Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Téma > Jan Šimsa: Nelitovat Němce!

Jan Šimsa

Nelitovat Němce!

Jan Šimsa Jan Šimsa

Udělal jsem kardinální chybu, když jsem se po své přednášce o lidech, kteří vystupovali proti nacionalistické nenávisti, nechal vyprovokovat, abych přečetl rozhovor Marka Edelmana s K. Burnetkem a J. Makowským (Listy 4/2003). Uvedl jsem, že to je poslední žijící velitel povstání v ghettu z roku 1943 a účastník Varšavského povstání v roce 1944, které nechala postupující sovětská vojska utopit v krvi. Další velká chyba byla, že jsem navrhl, abychom jako Akademická Ymka k tomu zaujali stanovisko, jako je zaujal retreat Akademické Ymky v září 1945 po vystoupení Přemysla Pittra, který protestoval, že se poprava německého historika a profesora německé univerzity v Praze Josefa Pfitznera konala 6. 9. 1945 na Pankráci veřejně, že tam byly děti a hysterické ženy. Retreat tehdy jako první proti veřejnosti poprav protestoval, a ty brzy ustaly. Pitter byl odpůrcem jakékoliv odvety proti poraženým Němcům. Chyba byla v tom, že z přítomných jen málokdo věděl, kdo byl Pfitzner a proč byl popraven a jak bylo náročné proti tomu v září zmíněného roku protestovat. Diskuse nevznikla žádná, což bylo mé dokonalé fiasko. Ale já jsem chtěl vyjádřit, že můj vztah k Němcům nebyl nějakou lítostí! Edelmanův výkřik není polemikou s těmi, kdo chtějí litovat Němce, že byli vystěhováni nebo vyhnáni nebo sami utekli na sklonku války či brzy po ní. Je to spíše vyprávění, reprodukce toho hrozného, co se stalo. Zažil jsem takových vyprávění mnoho od roku 1943, kdy se vrátil MUDr. Kavalír jako jeden z pěti. A těch pět zůstalo z pěti set sokolů, původně rukojmích, po 1. září 1939. Zůstali v Osvětimi či, jak jsme říkali, v Auschwitz.

Samozřejmě vím, že všechny odsuny, Arménů v Turecku, ruských Němců, Tatarů a dalších národností, našich lidí z pohraničí, stěhování Židů do Generálního gouvernementu, byly kruté a nelidské a zůstanou v nás vězet jako Hirošima ve Františku Hrubínovi. Já Němce nelituji. Já jsme nelitoval 10. května 1945 tu Němku (či kolaborantku), kterou lynčoval i s její holčičkou, původně v náručí, rozběsněný dav před kostelem Československé církve v Nuslích. Naštvalo mě, že jde tolik lidí na jednu ženu a malou holčičku. Proto jsem se jich zastal, nejspíš marně, nevím, a křičel, že se to musí řádně vyšetřit. Dostal jsem pár záhlavců a hněv se obrátil proti mně, až mne kdosi z rozvášněného davu vytáhl. Se zpožděním mu adresuji poděkování, že mě nejspíš zachránil.

Neznámým lidem jsem ještě stačil vyložit, že tento národ nemá dost důstojnosti. To mě vlastně štvalo, proto jsem také napsal do časopisu (jmenoval se Demagog), který jsme ve třídě chtěli vydávat a jehož první číslo jsme vydali s Milošem Pohorským a Ivanem Vyskočilem, protest proti tomu, jak se zachází s německými a „kolaborantskými“ dětmi v nově zřízených československých internačních táborech.

Nelitoval jsem otce, když zemřel, a maminku jsem viděl plakat až v květnu 1945, když viděla, jak zacházejí čeští lidé se zajatými Němkami u bran pankrácké věznice, když je vezou do vězení. Možná, že je litovala. Já jsem tehdy i později cítil spíše pohrdání s lidmi, kteří „bojují“ proti bezbranným a spoutaným. Ohromil mě blízký kamarád, když tvrdil, že bych si měl se sourozenci opatřit laťky s hřebíky a dostavit se k bra­nám věznice. Zůstalo mi záhadou, jak bych tím odčinil, že můj otec zemřel před koncem války v Dachau. Ke cti toho „vlasteneckého“ kamaráda nutno dodat, že se angažoval nejen při pomoci dětem židovským, ale právě tak dětem německým, které Přemysl Pitter zachraňoval z táborů a nelidských podmínek tam panujících.

Ale nelitovali jsme! Nelitoval jsem Němce, ale ani Poláky, ani Židy, ani toho, že Čechů a Slováků zahynulo stejně jako lidí ze Spojených států amerických – a Československo bylo menší než USA! Nelitoval jsem ani Američanů na Palm Beach, to vždy byla spíše úcta, respekt a jakési až zadostiučinění, že nejsem s těmi našimi ztrátami sám.

Kriticky ovšem vím, že křesťanské a odbojářské prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mě formovalo více než ideje a rozumové úvahy. Byl jsem pod sugestivním vlivem otcových dopisů z růz­ných nacistických kriminálů, které teď ostatně mají vyjít – nejen česky, ale i německy s podporou našich Němců a Fondu budoucnosti.

