Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Literatura > Básně v překladu Antonína Přidala: Galway Kinnell a Justo Jorge Padrón

Básně v překladu Antonína Přidala

Galway Kinnell a Justo Jorge Padrón

Antonín Přidal Antonín Přidal

Galway Kinnell (1927, USA)

Když člověk žije dlouhou dobu sám

Když člověk žije dlouhou dobu sám,
zdráhá se zabít mouchu
a nechá ji uletět a váhá
zasáhnout komára, i když by s chutí
udeřil do těla pod ním, a zvedne ropuchu
z jámy, která je nad její síly,
a přenese ji do trávy, aniž mu vadí
jedovatá moč, kterou si potřísnil kůži,
a zabalí do ručníku rorýse,
který propadl komínem a tluče
do okenní tabule, a pustí ho ven
a dívá se za ním, za čarou života
vrženou do skutečnosti,
když člověk žije dlouhou dobu sám.

* * *

Když člověk žije dlouhou dobu sám,
posedle prohlíží si nějakého tvora,
srovnává věčnost jeho tváře
a časnost své, každé odlišnosti si všimne,
zveličuje ji, absolutizuje,
až v něm vidí něco úplně jiného, a pak,
úporně, možná s vystrčeným jazykem,
probírá znovu každou odlišnost
a škrtá ji a nevidí už nic
než podobnosti... Po půl hodině
prudce procitne, ohromen, jak dychtivě
se člověk propadá do štěstí spřízněnosti,
když žije dlouho dobu sám.

* * *

Když člověk žije dlouhou dobu sám,
chce znovu žít mezi muži a ženami,
vrátit se namísto, kde se odpoutal
od lidí, kde nepokoj smrti a teď i dějin
kmitá svým ohněm po tvářích,
kde oči novorozence se upírají dál
než oči prabáby a kde milenci,
rty zmořené líbáním, mluví dvojími ústy
a jednou řečí a jako ptáci za svítání
křičí své zpěvy pozemské i nebeské,
až vyjde slunce a kolem nich aura,
že byli jedním učiněni: přijď toto království,
když člověk žije dlouhou dobu sám.

Ten tichý večer

Vrátím se k tomu tichému večeru,
kdy jsme leželi spolu a tiše, tichounce si povídali,
zatímco venku se snášely útržky
toho, co povídala obloha,
a zmlkaly, když blížily se k zemi.
V místnosti hořel oheň a v něm celá staletí
stromu plála v přízračné oběti
bez praskotu, do ranního světla.
Usnuli jsme, až když se zvolnilo, co spěchá.
Když jsme se vraceli, ohlédli jsme se
za brázdami svých stop, tiše ležícími na pláni
našeho proplétání, propleteny už v lese,
kde větve, o něž jsme zavadili, střásaly chmýří
jiskřícího sněhu tak rychle, tak tiše
jak při kradených polibcích, a kde znělo mezi stromy
vkrič vkrič vkrič, zvuk, který zaniká
v jiskrách, když odlétnou od klínu
vyráženého kladivem a zvěstují, že uvnitř
je všechno oheň, a skočilo to na černou větev, bez dechu,
bez rukou a tak očividně opuštěné,
a přece - jak jsme to mohli vědět? - šťastné!
v těle sýkorky. Tiše ležely na sněhu naše stopy
ve zdusaných, zcuchaných uzlech polibků,
Všechno, co děje se tu - i ptáče, když v mrazu
konečně dospěje a propípá se odtud,
vydáno na milost času (je-li jaká)
je vlastně jen o maličko víc (pokud vůbec)
než pouhý vryp. Slova v ústech našich úst,
našimi jazyky tiše dotýkaná
se užuž chystají obvázat tělo,
do něhož každou vteřinu se vrývá, vrývá, vrývá
to vkrič vkrič vkrič znamenající jestli a jak a kdy
ztratíme jeden druhého. Potom se vrátím
k tomu tichému večeru, kdy minulému se poštěstilo
překrýt budoucí, třeba jen stopou, a světlo,
co žije uvnitř zatmění, se zdvojí a prozáří
tmu jiskřením, ve kterém ze země se stanou nebesa.

Justo Jorge Padrón (Španělsko, 1943)

Dítě a kámen

Uprostřed dne
pohlédne dítě k slunci zářícímu z mraků.

Bílým kamínkem zamíří
k hřebenům vln a usměje se
na světlo, které ho hladí.

Vrhne svůj kámen proti letnímu moři
a z rukou jako vítr
mu vzlétne poledne.

Slaným jazykem skáče kamínek
po pěně a křeše z ní jas.

Racek stáčí svůj pomalý let.
Siréna z lodi bičuje obzor.

Pak dítě vidí, jak žhavý kámen tone,
pták rozplyne se v modré dálce
a z lodi je tečka, která mizí.

Zakrátko pozná, jak je nepatrná
vzdálenost mezi štěstím a smutkem.

Zapomenout se

Zapomenout se,
být ptákem, který letí
proti zapadajícímu slunci
bez jediné vzpomínky, ale svobodně,
s křídly vzepjatými k tichu
hledat třpyt
květů a vody.

Zapomenout
na oheň a neštěstí,
na neodvratnost propasti
a vejít do království večera
tak jako řeka do průzračných moří
a nehledat nic,
jen odevzdanost, jen světlo.

Básník

Vědět, že unikl,
aniž zkoumá proč,
daleko od liché hry
na slávu a hodnosti.
Cítit, že nikomu
nekrade ani nekalí vzduch,
být o samotě zabrán
do průzračného,
drobnohledného umění,
s pokornou trpělivostí
každý den znovu
splétat slova
do sloupců světla.
Smiřovat minulost
s nejistou budoucností
s obrazem nebo snem,
který jsme měli tenkrát,
když milovali jsme slova
a cítili v jejich znacích
svůj nejhlubší hlas,
Přijmout volbu
tohoto neblahého osudu:
nezdar a požár.

Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.