Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Literatura > A. J. Liehm: Pozdě, ale přece

A. J. Liehm

Pozdě, ale přece

Čtrnáct let po Listopadu se pod titulem Kultura a společnost, společnost a kultura sešly umělecké svazy a jiné instituce, aby projednaly neutěšený stav veřejné finanční podpory české kultuře. Šlo v podstatě o to, aby stát na tento účel vyčlenil jedno procento rozpočtu. Jenže už na jakési předschůzce vysvětlil ministerský předseda jejich zástupcům (čtu si v Bulletinu Obce spisovatelů č. 27), že kromě mandatorních výdajů má vláda na podporu kultury k dispozici 0,18 %, s tím jedním procentem nicméně počítá - zřejmě už čtrnáct let.

Nedivte se, že se člověku vybavuje řada vzpomínek. V devadesátém roce mě pozvali na schůzi předsednictva FITESu. Zapřísahal jsem všechny přítomné, aby nedopustili privatizaci Barrandova ani rozkulačení Státního filmu, aniž bude jasné co dál. Málem mě vyhodili z okna, včetně Věry Chytilové a Vlaďky Vihanové - které pak, mnohem rychleji než ostatní, pochopily a litovaly. O pár let později potvrdil český ministr kultury před nechápajícím fórem, že my žádnou kulturní politiku nechceme, nemáme a mít nebudeme, protože kulturní politika je komunismus. Nebo jsem v polovině devadesátých let potkal předního českého spisovatele, který mi nadšeně vykládal, jak v Dánsku dostávají spisovatelé procenta za každou vypůjčenou knížku (za poezii dvojnásob). "To teď napíšeš," řekl jsem. "Ty ses zbláznil, to tady nemůžu." Atd. A to už radši nepřipomínám program, který vyhlásil dnešní prezident (tehdy ministerský předseda): "Musíme skoncovat s obrazem Čech jako země kultury." Ani to, jak nám čtrnáct let ve světě opakovali: Vy nemusíte mít obavy o kulturu, když je u vás spisovatel prezidentem. - A já marně čekal, kdy se spisovatel - prezident v jednom ze svých nesčetných projevů do devízy svého nástupce a do materiální bídy české kultury konečně obuje. Nemluvě o tom, že jsem na to téma popsal stránky českých novin odleva doprava, prakticky bez ohlasu.

Teď tedy konečně ta schůze. Bojím se, že přišla pozdě. Vím samozřejmě, že dvacet let normalizační antikulturní politiky praxi veřejné podpory kultury mnohým znechutilo. Jenže ztráta paměti ani neinformovanost neomlouvá. Po čtrnácti letech mlčení chceme po až po uši zadluženém státu, který kdysi zdědil ekonomiku bez dluhů, aby najednou dal, co jsme po něm leta nechtěli. Aspoň ne nahlas, nebo dost nahlas.

A přece je všechno především otázka politické vůle. Jenže - ministerský předseda to připomněl už na svrchu zmíněné schůzce - rozhlédněte se po polistopadových vládách a parlamentech a řekněte sami, kdo tam podle vás reprezentoval "zemi umění a kultury" a zoufalou potřebu kulturní politiky. Jak trefně poznamenal pan premiér (Literární noviny 24/2003), "je nesmírně těžké v parlamentu projednat cokoli, co se týká kultury. Slovo kultura zasahuje podvědomí poslanců stejně jako sex (registrované partnerství) nebo smrt (armáda, stíhačky). Při projednávání je vše, co se týká kultury, spojeno s velkými emocemi, hádkami, nepředvídatelnými komplikacemi. V parla­mentu schází dostatek kulturně smýšlejících lidí." Nebo si znovu přečtěte pěkný nástupní program současného ministra kultury a uvažte, co z něj zbylo. Nemluvě o tom, co se o kultuře říkalo, nebo vlastně spíš neříkalo, v předvolebních programech politických stran (a to šlo jenom o programy, jenže zřejmě fungovala obava, že už slovo kultura by mohlo odradit voliče). To ovšem platí i o zemích EU, jenže tam se cosi zdědilo z minulosti a politická vůle existuje, ať už na úrovní ústřední, či regionální. Už jsme zapomněli, jak se v pováleč­ném, v troskách ležícím Německu skoro okamžitě obnovovala či stavěla divadla, koncertní síně? Či jak docela nedávno odstoupil první německý ministr kultury, když nedostal pro kulturu slíbené?

