného exilu je jedinou skutečnou svátostí způsob života. Ještě dneska je přistání v Americe přistáním v utopii, v revoluci, v "náboženství" způsobu života, o kterém už tak dobře mluvil Tocqueville. Přes veškerá zdání jsou Američané národ, který se za dvě století nejméně změnil, jejich mentalita zůstává přesně stejná, jak ji Tocqueville popsal. Je to stále exil a emigrace, které hrají úlohu zjevení a jako by definitivně krystalizovaly nový morální zákon materiální utopie způsobu života, úspěchu a činu jakožto hluboké ilustrace morálního zákona a které ji svým způsobem přetvořily na prapůvodní prostředí - zatímco nás Evropany definitivně poznamenala Revoluce 89, ale nikoli pečetí stejného prostředí: naše revoluce se považovala za transcendentní a poznamenala nás pečetí Historie, Státu a Ideologie. Nikoli sféra utopická a morální, ale politická a historická zůstává naším prapůvodním prostředím. Jestliže si evropská "transcendentní" revoluce už není jista ani cíli, ani prostředky, nedá se to říct o americké imanentní revoluci, tkvící ve způsobu života, v morální a pragmatické výpovědi, která tvoří dnes stejně jako včera patos Nového světa.

Názor na Evropu přenechám ostatním, protože já na ni žádný názor nemám. Jsem jenom svědkem nešťastných posunů. Když vidím Američany (hlavně intelektuály) nostalgicky pošilhávat po Evropě, po její historii, metafyzice, kuchyni a minulosti, říkám si, že se jedná o nešťastný posun. Musíme si přiznat, že už dlouho žijeme v nostalgii modernosti a v jejím nešťastném povědomí. Historické události mají element nenapravitelné originality: v tomto smyslu není historie historií pokroku, ale je nezměnitelná a nedostižná. Evropa vynalezla v průběhu historie určitý druh feudality, aristokracie, buržoazie, ideologie a revoluce. To všechno má smysl pro nás, ale pro nikoho jiného. Všichni, kteří se jinde snažili po nás opičit, se buď zesměšnili, nebo se dostali do dramatické situace (my sami už delší dobu neděláme nic jiného, než imitujeme sebe samé). Amerika se nachází v situaci zlomu a radikální modernosti: ona ji vynalezla tam, kde má modernost svůj původ. My ji pouze napodobujeme, a to se ani časem nezmění. Jakmile se událost jednou odehrála, stala se a konec. Všechno, co se ji snaží reprodukovat nebo se jí inspirovat, není nic než opakovaná verze. Modernost není zdaleka pro všechny stejná.

Jsme pořád v centru, ale v centru starého světa a oni, kteří bývali na okraji, tedy okrajová transcendence starého světa, jsou dnes nové a excentrické centrum. Využívají všech výhod excentrismu, který je jejich rodným listem. Nikdy se ho nezmocníme a naše koncepce svobody, morálky a politiky nebude nikdy moci soutěžit s jejich, která je prostorová a pohyblivá a která je odvozena ze skutečnosti, že se zbavili historického centralismu starého světa. Nikdy se nedokážeme zbavit centralismu stejným způsobem ve vztahu k sobě samým, takže nikdy nebudeme moderní v pravém slova smyslu a nebudeme nikdy mít stejnou svobodu - ne ve smyslu lidských práv, což je svoboda formální, kterou považujeme za zajištěnou, ale svobodu konkrétní, pružnou, svobodu se federalizovat, decentralizovat, takovou svobodu, jakou vidíme v amerických institucích a v myšlení každého občana.

Ve chvíli, kdy se za Atlantikem zrodil tento prostor a tato excentrická modernost v plném rozmachu, Evropa začala mizet, ne ve skutečnosti, ale symbolicky v legendách a mýtech. Mýty se přesunuly. Všechny mýty modernosti jsou dnes americké. Trápit se tím není k ničemu. V Los Angeles Evropa zmizela. Jak řekl I. Huppert: "Oni mají všechno. Nic nepotřebují. Jistě, závidí a obdivují naši minulost a naši kulturu, ale v jádru jim připadáme jako jakýsi elegantní Třetí svět."

