Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Z domova > Věra Nosková: Střihneme si převtělení?

Věra Nosková

Střihneme si převtělení?

V místnosti bez oken sedělo devět osob. Na stole před nimi trůnily termoskové konvice s kávou a džbán s džusem, minerálky, hrnky, sklenice...

Lidé seděli jako zařezaní, mlčeli, nepodívali se na sebe, nenapili se. Pozdravila jsem tu vystresovanou partu a vyjádřila přesvědčení, že bych se měla představit. Mrtvě na mě pohlédli. Řekla jsem své jméno a vesele dodala: "Já jsem ta protivná skeptička, co vám má oponovat." Nikdo se nezasmál, napětí trvalo.

"Přijela jste z daleka?" optala jsem se dámy ve světlemodré blůze.

"Jsme z Jihlavy," odpověděla, a ukázala na sotva dospělého synka.

"Taková dálka!" politovala je starší paní a vyptala se na strázně cestování. Lidé se pomalu rozpovídali. Bylo pochopitelné, že se nikdo neobracel otázkou, ba ani pohledem na mě. Jako bych byla průsvitný duch. Vlastně tenhle příměr nesedí, s duchem by naopak svižně komunikovali.

Po chvilce rozpačitého oťukávání došlo na lákavé téma, kvůli němuž jsme sem byli svoláni.

"Jsem docela zvědavá, jestli se mi ten sen bude opakovat potřetí," dala se slyšet paní v blankytně modré blůze. "Setkala jsem se v něm se svým mrtvým otcem, ale někde ve Španělsku. A on měl pro mě nějaký vzkaz, jenže..."

"Tohle já mám na denním pořádku," skočila jí do řeči přepěstěná blondýna s úzkými rty. "Dělám v krematoriu, a protože jsem dobré médium, tak lidem, teda jako pozůstalým, vyřizuju vzkazy od těch nebožtíků a..."

"Co jim tak můžou vzkazovat?" hupla jsem jí do věty. "V krematoriu! Že jim je horko?" Drsný vtip se neujal.

"Většinou vzkazujou pozůstalým, aby nebyli smutní, neplakali, že je jim dobře, že jsou v pohodě..."

"To ráda slyším, že jsou mrtví v pohodě," neudržela jsem se. "Alespoň se máme nač těšit."

"Ten otec ve snu ale nebyl můj otec, tehdy byl manželem," nedala se odstrčit paní v blankytné blůzce. "Teda v minulém převtělení. Nějak mi naháněl hrůzu..."

"Prosím vás. A čím?" optala se s despektem krematorní doručovatelka vzkazů.

"No jednak měl v ruce velkej nůž..."

"O noži mi ani nemluvte!" vpadla do toho rozjařeně paní kolem sedmdesátky. "Dvakrát mě už s ním zamordovali. Jednou ve starym Egyptě a jednou ve středověku. Ale to jsem byla svoje sestra. Nebo macecha? Teď už nevím. Plete se mi do toho jedno převtělení z třicetileté války, kdy nás se sestrou znásilnili a zabili nějací vojáci."

Do místnosti nakoukla energická dáma a zadrmolila s profesionální žoviálností:

"Tak co. Je všechno v pořádku? Podepsali jste smlouvy? Helejte, hlavně nejmenovat nějakou firmu. Nemáte na oblečení nějaké logo? To víte, byla by to neplacená reklama, a to se v televizi hlídá. Ale nic se nebojte, bude to dobrý. Nekoukejte do kamer. Uvolněte se, no tak. Můžete si třeba skákat do řeči, když nebudete s něčím souhlasit. Napijte se, vysmrkejte se. Skočte si na záchod. Kdo ještě nebyl v maskérně?"

Moc požadavků najednou. Zpřeházela nám drátky. Šedovlasý muž v černém se napil, blankytná vytáhla hřeben, její syn zrůžověl, babka začala šilhat, úzkoretá zalistovala ve smlouvě, mohutný muž začal pracovat s dechem a dáma se rozkašlala. Já jsem se vydala do maskérny.

"Udělejte mě krásnou, rozcuchanou a hodně free," vyzvala jsem personál hned ve dveřích. Maskérky se usmály a sesypaly se mi na hlavu se štětečky a hřebeny.

