Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Svět v pohybu > Stanislav Pošusta: Hněv roste

Stanislav Pošusta

Hněv roste

Stanislav Pošusta Stanislav Pošusta

Oskar Lafontaine, v devadesátých létech předseda německé sociálnědemokratické strany a ministr vlády Gerharda Schrödera (s nímž se pro odlišné politické názory rozešel), vydal koncem jara 2002 knihu, která je pro socialisty a sociální demokraty výzvou k zamyšlení nad vývojem a nad konflikty světa po skončení studené války s komunismem a se Sovětským svazem. Na knize není nejdůležitější popis růstu negativních emocí ve světě, ale apel na překonávání znejasňujícího chaosu a nejistot v politice a v politickém myšlení, jež jsou dány převažující vládou neoliberalismu a postmodernismu. Apel na návrat k principům, které vnesou do politiky jasno a řád.

Musíme se dál orientovat podle osvícenské utopie o světové společnosti svobodných a sobě rovných lidí, říká Lafontaine. V posledních létech je v kursu nejednoznačnost, oportunismus, dezorientace a modernizace. Jejich protagonisté jsou ochotni dělat všechno, co jim přináší osobní prospěch. Modernizátoři horlivě demontují sociální stát, který zaručuje soudržnost demokratické společnosti. Působí jako nedobrovolní přidavači na stavbě neoliberalismu. Převládájící nejednoznačnost nás však nezbavuje povinnosti zaujímat stanoviska a rozhodovat se.

V politice se tradičně rozlišuje mezi levicí a pravicí. Ve Francii je to dodnes samozřejmé: socialisté a komunisté se počítají k levici a měšťanské strany s gaullisty k pravici. V Německu je to jinak. Všechny strany se tlačí do středu.

Přizpůsobování se ekonomismu, jenž je údajně jedinou odpovědí na globalizaci, zničilo hodnotovou i politickou orientaci jak pravice, tak levice. (...) Redukce života na zákony trhu je protikladem svobody a nenechává žadný prostor pro důstojnost, čest a připravenost k oběti, věrnost a lásku k bližnímu. Namísto těchto hodnot nastoupily známé módní poučky o modernizaci, flexibilitě a deregulaci, které rozvrátily tradiční svět. Tak třeba dogmatům flexibility a deregulace trhu práce byla obětována rodina. (...) Axiómatem je návrat k humanitním hodnotám v celém životě i v politice. Ústředním posláním levice zůstává demokratizace podniků, ochrana práv zaměstnanců, mír a sociální spravedlnost.

Právem nejsilnějšího

Lafontaine se obšírně zabývá situací po teroristických útocích na Ameriku 11. září 2001. Konstatuje jejich závažnost a žádá široký soustavný boj proti světovému terorismu. Zároveň poukazuje na tendenci zneužít tohoto boje k upevnění světovlády USA a k vyřazení OSN z řízení protiteroristické války. Madeleine Albrightová prohlásila za kosovské krize: „Pokud můžeme, jednáme multilaterálně. Pokud musíme, jednáme unilaterálně“. Prezident Bush se snaží vyřadit z této dvojice multilaterálnost a zůstat jen u unilaterality: USA mají samy rozhodovat, který stát bude obviněn ze spolupráce s teroristy či vůči kterému bude vzneseno podezření, že vyrábí zbraně hromadného ničení, a bude tedy Spojenými státy vojensky potrestán. USA si monopolizují právo být světovou policií. Odmítají se podřizovat světovému posuzování a světovému soudu za případné porušování válečných a lidských práv americkými vojáky při provádění policejních akcí v cizích zemích atp.

Americký důraz na unilateralismus je pokračováním tradiční vojenskodobyvačné koncepce naší civilizace a kultury vůči ostatnímu světu, demonstrované zejména kolonialismem a válkami, které začínají a vedou vlády „našich“ států. K tomu Lafontaine podává některé vysvětlující myšlenky: Výsostné mocenské postavení USA ve světě se stalo problémem světové politiky, protože největší vojenská a hospodářská moc světa se řídí právem silnějšího. Mnoha způsoby sabotuje dohody založené na mezinárodním právu. Často zapřísahaná globalizace však volá po pravidlech, jež musejí dodržovat všichni a jimiž jsou slabší chráněni proti silným. (...) Zahraniční politika opřená o vojáky jediné existující supervelmoci slouží prosazování zištných zájmů finančního průmyslu, k rozšiřování tržní moci mezinárodních koncernů a k zabezpečování přísunu surovin z chu­dých zemí do zemí bohatých.