V Evropě jsme zůstali idealisté zlomu v dobrém i zlém. Aniž jsme ho strávili. Od našeho zrodu, který sahá nekonečně daleko do minulosti, jsme však nezažili skutečný zlom. Američané o zlomu nesní, protože ho mají: evidentní, základní, totiž rozluku s Evropou a Starým světem. Tato rozluka jim nadále dává impulsy, zatímco my se ztrácíme ve své souvislosti. Zlom by nás zregeneroval, ale jaký? My jsme pouze směs silových vztahů bez duše a zestárlých ideálů. Nemáme než představu roztříštěné historie, skvostný výhled na trosky našich dějin. Podle toho, jestli společnosti zasahovaly do historie, nebo ne, rozděloval je Lévi-Strauss na chladné a žhavé. Naneštěstí existují i společnosti vlažné, jako jsou naše, kde jsou dějiny pouze stínem sebe samých. Větší hodnotu mají studené společnosti, jako jsou společnosti primitivní nebo americká, kde energie zlomu zůstává živá. Amerika je původní verze modernosti, zatímco my jsme jenom kopie nebo dabovaná verze. Amerika si neklade otázku původu, nezušlechťuje ho ani nehledá mytickou autentičnost, nemá vlastní minulost ani zakládající pravdu. Nezná časovost, ve které národ má čas přecházet od aristokracie k buržoazii a k proletariátu, než nastane prázdnota. Protože nepoznala primitivní akumulování času, žije ve stále se opakující aktuálnosti. Protože nepoznala pomalou a odvěkou akumulaci principu pravdy, žije ve věčné simulaci a aktualizaci znaku: Její původní území je území Indiánů, které dnes existuje jen v rezervacích, což jsou ekvivalenty našich muzeí, kde se skladují Rembrandti a Renoirové. Ale to je bez zlého úmyslu a nedůležité - Amerika nezná problém identity. Neboť budoucnost je zasvěcena národům bez autenticity, bez původu, které toho dokáží dokonale využít. Japonsku se podařilo ještě lépe než Spojeným státům samotným nám nesrozumitelným paradoxem realizovat tento vklad, tzn. transformovat sílu územnosti a feudálnosti v sílu neúzemnosti a beztížného stavu. Japonsko je už satelit planety Země. Ale Amerika byla už dříve satelitem planety Evropa. Ať se nám to líbí, nebo ne, budoucnost se přemístila k umělým satelitům.

Spojené státy jsou realizovaná utopie. Krizi našich starých evropských zemí nelze posuzovat stejně jako jejich. Naše krize je krize historických ideálů ve spárech neuskutečnitelné realizace. Zatímco jejich krize je krize uskutečněné utopie konfrontované s trváním a permanentností. Idylické přesvědčení Američanů, že jsou středem světa, svrchovanou mocností a absolutním modelem. není falešné. Není založeno pouze na bohatství, na špičkové technice a zbraních, ale především na nádherném předpokladu "ztělesněné utopie" a společnosti, která s upřímností, kterou můžeme považovat za nesnesitelnou, stojí na myšlence, že je uskutečněním všeho, o čem ostatní snili: spravedlnosti, nadbytku, práva, bohatství, svobody. Ví to o sobě, věří tomu a nakonec tomu ostatní uvěří také. Všichni, kdo byli dříve zděšeni tímto předjímáním ideálu (nelze zanedbávat přeludné, kinematografické posvěcení toho všeho), nakonec skončili v současné krizi hodnot příklonem ke kultuře, která se bez vyčkávání díky geografické a myšlenkové vzdálenosti odvážila z ničeho nic vytvořit zcela nový ideální svět. Ať se stane cokoli, ať si myslíme cokoli o aroganci dolaru a multinacionálních společnostech, tato kultura fascinuje celý svět, dokonce i ty, kteří jí trpí, niterným a závratným přesvědčením, že se jí podařilo realizovat všechny sny.

