Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Svět v pohybu > Bohumila Finkelová: Opožděný návrat

Bohumila Finkelová

Opožděný návrat

Tak by asi zněl v českém překladu název knihy, která vyšla německy v roce 1996 v Hamburku. Napsal ji Američan Hermann Field a popsal v ní podrobně své pětileté věznění v Polsku v letech 1949-1954. Knihu doplnila jeho žena Kate o popis boje manželky a matky jeho dvou synů, jež po léta nevěděla nic o osudu svého muže. Kniha byla napsána anglicky, ale trvalo dlouho, než vyšla také v USA. Hermann Field se amerického vydání dočkal teprve krátce před svou smrtí.

Naposledy jsem se osobně setkala s Hermannem Fieldem v březnu roku 1998. Vydal se tehdy ještě jednou, už jako osmdesát osm let starý pán, v doprovodu svého syna na dalekou cestu z USA do svého rodného Curychu. Navštívil mimo jiné i mne, tehdy už jako vdovu po svém příteli Dr. Zoltánu Finkelovi. Zbytečně jsem se obávala, že moje chabá angličtina nebude stačit na konverzaci. Hermann Field mluvil bezvadně německy a stejně dobře i curyšskou švýcarštinou, která pro mne i po více než třicetiletém exilu v Curychu zůstala řečí téměř nesrozumitelnou. Ukázalo se, že v dětství chodil do stejné školy jako moje vnučka, vyptával se jí, jak teď škola vypadá, a pamatoval si spoustu podrobností. Vyšlo také najevo, že rodiče Hermanna Fielda a jeho bratra Noela za svého několikaletého pobytu v Curychu bydlili ve stejné ulici jako rodina mojí dcery, možná dokonce ve stejném domě. Dohodli jsme se, že při příští Hermannově návštěvě se sejdeme v bytě mé dcery, ale už k tomu nedošlo, Hermann později onemocněl a na tak dlouhou cestu už se vydat nemohl. Jak vznikl vůbec přátelský vztah mezi Hermannem Fieldem a Zoltánem Finklem?

Bratři Noel a Hermann Fieldovi pocházeli z rodiny amerických kvakerů, což je křesťanská církev či sekta, která klade hlavní důraz na sociální cítění a na pomoc bližním v nouzi. To byl hlavní důvod, proč se Hermann Field a jeho pozdější manželka Kate již před vypuknutím druhé světové války angažovali v Czech Refugee Trust Fund (Fond pro české uprchlíky), který byl podporován Velkou Británií. Kate pracovala v této organizaci v Londýně, Hermann Field v polském Krakově. Do Krakova se v roce 1939 seběhlo mnoho politických uprchlíků z Čech a ze Slovenska, většinou židů. Hermann Field dosáhl se svou organizací toho, že tito uprchlíci dostali průkaz o svém statutu politických emigrantů, který je chránil před případným zásahem polské policie, tehdy ne právě nadmíru demokratické. Kromě toho se Fieldova organizace postarala o ubytování a stravování uprchlíků. (Bydlili v prázdné věznici.) Mezi nimi byl i můj pozdější manžel Zoltán Finkel, který se tehdy poprvé s Hermannem Fieldem setkal. Po napadení Polska hitlerovským Německem nezbylo než Krakov urychleně opustit. Hermann Field odešel přes Rumunsko na Západ, čeští a slovenští uprchlíci dále na východ, do Sovětského svazu, kde se později skoro všichni, včetně mého muže, přihlásili do československé zahraniční armády, která se pod vedením generála Svobody formovala v Buzuluku. Další setkání mého muže s Hermannem Fieldem se uskutečnilo po mnoha, mnoha letech v Curychu 10. listopadu 1996. V ten den byl v Curychu poprvé promítán dokumentární film o životě a smrti Noela Fielda, který natočil švýcarský režisér Werner Schweizer pod názvem Noel Field, der erfundene Spion (Vymyšlený špion Noel Field).

Když se v tisku objevila zpráva o chystané premiéře, byl můj muž už dosti vážně nemocen, měl právě za sebou svůj první infarkt, ale trval na tom, abychom premiéru navštívili. Chtěl se setkat s Hermannem Fieldem, který na premiéru přijel s manželkou Kate z USA. Po promítnutí filmu se k Hermannu Fieldovi přihlásil a oba muži vzpomínali na společnou dobu v Krakově tak živě a intenzivně, že pořadatelé museli zasáhnout a jejich nekonečný hovor přerušit, protože i další návštěvníci měli o rozhovor s Hermannem zájem.