(...) S každou válkou se stává jasnější, že technické schopnosti k ničení života jsou daleko vyšší než schopnost člověka chránit život a čelit přírodním katastrofám. (...) Žádné vlastní mrtvé, to je strategie jediné zbylé supervelmoci. První světovou válku zaplatilo svými životy 144 000 vojáků Spojených států, druhou 292 000, vietnamskou válku 57 939, korejskou válku 37 904, válku v Zálivu už jen 148 vojáků a v kosovské válce nepadl žádný Američan.

Předpoklady míru

Lafontaine snáší mnoho důkazů svědčících o nezbytnosti odzbrojení a totálního omezení výroby a prodeje zbraní.

Lidstvo vyvinulo techniku, jež daleko předstihuje jeho mravní možnosti. Chce-li zabránit své zkáze, musí nahradit starou mocenskou politiku států, které navzájem soupeří, mezinárodním pořádkem, který umožní život v míru a sociální spravedlnosti. Omezení výroby zbraní a odzbrojení jsou předpokladem stabilního míru. (...)

Existuje jediná možnost jak prolomit řetěz atomového zbrojení: úplné atomové odzbrojení. V mezičase do jeho dokončení by měly být atomové zbraně podřízeny kontrole OSN. Tzv. reálpolitikové v tom vidí snění, které nepatří do tohoto světa. Ale jsou jen dvě cesty: buď se všechny státy vzdají atomových zbraní, nebo stále víc zemí bude s odvoláním na rovnováhu sil atomově zbrojit. A když bude mít mnoho států atomové bomby, pak budou jednoho dne opět nasazeny. Totéž platí o biologických a chemických zbraních. Spojené státy si chtějí zachovat atomové zbraně a ostatním státům je zakázat. Že to nevyjde, je zřejmé. (...)

Terorismus se nedá porazit ani nejrafinovanějšími hightech zbraněmi. Vhodnějším nástrojem k dosažení světového míru než vysoce vyzbrojené armády jsou prostředky diplomacie, snahy o dorozumění a vyrovnáni úsilí o sociální spravedlnost. (...) USA nasadily po druhé světové válce své vojáky v osmnácti zemích a dnes mají ve čtyřiceti zemích rozmístěno dvě stě tisíc vojáků. (...) Amerika, obklopená oceány a mírumilovnými sousedy, potřebuje se svými 4,5 % světového počtu obyvatel ke své „obraně“ 40 % nákladů, jež celý svět vydává na vojenství.

Evropa přitom ve výdajích na obranu zaostává za USA a prezident Bush ji nutí k jejich zvyšování. Lafontaine klade naopak jako podmínku dalšího pokojného vývoje na naší planetě maximální snižování těchto nákladů.

Válka začíná výrobou zbraní. Vývoz zbraní je kořenem zla. USA se podílejí na světovém exportu víc než polovinou. Vyvážejí zbraně do 140 států, ze kterých je 90 % buď diktátorských, nebo porušuje lidská práva. Jde tu o peníze a obrovské zisky. Výrobci zbraní v průmyslově vyspělých zemích vytvářejí silnou lobby, uplácející politiky a strany.

Politika USA se neřídí humánními principy, ale aktuálními mocenskými zájmy a vybírá a mění podle toho své přátele a nepřátele. Tak například současní nepřátelé Spojených států Saddám Husajn a Usáma bin Ládin byli jejich favority, když bojovali proti nepřátelům USA. Husajn za války Iráku s Iránem dostával z Ameriky látky potřebné k výrobě biologických zbraní, například 70 kultur bakterií antraxu. Bin Ládin získával z USA kádry, školení a instrukce, když bojoval proti sovětské intervenci v Afghánistánu.

O globálním světě

Tolik z kapitol týkajících se vojenskopolitických otázek a uplatňování humanitních principů v politice. Vedle nich přináší Lafontainova kniha přímo ohňostroj informací a myšlenek (většinou velmi přesvědčivých, ale někdy i diskutabilních) o ekonomické problematice v globalizujícím se světě, o potřebě a podobě mezinárodních institucí, jež by řídily vývoj srůstajícího a zároveň protikladného světa, o rostoucí propasti mezi bohatými a chudými, o boji kultur, o úloze Německa, Evropy, Socialistické internacionály atd. Z kapitol o těchto problémech lze už v recenzi jen útržkovitě citovat. Kniha by se u nás měla přeložit a vydat. Který nakladatel však k tomu bude mít dost chuti a peněz?