Mimochodem to není tak závratné: všechny nové společnosti byly víceméně ideální. Dokonce i jezuité v Paraguayi. Dokonce i Portugalci v Brazílii založili svým způsobem ideální patriarchální a otrokářskou společnost (ale na rozdíl od puritánského anglosaského modelu se jižanský model nemohl univerzalizovat v moderním světě). Tím, že se ideál exportoval (zámoří tvoří určitou formu zvěcnění), zbavil se historie, zkonkretizoval se, vyvíjel se s novou mízou a experimentální energií. Dynamika "nových světů" vždy svědčí o jejich nadřazenosti ve vztahu k mateřským zemím: operují s ideálem, který ostatní pěstují jako vzácnou květinu, a který ve skrytu duše považují za neuskutečnitelný.

Kolonizace byla v tomto smyslu světová fraška, která všude zanechala hluboké a nostalgické stopy, dokonce i potom, co se zhroutila. Pro Starý svět představuje jedinečnou zkušenost idealizované výměny hodnot, skoro stejnou jako ve vědeckofantastických románech (jejichž tón si uchovávají i v USA). Úděl těchto hodnot je v mateřských zemích skartován a definitivně obrácen. Zrod společností bez historie anuluje osud historických společností. Brutálním přenesením jejich podstaty za moře ztrácejí společnosti kontrolu nad vývojem. Ideální model, jehož tajemství vlastní, je anuluje. A vývoj už nikdy nenabude formy progresivního postupu. Evropské historické a metafyzické hodnoty, které byly až dosud transcendentní, se ve chvíli imanence, realizace, projekce nebo zhroucení v realitě stávají okamžikem nenapravitelným. To je to, co nás odlišuje od Američanů, ať se děje cokoli. Nikdy je nedoženeme a nikdy nebudeme mít jejich přímost. My je pouze s padesátiletým zpožděním napodobujeme, mimochodem bez úspěchu. Chybí nám duše a odvaha toho, co bychom mohli nazvat nultý bod kultury neboli síla nekulturnosti. Můžeme se víceméně přizpůsobit určitému způsobu života, ale tento pohled na svět nám bude navždy unikat, stejně jako transcendentní a historický Weltanschauung Evropy zůstane navždy nepřístupný Američanům. Podobně jako země třetího světa nikdy nevstřebají demokratické hodnoty a technologický pokrok, protože neexistuje světový pokrok - naštěstí totiž existují rozdíly, které se nedají zakrýt. Zůstaneme nostalgickými utopisty, rozervanými ideálem (jehož uskutečnění v hloubi duše zavrhujeme), hlásajícími, že všechno je sice možné, ale nikdy neřekneme, že všechno bylo uskutečněno. To je paradox Ameriky, který ji činí fascinující. Náš problém je, že naše staré cíle - revoluce, pokrok, svoboda - zmizely dříve, než jich mohlo být dosaženo a aniž mohly být imaginárně prožity jakožto realizované. Z toho pramení naše melancholie. Nikdy nebudeme mít štěstí prožít toto cirkusové salto.

My žijeme v záporech a rozporech, oni v paradoxu (neboť myšlenka realizované utopie je paradoxní). Kvalita amerického způsobu života spočívá z velké části v pragmatickém paradoxním smyslu pro humor, zatímco ten náš se vyznačuje jemností kritického ducha. Mnoho amerických intelektuálů nám závidí, rádi by přetvořili ideální hodnoty, znovu vytvořili historii, prožili filosofické nebo marxistické rozkoše staré Evropy. Touží po tom přesto, že veškerá originalita, šarm a síla americké ne-kultury pochází právě z náhlé materializace, bez předchozích modelů.