„Těším se z toho, že se Vám přece jen blíží den, kdy se válka skončí,“ psal mé mamince asi 20. dubna 1944. „Ale i potom bude třeba mírové práce, smíření národů a mocnějšího ­ šíření evangelia v odkřesťanštělé Evropě. Kéž by se chlapci chtěli nějak aktivně té práce zúčastnit!“

„Nejvíce mne dojímá osud malých dětí, které jsou zde s námi a které se bojí jít do lázně, aby nebyly utopeny „jako tatínek a maminka“, a které jsou teď expedovány na východ, snad do Osvěčima. (...) V takovém dni mi už nezáleží na životě, a myslím jen, jak jsme zde všichni ubozí, bezmocní, odsouzení jen se dívat na tuhle zpychlou inhumanitu, a můžeme se jen modlit za ty ubohé děti a čekat na den, v němž Pán Bůh povstane jako soudce nad nimi a nad námi, nad našimi nepřáteli a nad našimi přáteli.“ (Dachau asi 30. července 1944)

„Mučím se za bezesných nocí otázkou po usmíření lidí, kteří dnes stojí v boji, a čím dále tím lépe vidím jedině možnou cestu.“ (3. září 1944)

„Ach, tenhle národ teď poznává, proč Bůh těm, kdo nad Jeho jménem chtějí vyvýšit jiné jméno a kdo se tak proviňují proti všem Božím přikázáním najednou a stále, řekl – Já jsem oheň spalující! Teď hoří Norimberk.“ (asi 6. října 1944)

„Bradáčovi (otci) řekněte, že jsem jeho synovi dávno odpustil tu denunciaci – právě to nadsazení (o mých telefonických hovorech s Bene­šem) mi jaksi později pomohlo, ačkoli následky těch výslechů trpím dodnes.“ (asi 8. října 1944)

Ovšem byly to i jeho modlitby psané ve vězení v Mnichově:

„Přiveď nás k vzájemnému odpuštění a smíření!“ (koncem června 1941)

„Pane Ježíši, který jsi nám přikázal: Milujte nepřátele své a modlete se za své pronásledovatele, a který jsi nám dal ještě na kříži příklad takové modlitby, dej nám, prosíme Tě pokorně, sílu k tomu, abychom odolali záplavě nenávisti. Bez Tvé pomoci nemůžeme si udržet své srdce čisté od hněvu proti nepřátelům a od touhy po pomstě. A jen na Tvé slovo a ve vědomí, že pomsta patří Bohu jedinému, pokoušíme se soustředit k modlitbě za ty, kdo nám a našemu národu ublížili. (...) A víme také, že mnozí jednotlivci z řad nepřátel nevědí ani, co činí; mnozí z nich ve svém svědomí nesouhlasí s tím, co konají. Buď s rodinami těchto Tvých spravedlivých, probouzej svědomí v okolí těchto mužů, kteří své koleno nesklánějí před Baalem a mají povědomí po poslušnosti Tvého zákona. Pohni národy, aby znovu toužily po životě pokojném a po spolupráci.“ (srpen 1942)

Proto moje atituda k Němcům bude docela jiná než Marka Edelmana. A nejen proto, že neměl tehdy štěstí, aby potkal dobrého Němce. „Žádného?“ zněla otázka, Edelman odpověděl: „Žádného. Neměl jsem štěstí potkat ani jednoho dobrého Němce. Jenom takové, co mně dávali po hubě.“ (Str. 39). To já jsem poznal mnoho dobrých Němců. Chodil k nám německý historik Emil Schieche, uměl výborně česky. Jistý luterán, posluchač německých kázání německého faráře Růžičky v kostele v Jirchářích, dával mému otci v bráně mnichovského vězení dopisy a malé balíčky – v SS uniformě! Proto nikdy neříkám nejen „všichni Němci“ ale ani „všichni SS-mani“, ovšem ani „všichni komunisté“ nebo „všichni estebáci“.

Je třeba pokračovat v rozhovoru. Stavět pomníky těm, kdo byli přestěhováni nebo vyhnáni, je ovšem nesmysl. Stejný nesmysl je udržovat v dalších generacích nenávist a jakousi touhu po tom „mít recht“. Cesta kupředu nevede ani přes nacionalismus, ani přes antinacionalismus, jak obměnil Jakub Patočka v Literárních novinách staré heslo „ani komunismus, ani antikomunismus“. V tom smyslu je třeba docela jiného vztahu k našim bývalým spoluobčanům, jako se nám to již několikrát i při dramatických setkáních podařilo. Není to lítost, je to úcta a respekt k jinakosti druhého, ovšem i k jeho často drsným zkušenostem, ať již horším nebo lepším, než jsou naše.

Respekt cítím i vůči Marku Edelmanovi a jeho výkřiku. A přece po jeho přečtení nedošlo k opravdovému rozhovoru, spíše to vyvolalo jakousi nedůvěru vůči Němcům. Ostatně to bylo v Krkonoších. Má ovšem i Edelman právo na svou story. A přece: tudy cesta nevede.

Jan Šimsa (1929) je teolog, emeritní farář Českobratrské církve evangelické, editor, autor řady úvah, fejetonů aj.; signatář Charty 77.

Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.