Globalizace je jen jiným slovem pro pronikání americké nadvlády a životního způsobu po celé zeměkouli. Nástrojem jsou zbraně, peníze, ropa a masmédia. Vojenskoprůmyslový komplex se spojil s finančním kapitálem, Světová banka a Mezinárodní měnový fond jsou nástroji americké mocenské politiky. (...) Spojené státy se 4,5 procenty obyvatel světa spotřebovávají 25 procent světové výroby ropy. (...) Achillovou patou supervelmoci Amerika je, že se stala z největšího exportéra největším importérem. Země neomezených možností žije na útraty ostatního lidstva. Čistý dluh USA v zahraničí obnáší 2200 miliard dolarů (22 % HDP). (...)

Pád berlínské zdi a zhroucení komunistických států se odehrály v éře neoliberalismu. Privatizace, deregulace a flexibilita se staly spásným poselstvím nového dogmatismu. Zatímco v soutěži s východním komunismem byl po boku tržního hospodářství trpěn i sociální stát, po zániku východního bloku to přestalo. Už se nemluví o lidech, ale jen o tržních cenách a o nákladech. Ekonomismus, pohrdající lidmi, se stal globální kulturou. Sociální stát byl vyhlášen za přebytečný a určen k odbourání. Také sociálně demokratické strany a odbory propadaly víc a víc neoliberálním paradigmatům. Začal ústup západního světa od solidarismu. (...) Privatizace, komercializace a konzumní kultura zbavují člověka svéprávnosti. Ústřední výzva osvícenství – svoboda – se interpretuje jako svoboda konzumu, jako svoboda automobilismu. (...) Kvete spekulace. Finanční průmysl se stal důležitým hospodářským odvětvím.

Naděje

Jaké jsou hlavní směry Lafontainovy naděje? Vytváření orgánů světové demokracie, jež by podstatně ovlivňovaly i globální ekonomiku, řízenou zatím svévolně jen ziskovými hledisky nadnárodních koncernů. Obnovování výrazné úlohy politiky vůči ekonomice. Postupná likvidace válečnických tendencí ve světě, nahrazení amerického unilateralismu multipolaritou s důležitou úlohou Evropy jako kontinentu s tradicemi sociální spravedlnosti, míru a humanity. Významná role autentických socialistů, ale i dalších ekologických, sociálně angažovaných a podobných hnutí a nefundamentalistů ze třetího světa, např. demonstrantů typu Seattle, hnutí ATTAC ap.

Lafontaine se zamýšlí nad tím, co je pro ostatní kulturní okruhy v západním světě tak neatraktivní. Je to konzumování jako obsah života. Idea svobody jako nepřítomnosti pravidel. Idea jednotlivce, který se nemusí zodpovídat ani jiným lidem, ani společnosti Zánik významu manželství a rodiny. Zábavní a komunikační průmysl, který vytrubuje do světa své „hodnoty“ bez ohledu na to, zda si to svět přeje. Fakt, že hlavním motivem kultury neoliberalismu je bezohledný ekonomismus.

Lafontainovi je velmi blízký program změn a cílů, který proklamovalo hnutí kritiků stinných stránek globalizace na demonstracích v Seattlu, Praze, Janově a Porto Allegre: oddlužení chudých zemí. „Vysušení“ daňových oáz. Potírání daňových úniků. Architektura světových financí se stabilními směnnými kursy a kontrolou pohybů kapitálu. Demokratizace mezinárodních organizací jako MMF a WTO. Odbourání dotací do zemědělství. Nová pravidla zahraničního obchodu. Zvyšování pomoci rozvojovým zemím.

K tomu přidává Lafontaine desítky vlastních námětů, z nich alespoň některé: Na ztrátu možností realizovat politické záměry v národním rámci odpovídá levice návrhy na politické řízení na mezinárodní úrovni. Jen tak se dá dnes účinně bojovat proti masové nezaměstnanosti apod. (...) Rozšiřování Evropské unie na východ přinese těžkosti. Navrhuji proto dvourychlostní Evropu, jež umožní těm, kdo chtějí těsněji spolupracovat, aby to učinili v blízké budoucnosti.