Princip realizované utopie vysvětluje absenci a dokonce zbytečnost metafyziky a imaginace v americkém životě. Vytváří v Američanech jiné vnímání skutečnosti, než je naše. Realita není vázána na nemožné a žádný neúspěch jí nemůže otřást. To, co bylo vymyšleno v Evropě, se uskutečnilo v Americe - všechno, co v Evropě zmizelo, se znovu objevilo v San Francisku!

Jestliže je tedy evropské myšlení řízeno negativismem, ironií a jemností vázanou na neuskutečnitelný projekt, pak paradox, který převládá v americkém myšlení, je humorným paradoxem zavrženého zhmotnění, stále se obnovující evidence, svěžesti v legalitě naplněného činu, které nás neustále udivuji, humornosti zřejmé naivity věcí, zatímco my se pohybujeme v znepokojivé cizotě déja-vu a průsvitné záhadnosti dějin.

Američanům zazlíváme neschopnost analyzovat a vytvářet koncepty. To ale znamená je mylně odsuzovat. Neboť právě my si myslíme, že všechno musí vrcholit v transcendenci a že neexistuje nic, co nebylo promyšleno v konceptu. Oni si už jen nevzpomínají, co pobuřuje naše filosofy, protože jejich "historická" práce (abychom použili našich konceptů), kulturní a filosofický projekt, který ztělesňují, je přesně opačný. Nejde jim o to idealizovat a konceptualizovat realitu, ale realizovat koncept a materializovat myšlenky. Nejen náboženské a moralistické myšlenky osvíceného 18. století, ale také fantasmata, sny, vědecké teorie a sexuální perverze. Zhmotňovat svobodu, ale také podvědomí. Všechno, co bylo vysněno na této straně Atlantiku, má naději se uskutečnit na druhém břehu. Naše představy o prostoru a science-fiction, ale také upřímnosti, morální dobrotě nebo zázraku techniky. Oni vyrábějí realitu z našich myšlenek, zatímco my přetváříme skutečnost do myšlenek a do ideologie. Tam nemá smysl nic, co se neuskuteční, co se neudělá, zatímco pro nás má smysl jenom to, co je idealizovatelné, myšlené a skryté. Dokonce i materialismus je v Evropě pouhá myšlenka, která se konkretizovala teprve v Americe v technických procesech, ve způsobu myšlení a způsobu života. Amerika udělala z hlubinné psychologie komerční psychodrama, "natáčení" života, jak se říká v kinematografii (řekne se "akce" a kamera se dá do pohybu). My píšeme intelektuální scénář, Američané ho natočí a výměnou mají nárok na původní verzi modernosti, a my jen na verzi dabovanou. Jejich úspěšná verze vypadá v určitém smyslu takto: od myšlenky ke skutečnosti, od ideálu k praxi, k morálce "achievementu", úplně opačné, než je naše morálka idealizace a "inachievementu". My se připravujeme na Poslední soud v duchu Historie Myšlenek nebo na rozsouzení úmyslů. Oni dělají business, aktivně předělávají svět a budou souzeni podle toho, co udělali, tak jak se sami posuzují už dnes.

