Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Literatura > Zdenek Primus: Umění je abstrakce - kniha její nositelka

Zdenek Primus

Umění je abstrakce - kniha její nositelka

K výtvarnému doprovodu tohoto čísla

Zdenek Primus Zdenek Primus

"Není většího kulturního počinu než knihy"
(volně podle Karla Teigeho)

Výstava Umění je abstrakce - česká vizuální kultura 60. let, kterou bylo možno zhlédnout v Praze či Brně a nyní je až do 1. února 2004 k vidění v olomouckém Muzeu umění, odkud bude převezena mimo jiné do Německa, vychází spolu s obsáhlou stejnojmennou publikací z teze, že si umění, kterému není umožněno volně se rozvíjet, najde přirozenou cestou příbuzné fórum, ne nepodobné galerijní prezentaci. V případě českého abstraktního umění šedesátých let to byla knižní obálka. Ale i výtvarná fotografie tohoto desetiletí se emancipovala od zažitého vidění reality a její tvůrci vyjádřili abstraktní formou kritický náhled a nové cítění společnosti, nacházející v tomto optimistickém desetiletí diferencovaný prožitek reality. Všechny důležité a v té době nové umělecké směry, počínaje českým informelem, konstruktivní tendence, nová citlivost, op-art, kinetismus a lettrismus, byly bází, na níž rostlo široké spektrum tehdy současného progresivního umění.

Abstraktní knižní obálky vytvořili z velké většiny stejní malíři a sochaři, kteří patřili svými obrazy, plastikami a objekty k neoficiální elitě. Šlo sice o díla formátem malá, ale významná již tím, že v nich byl stejný výraz, identické tvarosloví a obdobná barevnost, s jakou vznikala volná tvorba. Jako ve dvacátých a třicátých letech z ruky avantgardy, i v letech šedesátých vznikala knižní a volná tvorba časově paralelně. Jak výstava, tak publikace se kriticky zaobírají souběžně se vyvíjejícími médii: knihou, obrazem, fotografií, plastikou a objektem.

Česká kunsthistorie má stále potřebu si potvrzovat, jak výjimečné umění tato země má, a přitom jako by nebyla schopna rozpoznat, že pokud přineslo české umění dvacátého století něco do umění světového, pak to bylo na poli knihy, při aplikaci progresivního umění na vzhled knihy, ale sotva něco v tradičních uměleckých disciplínách. Rozdíl mezi avantgardou meziválečnou a generací nastupující v letech 1958-1959 v jejich využití knihy byl zásadní. Zatímco česká avantgarda již na začátku dvacátých let si našla celkem vědomě a bez problémů nakladatelství, v kterých progresivní výtvarně typografický vokabulář umocňoval nebo interpretoval literární dílo, nové výtvarné tendence koncem padesátých let byly chápány jako nutný krok k osvobození od oficiálních kulturně politických direktiv. Projevovala se však i snaha vyhnout se modernistickým náběhům pomalu se vzpamatovávající generace raných padesátých let, navazující na jinak už uzavřenou nebo jen doznívající tradici meziválečného umění. Kniha nebyla pro progresivního mladého umělce tvořícího abstraktně pouze nejbližším příbuzným prostředkem, doprovázejícím či dokonce propagujícím vlastní tvorbu, nýbrž úhybným manévrem a více či méně náhodně či z nouze obhospodařeným polem, které tehdy vynášelo jen něco málo a spíše mimoděk. Abstraktní tendence na obálce kolem roku 1960 a v první polovině šedesátých let nebyly ze strany oficiálních kulturních byrokratů, ani ze strany pokrokových kulturních redaktorů, dokonce ani samotnými autory hodnoceny jako ekvivalent svobodného umění, které nesmělo být vystaveno na veřejnosti, nýbrž jako "pouhý" grafický design, vycházející z volné tvorby. Jakmile se tato estetika dostala na obálku knih, stala se automaticky jinou, do jisté míry "dekorativní" kategorií, jež nepotřebovala vysvětlení ani ospravedlnění. Oproti tomu volné umění stejného nebo podobného ražení nemělo v tomto období ani fórum, ani reálnou šanci vysvětlit, proč je nezbytné či z jakých důvodů má umělec právo říkat právě to, k čemu ho nutí vnitřní potřeba. Jestliže v meziválečném období často obálka knihu interpretovala, v šedesátých letech, v nichž hrála určující roli abstrakce, byla obálka z velké části soběstačnou výtvarnou hodnotou, neohlížející se po literárním zpracování tématu, pokud vůbec brala text na vědomí, pak snad jen základní výrazovou intenci autora knihy. Obdobně typografická část obrazové obálky většinou byla pouze vsazeným informačním panelem, nikoli druhým pólem obrazové kompozice jako na obálkách meziválečné avantgardy. Radikální úprava obálek, například v edici Malá řada současné světové prózy, byla možná především díky profesní otevřenosti redakce zahraniční literatury (šéfredaktorem byl Jan Řezáč), jejíž obeznámenost se světovými nejen literárními trendy usnadnila vhodný výběr progresivního výtvarníka. Zahraniční literatura tak dostala na obálkách "libelek", jak se jim interně říkalo, podobnou abstraktní úpravu, odpovídající v zá­padních zemích nejrozšířenější výtvarné estetice tehdejší doby: abstraktnímu umění. V Československu kromě toho tou dobou vyrůstala nová generace umělců, vytvářejících kolem roku 1960 tehdy ještě "podzemní" český informel.