Ale to, že se shromáždění uměleckých svazů sešlo až po čtrnácti letech, svědčí o tom, že politická vůle není, nebo aspoň nebyla ani u těch, jichž se to všechno především týká. A bez tlaku zvenčí přece žádná vláda ani parlament neudělají, k čemu nemají samy chuť nebo o čem si myslí, že jim nepřinese dost hlasů. Přitom samozřejmě jde především o podporu té kultury, které se říká "kultivovaná", jež bezprostředně v první generaci oslovuje jen malé procento voličů. Sama si na sebe nevydělá, ale právě ona vytváří tu "zemi umění a kultury."

A ještě něco. Francie, Kanada, Německo a někteří jiní prosadili ve Světové obchodní organizaci tzv. výjimku pro kulturu. Což znamená, že se na kulturu nebudou vztahovat ustanovení o veřejné podpoře, tj. že kultura a umění nejsou zboží jako každé jiné. To už se tak docela nepodařilo v návrhu evropské ústavy. A odpůrci takové politiky teď čekají, že jim tzv. "nové země" pomohou tahle ustanovení či výjimku zlikvidovat. Jakpak se asi zachová Česká republika?

To jsem se na té konferenci nedověděl. Ale zato jsem tam vyslechl několik referátů, které byly balzámem na mou duši, která čtrnáct let toužila, aby se někdo ozval na její volání na poušti. Myslím třeba na to, co řekl Pavel Strnad (a znovu Jiří Krejčík) o situaci českého filmu, Markéta Hejkalová o knižním trhu, Luděk Nešleha o divadlech. Nemluvili - a ani někteří další - obecně, ale velice konkrétně, až mi šel občas mráz po zádech. Po polední přestávce se počet účastníků už velice smrskl, i po čtrnácti letech se u nás bojuje zřejmě jen dopoledne. A nakonec přišla rezoluce, sepsaná zřejmě už před tou schůzí, a projevy. V ní stojí, že vláda musí, parlament má, ministerstvo by mělo, je třeba, aby. Kdysi jsme tomuhle jazyku říkali jetřebismus. V rezoluci chyběla slova jako: My uděláme, my zmobilizujeme, my půjdeme (třeba na Václavák, jako při televizní krizi) atd. A nejvíc mi scházelo, co uděláme, aby ty písemně existující projevy, o nichž byla řeč (ale i další) zazněly z rozhlasu, z televize, vyšly na stránkách denního tisku s vysokými náklady, aby se o tom dověděla širší veřejnost. Nebo jak nedáme pokoj svým poslancům a senátorům, až nakonec, třeba jen, aby se nás zbavili.

Dobrá věc je, že se ustavil výbor pro sledování situace v České televizi a kolem ní. Jen se zase bojím, že není za pět minut dvanáct, ale dávno po dvanácté.

Ale co. Naděje umírá poslední.

P. S. Čtu si v novinách, jak se vláda zoufale snaží - přes odpor Evropské unie - dát dvě miliardy korun Třineckým železárnám, které "jsou čistě soukromé a prosperující". Přitom všichni víme, že Třinecké železárny vydělávají na Barrandově stamilióny, aniž z toho co má český film. Třeba jen prostory a levné natáčecí podmínky. Není možná právě tohle chvíle, aby se o tom promluvilo? S poslanci, senátory, ministry, Třineckými železárnami, ale především veřejně a nahlas?

O autorovi - Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.