Film obsahoval podrobné vylíčení pohnutého osudu Noela Fielda a jeho ženy Herthy. V roce 1949 navštívil Noel Field Československo a 12. května byl v Praze zatčen a deportován neznámo kam. Po jeho zmizení váhala jeho žena obrátit se o pomoc na americké úřady, protože Noel Field sympatizoval s levicovým hnutím. Ve Spojených státech působil v té době senátor McCarthy, neblahé paměti, jakož i Senátní výbor pro neamerickou činnost, který pronásledoval skutečné či domnělé komunisty v důležitějších postaveních. Studená válka byla na postupu. Za těchto okolností nemohla žena Noela Fielda spoléhat na pomoc amerických úřadů a požádala svého švagra Hermanna, aby se pokusil získat informace o osudu svého bratra. Doufala, že Hermann bude moci využít k tomu svých přátelských styků v Evropě, které získal během svého postgraduálního studia architektury v Curychu, jakož i známostí ze své krakovské činnosti v roce 1939.

Hermann Field navštívil v srpnu 1949 jednu spřátelenou rodinu ve Varšavě a po návštěvě se chystal odletět do Prahy. Na varšavském letišti byl 22. 8. 1949 bez udání důvodů zatčen. Strávil pak čtyři roky v polském vězení v samovazbě, poslední, pátý rok měl polského spoluvězně. Nejenže nemohl přijít svému bratrovi na pomoc, ale jeho samotného postihl stejný osud.

Noel Field prožil více než pět let v samovazbě v maďarském vězení. I jeho žena Hertha byla později zatčena a držena v samovazbě v Budapešti. Oba bratři Fieldové byli obviňováni ze špionáže proti Sovětskému svazu. Noel Field učinil pod tvrdým nátlakem zpočátku falešné doznání (jako většina obžalovaných ve Slánského procesu), které však vzápětí odvolal a až do konce na své nevině trval. Hermann Field žádnou vinu nikdy nedoznal.

Během maďarského procesu s Rajkem a během československého procesu se Slánským byla jména Fieldů vláčena tiskem, v procesech samých však pro svůj postoj jako svědci použiti nebyli. Nikdy také nebyli postaveni před soud a odsouzeni.

Noel Field a jeho žena se dočkali propuštění v roce 1954. Noel nepřestal být věren svému socialistickému přesvědčení a k údivu rodiny i celého světa se rozhodl zůstat spolu se svou ženou navždy v Maďarsku. Zatčení a vazbu považoval za omyl stalinské doby. Jeho přesvědčení dostalo však trhliny v souvislosti s takzvanými maďarskými událostmi neboli sovětskou vojenskou intervencí v Maďarsku v roce 1956, a zejména vlivem vpádu sovětských vojsk do Československa za Pražského jara. Do Ameriky se však vrátit nechtěl. Zemřel v Maďarsku v roce 1970, jeho žena tamtéž po dalších deseti letech. Hermann Field byl rovněž propuštěn v roce 1954, odjel za svou rodinou nejprve do Londýna a pak spolu s ní zpět do USA, kde se jako univerzitní profesor věnoval zejména otázkám plánování životního prostředí. Zemřel 23. února 2001 ve věku téměř dožitých 91 let.

Při návštěvách Hermanna Fielda a jeho ženy Kate a zejména také po přečtení jejich knihy jsme oba manžely poznali jako statečné osobnosti s neoblomným a radostným životním elánem a se sympatickým smyslem pro humor. Humorem oplýval i můj manžel a mezi oběma muži, kteří byli náhodou skoro přesně stejného věku, vzniklo hluboké porozumění a přátelství, přestože těch osobních setkání bylo pomálu. Zůstali jsme ale nadále v písemném styku, který neustal ani po smrti mého manžela v roce 1997.

Ze svého pobytu v Praze v červnu 2003 jsem vdově po Hermannu Fieldovi poslala pozdrav, na který odpověděla dopisem s nadšenou vzpomínkou na Prahu, kterou spolu s Hermannem navštívila v roce 1947. Všichni obžalovaní v procesu s Rudolfem Slánským byli po mnoha letech rehabilitováni. Pro všechny přišla rehabilitace příliš pozdě, pro popravené obzvlášť příliš pozdě.

Svým povídáním jsem se chtěla pokusit o to, aby padesát let po propuštění z vězení byli v českém tisku rehabilitováni i bratři Fieldové, kteří nasadili své životy na pomoc českým, slovenským i jiným uprchlíkům z hitlerovské doby a těžce za to zaplatili.

Pramen: Osobní vzpomínky a kniha Hermanna a Kate Fieldových DEPARTURE DELAYED. Stalins Geisel im Kalten Krieg, něm. překlad Jobst-Christian Rojahn, Europaische Verlagsanstalt, Hamburg 1996

Bohumila Finkelová (1919) absolvovala Vysokou školu politickou a sociální, od roku 1969 žije ve Švýcarsku.

Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.