Milan Grygar: Balkón v lese (1966)

Milan Grygar: Balkón v lese (1966)

Jako v případě české knižní avantgardy dvacátých a třicátých let i v šedesátých letech se ke konci vývojového období projevila na knižních obálkách opotřebovanost výrazu. Někdy to vedlo k dekorativnosti, jindy k opakování již lépe nebo výrazněji řečeného.

Lze učinit závěr, že se česká výtvarná obálka tohoto období vyvíjela současně s volným uměním a výtvarníci si často vyzkoušeli působivost nebo přesvědčivost myšlenky nejprve na obálce, aby pak vytvořili obrazovou, objektovou nebo skulpturální finální fázi. Někdy měla obálka kvalitu jakési skici, jindy prototypu, a mnohdy šlo o variantu odpovídající svou přesvědčivostí volné tvorbě autora. Nové fórum, jakým u české avantgardy obálka nebyla.

Pokud protagonistům šedesátých let chybělo vědomí poslání, jistě to způsobila nesvoboda a chybějící sebevědomí umělců, kteří neměli možnost tvořit a vystavovat, jak by chtěli. Ke konci padesátých a na začátku šedesátých let jim chyběla možnost konfrontace s evropským uměním a v neposlední řadě postrádali i odezvu publika a odborného tisku, která je nutná k přirozenému vývoji umělce, jakož i celé umělecké scény.

Vzhledem k tomu, že knižní obálka má opravdu též funkci informačního a reklamního charakteru, není možno ji měřit týmiž parametry, jaké používáme pro obrazy a plastiky. "Obraz a písmo", důležitá kapitola výtvarného umění dvacátého století, hledá a vytváří ve volném umění zcela jiné souvislosti. "Písmo v obraze" dostává mnohdy jakousi funkci, ale nepřestává být obrazovou složkou obdobné hodnoty, jakou mají v obraze barva, struktura, tvar, kompozice; důležitý je i typ použité techniky. To vše vytváří jednotu, podporující ideu obrazu. Obálka oproti tomu je postavená na informaci, tedy na písmu, a až ve druhé řadě na výtvarném zpracování, které může mít různé ambice, avšak také různou kvalitu.

