Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Texty > Jan Sokol: Muž a žena - malé nahlédnutí do sexuální antropologie

Jan Sokol

Muž a žena - malé nahlédnutí do sexuální antropologie

Kdyby mohl existovat nějaký psí kynolog nebo ještě lépe opičí simiolog a kdyby si vzal do své chlupaté hlavy, že prozkoumá toho zvláštního dvounohého živočicha, který má chlupy jen na temeni hlavy, musel by dospět k názoru, že se přírodě příliš nepovedl. Ne snad esteticky - to je přece jen spíš věc názoru - ani z hlediska dokonalosti svých orgánů, ale prostě proto, že je po všech stránkách jaksi nedodělaný, nehotový, dokonce neurčitý.

Každý psí i opičí druh je dokonale vybaven pro jistý způsob života a obživy v docela určitém prostředí. Nic z toho, co je pro přežití a reprodukci každého jednotlivého živočicha nezbytné, neponechala příroda náhodě. Každý jednotlivec tak už od malička bezpečně "ví", kde a jak může a má žít, co lovit a čeho si nevšímat, s kým a kdy se spářit, jak a do kdy se starat o svá mláďata. "Ví" to dokonce tak pevně, že o tom sám ani neví, přesněji řečeno že ho o tom ani nenapadne přemítat. Proto mimochodem nemohou existovat ani psí kynologové ani opičí simiologové: psa ani opici nemůže napadnout, že by se měli zabývat něčím jiným, než k čemu je určila a vybavila příroda.

Naproti tomu člověk nikdy nic pořádně neví, a dokud ho holá nutnost nepřiměje k nějakému činu, bude si jen hrát, vymýšlet, zkoumat - zkrátka mařit čas. Kdyby se lidské dítě mělo rodit v tom stupni "hotovosti" jako třeba hříbě nebo jehně, musela by je matka nosit skoro dva roky: teprve dvouleté dítě dokáže zhruba tolik co savčí novorozeně. Ale to ještě zdaleka není všechno, neboť lidskému dítěti trvá dalších deset dvanáct let, než dosáhne pohlavní zralosti a teprve v osmnácti ho začneme pokládat za člověka, který může v lidské společnosti vystupovat a jednat samostatně. Proč mu to všechno trvá tak dlouho? Protože se všechno to, co živočich dostane jako hotovou a pevnou výbavu čili instinkt, musí teprve naučit: co jíst a nejíst, jak to jíst, kde a jak spát, jak a kudy chodit, jak a kde se dívat po svém pohlavním protějšku a jak si ho potom získat. Když se mu něco z toho nepovede, když něco odflákne, špatně to s ním dopadne. Jen několik, docela málo těch úplně základních a nejdůležitějších věcí, bez nichž by to prostě nešlo, dostává i člověk jako hotový software: sací reflex, aby v prvním čase nezahynul hladem, neúnavný zájem o své okolí, aby se mohl učit, a ovšem základy pohlavního chování, aby nevymřel.

Ale právě jen úplné základy, jakousi abecedu. V roce 1800 našli v jižní Francii asi dvanáctiletého chlapce, který zřejmě vyrostl v lese, mimo lidskou společnost. Byl zdravý, hezky rostlý, ale pochopitelně nemluvil. Ač nejslavnější psychiatři usoudili, že je to idiot a že mu není pomoci, ujal se ho šéf pařížského ústavu pro hluchoněmé Jean Itard a kromě vzorné péče ho také pečlivě pozoroval. Ledacos ho sice naučil, ale na řeč už bylo zřejmě pozdě a ani normální sexuální vztah chlapec nikdy nedokázal navázat. Člověk tedy zřejmě není "od přírody" vybaven ani k tomu, aby se dokázal rozmnožit.

Je sice pravda, že tuhle nesnáz si "příroda" nadrobila sama už tím, že všem savcům přiřkla pohlavní rozmnožování: nemá-li člověk vymřít, musí na to být dva, a to ještě každý jiný, muž a žena. Na druhé straně je ovšem také zřejmé, že právě ve věcech rozmnožování má i člověk poměrně silnou výbavu instinktů a pudů. Ne sice takovou jako jiní živočichové, aby ho bezpečně vedla k cíli, který zajistí pokračování rodu, ale zase jen v jakémsi nehotovém, plastickém náznaku. Člověk si se svojí sexualitou musí poradit sám, je k ní ale velice silně přitahován a sotva se jí v životě vyhne. Může ji ale všelijak přetvářet, obcházet a dokonce přelstít: může si "užít", co je na ní příjemné a strhující, a přitom se vyhnout důsledkům, kvůli nimž svoji sexuální výbavu dostal. Na rozdíl od jiných živočichů, u nichž je sexuální chování časově vymezeno obdobím říje, je člověk sexuálně vnímavý kdykoli, má při pohlavním aktu daleko silnější extatické zážitky a jeho sexuální chování není stereotypní, nýbrž přímo vyžaduje jistou vynalézavost a fantazii. Trvalá sexuální přítažlivost mezi mužem a ženou pomáhá totiž zajistit krajně obtížný úkol dlouhodobé péče o bezmocná a beznadějně "opožděná" lidská mláďata. Ani "přirozeným" cílem lidské sexuální přítažlivosti tedy není jen samo oplození, vznik nového života, nýbrž právě tak i udržení dlouhodobého prostředí, které lidské dítě nutně potřebuje, má-li se jednou stát člověkem.