Do studia mě odvedli jako první a poučili mě, že tam budu jako jediná sedět od začátku do konce, abych všechno viděla, slyšela, zažila a mohla se k tomu skepticky vyjádřit.

Zařvala znělka, patnáctičlenný kompars nadšeně zatleskal a do studia vešla stará paní v šedých tesilových šatech. Její příběh byl prostinký. Dvakrát se jí zdál kostýmní historický sen a ona si vzala do hlavy, že v těch snech navštívila některé ze svých převtělení. Moderátor na to přistoupil a úspěšně předstíral, že o smysluplnosti a informační hodnotě těch snů není pochyb.

Babička začala líčit jakousi verandu a schůdky, popisovala vydrolenost jednoho z nich a moderátor se tvářil empaticky a nadšeně. Ubíhaly minuty a vydrolenost onoho schůdku pořád ještě nebyla uspokojivě popsána. Stará paní se dostala do blábolivé smyčky. Další reinkarnovaní stěží zakrývali nudu. Jen je nejspíš těšilo, že babku s jejími únavnými sny snadno trumfnou.

Paní v blankytné blůzičce měla příběhy svých minulých životů pochmurné, morbidní a zamotané. K víře v reinkarnaci ji prý přiměl chlapík, s nímž chodila na kulečník. "Jednou se mě ptal na vztah mezi námi, až jsme náhle bydleli někde v Peru a on zabíjel lidi, byl nájemnej vrah, a mně se to nelíbilo, tak jsem ho zabila a měsíc na to jsem zabila sama sebe," shrábla do jedné věty rabiátský příběh.

To nám to pěkně začíná, lekla jsem. Proč tak zhurta?

Jak se od pražského kulečníku ocitli ti dva v Peru a v kterém století tu kvetlo řemeslo nájemného vrahounství, dáma nevysvětlila, ale budiž, televizní čas je drahý a vyžaduje zkratky, štěky a klipy.

Moderátora stejně spíš zajímalo provedení její tehdejší sebevraždy. "Píchla jsem se nožem pod žebra," vysvětlila blankytná. Spolu se pak dobrali následků onoho bodnutí, dámě v tom místě občas píchá dodnes, ale prý jinak než klasicky.

Když konečně přišla řada na synka, ostýchavě se usmál.

"Zkoušela jsem mu odauditovat astmatický záchvaty," zamlela převtělovačka. Audit je revize účtů, účetnictví, uvědomila jsem si. Ničemu jsem už nerozuměla. Ale chlapec nám vysvětlil, že ho máti ponořila do jednoho z minulých životů a on v něm byl anglický baron, který se choval k poddaným hezky. Soused mu prý záviděl vzkvétající panství, a tak ho vyzval na souboj. Píchnul chlapce-barona pod žebra a od té doby má astma. Opět bodání pod žebra! To už vypadá na rodinnou zátěž.

Matka se synkem poté přitvrdili. Přiznali, že se v minulých životech mockrát potkali a šli si vždy po krku. V jednom případě byl synek loupeživý rytíř a svou budoucí matku znásilnil. Po této závažné informaci se začali všichni delikátně chichotat.

"Hlavní je, že se v tomhle životě nedá nic z minula zazlívat," liboval si chlapec. "Mamka mi to nevyčítá," dodal vděčně a podíval se na kdysi znásilněnou s čerstvě naskočeným ruměncem. Freude, Freude! Vykřikla jsem v duchu. Omlouvám se ti za své někdejší pochybnosti o oidipovském komplexu. Teď bys měl radost!

Nakonec se ukázalo, že k blankytné převtělovačce si "chodí lidi o pomoc", jak kostrbatě vyjádřila, ale jiní se jí prý zase bojí, protože má "tyhle schopnosti". Přivedli zaměstnankyni krematoria s manželem. Muž připomínal bizona. Tělem, postojem i podmračeným pohledem. Co ten tady dělá?