Ústřední myšlenkou této studie je, že knižní obálka šedesátých let nabyla vzhledem ke kulturní situaci bývalého Československa jiné, nové kvality, aniž si ovšem její tvůrci definovali své místo, zformovali program a nekompromisně prosazovali dosažení cíle, jak tomu bylo u avantgardy v meziválečném období. Písmo, jak je lze na mnoha příkladech pozorovat, bylo velmi často "jen" informací, požadovanou z redakce, a tu musel výtvarník samozřejmě použít. Profesionální grafik spíše než volný výtvarník, který se rozhodl ho plně zastoupit, s touto pro knihu primární informací nakládal úplně jinak, jistě můžeme říci zodpovědněji. Příkladný je zde samozřejmě Oldřich Hlavsa, ale na druhé straně i Milan Grygar.

Na knižním trhu najdeme i obálky s kolážemi Jiřího Koláře, které všechny působily spíš dekorativně. Později mně Jiří Kolář vysvětlil, že byl často vyzýván redakcemi, aby dal k dispozici „nějakou“ koláž na obálku chystané knihy - Kolář ji dodal a grafik s ní naložil, jak uznal za vhodné. Tyto obálky nebyly zařazeny ani do výstavy, ani do publikace. Snažím se upozornit na obálky vyznačující se oproti jiným obálkám týchž autorů téže doby zcela novým, nezvyklým, experimentálním výtvarným výrazem. Je zcela přirozené, když výtvarník experimentuje a nepřikládá svým objevům bezprostřední důležitost. Nemůže samozřejmě vědět, jestli ten či onen model bude v budoucnu použitelný, potřebný nebo alespoň inspirující, či snad z různých důvodů zůstane nepoužitelný. Jisté je, že mnohé třeba jen jednou vyzkoušené a dlouho jakoby zapomenuté myšlenky se objeví ve vlastní tvorbě později, třeba v jiné podobě. Některé z nich jsou pak i programově rozvíjeny. Příkladů je více: Vladimír Fuka, Milan Grygar, Zbyněk Sekal nebo Jiří Schmidt.

Knižní obálka se tak stala dobře zastřeným polem pro vyzkoušení, potvrzení nebo zavedení nových abstraktních tendencí, které nebylo možné prezentovat tam, kde by bylo jejich přirozené místo: v galeriích. Později, i když už bylo možné vystavovat, stala se obálka samostatnou výtvarnou kapitolou, tvořenou bez cenzury. Přibližně od roku 1963 měla už jen příležitostného, spíše věcného kritika.

Jiří Rathouský: Protokoly (1965)

Jiří Rathouský: Protokoly (1965)

V odborném a populárním časopise Knižní kultura, založeném roku 1963, ale i ve specializovaném měsíčníku Typografie si grafikové, typografové a výtvarníci zabývající se knihou neustále stěžovali na nekvalitní papír, špatný tisk a vůbec nedostatečné zpracování knihy. Ovšem opravdu špatná kvalita knih, a sice po všech stránkách, byla vidět až po roce 1972. Jako by tiskaři, knihvazači, grafici, kteří měli v krvi ambici dobře vykonané práce, naučené před rokem 1948, hromadně odešli do důchodu a mladší generace neměla ani ambice, ani důvod být hrdá na svou práci, podle čehož vypadal výsledek. Najednou nebyl ani ten papír, na který si grafici po léta stěžovali, místo toho byl používán papír podprůměrné kvality. Pravda je, že v sedmdesátých letech šla úroveň ve všech oborech rapidně dolů a lidé neměli chuť ani vůli odvádět solidní práci. Tolik k polygrafické kvalitě, která byla jen jedním z marginálních příznaků hluboké krize společnosti, slibně se vyvíjející v šedesátých letech a ztrácející v sedmdesátých letech smysl pro kvalitu a později i pro hodnoty.

(Zkrácená a mírně přepracovaná verze textu téhož autora z knihy Umění je abstrakce, Praha, Kant 2003.)

Zdenek Primus (1952) je historik a teoretik umění.

Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.