Protože na úspěšném rozmnožování závisí i všechny ostatní (případné) úspěchy každé lidské skupiny, musí se mu - aspoň v "přírodních" lidských společenstvích - všechno ostatní podřídit. Aby se aspoň trochu omezilo děsivé riziko lidské svobody a nedostatku instinktivního vedení, je právě sexuální chování ve všech lidských společnostech složitě a přísně regulováno mravy a zvyky. Organizace lidských skupin je na lidské pohlavnosti založena, a právě odtud vycházejí i ostatní základní společenské vztahy. Nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi dětmi a rodiči, sourozenci, předky a potomky. Jaký důraz kladly staré společnosti na udržení rodu, ukazuje třeba následující příklad. V nejstarším indickém zákoníku, připisovaném králi Manuovi, najdeme pravidlo, že muž, který se odmítá oženit, má být popraven. Manželé, kteří nemají děti, musí nějaké adoptovat. Adoptivní dítě má také stejné postavení jako dítě vlastní.

Jak člověk postupně hledá a nachází stále důmyslnější a složitější způsoby svého života, dospěje časem k pevné monogamní rodině a usedlému zemědělskému životu. Společnosti, kterým se to nejlépe podařilo, pak doslova ovládly a naplnily svět, dokázaly osídlit všechna klimatická pásma a nejrůznější přírodní prostředí, od tropů po Aljašku, od moří po velehory. To všechno, rozumí se, díky tomu, že člověk nikdy není hotový. Že vždycky může a musí znovu hledat, jak by sám obstál a předal život svým dětem. A aby na to všechno byl čas, jsou v lidském - a jenom lidském - životě ta dvě záhadná období, která z hlediska rozmnožování nejsou k ničemu: dětství a stáří. Období, kdy se může dít ten největší lidský vynález, totiž předávání dovedností, znalostí a zkušeností, z něhož se časem vyvine jazyk, náboženství a lidská kultura.

Stále je ovšem třeba mít na paměti, že člověk dostává svůj život "do vlastních rukou" v daleko a nesrovnatelně větší míře než kterýkoli z jeho chlupatých příbuzných. Proto ostatně také potřebuje ruce, které psovi příliš nechybějí. Neboť zatímco lev nebo šimpanz přesazeni jinam mimo své přirozené podmínky tiše zahynou, člověk má ještě ruce a hlavu k tomu, aby se nevzdal a své prostředí nějak přizpůsobil a předělal: aby si v tropech postavil chatrč a v Grónsku opatřil kožich nebo dokonce zatopil. Aby tam, kde neroste skoro nic, začal pracovat, to jest svoji obživu sám pěstovat.

Jak se to asi stalo? Dnešní šlechtěné odrůdy obilí vycházejí z maloasijských trav. První zemědělci, kteří je pochopitelně neměli, byli zřejmě lidé, kteří se z naprostého zoufalství začali živit sběrem travního semene. To u nešlechtěných odrůd dozrávalo postupně a zralé se hned vysypalo na zem. A přece se právě tato na první pohled zcela beznadějná činnost ukázala klíčem k lidské prosperitě. Jakmile se traviny začaly pěstovat na polích, podařilo se výběrem a šlechtěním zmnohonásobit výnos zrna, dosáhnout toho, aby dozrávalo najednou a dalo se sklízet - a zázrak obilního zemědělství byl na světě. Právě zemědělské společnosti s pevnou monogamní rodinou dokázaly zvýšit nejen hustotu osídlení, ale zajistit i určité přebytky. A protože dobře ošetřené zrno se nezkazí, může z přebytku obživy vznikat bohatství a z přebytku lidí města. Na obranu bohatství mohou za zvlášť příznivých okolností vznikat oddělené společenské a právní instituce a nakonec státy, které se snaží vyhlídky do budoucnosti ještě rozšířit, pojistit a upevnit. Když Gilgameš staví hradbu města Uruku, staví ji k tomu, aby "přetrvala věky".

