Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Literatura > Jiří Vančura: Vladimír Holub

Jiří Vančura

Vladimír Holub

Vladimír Holub Vladimír Holub

Narodil se v Jindřichově Hradci a tam také zemřel. Přesto nelze třiadevadesát let, které Vladimír Holub prožil, označit jako úděl regionálního umělce.

Rád kreslil, studium na výtvarné akademii mu však otec zakázal, a tak se stal soudním písařem. Protože jeho okouzlení dadaismem a surealismem stále trvalo, jen co dosáhl plnoletosti, vydal se na radu Alfonse Muchy do Paříže. Po čtyři roky se tam živil jako kavárenský kreslíř a setkal se s mnoha velikány tehdejší umělecké metropole. „Jako mladík jsem musel být hrozný drzoun.“ Na pařížské ulici potkal André Bretona, představil se mu a pak ho několikrát navštívil. Sotva však byla mladíkova drzost nebo blahosklonnost veleknězů moderní poezie důvodem, proč věnovali Holubovi svou pozornost.

Záhy po válce přišel do břevnovského kláštera, kde ho také zastihla komunistická perzekuce církevních řádů. Vyvázl celkem lehce, dvěma roky práce v uranových dolech, zato všech­nu korespondenci s pařížskými přáteli, stejně jako všechny jeho dosavadní práce Státní bezpečnost zabavila a zničila. Od poloviny padesátých let se pak Vladimír Holub věnoval výtvarné tvorbě. Se skromným, ale odpovědně vykonávaným zaměstnáním archiváře místního muzea a s bezpečnou pověstí neškodného naivního malíře procházel léty nadějnými i normalizačními.

Když v roce 1995 po třetí mozkové příhodě zemřel, zanechal stovky koláží, kreseb a objektů, dnes uložených v pražském Památníku národního písemnictví, jiné jsou v domácích a zahraničních institucích, a zejména mezi jeho přáteli, kterým je rozdával jako pozornost. Významný je také Holubův archiv: na šedesát beden s rukopisy, které v Památníku písemnictví teprve čekají na své zpracování.

Tvorbu Vladimíra Holuba nelze označit za dílo samouka a samotáře. Za léta intenzivního zájmu pronikl k jádru soudobých uměleckých směrů, i když je pro sebe nepokládal za závazné. Nepřemýšlel o tržním úspěchu své práce, tato oblast mu ostatně zůstala prakticky uzavřena. Tvořil z radostné potřeby, ve svém domečku, obtékaném Nežárkou, vytvářel vlastní svět. Natolik pozoruhodný a sdělný, že jeho dílo dnes poutá pozornost světa okolního, zájem, který odstupem času neupadá, ale sílí. Hlavní rys Holubových koláží, artefaktů, aforismů a metafor vystihli pořadatelé názvem jeho loňské, ­posmrtné výstavy v Jindřichově Hradci a v ně­meckém Duisburgu: Holub ludens, tedy hravý či hrající si Holub. Inteligentní, ukázněný kouzelník, laskavý průvodce světem tvořivé fantazie.

Vladimír Holub nepsal romány ani povídky, jeho projev byl při veškeré rozmanitosti především výtvarný. Jeho texty, aforismy, slovní hříčky a všechno, čím glosoval okolní život i vlastní přemýšlení, jsou téměř beze zbytku jednověté.

Vladimír Holub

Zkonstruuj židli, která nebude použivatelná: Do vypolštářovaného sedadla vmontuj hrací strojek, který po dosednutí začne hrát národní hymnu.

Kup novou rohožku, zarámuj ji do zlaceného rámu a polož před dveře bytu. Výroky návštěvníků si zapisuj.

Na výstavě zaveď pokladní před nejatraktivnější akt a dožaduj se adresy namalované dámy.

Po celý měsíc květen svému kocourovi vykejte.

Tak jako Paul Eluard vytvářel i Holub své Definice. Například:

ČLOVĚK je opice, která se nepodařila.

BIGAMIE je stav, který by měl být uzákoněn: v dnešní době jedna žena není už schopna uživit muže.

NEDĚLE je den, kdy venkov jde do města a město na venkov.

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA je místo, kde jsou zvířatům předváděni lidé.

NEMOŽNÉ je přesvědčit zamilovaného o nevhodnosti jeho partnera.

VĚTY

Růže na hrobech – poslední červené krvinky mrtvých.

V noci zbývá z člověka jen hlas.

Měsíc pospíchá, jen když je oblačno.

Draci jsou vlaštovkami podzimu.

Ještě nebylo takové horko, aby roztál led zrcadel.

Ze společnosti: Dovolte, abych se představil – budoucí neznámý vojín.

O UMĚNÍ

"Vidět v něčem něco jiného" není žádná výtvarná poetika. I pes honí dřevíčko a myslí si, představuje si, že je to zajíc. Tahle poetika je taková náhražka. Nestačí.

Proč víc nestudujete náhodu? Vy ji pouze milujete. A to je někdy málo.

Pokládám se za realistu, a proto miluji surrealismus a nemusím páchat sebevraždu.

Moderní umění nedělá žádné nápovědy, ale obrací pozornost diváka od díla k němu samému.

Umění nemá cíl. Umění je smysl.

O autorovi - Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.