Američané věří na fakta, ale ne na fikci. Nevědí, že fakta jsou fiktivní. Setrvávají v absolutní víře ve fakta, v totální důvěře ve vše, co je možno udělat a vidět. Navzdory zdáním a klamům věří v pragmatickou evidenci věcí: že tvář neklame, chování nemýlí, vědecký proces je neomylný; že nic nemýlí, nic není ambivalentní, nic nenosí masku. A v podstatě je to pravda: nic nemýlí, lež není, existuje pouze přetvářka. Není než předstírání, což je právě fikce faktu. Náboženství završených činů, naivita dedukcí, absolutní neznalost rafinované geniality věcí činí z Ameriky skutečnou utopickou společnost. Je třeba být utopický, aby si člověk mohl myslet, že v nějakém lidském řádu by věci mohly být takto naivní a evidentní. Ani kdyby člověk neexistoval, nebyly by věci nebyly tak jednoduché. Tato společnost poznamenává tak trochu konec věků svou smířlivostí a důvěřivostí, v protikladu k počátku (primitivní společnosti, heretici a mnohá náboženství), kde stála absolutní nedůvěřivost v realitu, rozkol, pověrčivý strach z úmyslů, nejčastěji zlých, hrůza z řádu věcí odháněných tlakem magie. V Americe není žádný rozkol, žádné podezření, král je nahý, fakta jsou zřejmá. Američané jsou, jak je všeobecně známo, fascinováni Asiaty, v nichž vidí hluboký machiavelismus a absenci pravdy, která jim nahání strach. Všechno, co si osvícenská filosofie představovala v sociální a politické oblasti a co se v Evropě hrdinsky odehrálo a pateticky zničilo ve znamení Revoluce a hrůzy, se uskutečnilo nejjednodušším a empirickým způsobem na druhém břehu Atlantiku (utopie bohatství, práva, svobody, sociální dohody a představ) a stejně tak se všechno, o čem jsme skoro před stoletím filosoficky snili ve znamení radikální antikultury, subverze smyslu symbolického řádu, destrukce a konce rozumu a všech druhů antiutopie a antiosvícenství, které zavdaly v Evropě podnět k tolika teoretickým, politickým, uměleckým nebo historickým bouřím (aniž se kdy uskutečnily; pařížský květen 1968 je toho posledním příkladem), provedlo se nejjednodušeji a nejradikálněji v Americe. Tam se realizovala utopie a tam se realizují i antiutopie ne-smyslu, ztráty smyslu, představivosti a území, bezpředmětnosti subjektu a jazyka, neutralizace všech hodnot, smrt kultury. Amerika uskutečňuje všechno divoce a empiricky. My pouze sníme a občas přejdeme k činu, zatímco Amerika vyvozuje logické a pragmatické důsledky ze všeho, co je možné si vymyslet, protože je naivní a primitivní a nezná ironii konceptu ani ironii dobývání, nezlehčuje budoucnost ani osud, konkretizuje, operuje, materializuje. Staví empirickou radikálnost proti utopické a my, ztraceni ve svých dětských historických snech, nevidíme, že tato empirie je skutečná a že Amerika je jediná, která ji s nadšením konkretizuje. My filosofujeme o konci mnoha věcí (obzvláště o konci filosofie), ale je to v Americe, kde skončila, je to tam, kde pro ni nezbývá místo (ale právě skvostný prostor), kde skončila realita a imaginace (otvírajíc veškerý prostor napodobování) a kam je potřeba jet, chceme-li vidět ideální model konce naší kultury. Americký způsob života, který považujeme buď za naivní, nevzdělaný, nebo bezvýznamný a kulturně nicotný, nám dává kompletní analytický obraz konce našich - námi marně vychvalovaných - hodnot v rozsahu, který mu propůjčuje rozměr duchovní a zeměpisné utopie.