Při tom všem žijí ovšem lidé v neustálém riziku - zase úplně jinak než zvířata. Ani opice samozřejmě nemá svůj život zaručen a zajištěn: když se neurodí banány, umře hlady. Právě tady, v nouzi, se ukáží výhody lidské nehotovosti: člověk se pokusí něco vymyslet, vydolovat z nevlídné přírody přece jen jakousi šanci - jako třeba sbírat travní semeno, což by každý rozumný živočich předem vzdal. Lidské riziko spočívá v něčem jiném: protože nemá vyzkoušený a zaručený pud, může se člověk předně vždycky splést, zmýlit. A nebýt toho, že si takové draze vykoupené zkušenosti dokáže předávat z generace na generaci, dávno by už patřil mezi vyhynulé druhy. Ale i při všem lidském důmyslu, pracovitosti a přizpůsobivosti zbývá vždycky ještě to nejhorší riziko: že se na to všechno může vykašlat. Protože nemá pud, člověk nikdy nic nemusí. Může si nakonec postavit hlavu a udělat něco, co ho o všecky šance připraví. Ostatně také jen člověk může spáchat sebevraždu.

Protože má svůj osud "v rukou", protože nežije v bezprostředních reakcích na naprogramované podněty, nýbrž rozhlíží se, přemýšlí a jedná, žije člověk také v neustálých konfliktech. Slavná bajka o Buridanově oslu, který se nemůže rozhodnout mezi otýpkou sena a džberem vody, až nakonec pojde, dobře vystihuje situaci živočicha. Ten je v každé chvíli neklamně veden instinktem a okolnostmi, ale běda kdyby se dva stejně silné instinkty postavily proti sobě: většina živočichů v takovém případě "zkolabuje" a tvrdě usne. Instinktem vedený živočich, pro něhož existuje v okolí jen malý počet přesně vymezených podnětů, si to může dovolit. Potrava a příležitost k páření se málokdy sejdou a jedno nebo druhé i potom spolehlivě převládne. Jenže co chudák člověk, pro něhož je "podnětem" doslova cokoli? Nejenom banán, ale zrovna třeba suchá tráva? A sameček či samička nejen v období říje, ale v každou roční i denní dobu?

Kdyby se měl člověk řídit instinkty, musel by zbytek života prospat. Dlouho by to asi netrvalo. Situační konflikt proto člověka neuspává, ale naopak probouzí: pozor, teď půjde o život. Od narození do smrti a od probuzení do noci žije člověk mezi neustálými konflikty. Jen v noci si od nich na chvíli odpočine a občas sní o "jiném životě", o ráji nebo o důchodu, kde by žádné konflikty nebyly. Mimochodem i sen o "beztřídní společnosti" patří do této kategorie. Ve skutečnosti, které se možná zbytečně říká "tvrdá", zachází člověk s konflikty jinak. Je na to ostatně od malička trénován: vidí je před sebou, porovnává, zvažuje a rozhoduje se. Podle svého rozumu a na své riziko. Jak jinak, když instinkty chybějí? Dospělý člověk je na to tak zvyklý, že si na své schopnosti zacházet s konflikty dokonce zakládá a říká tomu "svoboda".

Jak je to teď mezi mužem a ženou? Z hlediska rozmnožování, pokračování druhu, patří nepochybně k sobě. Váže je k sobě pud tak silný, že si staré národy vyprávěly o "androgynovi", čtyřnohém člověku obojího pohlaví, kterého až závistiví bohové rozpůlili, aby si tolik nevyskakoval. V přírodních společnostech se oba, žena a muž, navíc potřebovali, aby uhájili živobytí, a v zemědělských společnostech k tomu začali potřebovat i větší děti: na poli byla práce pro všechny. A co se nestihne obdělat nebo sklidit, může být už zítra nenávratně pryč. Teprve ve složitých, státně organizovaných společnostech vzniká vůbec možnost individuální obživy - pravda, zpočátku jen pro pár řemeslníků nebo privilegovaných vzdělanců, kněží či úředníků. Zato průmyslová společnost otevřela tuto možnost pro všechny: za plat pracuje každý sám, a co dělá potom, je jen jeho věc. Tak otevírá průmyslová společnost nový rozměr lidské svobody - a s ním i nový konflikt, který společenské poměry dosud zakrývaly. Člověk se už nemusí uskutečňovat v pevné skupině, do níž se kdysi narodil, ale může "odejít do světa", živit se a uživit úplně sám. Rodina, dříve nezbytná podmínka obživy a existence, se najednou stává "soukromou záležitostí", věcí individuální volby v konfliktu mezi mým osobním zájmem, zájmem mého partnera a zejména našich (případných) dětí. Zatímco ve starších společnostech se všecky tyto zájmy nutně kryly, teď se od sebe oddělují, osamostatňují, a mohou se postavit i proti sobě. Obživa znamená výdělek, a ten se zpravidla nedá dosáhnout doma, v rodině. Muž začíná trávit většinu času mimo domov a celá tíha starosti o děti padá na jeho ženu: ještě před sto lety byla u nás pro muže ze středních vrstev ostuda, kdyby šel po ulici s kočárkem. Jenže pak se podobné příležitosti začnou otvírat i ženám: nejdřív mladým a bezdětným "fabričkám", které pracují pilněji a za menší plat než muži, a pak dalším a dalším. Žena, která vystudovala vysokou školu, nechce ztratit svoji profesní odbornost, a možná chce také něco dokázat: publikovat, vyniknout.