Čekala jsem, že blondýnka na nás vybalí svou donášku vzkazů ze záhrobí, ale ona se svěřila se svou fobií z hadů. Jukne se prý i večer pod polštář, jestli se jí tam nějaký nevplazil. Už první minulý život, který si vybavuje, souvisel totiž s hady. Bylo to v roce 57 za císaře Nerona, v době pronásledování křesťanů. Její rodina se prý přidala k vyznavačům nové víry.

"Setkala jsem se už tehdy s mým nynějším manželem, ale byl v pozici vraha," zasmála se a moderátor s ní. Vedle sedící vrah tiknul očním víčkem.

"Protože Římané používali hodně zvířata na to, aby vraždili, tak on se dostal v podstatě k nám do domu a přinesl takovej pěknej pytlík jedovatých hadů, kteří nás pozabíjeli."

"To je ovšem záležitost stará dva tisíce let. Pojďte trošičku blíž. Blíž k nám," lákal ji s neodolatelným úsměvem moderátor.

Dáma skočila rovnou do devatenáctého století a našla se v něm coby tříletý sirotek. Na scéně se opět objevuje současný manžel, tentokrát bez sáčku s hady, přesto ho siroteček "nechtěl k sobě pustit, protože o něm z doby prvních křesťanů věděl své". Otravoval budoucí manželku ale ještě u úmrtního lože, když jí v sedmnácti mordovala tuberkulóza. "My se ještě setkáme," vyhrožoval. Jejich soužití v současném životě nadlouho poznamenaly staré křivdy. Vzali se, ale byla tu prý jakási podivná nenávist, rozvedli se tedy, ona si všechno odauditovala, odpustila mu pronásledování prvních křesťanů a po třinácti letech si ho znovu vzala.

Hleděla jsem se zájmem na bizona. Co si o tom všem asi myslí? Cosi o jeho duševním rozpoložení naznačoval tik nad pravým očním víčkem a mimoděčné přikyvování, i když od něj nikdo zrovna souhlas nevyžadoval. Byl to zřejmě muž s přichcíplou mužností, rozumíme-li jí myšlenkovou nezávislost, střízlivost, praktičnost a jistou dávku furiantství. Kolik jsem už takových lidských samců s podvyživeným egem viděla! Mužských zkrocených kuchyňským matriarchátem nebo smýkaných bláznivou partnerkou.

Bizon konečně promluvil. Sám se prý k ponoření do minulých životů zatím neodhodlal, ale manželka mu to všechno vypoví, a to mu stačí. Zahanbeně přiznal, že on má hady na rozdíl od manželky rád. Jaký jiný důkaz o jeho dávné vině byste ještě chtěli?

Úzkoretá ještě chvíli informovala o převtělovači oblíbeném středověku:

"Uvrhli mě samozřejmě do vězení, protože jsem byla léčitelkou, a tam jsem samozřejmě prožila pár takových nepříjemných záležitostí – samozřejmě mě mučili, znásilnili, a to přešlo až do současného života, takže pro mě vlastně lékaři zobrazovali středověké mučení, takže já jsem měla takové zážitky, že když jsem přišla někam do nemocnice, tak už mě samozřejmě sbírali z podlahy, už jsem omdlívala. Ale tyhlety záležitosti jsem si pak samozřejmě řešila... "

Samozřejmost, s jakou hodila někdejší katy a znásilňovače s dnešními lékaři do jednoho pytle, mě rozrušila. Rozjetá blondýna, jasná ­exhibicionistka, zmínila ještě setkání se sou­časnou rodinou v tibetském buddhistickém ­klášteře, tam se na chvíli všechno srovnalo. Jak jinak. Skoro všichni převtělovači žili samozřejmě jednak v Tibetu, samozřejmě ve Starém Egyptě a pak ve středověku, kde je samozřejmě upálili.

Neklidně jsem poposedávala, vrtěla nevěřícně hlavou a skepticky se usmívala s nadějí, že si toho všimne alespoň kamera. To proto, že ignorance pokračovala i tady, ve studiu. Nikdo se na mě nepodíval, nikdo se mě na nic neptal, seděla jsem na lavici jako tvrdé y, plná hravých nápadů a nezvladatelných ironií. V hlavě se mi tísnily prostořeké průpovídky a smích, ale jak je ventilovat? Vtom ženský hlas vykřikl STOP. Vzápětí se mezi námi zjevila už známá energická paní, do této chvíle skrytá v příšeří za kamerami. Zavyčítala:

"Petře, takhle to dál nejde! Na co tu máš paní Noskovou?"