Německo-francouzská konfederace by mohla z Evropy udělat partnera, jenž by vyrovnával a korigoval politiku USA. To se ovšem může podařit jen s novou duchovní orientací. (...) Euro se nerazí jen jako společná měna pro evropský trh, ale také jako protipól k americkému dolaru. (...) OSN a její Valné shromáždění je třeba chápat jako předobraz světové vlády a světového parlamentu. Všecky státy musí respektovat právo určované OSN. Světovou policii může zřizovat jen OSN, žádný jednotlivý stát. (...) NATO musí přijímat nové členy, až jednoho dne OSN převezme jeho roli. V souladu s tím by NATO mělo přijmout za člena také Rusko.

Lafontaine odmítá plány USA přeměnit NATO na světovou policii OSN. Stará pravda CIA, že kdo je pro jednoho teroristou, je pro druhého bojovníkem za svobodu, se potvrdila v koalici proti terorismu. (...) Times of India: Chování západních mocností nám ukázalo odvrácenou stranu západní civilizace: nespoutanou touhu po moci, morbidní vzývání vysoce technologického zbrojení, nedostatek pochopení cizích kultur, odpuzující šovinismus. (...) Spravedlivý světový ­společenský řád předpokládá, že se bohaté země naučí solida­ritě s chudými. Přitom se musí uskrovnit ve svých nárocích. (...) Úspory surovin a energie jsou základní podmínkou pro zajištění světového míru. (...) Lidem pomalu svítá, že vyvlastňování veřejné­ho majetku nemůže pokračovat. (...) Levice dnes myslí převážně v pojmosloví vládnoucích vrstev. Místo propuštění z práce se říká „Freisetzung“ (vysazení na svobodu) apod. Levice si dala ukrást pojem „reforma“. Dlouhá léta se tím mínil boj za lepší život lidu. Dnes se reformou nazývá odbourávání sociálního státu, odstraňování práv námezdně pracujících, přerozdělování zdola nahoru, penzijní a daňová reforma, reforma pracovního trhu, zdravotnictví – všecko na úkor obyvatel.

Lafontaine přednáší plejádu polemik s omyly politiků sociální demokracie, kteří akceptovali příliš mnoho neoliberálních názorů a praktik, projevují přílišnou poddajnost vůči americké vojenské a jiné hegemonistické politice a ustupují od socialistických principů. Z ohromného množství podnětných myšlenek knihy by se dalo citovat dál a dál.

Sám Lafontaine se nedopracoval až ke ­kořenům hlavního problému Socialistické inter­nacioná­ly, totiž že akceptovala dvě základní východiska neoliberální ideologie: princip konkurenceschopnosti pro mocenské a majetkové elity a princip konzumismu pro „obyčejný lid“. Důsledně humánní a socialistický přístup žádá nahradit konkurenceschopnost schopností spolupracovat a konzumismus nutným uskrovňováním. Podpora konkurenceschopnosti totiž znamená dávat přednost principu soukromého zisku před principem solidarity a podpora konzumismu znamená podporu masového sobectví.

Omezování konzumismu je ovšem v našich poměrech pro politiky obtížné, protože široká masa voličů upřednostňuje před základními hodnotami západní křesťanské kultury, láskou k bližnímu a přikázáním „nezabiješ!“ maximální získávání hmotných i kulturně zábavních statků pro sebe a pro rodinu, bez ohledu na druhé a někdy přímo na úkor druhých. A přikázání nezabiješ porušují svými vojenskými aktivitami zejména mocenské elity světa a také teroristé, kteří pod vedením miliardáře Usámy bin Ládina dosáhli 11. září 2001 zatímního vrcholu účinnosti svých akcí a předvedli, že peníze jsou základní podmínkou úspěchu nejen v politice, ale i v zabijáctví.

A konkurenceschopnost?

Podřizovat se jí znamená, že když nadnárodní společnost ze Singapuru v zájmu zvyšování svých zisků zavře u nás továrnu a propustí tisíce zaměstnanců, socialistická vláda to vezme s politováním na vědomí a jde prosit jiné soukromé nadnárodní kapitalisty třeba na Bahamy nebo na Bermudy, aby k nám laskavě přišli.

Lafontaine také klade nedostatečný důraz na sílu a roli veřejného sektoru v boji se sektorem soukromým, potřebnou třeba jen ke snazšímu řešení problému zaměstnanosti. A konečně: kniha Oskara Lafontaina se prakticky nezabývá problémem populační exploze a tím, zda je planeta Země schopna uspokojit rostoucí nároky budoucích dvanácti a více miliard lidí na přírodní zdroje. Občané Západu se asi nebudou ochotni vzdát své průměrné životní úrovně – a jsou přitom vzorem při uplatňováni spotřebních přání pro zbytek světa.

Stanislav Pošusta (1920) je novinář.

Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.