Tento vývoj se příznačně odráží ve vývoji "všeobecného" volebního práva: ještě v minulém století se tím samozřejmě mínilo volební právo pro všechny - muže. Volební právo žen, kterého se mimochodem obávaly zejména levicové strany (o ženách se soudilo, že jsou konzervativnější), uzákonila u nás až první republika, ve Švýcarsku se prosadilo až po roce 1945. Teprve když se rovnoprávnost žen v západních společnostech fakticky domohla uznání, začalo se ukazovat, jak hluboká je to proměna. Najednou si lidé všimli, že třeba v angličtině a v románských jazycích úplně chybí slovo "člověk": to vždycky a samozřejmě znamenalo totéž co "muž". Ale i v ostatních, méně sexistických jazycích existuje gramatický rod, který celou skutečnost nemilosrdně dělí na "mužskou" a "ženskou" - bůhví podle jakých pravidel. Jen někde se udržel "střední" rod, respektující zvláštní postavení dětí, které se teprve stávají muži nebo ženami.

S důrazem na individuální život a svobodu se v moderních společnostech zásadně změnilo hledisko: na prvním místě nestojí rodina a pokračování rodu, ale možnosti a práva jedince. Právě z tohoto pohledu vznikly moderní svobody a na nich založená prosperita, bohatství a bezpečí moderních "rozvinutých" společností. Jak už to tak ale ve skutečném životě bývá, je i tady něco za něco. Bohatství, pohodlí a zajímavost individuálního života, možnosti úspěchu a kariéry, tak lákavé pro schopné jedince, zatlačují do pozadí starost o děti. Ne že by dnes trpěly hladem, právě naopak. Pokud něčím trpí, je to nadbytek věcí a hmotných možností, doprovázený ovšem nedostatkem skutečné péče ze strany rodičů. Ti na ně "nemají čas" a špatné svědomí se snaží utišit přepychem, hračkami a dárky. Zároveň by často chtěli, aby starost o výchovu dětí přebíraly stále víc školy a státní instituce.

Na to, jak skloubit svědomitou péči o děti s osobním úspěchem a kariérou, není žádný recept. Moderní státy přejímají stále větší podíl na výchově a vzdělávání dětí - a musí si nechat líbit kritiky liberálů, volajících po "štíhlém státě". Současně se ovšem prudce mění i povaha lidské obživy: ubývá stálých a trvalých pracovních příležitostí, lidé se musí učit přizpůsobovat a ovšem věnovat své obživě a osobnímu úspěchu stále větší podíl své energie. Jsou stateční lidé, kteří na tento závod rezignují a věnují se svým rodinám i za cenu jistých ztrát v profesní oblasti. Jiní nad takovou pošetilostí jen kroutí hlavou a volí si pohodlnější existenci tzv. "single". Právě v této věci je ovšem "příroda" neúprosná: kdo zanedbá budoucnost rodu, národa, druhu - vymře. Demografické údaje hovoří už řadu let jasně: Evropané stárnou a rok od roku nás ubývá. Nejrychleji v bývalých socialistických zemích. Zatím se o tom hovoří jen v souvislosti starobního pojištění: na dnešní mladé už nebude, kdo by pracoval, až zestárnou. Ale to není všechno: evropské země se sice pomalu, ale jistě vylidňují a udržují jen dík imigraci odjinud. Je to pro nás vážné sdělení? Anebo nám stačí obzor našich životů, hrubý národní produkt v příštích pár letech a co bude potom, necháme - komu? Že by se "příroda" opravdu zmýlila, když člověka pustila z vodítka instinktů a vsadila na náš rozum a svobodu?

O autorovi - Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.