Ukázalo se, že pořad za deset minut končí, a nebyl zatím zpestřen jedinou pochybností. Kamery se znovu rozjely, Petr na mě upřel vemlouvavé, modré oči a optal se mě, co tomu všemu říkám? Konečně jsem mohla nahlas skeptičit, vyjádřit pochybnosti, uvést argumenty a upozornit na komické zvláštnosti. Padly na to dobré dvě minuty. Popis vydroleného schůdku zjevený ve snu staré paní zabral času mnohem víc.

Jsem s takovými ústrky už smířená, chápu, že nás skeptiky má málokdo rád a že si nás pouštějí do jurodivých pořadů jen opatrně, jako divou zvěř. Skončila jsem, howg, a všichni si oddechli. "Před pěti lety jsem absolvovala dva dny přednášek o regresní terapii, naučila jsem se hypnotizovat sama sebe a už pět let si to dělám sama," pochlubila se úhledná šedesátnice.

"Jaké to je?"

"Mně se to moc líbí," řekla nadšeně další převtělovačka. A hned jsme se měli dozvědět, jak báječné historky přitom prožívá.

"Který z těch příběhů vám nejvíc utkvěl?" zajímal se moderátor.

"Asi příběh z roku 1621. Byla jsem z bohaté rodiny a žila jsem ve Španělsku, tam bylo tehdy upalování na běžném pořádku, a někdo si udělal zálusk na náš majetek. Dostala jsem se do toho příběhu v momentě, kdy jsem prchala se služebnictvem na nějakém voze. Přespávali jsme v hospodě..."

Náhle paní v jedné větě dosadila do této klíčové chvíle těhotenství, porod, prozrazení místa uprchlíků a zabití miminka ozbrojenci inkvizice. Ta bezelstná žena popsala s podivným gustem napíchnutí svého robátka na dlouhé kopí ("úplně to vidím, jak se kejklalo na té špičce"), dále zmasakrování doprovodu a své nevyhnutelné upálení. Citlivý moderátor se ošíval, mručel soucitem a požádal ji, aby raději jen vyjmenovala, kým vším byla.

"Byla jsem lékařem, léčitelem, nějakým guru, pak otrokem ve starém Egyptě, byla jsem i egyptskou faraonkou v době čtyři tisíce před naším letopočtem."

Tehdy ovšem nastartovala faraónskou domácí zabíjačku. Vzala si totiž jednoho ze dvou bratrů, ale ten druhý žárlil, a tak faraóna zabil, což vyprovokovalo zde sedící faraónku, že zabila vrahounského švagra a nakonec sama sebe.

Prostě proběhl mezi převtělovači velmi oblíbený masakr, podobný závěrečné scéně z Hamleta. Dáma přesto všechno tvrdila, že ponořování do minulosti je velmi příjemné.

Šedovlasý úhledný muž v černém byl zase před desítkami tisíc let na nějaké vesmírné lodi biokybernetikem. Žil ale také několikrát v těle ženy, pokaždé na jiném přízračném hradě, ale vždy v Transylvánských Alpách. Byly to prý pokaždé děsivé horory, včetně samozřejmého znásilnění, ale bylo to zajímavé. Znásilnění a upálení je totiž vždycky moc zajímavé, patří k oblíbeným zážitkům převtělovačů, to si střihne každý. Nikdo se ale nepochlubí znalostí tehdejšího místního jazyka, písma, zapomenuté technologie či řemesla, navzdory tomu, že by byl takto užitečný a slavný, ctěn a milován historiky i obecným lidem.

Zařvala znělka, zaznělo jásavé loučení moderátora s námi i televizními diváky. Vletěla jsem do šatny pro kabát, a opustila během minuty duchovnem nadité místo.

Z televizní budovy se vynořili komparsisté, tři z nich mě obklopili, vyjádřili podporu a věc skončila po česku, šli jsme na pivo. Teprve tam jsem mohla do sytosti skeptičit, ale moje četné brilantní argumenty slyšeli jen ti tři.

O autorce - Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.