Cože? Tohle má být realizovaná utopie, tohle má být úspěšná revoluce? Ovšem! Jak by podle vás měla vypadat úspěšná revoluce? To je přece ráj. Santa Barbara je ráj, Disneyland je ráj, Spojené státy jsou ráj. Ráj je to, co existuje. Možná pohřební, monotónní a povrchní. Ale je to ráj, protože žádný jiný není. Jestliže vyvodíte důsledky z našich snů (a nejen z našich snů politických a citových, ale také teoretických, kulturních nebo nejradikálněji antikulturních), musíte Ameriku přijmout s naivním, a řekl bych čím dál větším nadšením, stejně jako generace, které objevily Nový svět, se stejným nadšením jaké mají Američané pro svou vlastní naivitu, vlastní úspěch, vlastní barbarství a vlastní sílu. Jinak nepochopíte nic ani o naší historii, ani o jejím konci. Vycházejíc sama ze sebe si už Evropa nemůže rozumět. Spojené státy jsou tajemnější: záhada americké reality přesáhla naše fikce a interpretace. V podstatě je to záhada mýtické, tudíž primitivní společnosti, která si nepopřává ani historii, ani nostalgii. Je to záhada společnosti, která si nic nevyčítá a která se vlastně ani nesnaží najít smysl nebo identitu. V tom spočívá její imorálnost, její primitivní obscénnost, což nás fascinuje. Nás, zuřivé zastánce historie, kteří jsme jí zároveň unaveni. Je mimochodem známkou slabosti a intelektuálního anachronismu zkoušet, jak to v Americe často vidíme, znovu si historii vyrobit. Pro nás zůstává záhadou kultura nebo ne-kultura, která ze sebe nedělá znalce transcendentních finalit a estetiky, a přesto - nebo přesněji řečeno právě proto - vynalezla ve svých mrakodrapech jedinou moderní vertikalitu, nejzázračnější architekturu, která se nepodřizuje zákonům estetiky a ve své ultramodernosti zůstává nevyspekulovaná, primitivní, divoká, a přitom má jistý ohromující vertikální řád, který se nesklání před zákony transcendence. V tomto smyslu je celá Amerika poušť. Veškerá kultura je divoká: vyměnila intelekt a celou estetiku za doslovnou transkripci skutečna. Divokost získala pravděpodobně osídlením panenské země, a aniž o to usilovala, dědictvím po Indiánech, které zničila. Mrtvý Indián zůstává tajuplnou zárukou primitivních mechanismů, sahajících až po modernost obrazů a technik. Nezapomeňme, že Indiáni jsou jediná realita, kterou Američané skutečně zničili, i když možná jenom rozptýlili její prudkost. Tak se stalo, že pronikli, poznamenali a dálnicemi překročili pouště. A naopak jejich města v jakémsi tajuplném průsečíku převzala strukturu a barvu pouště. Nezničili prostor, pouze ho zničením centra prostě učinili nekonečným. Protože nemají centrum, mohou jejich města nekonečně růst do výšky a šířky. To, co spojuje primitivní a moderní americkou společnost, je fakt, že ani jedna z nich nedělá rozdíl, pro nás základní, mezi přírodou a kulturou. V divokém kosmu magie není přirozený vesmír. Všechno je živé, všechno je příznačné, všechno je znamením něčeho. Není transcendence člověka, není transcendence nespoutaného smyslu pro autofungování, kultura je všechno, nebo nic, jak kdo chce. Nerozlišitelnost je paradoxní vrchol předstírání, odtržení od území a technické vynalézavosti. Už není přirozený vesmír, už nemůžete dělat rozdíl mezi pouští a metropolí. Dalo by se říct, že Indiáni byli nekonečně blíž k přírodě a že Američané se jí nekonečně vzdálili, ale není to vůbec pravda - stojí na obou stranách subtilní dialektiky přírody a kultury, kterou tak dobře známe v Evropě - a oběma pólům jsou stejně cizí.

Původní ztráta středu a násilný přesun emigrace zůstane v politické sféře navždy spojen s pojmem federalizace (kontrolovaný výbuch) - střed, stejně jako území, je nepřenosný - ale na základní úrovni mravů a kultury zůstane nepřekročitelná decentrace výstřelkem, stejným, jaký stál na počátku vztahů Evropy a Nového světa.

Jean Baudrillard (1929) je francouzský filosof a kulturolog, přední teoretik postmodernismu. Olomoucké nakladatelství Periplum vydalo před dvěma lety jeho knihu Dokonalý zločin.

Přeložil -n-

Obsah čísla 5/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.